Kázání

Potom chodil Ježíš po Galileji; nechtěl chodit po Judsku, protože mu tam ukládali o život. Byly blízko židovské svátky stánků, a jeho bratří mu řekli: “Jdi odtud do Judska, aby tvoji učedníci viděli skutky, které činíš. Nikdo přece nezůstává se svými skutky v ústraní, chce-li být známý na veřejnosti. Činíš-li takové věci, ukaž se světu!” Ani jeho bratři v něj totiž nevěřili. Ježíš jim řekl: “Můj čas ještě nenastal, ale pro vás je stále vhodný čas. Vás nemůže svět nenávidět, mne však nenávidí, protože ho usvědčuji z jeho zlých skutků. Vy na svátky jděte, ale já na tyto svátky ještě nejdu, protože můj čas se dosud nenaplnil.” To jim řekl a zůstal v Galileji. Když jeho bratři odešli na svátky, tu šel také on – ale nepozorovaně, aby se o tom nevědělo. Lidé ho o svátcích hledali a říkali: “Kde je?” Bylo o něm mezi lidmi mnoho dohadů. Jedni říkali: “Je dobrý.” Jiní říkali: “Není, vždyť svádí lid.” Nikdo však o něm ze strachu nemluvil veřejně. V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: “Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, `proud živé vody poplyne z jeho nitra´, jak praví Písmo.” To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch svatý nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven. Jan 7,2 – 13 + 37 – 39

Milí bratři a milé sestry! Dnešní příběh se zachoval pouze v Janově evangeliu. Vypráví o Ježíšově veřejném vystoupení při slavnosti stánků. Tento svátek se slavil na podzim a patřil k nejradostnějším. Jak by ne, když právě skončilo vinobraní! Byl to nejoblíbenější a vpravdě všelidový svátek. Izraelci se při něm vydali na pouť do Jeruzaléma, aby zde týden žili ve stanech, které jim měly připomínat putování pouští. A aby toho nebylo málo, byla to také čas, kdy se děkovalo za podzimní deště, na kterých závisel výsledek celého dalšího roku.
Byly to nejkrásnější židovské svátky. Každý muž si nosil na bohoslužby slavnostní kytici složenou z palmových a vrbových ratolestí ozdobenou jedním malým pomerančem. Když kněží zatroubili a odzpívali první žalm, odpověděli poutníci sborově: „ Veleben buď Hospodine, náš Bože, králi světa, že jsi nás zachoval při životě, abychom žili a dočkali se tohoto času.“ A když kněží dozpívali v posledním slova žalmu, pozvedli poutníci své kytice a na znamení radosti jimi zamávali.
Pak se šlo k rybníku Siloe, kde jeden z kněží naplnil vodou zlatou konev, která pak byla přinesena za slavnostního troubení v průvodu k oltáři, kde byla obřadně vylita do stříbrné mísy.Voda je totiž Palestině dodnes nejvzácnější tekutinou. Bez vody je všude jenom poušť, kde se neuchytí ani travička. Ale když ten vyprahlý písek polijete vodou, stane se zázrak. Půda ožije a urodí vám, na co si vzpomenete. Voda zde byla vždycky chápána jako projev Božího požehnání a pomoci. Izraelci dobře věděli, že bez Boha jsou jako vyprahlá půda. Člověk se může o mnohé pokoušet a snažit, ale většinou se nám to moc nedaří. Co stojí pouze na člověku, nakonec uschne a nepřinese ovoce. Ale když Bůh požehná, je to jako když zaprší a pustá země se zazelená.
Rybník Siloe byl v tomto smyslu zázrak Boží věrnosti. Nebyla to totiž pouhá jímka na dešťovou vodu. Voda sem přitékala stále čerstvá díky tunelu v délce téměř jednoho kilometru, který dal před mnoha lety prorazit ve skále král Chizkikjáš. Ještě dnes si ho můžete v Jeruzalémě prohlédnout. Díky tomuto pramenu a tunelu měl Jeruzalém vodu i v době sucha a obléhání. Ten pramen byl pro město doslova zdrojem života a slavnostní čerpání a vylévání vody znamenalo pro poutníky jistotu Boží věrnosti. Izraeli věřili, že tak jako nikdy nevysychá tento pramen, nikdy nevyschne ani Boží pomoc v Izraeli.
V poslední osmý den svátku byl mimořádný. Byl to jediný den v roce, kdy směli prostí Izraelci vstoupit do prostoru kolem oltáře, který byl jindy vyhrazené jen kněžím. Každý se mohl zúčastnit slavnostního obcházení oltáře, kolem něhož byly vysazeny zelené vrby jako symbol života a Boží pomoci. Musel to byl vrcholný náboženský zážitek. Talmud o této chvíli říká: „Kdo neviděl radost při čerpání vody o slavnosti stánků, ten po celý svůj život nespatřil žádnou radost.“
Uprostřed této vrcholné slavnosti však jakýsi muž uprostřed zástupu vykřikl a upoutal na sebe všechnu pozornost. Byl to Ježíš. Až dosud na sebe příliš neupozorňoval. Choval se tiše a zdrženlivě. Působil v Galileji, stranou hlavního centra. Pomáhal, až když ho o to požádali. Když ho jeho bratři posílali na svátky do města, aby tam představil svůj volební program, řekl jim, že ještě nepřišel jeho čas a zůstal doma. A přece nakonec šel. Tajně a skrytě. Svůj projev si však dobře načasoval. Ve chvíli, kdy kněz vyléval vodu na oltář, hlasitě vykřikl a přerušil tak největší lidovou slavnost a veselici. Musel k tomu mít pádný důvod. Rozhodl se oslovit zástup právě ve chvíli, kdy všichni prožívali kolektivní uspokojení a radost.
Ježíš v tu chvíli strhl masku lidovému náboženskému folkloru a vykřikl: “Žízeň, kterou jste právě utišili, propukne za chvíli znovu. Vy si na štěstí pouze hrajete. Děláte pouze to, co vidíte u ostatních. Ale v srdci máte prázdnotu a úzkost. Já vám nabízím něco jiného. Skutečnou cestu k Bohu. Naplnění smyslu života. Život, za který se nebudete muset stydět.“
Tehdy byl v kurzu společný náboženský zážitek. Dnes se lidé nehrnou do chrámů ale do obchodních center. Kdo nikdy neviděl šťastná očička těch, kteří se vrací s plnými nákupnímu koši levného zboží, ten po celý svůj život nespatřil skutečnou radost Ale stejně radostná očička mají i studenti, kteří udělali zkoušku, podnikatelé, kteří uzavřeli výhodnou smlouvu nebo dva zamilovaní. Jenže, jak dlouho nám to štěstí vydrží?
Jestliže očekáváme naplnění života od věcí, zážitků nebo lidských vztahů budeme dřív nebo později zklamáni. Ve skutečnosti máme žízeň, která je daleko hlubší. To co nám chybí není nová televize, pracovní úspěch nebo nová partnerka, ale životní cíl. Proto pořád jen něco doháníme a někomu závidíme. Ale nic z toho nás neuspokojí, neuklidní a nenaplní. Ani rodina, ani poslední model počítače, ani akademický titul, ani výhra v loterii. Kdo z nás si je to však ochoten přiznat? Všichni se bojíme té prázdnoty, která nás obklopuje a snažíme se ji honem něčím ucpat. Teprve když se potkáme s Ježíšem, poznáme, že se dá žít také pro něco jiného. Doslova se nám otevřou oči!
To jediné, co nás může opravdu a trvale naplnit je každodenní život s Bohem. Není v tom žádný fanatismus ani okázalost. Jde o to, nežít sami pro sebe, nebýt otroky toho, co se právě nosí a dělá, ale žít pro Boha. Právě Ježíš nás to může naučit. On jediný, protože od Boha přišel a Boha zná. Jen díky Ježíšovi může člověk chodit s Bohem. Nejen o svátcích, nejen v čas krize a úzkosti, ale každý den a každou chvíli. I při té nejobyčejnější práci a odpočinku. Vědomí, že náš osobní život patří do Božího plánu s tímto světem, dává člověku jistotu a oporu, jakou nikde jinde nenalezne..
Dav se ovšem bude vždycky valit za svými nákupními vozíky a okamžitými zážitky a nějakého Ježíše si ani nevšimne. Ale pár lidí se snad přece jen zastaví a objeví, jak dobrá je to nabídka. Zdroj naší nespokojenosti a zklamání je v tom, že žijeme sami pro sebe. Ve skutečnosti jsme se však narodili, protože nás tu chtěl mít Bůh. Náš život byl projektován jako život s Bohem a ne jako sobecké závodění, kdo z nás bude lepší a šťastnější. Lidský život má úžasný smysl, ale právě tehdy, je-li přijat jako život s Bohem a pro Boha. Každý den může být příležitostí ke štěstí a radosti. Ale když si život změníme na boj o sebeuspokojení, vystavujeme se trápení a nejistotě, která nikdy neskončí.
Ježíš však o slavnosti stánku řekl ještě jednu důležitou věc. Radost, kterou vám nabízím je jako pramenitá voda. Je stále v pohybu, stále teče a nikdy nevyschne. “Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, `proud živé vody poplyne z jeho nitra´, jak praví Písmo.” To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili.
Křesťanskou víru tvoří dva kroky a oba jsou stejně důležité. Když člověk uvěří v Ježíše Krista, pozná, proč žije a uspokojí tím svoji žízeň. Ale nesmí u toho skončit. Víra a radost, kterou máme, když nalezneme Boha v Ježíši Kristu se velmi rychle ztratí, když ji v sobě tak říkajíc zadržíme a udusíme. Věřící člověk je jako studna, do které stále přitéká voda Boží lásky a radosti. Ale když z nás to požehnání a naděje dál neodtéká, když se sami nestaneme pramenem Boží lásky pro druhé – tak se v nás ta životodárná voda časem zkazí a přestane být pitná. Jak může někam přitékat voda, když nemá kam odtékat?
Možná právě to je důvod, proč tolik křesťanů po prvotním nadšení a radosti jakoby zvadne a neví jak dál. Naše sobectví se totiž projevuje i ve věcech duchovních a může zhatit mnoho dobrého a nadějného. Když věřící člověk podlehne dojmu, že věří jen sám pro sebe, pro svou vlastní útěchu, posilu a spasení, pak to z jeho vírou brzy dopadne jako s dešťovou vodou v sudu, z kterého nikdo nezalévá. Je sice plný, ale žádná ředkvička díky němu nevyroste. Víra se nedá skladovat do zásoby. Víra je od toho, abychom ji pěkně začerstva rozdali. Láska, kterou jsme poznali v Kristově kříži je jako plná mísa, kterou postavíme na stůl, aby se z ní najedla celá rodina. Teprve, když si všichni vezmou, zjistíme, že z té mísy neubývá.
Člověk se samozřejmě o svou víru bojí. Nechci o ní mluvit. Bojí se, že by ji mohl ztratit. Mnohý z nás si víru těžko vybojoval a vyvzdoroval. Museli jsme čelit mnoha námitkám a posměchu a teď bychom měli dát svou víru všanc? Vystavit ji kritice a dotěrným otázkám ?! Co když ji ztratíme, co když se ukáže, že naše víra je slabá a ubohá? Není to riziko – rozdávat z něčeho, co jsem tak těžko získal, co je můj nejcennější poklad a oč se bojím. Ano, je to odvaha otevřít své srdce a být upřímný. Vždyť kdo nám zaručí, že nám té víry znovu nateče a naše nadšení nesplaskne jak děravý míč.
Ježíš však řekl, že právě v tom je tajemství seslání Ducha svatého. Čím víc dobrého rozdáš svým bližním, tím víc dobrého od Boha zase dostaneš. Čím víc otevřeš své srdce, čím víc času zasvětíš službě Bohu a bližním, tím víc nového času a lásky od Boha obdržíš.
Když potřebuje vinař natáhnout víno ze sudu, ponoří do něj hadičku, nasaje a víno pak teče vlastní vahou do nastavených lahví. Kdo to nezná, ten se diví. V jisté nadsázce můžeme říci, že síla Ducha svatého také „teče do kopce“, ale pouze tehdy, když má kam odtékat. Ačkoli se na první pohled zdá, že mezi nebem a zemí k žádnému přenosu energie nemůže dojít, přesto se to děje. Aby však mohla od Boha k lidem proudit láska, naděje a radost, musí mít kam odtékat. Křesťan je jako studna napájená svrchu nebeským deštěm. Mnohým z nás ale jakoby zarostl potůček, který z nás kdysi vytékal. Jsme sice plni víry, ale nikdo to neví. Nikdo z toho nic nemá. Jsme příliš zahledění sami do sebe.
Stačí však málo. Stačí aby třeba ještě dnes trochu zapršelo, hladina naší víry se malinko zdvihne a pramínek si prorazí cestu a voda poteče. A bude z nás vytékat tak dlouho, dokud na své víře nebudeme sedět jako žába na prameni a nebudeme si ji schovávat pro sebe.
Pane Ježíši Kriste,Ty dáváš našemu životu smysl a cíl. Byli jsme stvoření pro tebe a dokud to nepoznáme, nedojdeme klidu. Dej, abychom tvé dary nezadržovali v sobě a pro sebe, ale vzdali se jich, v důvěře, že Tvá milost a pomoc je nová a čerstvá každého jitra. Amen.