Kázání

Zaplesej, sijónská dcero, zahlahol Izraeli! Raduj se a jásej z celého srdce, dcero jeruzalémská! Rozsudek nad tebou Hospodin zrušil, zbavil tě nepřítele. Král Izraele, Hospodin, je uprostřed tebe, neboj se už zlého! V onen den bude Jeruzalému řečeno: “Neboj se, Sijóne, nechť tvé ruce neochabnou! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.” Sof 3,14-17

Milí bratři a milé sestry!
To, co jsme právě přečetli, je krásné adventní zaslíbení, ale nenechme se předčasně strhnout prorokovým nadšením a jásotem. Jsou to nadějná slova, ale dřív než dojde k jejich naplnění, bude to všechny bolet. Prorok přece zvěstuje především Boží soud (Sof 1-3) a teprve až bude vykonán a nezůstane kámen na kameni, může vstát z popela nový Izrael a nastane Boží království. Abychom s ním mohli tuto radost sdílet, museli bychom i my nejprve projít vším, co této naději předchází. Božím soudem a očistou ! Na to většinou zapomínáme.
Prorok v prvé řadě kritizuje modlářství. Hned na začátku jeho knihy ve čtvrtém verši čteme: Napřáhnu svou ruku na Judu, na všechny obyvatele Jeruzaléma, vyhladím z tohoto místa, co zůstalo z Baala a jeho kněží, všechny, kdo se na střechách klanějí zástupu nebeskému, ale i ty, kdo se klanějí hned Hospodinu a hned zase přísahají při svém Melekovi. Potrestám všechny, kdo odpadli od Hospodina, kdo ho nehledají a na nic se ho nedotazují. V dalším verších si Pán Bůh stýská na svůj lid slovy, která sedí na dnešního člověka jako ušitá: Poslouchat nechce, napomenutí nepřijímá, nedoufá v Hospodina, nepřibližuje se k svému Bohu.
Ale zkusme si trochu rýpnout. Proč je to vlastně tak zlé? Modlářství přece znamená pouze to, že lidé vymění své bohy. Možná to není zrovna něco, čím bychom se chtěli chlubit, ale taková tragedie by to snad být nemusela. To je jako když se někdo rozvede a znovu ožení. Je to skutečně tak zlé – změnit názor a víru? Není to spíš naše soukromá věc? Není jedno jaké člověk vyznává náboženství? A když někdo žádnou víru nemá a žije jako slušný člověk – proč by to mělo vadit? Otázka je, zda vydržíme být slušnými lidmi, aniž bychom měli oporu v Bohu?
Sofoniáš na několika případech ukazuje k čemu vede, když se člověk rozejde s Hospodinem. Nejde jen o to, že přestaneme chodit do kostela a dávat do sbírky. Komu se Bůh ztratí za obzorem každodenních starostí, začne se postupně jinak chovat a důsledky pocítí jeho bližní. Modlářství zdaleka neznamená pouze to, že v Jeruzalémě vztyčily sochy asyrských bohů. Spolu s asyrskými bohy zde začaly platit také jiné zákony a jiná spravedlnost. Spravedlnost silných a bezohledných. Nezapomínejme, že žádné náboženství není tak ohleduplné a laskavé k chudým, nemocným a slabým, jako byl ve své době zákon Mojžíšův. Modlářství a ztráta víry vždycky znamená, že se začne krást, lhát a podvádět v daleko větší míře než před tím a hlavně to nikdo netrestá a neodsuzuje.
Komunismus přece také nebyly jen rudé vlajky místo křížů a kalicha. Kdyby šlo jen o prvomájové průvody, ať nám komunisté klidně vládnou dál. Ale oni přece začali pronásledovat nevinné a krást ve velkém. To, co se mnohým zdálo jako pokrok a nová epocha, ukázalo se být jako nejkrutější diktatura. Spolu se srpy a kladivy vtáhlo do naší země pohrdání lidským životem a svobodou. Násilí se stalo beztrestné a s mnohými návyky minulé doby zápasíme dodnes.
Když člověk v neděli ráno místo do kostela zamíří do zaměstnání, do supermarketu nebo si jen z postele pustí televizi, nezůstane to dlouhodobě bez následků. Náš přirozený sklon k sobectví a lenosti se tím jen prohloubí. Když člověk přestane číst bibli, má to podobné důsledky, jako kdybychom rozbili zrcadla, abychom neviděl, jak vypadáme. A když se přestaneme modlit, nakupí se v našem srdci tolik nevyřešených otázek a úzkostí, že nám nakonec nezbude, než si vypěstovat hroší kůži, protože většinu zlých věcí stejně nezměníme.
Na několika nejkřiklavějších příkladech prorok ukazuje, jak žije člověk, který přestal poslouchat Boha, nemůže nasytit. Kdo se nebojí Boha, podlehne snadno dojmu, že si může všechno dovolit. Prorok by mohl klidně psát komentáře do dnešních novin: Tvoji velmožové jsou jako řvoucí lvi, tvoji soudcové jak vlci za večera, do jitra nenechají ani kost. Tvoji politici jsou chvastouni, muži zkažení; tvoji kněží pohrdají tím, co je svaté a překrucují slovo Boží.
Náboženství a mezilidské vztahy tvoří dvě strany téže mince. Lidé, kteří nad sebou nemají žádnou duchovní autoritu, si dovolí daleko víc, než ti, kteří vědí, že se budou za své činy odpovídat. Ale zase si můžeme rýpnout. Copak mezi křesťany není dost pokrytců, kteří káží vodu a pijí víno. Copak věřící lidé nikdy nekradou, nepodvádějí a nemaskují své zločiny ušlechtilými pohnutkami? Copak nebývá pod svícnem tma? Bývá. Vždyť jsme četli: „tvoji kněží znesvěcují, co je svaté a překrucují Boží slovo“ Ano, i věřící lidé dělají velké chyby, ale lepší tma pod svícnem než tma úplná. Tmu po svícnem lze totiž dřív nebo později odhalit, ale není-li žádného světla, není co odhalovat.
A právě to chce prorok říci. Přes všechen mravní rozklad – vidí Sofoniáš jeden světlý bod, na který se dá spolehnout. Spravedlivý Hospodin zůstává uprostřed svého lidu. I když si mnozí lidé dělají, co chtějí, zákony nedodržují a kdo má peníze, může mít takřka všechno – prorok přesto vidí ostrůvek pravdy a světlo ve tmě. I kdyby byly všechny hodnoty rozmělněny a co bylo kdysi hříchem bylo obecně tolerováno – Boží slovo nelze nikdy úplně vymazat a zrušit. Hospodin je uprostřed tebe a každé jitro vynáší soud. Kolem nás i v nás samotných může být tma a přece je tu zdroj světla, které není možné skrýt.I v dnešní době zůstává černá černou a bílá bílou tam, protože v tomto světě zní Boží slovo.
Svět se může řítit do zkázy, ale uprostřed toho všeho zůstává pevný bod, který se ani v tom nejprudším proudu nepohne. Tím ostrůvkem pravdy je Ježíš Kristus. Nikdo z nás nemůže říci: Nikdy jsem o něm neslyšel. Nikdo mi o tom neřekl. Nikdo mě včas nevaroval. I v té největší mravní spoušti je Bůh přítomen uprostřed svého lidu. Vždycky je podle čeho se orientovat. Právě proto je dobré zůstat ve společenství církve. I ona může být a bývá všelijak zkažená a nevěrná. Ale ten zdroj světla – Ježíš Kristus – uprostřed ní vždycky byl, je a bude. Kdo se drží Boha, i kdyby stokrát chyboval, má se ke komu vrátit a koho hledat. Církev i jednotliví křesťané už mnohokrát prošli podivuhodnou proměnou. Je pravda, že n¨my křesťané jsme často usnuli na dávno zvadlých vavřínech a nechtěli vidět své chyby. Ale pak zaznělo slovo prorokovo a začaly se dít věci.
Prorok Sofoniáš byl jeden z mála biblických proroků, který spatřil změny, které vyvolalo jeho slovo. Má se za to, že to byl právě on, kdo zapůsobil na krále Joziáše a dal tak podnět k největší náboženské reformaci v dějinách Božího lidu. Lidé jeho slovo přijali a vrátili se k Hospodinu. Věřící lidé mají veliký dar a milost v tom, že když dělají chyby, Pán Bůh je na to upozorní. Nenechá je spadnout po hlavě do jámy, ale mnohokrát je před tím varuje. Často se to ukáže být marné, ale ne vždycky. Sofoniáš je příkladem proroka, jemuž se podařilo nezadržitelný úpadek Božího lidu zastavit. Přišla však další generace a opět se prosadilo bezpráví. Znovu objevená zbožnost se ukázala být povrchní. Prorok to tušil a proto říká: Brzy nastane soud. Hospodin vyjde za kořistí. Ohněm bude sežrána celá země. Po padesáti letech se ta slova vyplnila. Jeruzalém byl vypleněn, chrám zbořen a lid vystěhován.
Když čteme slova plná zkázy a zmaru v duchu se ptáme: Platí to také na nás? Máme se i my bát Božího soudu a hněvu? U proroků přece není jen slovo adventní útěchy a povzbuzení. Daleko častěji čteme o soudu a potrestání hříchů. Máme něco takového čekat i my? Odpověď zní: Ano. I se máme bát Božího soudu a trestu za své hříchy – ale s tím vědomím, že tento soud byl již vykonán na Ježíši Kristu. Byl to Bůh sám, kdo to za nás nastavil svá záda. Všechny hrůzy, které prorok očekává, nesl na svém těle Ježíš Kristus. Proto si o nich máme a musíme číst, abychom si uvědomili, před čím nás Bůh svou láskou a utrpením na kříži uchránil.
Sofoniášova kniha vychází z určitého časového schématu: Nejdřív přijde varování. Bůh posílá své proroky a dá lidem lhůtu k nápravě. Když tato lhůta proběhne a lidé se nezmění, přijde Boží soud, v němž nic neobstojí. Teprve pak může přijít obnova. Z popela zkázy vzejde nový lid a nová naděje. Toto vše se naplnilo v Kristu a proto dnes smíme číst závěrečná slova naděje jako zaslíbení, které se již děje uprostřed nás – všude tam, kde věříme a žijeme z oběti Ježíše Krista. V onen den se už nebudeš stydět za žádné své skutky, jimiž ses proti mně vzepřelo. Tehdy z tvého středu odstraním tvé pyšné rozjařence a nepřipustím, aby ses opět začalo povyšovat na mé svaté hoře. Uprostřed tebe zanechám utištěný a nuzný lid, který se uteče k Hospodinovu jménu. Pozůstatek Izraele se již nebude dopouštět bezpráví a mluvit lživě, v jejich ústech se nenajde jazyk lstivý. Budou se pást a odpočívat a nikdo je nevyplaší.
A ono je to skutečně tak, jak se to zde píše. Kdo přijal Kristovu milost, ten ví, že je sice často hříšný a nemožný, ale již se toho neděsí. Už před Bohem neutíká a nikam se neskrývá. Kdo prožil při večeři Páně odpuštění hříchů, ten ví, že se opravdu nemusí stydět, přestože jinak by k tomu měl tisíc důvodů. Víra tak pomáhá člověku nalézt ztracenou sebeúctu a sílu, znovu se pustit do zápasu s hříchem a nevzdat to jenom proto, že jsme slabí a nemožní.
Když čteme, že pyšní budou v onen den odstraněni, můžeme opět jen potvrdit, že tam, kde je Kristus naším Pánem, každá pýchy bledne a stává se směšná. Pyšný člověk se přece nebude modlit. Kdo však myslí na Krista, ten ví, že nemá být nač pyšný, protože všechno, co jsme dokázali, je Božím darem a milostí. Víra v Krista nás tak zbavuje pýchy, ale přitom dává člověku tak potřebný pocit uspokojení, že nežije nadarmo a podílí se svým nepatrným dílem na slávě Božího království. Když čteme, že v onen den se lid ubohý a nuzný přivine k Hospodinu, můžeme dát prorokovi také za pravdu. Většinou teprve když člověk v nějaké životní krizi zjistí, jak je ubohý a slabý, objeví jakou pomocí a silou mu je, když se přimkne k Hospodinu.
Když však prorok říká: „pozůstatek Izraele se již nebude dopouštět bezpráví a mluvit lživě, v jejich ústech se nenajde jazyk lstivý“, vypadá to v první chvíli jako hodně silná slova, která o nás neplatí ani náhodou. Ale přitom ani to není nadsazené. Když člověk stojí před Ježíšem, opravdu už nemusí lhát, závidět ani činit bezpráví. To vše se stává zbytečné – protože v Kristu dostáváme tak mnoho, že všechny spory, podvody a mazanosti jsou zbytečné.
Nakonec čteme: Budou se pást a odpočívat a nikdo je nevyplaší. A my můžeme jen směle dodat: Největší radostí křesťanské víry je poznání, že v Kristu si můžeme odpočinout a nikam se nemusíme štvát. Nic už nemusíme stihnout, nic důležitého nám neuteče. Kdo nalezl v Ježíši Kristu svého Spasitele, může být klidný a spokojený, navzdory tomu, že mnohé nestíhá a termíny mu hoří. U Boha je však díky tomu, co dokázal Ježíš Kristus, všechno hotovo a splněno. Náš Pán za nás učinil, co bylo nad naše síly. Všechno, co tu nyní děláme si proto můžeme vychutnat se stejnou radostí a jako tu nejlepší hru a zábavu. Jsme svobodní, protože na výsledku své práce a svého úsilí již nejsme závislí. Díky Ježíši Kristu nemusíme nic splnit. V jeho náruči si můžeme odpočinout, i když jsme mnohé nesplnili a pokazili. A když je člověk odpočatý, jde mu pak všechno lépe a nedělá zbytečné chyby.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že jsi přišel na tento svět a vzal na sebe všechno, čím jsme se provinili. Děkujeme Ti, že Tvá věrnost a poslušnost byla připočtena nám nevěrným a neposlušným. Děkujeme Ti, že s Tebou již přišel čas radosti a vděčnosti, na který mnozí ještě čekají. Pomoz nám žít z tohoto dobrodiní a nepodléhat zbytečným starostem a strachům, které nás obkličují. Daruj nám radost, která se spokojí s tím, co jsi pro nás učinil. Amen.
Brno 10.12. 2006, Jiří Gruber