Kázání

Když Petr viděl jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: Pane zachraň mne. Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“

Milí bratři a milé sestry!
U dnešního příběhu bychom se nejprve měli vyrovnat s otázkou, kterou si klade každý, kdo čte tento příběh poprvé. Mohlo se něco podobného vůbec stát? Může nějaký člověk chodit po hladině jezera a neutopit se? Není ten příběh pouze symbolický? Většina z nás si dovede představit Ježíšova zázračná uzdravování, protože k podobným divům stále dochází. Ale chodit po vodě to je přece jen trochu moc.
Příliš zvídavého čtenáře asi zklamu. Co se té noci na Genezaretském jezeře skutečně stalo, z tohoto vyprávění nezjistíme. Je do té míry prostoupeno velikonoční vírou v Kristovo zmrtvýchvstání a vírou v jeho božství, že plní docela jinou funkci než nějakého nezávislého zpravodajství, jak bychom si možná přáli. Tehdejší čtenáři – na rozdíl od mnohých z nás – ani v nejmenším nepochybovali o tom, že Bůh má moc šlapat po vlnách a tišit bouři. Jestliže má v našem příběhu tuto moc Ježíš, znamená to právě tolik, že v Ježíši Kristu s námi jedná sám Bůh. Však také dnešní příběh končí tím, že všichni na lodi se Ježíšovi klaněli a říkali: Jistě jsi Syn Boží. Ve své dnešní podobě je událost vylíčena jazykem víry, takže každý pokus rekonstruovat z ní holý příběh je prakticky nemožná. V každém případě se však muselo stát něco, co přimělo učedníky k tomu, že v Ježíšovi poznali Boží pomoc a záchranu. Skutečnost, že ten příběh dál vyprávěli a písemně zachytili, znamená, že může mít velký význam také pro nás.
Porozumět takovému příběhu nám nejlépe pomůže naše vlastní zkušenost víry. Po moři pravda asi žádný z nás chodit nebude, ale většina z nás již někdy prožila podobnou nečekanou pomoc a záchranu, o jaké se tu píše. Kdyby víra v Ježíše nezachraňovala z bezvýchodných situací, kdyby se Ježíšovo slovo stále znovu neprokazovalo jako mocné – již dávno by tento a všechny ostatní příběhy o Ježíšovy upadly v zapomenutí. Pravdivost tohoto příběhu není v jeho historické ověřitelnosti, ale v tom, že ho potvrzuje naše opakovaná životní zkušenost. Ba co víc, ten příběh vzbuzuje stále novou naději a víru, která se pak v různých podobách naplňuje. Je to tedy příběh, který může ovlivnit naši vlastní budoucnost. Změnit naši úzkost v odvahu podobně jako se to stalo učedníkům na lodi. A to není málo! Takové příběhy potřebujeme slyšet všichni. Pro mnohé možná zůstanou pouhou náboženskou smyšlenkou. Kdo však přijme tento příběh jako pozvání k víře v Ježíše, pro toho může znamenat klíčový obrat v jeho životě.
Vstupme tedy do dnešního příběhu s vědomím, že vypráví o našem životě, o našem marném úsilí a strachu, ale současně ukazuje, že i ty největší vlny je možné překonat a s Ježíšovou pomocí dokázat zdánlivě nemožné.
Již začátek našeho příběhu je typický. Učedníci veslují uprostřed jezera a jsou sami. Ježíš je poslal na druhý břeh a sám zůstal na břehu. Nemáme i my často podobný pocit samoty, opuštění a bezradnosti. Čteme, že „loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly.“ To netrvalo krátkou chvíli – ale celou noc. Všude kolem nebylo mnoho hodin nic jiného než tma. Takové chvíle dovedou být doslova nekončené.
Ale byl to Ježíš, kdo učedníky vyslal na tuto cestu. Nebyla to jejich sebejistota s kterou by si troufli na jezero sami a Ježíše nechali na břehu. Není to jejich selhání, jestliže nemohou zdolat vlny, které se valí proti nim. Není jejich chyba, jestliže Ježíš tak dlouho nepřichází. Samota, nesnáze a překážky patří k životu a je třeba, abychom byli na takové chvíle připraveni a neděsili se jich víc než je zdrávo. Ježíš se někdy zdá být v nedohlednu, ale ve skutečnosti se za své učedníky modlí. A to je první dobrá zpráva našeho příběhu. Ať nám naše samota připadá sebedelší, i když se naše úsilí zdá být marné a bezvýsledné – Ježíš je ve skutečnosti s námi, i když ho nevidíme a připadá nám daleko. Ani dnes od nás není Ježíš dál než byl tenkrát od svých učedníků. Až se zase budeme cítit sami a všude kolem nás bude tma, mysleme na to, že se Ježíš modlí. Ví o nás, nezapomněl na nás a v pravý čas nám přijde na pomoc.
Bylo k ránu, když ho spatřili, jak kráčí po moři. Ať už se stalo cokoli, je jasné, že to učedníky vyděsilo. Je to zvláštní paradox: na jedné straně člověk po Bohu touží, cítí se bez něho sám a opuštěný, ale když se nás Boží přítomnost dotkne, jde nám mráz po zádech a jsme zděšení. Všichni bibličtí svědkové se v tomto vzácně shodují. Ve chvíli, kdy Bůh vstoupí do lidského života, rozklepe se člověk strachem a pozná svou naprostou nicotnost. Všechna slova jsou krátká na to, aby vyjádřila rozechvění a bezradnost, kterou v nás vyvolává Boží přítomnost. Je důležité to slyšet, abychom si uvědomili, jak je zcela nesamozřejmé a neuvěřitelné, že nám díky Ježíši Kristu může být s Bohem tak dobře a cítíme se v jeho blízkosti jako v mateřské náruči. To, že se člověk nemusí Boha bát, rozumí jeho slovu a smí s ním žít v přátelství, to je ten největší zázrak křesťanské víry.
Kdyby k nám Bůh nepromluvil ústy Ježíše Krista, kdyby nám nedokázal, že jeho moc není namířena proti nám, ale slouží naší záchraně, měli bychom dodnes ze všeho, co je nad námi, strach a úzkost. Stejný strach a úzkost jaký máme ze smrti, zlého osudu a náhody. Každý člověk má z některých věcí strach, až už se jeho bohové jmenují jakkoli a nebo v žádné bohy nevěří. Křesťanská víra však vysvobozuje z každého strachu. Svědčí o Bohu, který k nám promluvil ústy Ježíše Krista: Vzchopte se, jsem to já, nebojte se. Jinými slovy: Jediný, koho bychom se měli bát, je Bůh. A ten říká: Nebojte se. A jestliže se nemusíme bát Boha, pak není na světě síly ani moci, která by nám mohla trvale ublížit.
Však si to chtěl Petr hned vyzkoušet: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ Skoro bychom čekali, že ho Ježíš okřikne. Taková troufalost. Nač potřebuje Petr chodit po vlnách? Co si tím chce dokázat? Ale Ježíš řekl: „Pojď!“
Líbí se mu Petrova prosba. Petr se totiž nevrhl do vln na vlastní pěst. Nechce si to sám vyzkoušet, ale čeká na Ježíšovo slovo. To je, myslím, důležitá okolnost. Počkat na Ježíšovo slovo a povolání. Víra není nezávazný experiment. Víra není metoda pokus omyl. Víra není, že člověk něco sám dokáže a pak se tím chlubí.
Petr si o tu chůzi po vodě sice řekne, ale vykročí teprve na Ježíšovo slovo. Ten příběh nám chce říci: Nebojte se Ježíše prosit o pomoc. Nestyďte se projevit iniciativu a modlit se za věci, které se zdají být třeba i nemožné. Ježíš na takové modlitby čeká. Ale také my čekejme na Ježíšovu odpověď. Nepouštějme se do věcí, k nimž nemáme povolání. Nestačí, že něco hrozně moc chceme. Ten, kdo tu velí, nejsme my, ale Ježíš. Na jeho slovo je třeba vyčkat. O jeho povolání je třeba prosit.
Petrův úspěch je však výzvou, která nás zahanbuje. Znamená, že člověk by mohl s Boží pomocí dokázat mnohem víc, než si sám myslí a čeká. Víra však nikdy není věcí nějaké naší šikovnosti,. taktiky či mazanosti, ale naší pokory a Boží milosti, která působí vždy nová překvapení.
Tak jednoznačný úspěch to však zase nebyl. Petr skutečně šel po vodě a došel až téměř k Ježíšovi. Ale když úžas z toho, že to jde, opadl, Petr si náhle uvědomil, že vítr nepřestal a vlny se neutišily. Zamotala se mu hlava a začal se topit. Stačil pouze vykřiknout: „Pane zachraň mne.“ Ježíš vztáhl ruku a podržel ho nad hladinou. Vzápětí mu však řekl: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“
Slovo malověrný je v Matoušově evangeliu celkem šestkrát. Malověrnost znamená dělat si zbytečné starosti, smířit se s nemocí, bát se smrti, hladu a nedostatku. Je to zvláštní slovo, protože se vyskytuje pouze v křesťanské literatuře a vyjadřuje tedy něco zcela specifického. Na první poslech se zdá, že má význam spíš negativní, ale v tomto případě v něm může být i cosi laskavého. Ježíš přece neříká: Petře, proč jsi mi nevěřil, ale proč jsi mi věřil tak málo. A to je rozdíl. A na jiném místě Ježíš říká: I kdybyste měli tak malou víru, jako zrnko hořčice, dokázali byste nemožné.
A měl pravdu. Petr i s tou svou malou vírou po té vodě skutečně šel. Není tedy třeba, abychom se již dopředu strachovali a vymlouvali, jak malá a slabá je naše víra. I malá víra dokáže divy. Její problém je v tom, že dlouho nevydrží. Ale ani to nevadí. Je tu Ježíš, který nás zachytí a podepře. Jinými slovy, každý z nás může mít alespoň tolik víry, aby po těch nebezpečných vodách vykročil a udělal pár kroků. Stěžovat si na nedostatek víry nemá smysl. Učedníci ji měli velmi málo a Ježíš jim to mnohokrát připomněl. Ale i ta nejmenší víra stačí na to, aby se pohnuly hory a v našich životech se začaly dít změny. A když se naše víra zalekne, Ježíš ji podepře a povzbudí. Ježíš nežádá dokonalé lidi, počítá s naší slabostí. Naše víra nemusí být pevná a neochvějná. Stačí docela malá, jen taková, aby dokázala vykročit za Ježíšem.
Náš příběh, ukazuje, že Šimon Petr, první a nejodvážnější učedník Ježíše Krista, neměl příliš velkou víru a přece skrze něho Bůh vykonal veliké věci. Jinými slovy – s naší pochybností a nejistotou se počítá a Ježíš nám ji pomůže překonat. Jestliže právem pochybujeme o síle své víry, tento příběh říká: I s malou vírou lze prožít zázraky.

Jiří Gruber