Kázání

Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. Jména těch dvanácti jsou: první Šimon zvaný Petr, jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův, jeho bratr Jan, Filip, Bartoloměj, Tomáš, celník Matouš, Jakub Alfeův, Tadeáš, Šimon Kananejský a Iškariotský Jidáš, který ho pak zradil.
Těchto dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: “Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasku; neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl, neboť `hoden je dělník své mzdy´.
Když přijdete do některého města nebo vesnice, vyptejte se, kdo z nich je toho hoden; u něho zůstaňte, dokud nebudete odcházet. Když vstoupíte do domu, řekněte: `Pokoj vám.´ A budou-li toho hodni, ať na ně přijde váš pokoj. Nebudou-li toho hodni, ať se váš pokoj vrátí k vám. A když vás někdo nepřijme a nebude chtít slyšet vaše slova, vyjděte ven z toho domu nebo města a setřeste prach svých nohou. Amen, pravím vám, lehčeji bude zemi sodomské a gomorské v den soudu, než tomu městu.

Milí bratři a milé sestry!
Jeden by předpokládal, že apoštolé začali kázat a konat misii až po Ježíšově nanebevstoupení a seslání Ducha svatého. Ale zde čteme, že už Ježíš sám vysílá své učedníky po dvojicích do izraelských měst a vesnic. Učedníci jdou tedy hlásat evangelium, ačkoli Ježíš je ještě s nimi a jistě by to uměl a dokázal lépe než oni. Ale Ježíš chce, aby misie začala ještě za jeho života. Ne v nouzi z jeho nepřítomnosti, ale z jeho přímého rozkazu a rozhodnutí.
To znamená, že misie patří k základním znakům církve a křesťanské víry. Misie není projev krize, když Ježíš odchází a někdo ho musí nahradit. Misie není reakce na umenšování církve. Misie patří k církvi stejně bytostně jako diakonie, teologie, modlitby nebo večeře Páně.
Dnešní text z evangelia pochází z doby, kdy došlo k bouřlivému rozkvětu a úspěchu misie mezi pohany. Velká většina židů však Ježíše nepřijala a od církve se distancovala. Evangelista Matouš to však nezdává. Odvážně připomíná, že Ježíš šel především k Izraeli, tedy k těm, kteří ho až na výjimky odmítali a nakonec umlčeli.
I dnes je sice důležité dělat misii mezi indiány, narkomany nebo v islámském světě – všude tam má však evangelium kouzlo něčeho nového a nepoznaného. Ale po vzoru Ježíše Krista je třeba jít také do vlastní rodiny. Ztracené ovce lidu izraelského, to jsou všichni naši vzdálení příbuzní a přátelé, kteří ztratili spojení s církví a se sborem, nemají odvahu otevřít se Bohu, ale pořád v sobě mají jakousi matnou vzpomínku, že byli kdysi pokřtěni. To jsou lidé, za které máme odpovědnost a nad jejichž vírou nesmíme zlomit hůl.
Ale proč se má evangelium šířit zrovna návštěvami v rodinách? Nebylo už tehdy rychlejší a výhodnější, kdyby Ježíš něco sepsal a ostatní by to pak rozepisovali a šířili po světě. To je však stejné jako kdybychom dnes zrušili analogovou televizi, přestali vydávat noviny a všechny informace dávali pouze na internet. Každý však nemá doma počítač. Tehdy byly literatura výsadou úzkého okruhu vzdělanců a zámožných lidí. Ježíš nechtěl vytvářet elitu. Jeho cílem bylo, aby se evangelium dostalo i k tomu poslednímu člověku. Proto posílá své učedníky do každé vesnice. Každý člověk je pro něj důležitý. Jedině osobní setkání zaručí, že nikdo nebude opomenut.
Podobně se tehdy šířily i ostatní filosofické myšlenky. Učitel shromáždil žáky a ti jeho učení šířili jako potulní propagátoři. Byli to ovšem profesionálové, kteří se učením a filosofováním živili a můžete si myslet, že mezi nimi bylo vedle skutečných myslitelů i mnoho mazaných podvodníků.
Evangelista chce zdůraznit, v čem mají být apoštolé jiní. Podle všeho má před očima tzv. cyniky, potulné filosofy, kteří chodili od města k městu se svými mošničkami a za svá moudra si dávali platit důvěřivými lidmi. Cynikové však těmito lidmi ve skutečnosti pohrdali a nezáleželo jim na nich. Své pravdy na ně pouze štěkali – odtud také jejich název odvozený od slova pes. Předváděli své rétorické umění a snažili se lidem ukázat, jak jsou hloupí. Jejich cílem však nebylo lidem pomoci, ale vydělat si na živobytí. Proto ty mošničky, do kterých jim lidé dávali peníze a hmotné dary.
Křesťanský misionář však žádnou mošničku nemá. Jeho cílem si není vydělat. Evangelium není byznys, ale dar, který můžeme pouze rozdávat a ne z něj profitovat. Přeloženo do dnešní doby to znamená, že misii by pokud možno neměl dělat profesionál, ale obyčejný člověk. Člověk, který má své světské povolání a neživí se přesvědčováním lidí. Misii musí být projevem skutečného zájmu a lásky k druhému člověku. Z vlastní zkušenosti vím, že sebelepší kázání otalárovaného faráře nikdy nezapůsobí tak mocně, jako upřímná modlitba a bezprostřední svědectví obyčejného člověka. To co lidé hledají je autentická víra, a ne profesionální argumentace. Nestyďme se proto mluvit o Bohu co možná přirozeně – v zaměstnání, mezi přáteli, v rodině. Není třeba to umět. Stačí Bohu věřit a žít s ním svůj všední den.
Na druhé straně o tom však nesmíme mluvit pořád! Nejhorší je lidem víru zprotivit neustálým vyčítáním a pobízením. Víra potřebuje svobodný prostor a ne příchuť povinnosti. Jsou však chvíle, kdy je třeba jasně říci: „Pán Bůh mi pomohl. Modlitba mi dala sílu. Bible mi ukázala cestu. V kostele jsem prožil radost. Udělal jsem v životě velkou chybu, ale Bůh mi odpustil.“ Takové obyčejné, bezprostřední svědectví otevírá lidská srdce a nutí k zamyšlení i ty, kteří s církví nechtějí mít nic společného.
Další odlišností apoštolů bylo, že si na rozdíl od potulných filosofů nehledali nejlepší podmínky a neobcházeli domy tak dlouho, až našli ten nejbohatší a nejpohodlnější. Apoštol má zůstat v prvním domě, kde jej přijmou, i kdyby tam dostával jen suchý chleba. Převedeno do dnešní doby to znamená, že by křesťanský misionář neměl své posluchače cíleně vyhledávat a vybírat, ale obracet se k těm, které právě potká. Jsou totiž lidé, kteří se zdají být vůči evangeliu přístupnější. Například ti, kdo jsou v nějaké krizi, kdo jsou nemocní, osamělí, psychicky zranění atd. Jsou misie, které se na tyto lidi cíleně zaměřují, protože tu větří úspěch. Ale taková misie není poctivá a opravdová, i když může mít zdánlivě dobré výsledky. Je to však pouze cílená reklamní kampaň. Důvodem misie není mít úspěch a získat co nejvíce nových členů – ale předat lidem, co jsem sám dostal. K tomu, aby Pán Bůh zasáhl lidská srdce nepotřebuje lidi oslabené, vysílené a dezorientované. O tom, jestli naši posluchači uvěří nebo neuvěří nerozhodují jejich psychologické předpoklady, ale milost a láska Boží a ta je na vnějších okolnostech nezávislá.
Třetí odlišností křesťanských misionářů je svoboda, s kterou víru nabízejí, ale nevnucují. Ježíš říká, když vás nepřijmou, jděte klidně do jiného domu. Nikdy si neříkejte: tohoto člověka musím přesvědčit za každou cenu. Misie neznamená, že umíte lidi přesvědčit, ale že nenecháte svou víru ležet ladem. Většina lidí přímo nesnáší, když si uvědomí, že jsou objektem vaší péče a snahy. Proto musíme dát naopak jasně najevo – jestli uvěříte, bude to jen a jen vaše rozhodnutí a vaše cesta – ne můj zájem a potřeba. Nejhorší křesťané jsou ti, kteří pořád tlačí na pilu a dávají najevo jak jim tuze záleží na tom, aby někdo druhý uvěřil. Díky takovým člověk kolikrát neuvěří, i kdyby chtěl.
Ježíš dále radí, aby tam, kde učedníci nebudou přijati, vytřásli prach z oděvu, což bylo gesto, kterým ze sebe židé po návratu domů symbolicky setřásli vliv okolního světa, aby se jím nedali určovat. Jinými slovy: Když vás někde odmítnou, nenechte se tím ovlivnit a odradit od další služby. Ani my se dnes nesmíme nechat odradit častým odmítáním a nepochopením. Nikde přece není psáno, že právě my budeme Božím nástroje, kterým se otevřou konkrétní lidská srdce. Po nás však přijdou jiní, nastanou nové příležitosti a nové šance. Nikdy není vše ztraceno. Bůh má mnoho jiných možností a nástrojů, jak se dostat lidem pod kůži a do srdce. Někteří potřebují více času nebo jim právě my z nějakého důvodů nesedneme. Co se nepodaří rodičům, podaří se často kamarádům. Co se nepodaří farářům, podaří se třeba kolegům v práci. Co se nepodaří presbyterům, podaří se někdy úplně cizím lidem. Když někdo naše svědectví nepřijme, neznamená to, že to říkáme a děláme špatně. Je třeba se otřepat a jít dál – k dalším lidem, hledat nové možnosti, trpělivě sloužit dál.
Nakonec si všimněme, kolik pozornosti věnuje evangelista vnějším znakům misie a skoro vůbec nemluví o jejím obsahu. My evangelíci to děláme přesně naopak. Nás trápí – jak a co lidem řekneme. Máme strach, že to neumíme, že jim nedokážeme na všechno odpovědět, všechno vysvětlit atd. Obsah našeho svědectví o Bohu je jistě důležitý, ale v našem textu se stejná pozornost věnuje také vnější podobě misie a církve. Dnes se tomu říká neverbální komunikace a zdá se, že je stejně důležitá jako ta slovní. Naše kázání a bohoslužby mohou být po obsahové stránce bezchybné, ale pokud zde lidé narazí na nezájem a kamenné pohledy, zřejmě už nikdy znovu nepřijdou. Pokud někdo druhé lidi pouze poučuje o svých třeba i správných názorech a sám jim nenaslouchá, také asi nikoho nezíská. Když bude někdo evangelium nabízet pouze jako cestu k úspěchu a snadnému životu, mnoho střízlivých a rozumných lidí tím odradí. Pokud budeme zpívat pouze staré písně, vzbudíme nechtěně dojem, že jsme jen milovníci historie. Pokud bude mít celé bohoslužby jen jeden člověk, budeme vypadat jako divadlo jednoho herce. Pokud se budeme bavit jen s těmi které již známe, dáme tím najevo, že o nikoho dalšího již nestojíme. Všechny tyto zdánlivé maličkosti často rozhodují o tom, zda někdo bude nebo nebude spasen. Schválně to říkám takto přehnaně a vyhroceně, abychom si uvědomili, že i vnější tvář církve a misie je velice důležitá. Nejde o to na něco si hrát, ale nechat víru a radost z Boží přítomnosti, aby se projevila také navenek – v našich tvářích a pohybech, v našem chování, v našem přístupu k druhým. Milovat svého bližního neznamená jej velké oběti a sebezapření, ale také to, že se zajímám o člověka, který stojí stranou a nabídnu mu své přátelství. Toto svědectví beze slov je jakási předehra, která otevírá a nebo také zavírá lidská srdce pro zvěst evangelia.
Pane Ježíši Kriste, prosíme aby z našeho života a chování co nejčastěji vyzařovalo Tvé evangelium – láska, radost, vděčnost a pokora. Dej, ať nepromarníme příležitosti, které nám nabízíš a připravuješ, abychom o tobě vydali svědectví a přivedli lidi na cestu k Tobě. Amen
16.9.2007 Brno, Jiří Gruber