Kázání

Když Ježíš spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tu otevřel ústa a učil je: “Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Mt 5,1-10

Vážení posluchači, milí bratři a milé sestry,

Tato slova zní na první poslech velmi slavnostně. Obyčejný člověk však dobře ví, že se mezi tyto blahoslavené vejde jen stěží. Copak může někdo z nás o sobě prohlásit, že má vždycky čisté srdce, je každý den milosrdný, bojuje za spravedlnost a působí pokoj. Ta slova jsou příliš vznešená a krásná, než aby mohla být pro nás.

A přece jsme přesvědčen, že jsou určena právě nám, kteří o sobě tak často pochybujeme a víme o svých slabostech.

Začněme hned u prvního slova: blahoslavení. Můžeme ho přeložit také slovem šťastní, kterému lépe rozumíme. Všichni toužíme být šťastní, ale je to vůbec možné?

Staří Řekové toho slova užívali výhradně o bozích nebo o mrtvých. Podle antické moudrosti nemůže být obyčejný člověk šťastný a blažený – tu výsadu mají pouze bohové na Olympu a nebo lidé, kteří už to mají za sebou.

Bible je ve srovnání se starými Řeky a Římany mnohem optimističtější. Blažený a šťastný je zde člověk, který se řídí Božím slovem. Blahoslavený je ten, kdo se vyhýbá zlému a důvěřuje jedinému Bohu. Blaženost a štěstí tedy může a má člověk prožít již v tomto životě a na této zemi. Zatímco antický člověk se na tomto světě pouze trápí a svou blaženost čeká až po smrti, biblický člověk ví, že již tento svět a život je místem šťastným, krásným a dobrým. Podle bible není svět slzavé údolí, ale místo, kde lze být blažený, spokojený a úspěšný. Má to jen jednu podmínku: dbát na Boží rady. Blaženost není výlučný přívlastek bohů ani mrtvých – ale týká se nás obyčejných lidí. Není to věc náhody ani vrtkavého štěstí, ale výsledek celoživotního úsilí a práce.

Tuto biblickou představu sdílí většina z nás, i když se třeba považuje za nevěřící. Evropský pohled na život říká: být šťastný je možné, ale je to velká dřina. Štěstí očekáváme jako odměnu za dobré chování. Ale protože děláme mnoho chyb, počítáme už dopředu s tím, že moc šťastní asi nebudeme. Někdo to možná dokonce i vzdal. Když je cíl příliš vzdálený a těžký, lidé o něj nakonec ani neusilují.

Tento smutný pohled byl asi blízký i Ježíšovým posluchačům. Věděli o Božích zaslíbeních, věděli že život může být krásný, ale současně věděli, že nesplňují podmínky k dosažení tohoto cíle. Byli jak lidé, kteří si za výlohou prohlížejí krásné zboží, ale vědí, že si je nikdy nebudou moci koupit.

Ale když Ježíš promluvil, jakoby se ten luxusní obchod náhle otevřel a ceny spadly dolů. Neboť Ježíš neřekl: blahoslavení spravedliví, ale blahoslavení, kteří po ospravedlnění touží. Ježíš neřekl: blahoslavení, kteří se radují, co všechno mají, ale blahoslavení, kteří pláčou, co všechno jim chybí. Ježíš neřekl blažení, kteří se mohou předvést svými úspěchy, ale povzbudil ty, kteří byli až dosud potichu, protože se neměli čím pochlubit.

Jinými slovy: Ježíš přišel, aby dal novou naději těm, kteří svůj zápas o štěstí vzdali a přestali si o sobě dělat iluze. Vždyť kdo jsou to chudí duchem? To nejsou žádní blázni, ale ti, kteří vědí, že jejich život za mnoho nestojí a proto se nemají čím chlubit. Chudý duchem je hříšník, který přichází do chrámu a prosí: Bože smiluj se nad mnou hříšným. Bohatý v duchu je naopak pyšný farizeus, který se ubezpečuje, že je lepší než kdejaký neznaboh.

Když si vedle sebe postavíme ty, kterým Ježíš slibuje štěstí, zjistíme, že mají mnoho společného: chudí, smutní, mlčící, lidé toužící po ospravedlnění a smíření, milosrdní, upřímní, pronásledovaní. To přece nejsou lidé, kterým tento svět tleská. Nejsou to ani mravní hrdinové. Jsou to docela obyčejní lidé jako my. Lidé nejistí, pochybující, lidé v pozadí, lidé, kterým se ostatní často vysmějí, lidé, kterým se mnohé nedaří. A přece právě oni mohou být podle Ježíše šťastní.

Zkusme si ti nyní shrnout. Pohané očekávali štěstí až po smrti. Starý zákon nabízel blaženost jako odměnu za vzorný život. Ježíš však nabízí radost pro všechny a nabízí ji už dnes. Mezi šťastné a blažené má díky němu přístup každý, kdo si na sobě nezakládá. Takových lidí jsou i dnes spousty, ale nejsou vidět ani slyšet, protože si nevěří a stydí se, že toho v životě nedokázali víc.

Když Ježíš mluví o Božím království, přináší do našeho života zásadní změnu. Ježíšovo evangelium to je pohyb a vítr, který všechno převrací na ruby. První budou poslední a poslední první. Dveře ke štěstí, které jsme dosud považovali za zavřené, se otevřely. Ježíš ve svých blahoslavenstvích říká: všichni, kteří se cítíte smutní, zklamaní, umlčení, posmívaní a pronásledovaní se od této chvíle můžete radovat a být šťastní. Ale z čeho? Vždyť slibované Boží království nenastalo za celých dva tisíce let, co Ježíš vzbudil naděje na jeho příchod?

Možná je to někomu málo, ale něco se přece jen stalo. Ježíš za nás přece už zemřel na kříži a vstal z mrtvých. To je událost, která zasáhla a ovlivnila všechno kolem nás. Když Bůh přijal Ježíšovu oběť a vzkřísil ho z mrtvých, potvrdil tím všechna jeho zaslíbení a blahoslavenství. To je ta změna, která se již stala. A proto se již nyní smíme všichni radovat! Jestliže byla smrt přemožena a náš hřích odpuštěn, pak už není na světě síly, která by mohla zničit naše štěstí. Díky tomu, co se stalo o velikonocích smíme být již nyní klidní, i když jsme navenek chudí, smutní, posmívaní, nejistí a chybující. Naplnění, o které jsme až dosud marně usilovali vlastními silami, nám bylo darováno.

Ti, kteří pochybovali o smyslu života, mohou nalézt v Kristu víru a životní cíl. Smutní objeví v Kristu Boží pomoc a provinilým je nabídnuto odpuštění. Posmívaní a ponížení mohou zvednout hlavu, protože již vědí, že Bůh se jich v Ježíši Kristu zastal. Ti, kteří nesnáší zbožné fráze, už vědí, že mají k Bohu blíž než ti, kteří o něm jen pořád mluví. Ti, kteří dovedou ustoupit a odpustit mají nyní jistotu, že svou pokorou naplňují Boží vůli.

Uvěřit, že změna, kterou do našeho života přinesl Ježíše Kristus, nastala, když za nás zemřel a vstal z mrtvých, je veliký dar a milost. Je to onen tolik hledaný klíč ke štěstí a životní pohodě. Když totiž člověk ví, že důvod, proč může být spokojený a šťastný, je na něm samotném nezávislý – je to úžasná motivace a životní síla. Pomůže nám zdolat nejednu překážku a neúspěch.

Kristovou smrtí a vzkříšením opravdu začalo Boží království. Již dnes se smíme radovat z toho, že nám bylo díky Ježíši Kristu odpuštěno a smrt přemožena. Již nyní smíme být jak se dnes říká „v pohodě“, přestože máme ještě mnoho starostí a problémů. Dveře k radosti a svobodě, které Ježíš otevřel, nám však už nikdo nezavře. Jedině že bychom do nich nevstoupili a šli si dál vlastní cestou. Ale copak může být člověk šťastný, aniž by poznal, toho, který mu daroval život a nabídl věčné přátelství? Amen

Nešpory, Brno, 2.4.2006, Jiří Gruber