Kázání

Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč; toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit. Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít. Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: “Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.” On rychle slezl a s radostí jej přijal. Všichni, kdo to uviděli, reptali: “On je hostem u hříšného člověka!” Zacheus se zastavil a řekl Pánu: “Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.” Ježíš mu řekl: “Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.”

Milí bratři a milé sestry!
Někdy se říká, že víra v Boha je berlička pro slabé. Na první pohled to tak možná vypadá. Za Ježíšem přece chodilo mnoho nemocných a postižených. Vyhledávali ho lidé, kteří měli starosti a trápení. I dnes se mnohé kostely zaplňují především starými lidmi. Jestli od církve někdo něco čeká, pak je to péče o churavé a postižné. Leckdo si přitom říká: „Jaké štěstí, že já nic podobného nepotřebuji. I kdyby nějaký Pán Bůh skutečně byl, přece ho nebudu obtěžovat. Umím se o sebe postarat sám!“
Ale Ježíš nepřišel jen kvůli nemocným a nešťastným. Za své učedníky si vybral normální zdravé chlapy, kteří kvůli němu opustili svá zaměstnání. Jeho kázání nedávala spát vzdělaným zákoníkům a mnozí z nich ho tajně vyhledávali. Ježíš se nevěnoval pouze bezdomovcům, ale byl hostem i v mnoha vážených rodinách. Ježíš měl co dát každému člověku. Nemocným zdraví, hříšníkům odpuštění, bohaté uměl osvobodit z jejich falešní sebejistoty, moudré přivézt na nové myšlenky. Měl co říct obchodníkům, vojákům i úředníkům. Vždyť každý člověk něco hledá a může žít lépe, než dosud žil. Víra v Ježíše Krista není jen stéblo kterého se chytá tonoucí, ale příležitost pro každého, kdo chce naplno rozvinout svůj život a své schopnosti. Ježíš Kristus je inspirace, výzva a pozvání, které by bylo škoda, ano hřích odmítnout a nechat ležet ladem.
Zachea si však Ježíš našel a vyhlédl sám. Ale ne proto, aby všeho nechal podobně jako jiný celník Matouš. Zacheus zůstane dál vrchním celníkem v Jerichu, ale slušným celníkem. To je také jedna z podob křesťanského života. Nejen, že člověk opustí rodinu a zaměstnání a začne dělat misionáře. Být křesťanem a Ježíšovým učedníkem lze také v běžném životě a zaměstnání. Dokonce i v tak kontroverzním povolání jako bylo a je vybírání daní. Zacheus po svém obrácení nerozdal všechno, ale dával chudým polovinu svého zisku. Druhou polovinu užíval pro svou potřebu. Něco podobného může učinit většina z nás. Část toho, co nepotřebujeme dát těm, kteří mají nouzi. Kromě toho se Zacheus veřejně zavázal, že každému koho ošidí, uhradí škodu ve čtyřnásobné výši. To by přece také mohl slíbit mnohý z nás. Alespoň bychom si dávali větší pozor, abychom někomu neukřivdili
Ježíš od nás nežádá nemožné. Být jeho učedníkem je náročné, ale není to nesplnitelný ideál. Není to však ani předem daná norma, kterou musíme splnit. Všimněme si, že Ježíš Zacheovi nic nepředepisoval. Všechno, k čemu se tu Zacheus zavázal, učinil z vlastní vůle a rozhodnutí. A Ježíš jen tiše přitaká: „Ano, Zachee: to, k čemu ses rozhodl je jeden z mnoha způsobů, jak mě můžeš následovat.“
Na křesťanství je krásné, že každý si může najít a zvolit svou vlastní cestu. Někdo dává peníze, protože je umí vydělat. Někdo dává svůj čas, protože se s ním naučil dobře hospodařit. Někdo se stane farářem, protože umí druhé povzbudit. Jiný je učitelem, protože má dar trpělivosti. Další se stane podnikatelem, protože dokáže zajistit práci dvaceti lidem. Někdo se stane dělníkem, který umí řemeslo a dělá svou práci dobře a rád. Jiný se rozhodne být lékařem, protože chce zmírnit lidské utrpení. V každém povolání, v každém věku a postavení lze objevit vlastní způsob, jak být dobrým člověkem a křesťanem – originálním svědkem a obrazem Boží lásky. Je málokterý životní směr nabízí takovou šíři možností jako křesťanství. Věřit Ježíši Kristu znamená být svobodným umělcem života. Tak jako hrnčíř dává tvar hlíně, křesťan dává tvar lásce, kterou byl Bohem obdarován. Být Ježíšovým učedníkem je však náročné umění. Chce to namáhat si hlavu a svědomí. Nestačí opakovat staré zvyky, vzory a stereotypy. Inspirovat se lze především v bibli a někdy i v církvi. Pak můžeme každý začít tvořit něco vlastního a originálního.
Neméně důležité přitom je, že Zacheus chce dobře a spravedlivě činit stále. Nejde tu o okázalý, jednorázový čin, kterým na sebe upoutá pozornost a zítra zas bude všechno při starém. Naše víra bohužel někdy trpí jakousi nárazovostí. Když na to přijde, dovedeme být všichni velmi vstřícní a věřící. Ale další den už jsme zase šedý průměr. Zacheus to však myslí vážně a zavazuje se na celý život. Na každý den. Je lepší být věrný v mále ale stále, než ve velkém pouze jednou. Bůh nemá rád okázalost, ale spíš pokoru a tichost.
Ale jak se to vlastně všechno sběhlo? Jak to, že zrovna Zacheus prožil ten večer radost a štěstí. Čím si to zasloužil? Ničím. Zacheus byl jen zvědavý. Cosi o Ježíšovi slyšel a chtěl ho vidět a slyšet na vlastní oči. Někdo si takhle zajde do kostela na půlnoční, jiný si koupí a začne číst bibli, někdo brouzdá po internetu, jiný se dá pozvat svými přáteli. První setkání s Ježíšem má tisíc podob a není na ně žádný recept. To hlavní je, aby k němu došlo.
Ale co je Ježíšovi po nějakém Zachovi? Má před sebou cestu do Jeruzaléma, kde jeho poslání vyvrcholí. Učedníci to dobře vědí a snaží se každého, kdo zbytečně zdržuje, odehnat. Zacheus však nekřičí jaké žebrák u cesty. Není neodbytný jako matky, které žádají o požehnání pro své děti. Zacheus si nenápadně vyleze na strom, kde ho nikdo neuvidí. Zůstává v pozadí. Netroufá si Ježíše oslovit. Necítí se hoden.
A pak se to stane. Člověk je zvědavý a hledá – a Pán Bůh, kterému na nás záleží – nás také hledá. A tak se v tu chvíli setkaly dva hledající pohledy, dvě hledající duše, dvě otevřená srdce: Ježíšovo a Zacheovo. Tak začíná zázrak víry. Tím, že nejen člověk hledá, ale i Bůh hledá v Ježíši Kristus nás. Jen tak je možné, že lidé uvěří, jsou šťastní a v nebi mají radost. Mezi Bohem a člověkem přeskočila jiskra a v Zacheově srdci vzplál oheň, který jen tak někdo neuhasí.
Ale není Pán Bůh ten, aby se zavděčil lidem všem. Jako to, že dnes bude Ježíš večeřet u tohoto hříšného člověka? To se přece nesluší! Copak neví, že si Zacheus zadal s Římany? Copak neví, jaký je to vydřiduch? Vždyť nemá lustrační osvědčení?!
Ale kdo z nás je čistý? Kdo z nás má neposkvrněnou minulost a přítomnost? A i kdyby – kdo z nás ví, jak obstojí v tom, co ho teprve čeká? Ať se přihlásí, kdo nikdy nepodlehl zlému, nikdy nelhal a nešlápl vedle! Všichni přece máme máslo na hlavě. Na někom je to vidět víc, na někom méně, ale jinak jsme jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Každý si sebou neseme nějaký problém, nejistotu, zklamání či bolest. Každému z nás však nabízí Ježíš změnu a novou chuť do života.
Jeho pomoc nepotřebuje nutně zázraky. To nejdůležitější se stane, když Ježíš nabízí důvěru a přátelství a my jeho nabídku přijmeme. Ježíše je ochoten s každým z nás zasednout ke stolu. Každého je připraven přivinout na své srdce. Celníky i právníky, celebrity i docela obyčejné lidi, vojáky i pacifisty, politiky i novináře, lékaře i pacienty, faráře i zedníky, podnikatele i bezdomovce. Právě toto přijetí a důvěra dělá s lidmi zázraky.
Někdo se samou radosti třeba uzdraví, jiný se zbaví své nervozity a zlozvyků, někdo se smíří se svými nejbližšími, jiný se vrátí ke svému partnerovi, někdo dá peníze na dobročinné projekty, jiný přestane být hrubý a vzteklý, další se rozejde s kamarády, kteří jsou mu pokušením, jiný začne být poctivý v práci a ke svým zákazníkům, další začne navštěvovat své stárnoucí rodiče, jiný objeví, že místo naříkání může i on být někomu potřebný. A tak se svět díky Ježíš Kristu stává v jednotlivcích lepší a krásnější. Vždyť každý šťastný, spokojený a poctivý člověk je požehnáním pro své okolí. Ti, co reptali, že si Ježíš nevybral jejich dům a o něco je ošidil, neměli pravdu. Toho dne přece spása nepřišla jen do domu Zacheova, ale do celého Jericha. To přece není málo, když se z řiditele finančního ústavu stane slušný a spravedlivý člověk! To přece není málo, kdy má někdo věřící a laskavou manželku, poctivého šéfa, nebo když najdeme ochotného úředníka, obětavou zdravotní sestru, ohleduplného řidiče. Náš život tvoří setkání s jednotlivými lidmi a podle toho, s kým se setkáme a jak se sami chováme, je náš život krásnější nebo smutnější.
Upřímně řečeno – k tomu aby se člověk změnil k lepšímu a uvěřil v Ježíše Krista – nesmí být bluma, která jen čeká, kdo ji utrhne. Někdy je potřeba dokonce vylézt na strom. Jindy je třeba se zeptat. Občas je dobré se zvednout a přijmout pozvání. Někdy je třeba i kleknout a přiznat si, že mi něco chybí. Ale ani to samo o sobě nestačí. Žádný z nás neuvěří, protože chce. Ale každého, kdo poctivě hledá, si Bůh dříve nebo později najde. Každý, kdo vyleze ze své skořápky a nelpí na svých zvycích – přivítá jednou Ježíše ve svém domě. Kdo není pyšný, toho si evangelium najde. Přijde den, kdy se dva hledající pohledy setkají, dvě otevřená srdce najdou, dvě hledající ruce stisknou. Člověk a Bůh. Bůh a člověk. Dvě bytosti, kteří po sobě touží a nenajdou klidu, dokud se nesetkají.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že nás hledáš a vidíš ještě dřív, než Tě začneme hledat my. Děkujeme Ti, že připravuješ chvíle, pozvání a příležitosti, kdy Tě můžeme poznat a stát se Tvými přáteli a následovníky. Dej, aby naše rozhodnutí být tvými učedníky nebylo jen chvilkové, ale abychom ho naplňovali celý svůj život. Amen.
J.G