Kol 115
Kol 1,15: On je obraz Boha neviditelného
Kol 1,15: On je obraz Boha neviditelného
Vidět Boha – toto přání nemusí být motivováno vždycky jen takovým tím posměšným: Ukaž mi toho svého boha a až ho uvidím, ta uvěřím. Mnohdy i víra a právě víra touží vidět Boha a patřit na jeho tvář. Je to celkem pochopitelné. Nejen skepse, ale právě i víra a láska chtějí vidět toho, kterého milují a pobývat v jeho blízkosti.
Nejen židovství ale v jistém smyslu všechna náboženství jsou si vědoma toho, že člověk nemůže spatřit Boha tváří v tvář, alespoň nikoli bez následků. A židovství jde ještě dál: Nezobrazíš si Boha! Neučiníš sobě rytiny! To je jedno z přikázání Desatera – je sice pravda, že křesťanství desatero necení tak vysoko jako židovstvo, ale na druhou stranu, nikde v Novém zákoně nebylo desatero zrušeno, takže platí, stále platí.
Nezobrazíš si Boha! Neučiníš si žádný obraz – proč vlastně ne?
My lidé přece obrazy potřebujeme – pomocí obrazů vnímáme svět, pomocí obrazů si vytváříme názory na svět, na dějiny, na lidi kolem. Musíme si vytvářet vlastní obraz světa ze všech těch chaotických informací a dojmů, které na nás denně doléhají, musíme, abychom se v tom všem alespoň trochu vyznali.. Stejně tak potřebujeme obraz člověka, který žije vedle nás a nebo s námi pracuje, jinak bychom nevěděli na čem vlastně jsme.
Nezobrazíš si Boha, neuděláš si žádný obraz Boha. Copak Boží obraz nepotřebujeme, abychom o Bohu mohli mluvit, abychom se mohli k Bohu vztahovat? Jenže: Bůh je jiný, jiný než všechny vyčíslitelné skutečnosti našeho světa, zcela jiný než lidé, jiný než dějiny…
Zákaz zobrazovat Boha,to ovšem znamená také: Boha neprohlédneš, nelze ho prošpiznout, nemůžeš se mu koukat do karet ani ho sevřít definicemi. Nikdo nezná jeho plány, nikdo je neodhalí. Nikdo, ani ten nejzbožnější ne, ani ten nejvýš postavený církevní hodnostář nemá Boha v hrsti. A nikdo ho zcela nechápe.
Zákaz vytvářet Boží obraz, to pro víru Izraele nebyla jen taková zvláštnost nebo ozdobička, která odlišovala jejich chrámy od jiných. Zákaz zpodobovat Boha vyjadřoval samotnou podstatu toho Boha, jehož jméno směl vyslovit pouze jedenkrát v roce velekněz a to ještě v naprosté samotě svatyně svatých. Kolem dokola Izraele žili lidé, kteří věřili, že jejich bůh je přítomen ve svých soškách a obrázcích. Tam je snadno dosažitelný, vždy po ruce. Taková soška na poličce nebo obrázek na stěně, to je jistá záruka jeho síly i ochrany…Zákaz vytvářet obraz, to přece taky znamená – tomu bohu se nemůžeš dostat na kobylku, Je zcela suverénní a svobodný. Nemůžeš si z něho udělat garanta vlastního prospěchu a úspěchu. Je to živý Bůh, to proto ho nelze zobrazit. Ne proto, že by byl příliš daleko nebo příliš abstraktní. Zákaz desatera zobrazovat Boha nám spíše říká, že Bůh je člověku blízko zcela blízko , vždycky a všude a že se nedá připoutat k žádnému místu, ani k chrámu nebo katedrále ne.Sebevětší a sebenádhernější prostory nemohou Boha pojmout, natož zadržet a udržet.
Při vší spolehlivosti tě vždycky znovu překvapí, při vší nepohnutelnosti je stále v pohybu. Jak bys chtěl takového Boha trefit ve svém obraze, byť bys byl umělcem nad umělce. Tady lidská představivost a schopnosti musí kapitulovat.
Proč o tom vůbec mluvit či přemýšlet tady, v tomto kostele? My evangelíci reformované tradice nemáme ve svých chrámech ani doma sošky nebo obrazy svého Boha. Znamená to, že nemáme žádný obraz toho, jemuž věříme a na něhož spoléháme? To přece není ani dost dobře možné. Lidský mozek, lidský duch je už tak udělán, že obraz potřebuje. Když ne obraz jako zpřítomnění tak alespoň něco jako symbol či odkaz k přítomnosti Boží. Bez obrazu být nemůžeme. Tak co tedy. Autor listu Koloským ve své hymnu takový obraz nabízí. Slovníkem své doby, slavnostně, liturgicky můžeme říct, ten obraz ukazuje. Je jím Ježíš, jehož víra vyznává jeho Krista, jako obraz neviditelného Boha. Ne socha, žádná socha, ani ta nad Riem de Janeiro, co patří mezi sedm nových divů světa,. Nic takového, nic namalovaného, nic vytesaného, nic z bronzu ulitého. Obrazem neviditelného živého Boha je stejně živá osoba, Ježíš, o kterém svědčí evangelia i epištoly.
Takže ten zákaz vytvářet Boží obraz už teda neplatí? Ve své plnosti je pro nás Bůh stále neuchopitelný, to ano, ale přece se nám lidem ukázal v Ježíšovi z Nazaretu, v jeho životě, slovech a činech. Kdo vidí mne, vidí Otce, říká o sobě v Janově evangeliu sám Ježíš. Ježíšova slova i nároky – to jsou slova a nároky Boží, jeho vůle je s vůli Boží totožná. V osobě Ježíšově nám Bůh ukázal svou tvář, tu tvář, na kterou žádný smrtelník nemůže pohlédnout. On, Ježíš je pravým a jediným Božím obrazem.
A přece – i pro nás evangelíky – platí také dnes ten striktní zákaz vytvářet si Boží obraz, jako varování před stále přítomným rizikem a pokušením udělat si z Ježíše jen mrtvý objekt svého uctívání třeba tím, že budeme bezmyšlenkovitě lpět na formulacích dávných theologů, na dávno formulovaných dogmatech a schématech. Ježíš je stejně živý jako živý je ten, jehož on je obrazem.
Současně ale platí: s Ježíšem a v něm je zákaz zpodobení Boha překonán. V něm se nám lidem Bůh ukázal zcela jasně .Kdo vidí Ježíše, kdo Ježíše zná, ví o Bohu. Co Ježíš říkal, co zvěstoval, co žil, to ukazuje, jaký je Bůh, stvořitel nebe, země a všeho, i nás lidí. Od Ježíše se dozvídáme, že ten mocný je laskavým Otcem svých tvorů, milosrdným a slitovným i odpouštějícím Otcem. Stále znovu nám dává naději. Otevírá před námi svou dobrou budoucnost i tam, kde my lidé už žádnou nevidíme a nečekáme – ve všem, co nás tlačí, ve všech starostech, které nás užírají, v obavách a strachu, taky tehdy, když ve své slabosti selháváme, prostě všude a vždycky je obrazem neviditelného Boha Ježíš. On byl v celém svém životě poslušný vůle Otcovy – až do konce, až do té smrti na popravišti. A všichni jeho učedníci všech věků věří, že i pro Ježíše se Bůh ukázal být Otcem, když svého syna přijal.
Ježíš z Nazaretu je ten jediný a živý obraz Boha, který byl člověku dán. Nikde jinde Boha nenajdeme a neuvidíme.Bůh není a nebude jiný než jak se člověku ukázal v nazaretském rabim.
A my se můžeme spolehnout na to, že ten poslední a nejhlubší dárce smyslu celého světa a dějin – i můj – má tvář milujícího Otce. Tak jak nám to ukázal právě v životě a tváři Ježíše z Nazaretu.
Pane Ježíši Kriste, díky tobě víme, jaký je ten, kterého nazýváme Bohem. Tvůj život, tvá osoba jsou tím největším darem, který jsme my lidé dostali. Nepřestaneme za to děkovat.
Amen