Kázání

I když se již mnozí pokusili sepsat vypravování o událostech, které se mezi námi naplnily, jak nám je předali ti, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova, rozhodl jsem se také já, když jsem vše znovu důkladně prošel, že ti to v pravém sledu vypíši, vznešený Theofile, abys poznal hodnověrnost toho, v čem jsi byl vyučován. Za dnů judského krále Heroda žil kněz, jménem Zachariáš, z oddílu Abiova; měl manželku z dcer Áronových a ta se jmenovala Alžběta. Oba byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení. Neměli však děti, neboť Alžběta byla neplodná a oba byli již pokročilého věku. Když jednou přišla řada na Zachariášův oddíl a on konal před Bohem kněžskou službu, připadlo na něj losem podle kněžského řádu, aby vešel do svatyně Hospodinovy a obětoval kadidlo. Venku se v hodinu oběti modlilo veliké množství lidu. Tu se ukázal anděl Páně stojící po pravé straně oltáře, kde se obětovalo kadidlo.
Lukáš 1:1 – Lukáš 1:11 (CEP)

Svaté toto čtení v prvním smyslu, jak ho ukazuje příběh, který se stal, je k pochopení snadné. Ale ve smyslu duchovním má mnoho důležitých významů, jichž se věrná duše může darem Božím dovtípit.
Nejprve si všimněme, že zástupové se valili k Ježíšovi, aby slyšeli slovo Boží. Ježíš byl dobrý kazatel: nejprve činil a potom kázal. Hříchy tupil, ctnostem učil, nemocné uzdravoval, hříšnice a hříšníky mile přijímal, rád se setkával s kajícími a hříchy jim odpouštěl. Lež tupil, slovo Boží mluvil. Proto čteme, že zástupové valili se k němu, aby slyšeli slovo Boží.
Zástupů těchto poušť od Ježíše neodloučila, hlad neodehnal, kněžská kletba neodstrčila a ani potom hrůza smrti nezastrašila. Jestliže svaté čtení praví, že zástupové valili se k Ježíšovi, aby slyšeli slovo Boží, i nyní vidíme, že se valí věrní křesťané k Ježíšovi, aby slyšeli jeho slovo.
Pro Mistra Jan Husa a celou reformaci bylo jedním z největších objevů, jakou moc a sílu má kázání Slova Božího. Až dosud byl v církvi položen důraz především na bohoslužebný rituál. Lidé se účastnili bohoslužeb spíš jako diváci, ale jen málokdo si dával práci s tím, aby lidem vykládal Písmo. Teprve reformace objevila kázání jako nový a zapomenutý způsob, jakým se dává Bůh člověku poznat. Plná Betlémská kaple byla svědectvím, že lidé po Božím slovu hladoví a touží. I když jsme dnes slovy zahlceni a mnohá kázání jsou spíše nudná, je výklad bible stále tou nejlepší příležitostí, jak se setkat s Božím jednáním a působením. Boží slovo dostává každou neděli novou, čerstvou a aktuální podobu. Nejsou to obecná pravidla, kterým se člověk jednou provždy naučí, ale slovo, které se vždy znovu děje a působí. Člověk je jím napomenut i povzbuzen, zasažen i pozdvižen. Važme si tohoto daru a možnosti – slyšet Boha, jak k nám mluví.
Dále čteme, že Ježíš stál vedle jezera Genezaretského. Náš milostivý kazatel mluvil na břehu jezera a jsa tištěn od zástupů, vstoupil do lodičky a sedě učil s lodičky zástupy. V tom ukázal velikou naléhavost našeho spasení a svobodou svatého kázání, jenž i na poušti, u jezera či zátoky, u moře nebo na moři má mít svobodu, když ho lidé chtějí slyšet.
A proti tomu kněz Zbyněk, arcibiskup pražský s kanovníky koupil bulu u papeže Alexandra pátého, v níž přikázal, aby slovo Boží nikde nebylo kázáno, ani v kaplích od papeže k tomu stvrzených, jedině ve farních kostelech, klášterech a v kanovnických domech. Proti té bule jsem se s Boží pomocí odvolal, ale papež hned po jejím vydání zemřel. Potom jsem se odvolal k jeho nástupci Janu XXIII, ale nenalezl jsem u něj pomoci k vysvobození slova Božího. Odvolal jsme se tedy ku Pánu Bohu, k Ježíši velebnému a spravedlivému biskupovi, aby mě ten soudil. Kážu nyní ve městech, po hradech, na polích i v lese, a mohl-li bych kde podobně, kázal bych i na břehu a z lodi, jakož to učinil Spasitel, dávaje nám příklad, neb říká Písmo: Zástupové valili se k Ježíšovi, aby slyšeli slovo Boží. A on stál na břehu jezera Genezaretského.
Zde je pozoruhodná především důsledná aktualizace. Hus hledá pro své jednání oporu a příklad v Písmu. Když mu církev odepřela možnost kázat v Betlémské kapli, odmítne se podřídit nejvyšší církevní autoritě, odvolá se ke Kristu a káže dál. Kdyby dnes někdo začal kázat bez souhlasu synodní rady a staršovstva, asi by nám tím v seniorátním výboru připravil horké chvíle. Přesto si myslím, že svoboda kázání slova Božího je něco, nač bychom si nikdy neměli nechat sáhnout, protože to patří k základům našeho chápání Božího díla. Ducha svatého nelze svázat žádnými předpisy a pravidly. Na druhé straně bible sama dává možnost posoudit, zda je kázání věrné biblické zvěsti.
V další části kázání používá Hus tehdy oblíbeného alegorického výkladu, který si biblickém textu všímá různých detailů a dává jim nový, často nečekaný duchovní význam. Byla to metoda kterou se v antice vykládaly texty Homérovi a církev se jí naučila především při výkladu Starého zákona. Někde může být tento výklad obohacující, často však bývá – jak bychom dnes řekli – za vlasy přitažený. V tom, co dnes čteme jako přirozenou součást příběhu, hledala scholastika skryté významy, které autoři biblického textu na mysli neměli. Dnes jsme přesvědčeni, že každý biblický příběh má jednu základní myšlenku a ostatní podrobnosti nemají samostatný význam. Přesto může být i dnes alegorický výklad zajímavý a v mnohém poučný.
Tu věz podle výkladu duchovního, že Genezaretské jezero znamená neustavičnost tohoto bydla v světě, v němž žijeme jako na moři – jednak jest vyzdvihnutí větrem pýchy, jednak dolů spadnutí v psotu, protož dobře slove Genezaret, což v řečtině počátek zrození, neb hned v břiše matky počíná se tato psota.
Také smrdí jako moře a jest v něm boj jednoho člověka proti druhému, jako v moři mezi rybami, tak že jak ryba rybu kazí a jí, tak člověk člověka hubí.
Stání Kristovo u moře ukazuje pevnost jeho božství nad všecka stvoření. Dvě lodi, znamenají dvojí lid: židovský a pohanský. Vstoupení Kristovo na loď Petrovu znamená Kristovo vtělení z židovstva, z kteréžto lodi v ctnostech učil vyvolené.
Lov Petrův, při němž trhaly se sítě, znamená společenství křesťanů, z něhož někteří vypadnou.
Pomáhání jiných tovaryšů Petrovi jest pomoc pohanů obrácených židovskému lidu. Opuštění Petrovo a jeho tovaryšů všech věcí – znamená opuštění panování v světě kněžím, jímž mají následovat Krista.
Tento způsob výkladu biblického textu se Hus naučil na universitě a jednotlivé – jak on říká duchovní – významy bylo možné nalézt v tehdejších příručkách pro kazatele. Zde tedy Hus asi není originální, ale seznamuje své posluchače s výsledky současného teologického bádání., které dnes upřímně řečeno považujeme za překonané. Uprostřed tohoto výkladu však nečekaně probleskne požadavek, aby se kněží vzdali světského panování, podobně jako se učedníci vzdali majetku a nečekaného úlovku. To byl požadavek, který v učebnicích teologie nebyl a patřil k důležitým důrazům první reformace. Církev nemá mít mnoho majetku a moci. To je téma, které budeme možná brzy znovu řešit. Jestliže parlament schválí zákon o majetkovém vyrovnání, dostanou církve značné finanční prostředky, s kterými se budou muset naučit hospodařit a postarat se tak samy o svou budoucí existenci, kdy už od státu nic nedostanou. Ale co když nás ty miliony zkazí? Co když církev začne peníze investovat do podniků svých členů a známých. Majetek sice církvi přinese nezávislost na státu, ale historická zkušenost s církví, která spravuje značný majetek, se již jednou neosvědčila a obrátila se proti ní. Takže možná ještě proběhne velká diskuse, jak s miliony od státu naložit a do čeho je investovat.
Jsou však ještě jiná naučení v tomto čtení: Za prvé, jak jsme již před chvíli řekli, lidé mají být pilní ke slyšení slova Božího a to v tom se znamená, že zástupové valily se k Ježíšovi, aby slyšely slovo Boží.
Druhé, že kazatel má vyprat své sítě, tj. vyčistit svou řeč, kterou má lidi z moře tohoto světa Kristu lovit, tak aby kázal čistý zákon boží, ne básní, ani lží, ani neužitečnými řečmi, kterými by lidi sváděl nebo loupil.
Třetí, že kdo v noci tj. v hříchu smrtelném loví, ten nic sobě k spasení neuloví, zvláště kněz, káže-li v smrtelném hříchu.
Čtvrté, že kazatel má povýšit svého života nad jiné, a hlouběji znát Pána Boha, neb říká Kristus Petrovi: Vez na vysoké – totiž na hlubinu. Když tak učiní kazatel, tehdy sítí slova Božího z příkazu Kristova vyvleče mnoho lidí z moře tohoto světa, tj. z pýchy, z hněvu, ze smilstva a z jiných hříchů. Ale sítě se trhaly, to znamená,. že mnozí začnou být dobří kázáním slova Božího, ale potom odstoupí.
Je pozoruhodné jak je Hus náročný na kazatele. Je pravda, že v jeho době byla mravní úroveň kněžstva nevalná. Hus naopak očekává od kazatele víc než od řadového člena církve. Jako kazatel mohu jen poprosit, buďte na nás kazatele nároční a přísní, ale také shovívaví, neboť i my jsme pouze lidé a nemáme to s poslušností Božího slova o nic snadnější než ostatní.
A tu věz, že troje jsou sítě: Prvé jsou Kristovy, to jsou svazky ctností v zákoně Kristově. A ty sítě váží se nití lásky svaté v synech Božích vyvolených, kteréžto nit na šest stran musí jít: Nahoru k svatým v nebesích, dolů k svatým v předpeklí, po pravici zde k přátelům, po levici k nepřátelům, za sebe k otcům svatým a před sebe k budoucím.
Druhé sítě jsou ďáblovy. Ty je svazek zlosti svázaný ďáblovou závistí. O těch sítích píše prorok Abakuk v 1 kapitole, že ďábel vtáhl lid ve svou vrš a zahrnul v sítě své. A David říká: „Padnou v síť jeho hříšníci.“ Běda těm, kdo jsou v jeho sítích!
Třetí sítí jsou ustanovení světská, jenž nemají založení v Božím zákoně, do takových sítí lapají páni světští i duchovní.
Držme se proto sítě Kristovy, abychom nezůstali na věky v síti ďáblově. Splétejme sítě lásky a což jsme zmeškali v milování Boha a bližního, omyjme slzami a svatým pokáním.
Na úvaze o třech sítích je nejzajímavější šest směrů, kterými nás váže Kristova láska. Hus se stejně jako celá středověká církev cítí svázán s křesťany, kteří nás předešli do nebeské slávy, ale cítí se svázán i s těm, kteří zatím do nebe nemohou a čekají na svou spásu v očistci, či jk Hus říká v předpeklí. Necháme-li stranou teologické spekulace, jedno je jasné: naše víra souvisí s vírou těch, kteří nás předešli. Nemáme právo na ně zapomínat. Naše víra stojí na tom, co oni promysleli, probojovali a protrpěli. Jestliže však Hus připomíná lásku i k těm, kteří jsou v očistci, pak tím myslí také na řadu pohanů, kteří Krista nepoznali, ale svým životem a myšlením se mu přiblížili. Nikdo tedy není z naší lásky a úcty vyňat. Přítel i nepřítel – každému jsme dlužni lásku. A máme odpovědnost i za ty, kteří teprve přijdou. I pro ně máme žít, trpět a přinášet oběti. Středověká církev přes všechny nešvary, kterými trpěla, měla jednu ctnost, která nám dnes často chybí – nebyla individualistická. Učila lidi vnímat život jako součást velkého celku, který sahá od výšin nebe k hlubinám pekla, zahrnuje všechny lidské bytosti bez rozdílu a objímá minulost s budoucností. Všechny ostatní vazby a sítě jsou nebezpečné a je třeba se z nich s pomocí Kristovou vyvázat. Nic není důležitějšího než láska, kterou jsme vpleteni do příběhu Boží spásy. Samotný závěr kázání již žádný komentář nepotřebuje.
Dále nalézám v textu Kristovu velikou pokoru, když prosil Šimona, aby od země tj. do břehu maličko lodi odstrčil. V tom učí naše pány a preláty, aby radši pokornou prosbu a napomenutím své poddané v poslušenství vedli, než ukrutností. Vždyť i pohan Seneka píše, že ušlechtilá jest mysl člověka. Lehčeji se dá vést než táhnout. Proto moudří nejprve pěkně prosí a napomínají, zatímco blázniví ukrutně přikazují. Těm říká prorok Ezechiel v 34 kapitole: S ukrutností přikazovali jste s mocí.
Všimněme si také pokorné Petrovi řeči, když říká Kristu: Přikazateli. Ježíš Kristus ho prosí, ale Petr to za přikázání přijímá, když říká: Přes celou noc jsme pracovali a nic jsme nepopadli, avšak na tvé slovo – tj.: poslechnu tvé slovo – a rozestřu sítě.
Když Petr splnil Kristovu vůli, mnoho ulovil, pak padl k nohám Ježíšovým řekl: Odejdi ode mne, neboť člověk hříšný jsem. Jako by tím řekl: Nejsem hoden pro hříchy své, aby tys se mnou na lodi byl. To jest naučení pro každého člověka, který napomínám svým, kázáním neb učením mnoho lidí k dobrému přivede, aby i on padl na kolena k Ježíšovi a jemu chválu vzdal a ne sobě. Pamatujme, že Kristus v 17. kapitole Lukáše říká: Když učiníte všecky věci, které jsou přikázány vám, povězte: Sluhové neužiteční jsme.
A tu věz, když Petr řekl: Odejdi ode mne, Pane, říká k tomu sv. Augustin, že Petr bláznivě a hloupě mluvil, jakoby nemocný lékaři, který k němu přijde a léčiti ho chce, řekl: Odejdi ode mne, neboť jsem nemocný. Tolik Augustin.
Ale že Petr z pokory to řekl, Kristus, protože je sám pokorný, s ním zůstal. Buď mu za to chvála na věky věků.
J. Gruber