Zpívejte Hospodinu píseň novou
Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť jest divné věci učinil. Zvuk vydejte, prozpěvujte a žalmy zpívejte! Zvuč, moře, i to, což v něm jest, okršlek světa i ti, což na něm bydlí. Řeky rukama plesejte, spolu s nimi i hory prozpěvujte! Plesej, pole, a vše, což na něm, plesej, země, zvuč i moře i což v něm
jest!
Ž 98,1, + 96,11-12
Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť jest divné věci učinil. Zvuk vydejte, prozpěvujte a žalmy zpívejte! Zvuč, moře, i to, což v něm jest, okršlek světa i ti, což na něm bydlí. Řeky rukama plesejte, spolu s nimi i hory prozpěvujte! Plesej, pole, a vše, což na něm, plesej, země, zvuč i moře i což v něm
jest!
Ž 98,1, + 96,11-12
Vážení posluchači, dámy a pánové!
Za malou chvíli uslyšíme zhudebnění tohoto žalmu od Antonína Dvořáka. Je to krásná píseň. V čem je však síla a naděje tohoto žalmu?
Když přemýšlíme o Bohu – a kdo z nás o Bohu někdy nepřemýšlí – zdá se nám, že to musí to být někdo nebo něco velmi statického a pasivního. Možná nějaký zákon, řád, skrytá síla v pozadí. Ale bible a Antonín Dvořák zpívá o jiném Bohu. O Bohu, který je plný překvapení a úžasu. Zatímco člověk a příroda se stále opakují, Bůh, který se dal poznat Izraeli a mnohým z nás, je Bůh změny, naděje, vysvobození a pomoci. Zatímco většina národů se ujišťovala o tom, že jejich bohové a jistoty jsou stále na svém místě a nic nového nechystají – Bůh Izraele a Ježíše Krista neustále měnil dějiny a lidské příběhy. Byl to on, kdo vysvobodil otroky z Egypta. Ale byl to tentýž Bůh, který svůj milovaný národ nechal projít ohněm soudu a zajetí. A byl to stejný Bůh, který vyvedl tento poražený národ z Babylóna a obnovil ho takřka z ničeho. Všechny velké národy a říše zanikly, ale lid Abrahamův, lid který ztratil zemi, chrám, krále i svobodu jako jediný přežil všechny dějinné zmatky a převraty a dodnes stojí v centru všeho dění.
.Božím překvapením nebylo a není konce. Koho by napadlo, že Bůh – místo aby na svět přišel jako jeho Pán a Král – se narodí nepoznán v chudé betlémské stáji v plenkách. A když už si mnoho lidí myslelo, že se Ježíš prohlásí za Syna Božího a ujme se vlády, k jejich zděšení se nechal jako zcela bezmocný a bezbranný ukřižovat. Ale když ho pochovali, přivalili kámen ke hrobu a chtěli se vrátit do vzpomínek, doslova je vyděsil tím, že se s nimi potkal jako živý.
Je snadné říci, že Bůh není. Je snadné si zařídit život podle svého. Ale Bůh nás vždycky znovu něčím překvapí. Je jako vítr, který se z ničeho nic zvedne a nikdo neví odkud a kam vane. Ale ten Boží vítr má sílu a činí mnoho nových a nečekaných věcí.
Kolikrát právě ti, kteří se pyšně zaklínali Božím jménem, náhle ztichli a poznali, že i oni stojí pod jeho soudem. Kolikrát už se stalo, že ti, kteří nad sebou zlomili hůl a všechno vzdali, zaslechli Boží slovo, které jim dalo naději. Kolikrát už se stalo, že ti, kteří jednali jako by neměli svědomí, se náhle zastyděli a změnili své jednání. Bůh v něhož věříme, nás nenechá spát na vavřínech falešné spokojenosti ani utonout ve vodách vlastní rezignace.
Jak smutný a chudý by byl náš život, kdyby do něj Bůh nevnášel stále něco nového a překvapivého. Jak nudný by byl náš den, kdybychom stále jen pracovali a vydělávali peníze. Ale Bůh řekl, sedmého dne si odpočiň, nic nedělej a raduje se ze světa kolem sebe. A kdo poslechne, ten se nestačí divit v jak krásném světě žije.
Jak krutý by byl náš svět, kdyby v něm nebylo místo pro odpuštění. Ale copak by člověk odpustil, kdyby předtím sám neprožil zázrak Božího odpuštění? Kdyby nevěděl, že i on sám mnohokrát selhal a přece nebyl potrestán.
Ale někdo může namítnout: Je-li Bůh plný překvapení, je-li jeho jednání vždy nové a nevypočitatelné – jakou pak máme jistotu? Není nakonec Bůh jen jiné slovo pro náhodu a osud, který si s námi rád zatočí, jak se mu zlíbí. Jestliže si s námi Bůh dělá co chce, má vůbec smysl se k němu obracet? Copak hrnčíř poslouchá hlínu, z které tvoří ? Copak se nás slunce ptá, kdy má svítit?
Ano člověk si často připadá bezmocný. Nedokážeme zabránit vlákám ani nemocem. Nedokážeme předejít katastrofám ani plánovat počasí. Svět je příliš složitý, abychom se v něm vyznali a mohli jej ovládat.
A přece – žalmista i Antonín Dvořák a mnozí z nás si všimli – že vedle mnoha jiných vlivů a sil, působí v tomto světě také síla, která je nejen nečekaná – ale také dobrá a plná lásky. A to je největší překvapení ! Člověk si dovede představit, že je tu bůh, který si dělá, co chce. Dovedeme si představit boha jako přísného a nesmlouvavého soudce. Dovedeme si představit Boha, který nám nepřeje nic dobrého a jehož přízeň si musíme vykupovat řadou obětí.
Ale nedovedeme pochopit, že by tu mohl být Bůh, který nás má rád takové jací jsme ! S naší slabostí a úzkostí. S naší nevěrností a nespolehlivostí. Boží lásku přitom smíme vnímat na každém kroku. Kdyby s námi Bůh neměl trpělivost, proč bychom tu ještě byli? Kdyby nás Bůh nemiloval, nikdy bychom se nenarodili a neseděli v tomto kostele a nenaslouchali té krásné hudbě. Copak je to samozřejmé? Copak na to máme právo?
A tak se v duchu připojme k Dvořákově písni díků a chvály. Nebojme se poděkovat Bohu, že žijeme. Nebojme se žasnout, jak krásný je tento svět a život. A stále se v něm a s námi děje něco nového a překvapivého, takže je o čem zpívat a zač děkovat. Bůh, který se s námi potkal, je dobrý a laskavý – laskavější než si umíme představit. Amen.
Hudební nešpory 1.4.2007 Jiří Gruber