Kázání

Jákob té noci vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok. Vzal je a převedl je přes potok se vším, co měl. Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Neznámý řekl: “Pusť mě, vzešla jitřenka.” Jákob však odvětil: “Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.” Otázal se: “Jak se jmenuješ?” Odpověděl: “Jákob.” Tu řekl: “Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.” A Jákob ho žádal: “Pověz mi přece své jméno!” Ale on odvětil: “Proč se ptáš na mé jméno?” A požehnal mu tam. I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: “Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.” Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. Synové Izraelovi nejedí až podnes šlachu při kyčelním kloubu, protože Bůh poranil Jákobovi šlachu kyčelního kloubu.

Milí bratři a milé sestry!
Jákob, který dostal od Boha jméno Izrael, je rozhodně jedna z velkých postav biblických příběhů. Vždyť se podle něho dodnes jmenuje celý národ a jeden stát. Právě proto je však zajímavé, že Jákob neboli Izrael není žádný vzor. Nevím, jak by se nám líbilo, kdyby se o praotci Čechovi vykládalo, že podvedl svého bratra i tchána a lhal svému otci. V postavě Jákoba – Izraele hleděl Boží lid do tváře sobě samému a tiše vyznával – my nejsme o nic lepší než jiné národy. Tato sebekritika je pro každého věřícího člověka a církev zdravá a potřebná. Ani my nejsme o nic menší hříšníci než ostatní lidé. Kdo si to nechce přiznat, je slepý a pyšný. Ale ten, kdo se ze mnohé své činy právem stydí, smí slyšet – Bůh je tu i pro tebe. Vždyť si vyvolil a požehnal i takovému podvodníkovi jako byl Jákob.
Někdo však řekne, kde je potom spravedlnost? Vždyť tím, že si Bůh vyvolil právě Jákoba, jako by tím všechny jeho podvody schválil a zametl pod koberec. Ale to není pravda. Za všechny své lži Jákob zaplatil víc než dvojnásobně. Zatímco on podvedl bratra, jeho zase podvedl strýc. Zatímco on zalhal svému otci, jemu lhali vlastní děti desítky let, když mu zatajili že Josefa prodali do Egypta. Jinými slovy, když člověk hřeší, život sám mu dá dostatečně přes prsty a všechny naše lsti a nevěrnosti se nám dřív nebo později vrátí. Každý člověk pozná ovoce svých činů. Vždyť hřích je hříchem právě proto, že nám přináší zlo a zkázu. Na Jákobově příběhu je však povzbudivé, jak i člověk, který dělá velké chyby, smí počítat s Boží pomocí a věrností. Každý, kdo přichází do církve, by si měl přečíst o Jákobovi, aby poznal, do jaké společnosti přichází. Izrael stejně jako církev není nic jiného než banda hříšníků, kteří znovu a znovu žasnou nad tím, že se k nim Bůh přiznává a vytahuje nás z nouze a bídy, kterou jsme si sami zavinili.
Příběh o Jákobově zápasu s Neznámým je v jistém smyslu zkratkou celého Jákobova života. Sbíhají se sem nitky dřívějších i budoucích událostí. Je zde klíč k pochopení smyslu života a poslání Božího lidu. Je to však příběh, který vrhá světlo i na náš život a víru, jakkoli nám to možná nebude příjemné.
Četli jsme (Gn 32,4-22), jak se Jákob po mnoha letech vrací do své vlasti. Je z něj bohatý a úspěšný muž v nejlepších letech. Ale není mu dobře. Starý nevyřízený účet s bratrem Ezauem jej tíží. Ani dvacet let ho nesmazalo a Jákob se bojí, že podle zákona odplaty může o všechno přijít. O majetek i o rodinu. Když převedl všechno, co měl, přes řeku Jabok, zůstal té noci docela sám. To muselo být zvláštní – muž, který byl stále obklopen čtyřmi ženami, jedenácti dětmi a každý den trávil uprostřed početných stád – a najednou se ocitne docela sám a ve tmě.
Ale tak to v životě chodí. Jsou okamžiky, kdy všechno, co máme a co jsme dokázali, musíme zanechat „na druhém břehu“. Nic z toho nás nezachrání ani neobhájí. V rozhodujících chvílích života – a nemám na mysli jen umírání, ale každé vážné rozhodování a čin – je člověk sám a za nic se neschová.
Tu s ním „kdosi celou noc zápolil.“ Bible úmyslně hned neříká, kdo to byl a nechává na čtenáři, aby mu to postupně došlo. Noční zápas je zkratkou celého dosavadního Jákobova života. Zápas s Ezauem o prvorozenství, zápas s Lábanem o majetek, zápas s ženami, kterou z nich bude mít raději a která mu dá více dětí. Jákob v těchto bojích rány rozdává i dostává. Však se říká, že život je boj a každý to známe už z rodiny, a pak ze školy, z práce, z podnikání i politiky. Lidé jdou často tvrdě proti sobě, protože mají pocit, že si navzájem překážejí. Každý se snaží dokázat, že právě on je chytřejší, silnější, bohatší, zajímavější než někdo jiný. Ale té noci Jákob poznal, že i kdyby všechny předběhl a přechytračil, zůstává mu Protivník, kterého nikdy nepřemůže. Náš zápas s lidmi je nepodstatný a zbytečný. Naším jediným, skutečným a vážným soupeřem je Bůh. Všechna naše každodenní vítězství i prohry jsou pouze neuvědomělou snahou upozornit na sebe Pána Boha a dosáhnout jeho přízně. Jákob, který se narodil jako druhorozený, se snaží celý život dokázat, že právě on si zaslouží být první. Podařilo se mu lstí získat otcovo požehnání, má jedenáct synů a majetku na rozdávání. Ale co je to všechno platné, když nezíská Boží požehnání. Jenže na Boha žádné úskoky neplatí. Jákob té noci jasně poznává, že jeho boj je marný. Nad Bohem nikdo z nás nezvítězí.
Ale my přece nezvítězíme ani nad lidmi. K čemu nám to je někoho předběhnout a přechytračit? Kdo se někdy ocitl v ohrožení života, kdo strávil pár týdnů v nemocnici, nebo ztratil někoho ze svých blízkých, ten dobře ví, jak zbytečná a bezcenná jsou všechna naše domnělá vítězství. Smyslem života přece není vyhrát, ale nežít zbytečně. Poznat, že můj život je pro někoho důležitý a potřebný. Nejde o to, koho jsme předběhli, ale zda jsme předali štafetový kolík. A právě o to teď Jákob zápasí. Ale zdá se, že marně, protože když se ukázala jitřenka, Jákob byl raněn a nemohl se zvednout.
A přece to nevzdal. Držel se Boha, který se mu v tu chvíli proměnil v nepřítele a nepustil se ho, dokud nezískal požehnání.
Právě to je na Jákobovi nejsympatičtější. I když prohrával, nevzdal to a držel se Boha zuby nehty dál. Netroufám si to nazvat věrnost. Spíš touhou, přáním či vzdorem, s kterým se Jákob brání roli druhorozeného, kterou mu život přisoudil. Zatímco Ezaovi na Bohu nezáleží, Jákob kvůli Božímu požehnání riskuje život a stává se psancem. V tom se projevuje jeho víra – v tom že až do poslední chvíle zápasí a nikdy to nevzdá. „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Ač raněn – sází vše na jedinou kartu – na Boha, který jakoby mu stále unikal.
Jak jinak může člověk Bohu projevit lásku než tím, že se ho drží, i když ho to bolí a všechno ostatní ztrácí. Ale dokud se člověk modlí, nic není ztraceno, i když třeba prohrává. Je lépe s Bohem raději trpět, než si užívat života – ale bez Boha.
A tehdy se ho ten Neznámý zeptal: Jak se jmenuješ? Když Jákob pronesl nahlas své jméno, jakoby tím přečetl svůj vlastní neslavný životopis. Vždyť Jákob znamená v hebrejštině podvodník, Křivák. Přiznal na sebe všechno, čím si pokazil a zkomplikoval život. Neříká jsem úspěšný muž, který má majetek a velikou rodinu. Nevypočítává, čeho všeho dosáhl. Přiznává, že jeho cesta nebyla poctivá. Jsem Jákob, ten, co tolikrát zakop. Jsem podvodník a lhář. Bože, ty víš, že nemám vůbec nic – jen strach z bratra a naději v tvou pomoc.
Dokud si člověk neprojde podobnou zkušeností a úzkostí, žije se mu možná lehčeji, ale dřív nebo později každý z nás takovou jákobovskou noc prožije. Díky ní však poznáme, jak málo nám toho zbývá, když se přestaneme schovávat za to, čeho jsme dosáhli.
Bylo už k ránu, když Bůh Jákobovi požehnal a dal nové jméno – Izrael. Jákob se tak dočkal toho, po čem celý život toužil. Nyní konečně ví, že jeho život nebude zbytečný. Bůh bude skrze něj žehnat a pomáhat celému světu. Jeho syn Josef, který zachrání Egypt před hladem, toho bude víc než názorným příkladem. Jákob se od této chvíle nebude mít lépe, ale bude mít jistotu, že jeho život není marný. Už nebude muset s nikým zápasit o místo na slunci. Skrze jeho život bude Bůh jednat a zápasit v tomto světě, jak to slíbil již Abrahamovi.
Toto požehnání skrze víru v Ježíše Krista přešlo i na nás. Tak jako Jákob nejsme my křesťané o nic lepší než druzí lidé, ale každý z nás si prošel zápasem s Bohem, v němž nejprve všechno ztratil – svou pýchu, chytrost a mazanost, – abychom nakonec z tohoto zápasu vstal sice raněn, ale šťasten, že nás Bůh potřebuje a posílá do světa jako své děti, kterých se nikdy nevzdá.
Ne opravdu to není žádná sláva. Jákob zbytek života prokulhal. Jeho potomci dodnes nejedí jakousi kyčelní šlachu a kolem potoka Jabok, kde k zápasu došlo, chodili všichni ještě dlouho s úctou a po špičkách. Na některé věci je totiž dobré nezapomínat. Až se Jákob smíří s Ezauem, až se opět usadí v zaslíbené zemi, až ho přijme ve slavné audienci egyptský farao, Jákob bude znovu v pokušení, myslet si, že dobyl svět. Ale místo, aby se před egyptskými hodnostáři pochlubil svými úspěchy, poví jim, jak to bylo doopravdy.

Brno, 23.9.2007, Jiří Gruber