Kázání

Poutní píseň, Šalomounova. Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný. Nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte a jíte chléb trápení, zatímco Bůh dopřává svému milému spánek. Hle, synové jsou dědictví od Hospodina, mzdou od něho plod lůna. Čím jsou šípy v ruce bohatýra, tím jsou synové zplození v mládí. Blaze muži, který jimi naplnil svůj toulec! Nebudou zahanbeni, až budou v bráně jednat s nepřáteli.

Milí bratři a milé sestry, otevíráme dnes poutní žalm, který se často užívá jako text svatební. Mluví o stavbě domu a rodině plné dětí. Jeho smysl je však širší. Na úvod je třeba přiznat, že existuje starší sumerská báseň, která je našemu žalmu tématicky blízká. Je určena bohyni jménem Nisabo. Pro srovnání ji přečtu:
Nisabo, kde ty neurčíš, nepostaví člověk žádný dům, nepostaví žádné město, nepostaví žádný palác, nenastolí žádného krále a neočití se od svých hříchů. Ty nebeská paní, dáváš radost do srdce. Jsi to ty, která vkládáš dobré sémě do života matky a působíš, aby v něm vyrostl plod. Jsi to ty, která dáváš matce lásku k dítěti.
Skoro si až člověk říká, že by stačilo vyměnit Nisabu za Hospodina a můžeme se těmi slovy modlit i dnes. Ale rozdíl tu je, i když velmi jemný. Všimněte si, že sumerský básník přijímá všechno s naprostou odevzdaností. Co bohyně nechce, nikomu se nepodaří. Vše je již dopředu určeno a stanoveno: vhodná stavební místa, poloha měst, jména králů, posvátná místa, počty dětí, dokonce i matce nezbývá než své dítě milovat. Podle Sumeřanů je náš život hra, jejíž scénář byl již dávno napsán a nikdo z nás k němu nepřidá ani řádku.
Jestliže se žalmista dal touto básní inspirovat, pak proto, aby jí dal nový obsah To, co sumerské náboženství chápe obecně, neadresně a universálně, dnes bychom řekli globálně – tomu dává bible konkrétní a jedinečnou podobu. Zatímco bohyně Nisaba pouze schvaluje nebo neschvaluje, co člověk podniká, podle žalmu se Hospodin v tomto světě osobně angažuje. Staví jeruzalémský chrám, chrání svaté město, dává Šalomounovi syna a hovoří s ním ve spánku. Zatímco v sumerské básni je bohyně dárkyní života a mateřské lásky obecně, v biblickém žalmu má Boží dílo konkrétní a jedinečnou podobu.
Stodvacátý žalm je určen jmenovitě králi Šalomounovi. To znamená, že viditelným Hospodinovým dílem na této zemi je Izrael, král z rodu Davidova, Jeruzalém a jeho chrám. Byla veliká odvaha říci, že Hospodin se angažuje právě tady a zde, ale právě tím byla izraelská víra jedinečná, provokativní a neslučitelná s ostatními náboženstvími. Je to stejně odvážné, jako když dnes vidíme Boží dílo v Ježíši Kristu: v jeho kříži a vzkříšení – a ostatní cesty ke spáse necháváme bez povšimnutí. To neznamená, že bychom ostatní cestami pohrdali nebo jejich vyznavače odsuzovali. Troufáme si však říci, že Boží dílo vidíme v konkrétním čase a na určitém místě. Tehdy v příběhu Izraele a dnes v Ježíši Kristu a životě církve. A podle toho, jakou povahu a cíl má Boží dílo v tomto biblickém příběhu, troufáme si usuzovat, kde se nás dotýká v našich životech.
V žalmu se mluví o pěti lidských aktivitách, které jsou marné a zbytečné. Nadarmo se namáhají stavitelé, nadarmo bdí strážný, nadarmo časně vstáváte, nadarmo dlouho vysedáváte, nadarmo jíte chléb trápení. Zkusme se nad každou z těchto planých činností zamyslet.
Nadarmo se namáhající stavitele můžeme vidět v těch, kteří si chtějí svou prací udělat jméno. Nadarmo stavěli babylonskou věž, nadarmo stavěli Stalinův pomník, nadarmo stavěli Maginotovu linii, nadarmo jsme ve škole opisovali a v tanečních si přidávali na důležitosti. Vždycky, když něco předstíráme, nakonec to praskne. Naše touha zviditelnit se za každou cenu, být důležitější než druzí, dokázat něco, co nás přežije je sice lidsky pochopitelná vzhledem k naší smrtelnosti – ale nakonec se vždycky ukáže, že naše úsilí bylo marné. Nic z toho, co podnikáme na vlastní pěst a pro ukojení vlastního ega, dlouho nevydrží. Lidská sláva, polní tráva.
Nadarmo bdící strážné potkáváme v těch, kteří si myslí, že si své cíle dokážou sami zajistit, zorganizovat a pojistit. Nadarmo se namáhá, kdo si namlouvá, že drží všechny nitky ve vlastních rukou a na všechny nástrahy je připraven. Ve skutečnosti toho můžeme ovlivnit velice málo. I ti nejmocnější často jen bezradně přihlížejí, kam se ubírá svět, kterému vládnou. A my obyčejní lidé si děláme zbytečné starosti o svou budoucnost. Každý den má dost vlastního trápení a není v naší moci poručit větru ani dešti. Moudrý člověk proto odevzdá věci, které nemůže ovlivnit Pánu Bohu a soustředí se na to, co změnit může – šířit kolem sebe důvěru, vděčnost a naději.
Nadarmo časně vstáváte – takovým lidem se někdy říká skřivani. Chtějí udělat a dokázat víc než ostatní. Brzy vstávají a druhé tím zahanbují. Možná jen nemohou dospat, ale často si chtějí udělat hned zrána malý náskok. A pak si ho také udržet. Přiznám se, že asi patřím mezi takové. Ale žalmista říká: Vstávejte si jak brzo chcete, stejně vám to nepomůže. Nikdy nestihnete všechno, co jste chtěli a měli. Ostatní vás doženou a mnozí dokonce předběhnou. A vám budou odpoledne chybět síly. Nikdo z nás nepředběhne čas. Kdo si natahuje budík na pět, může být sice po snídani, zatímco ostatní teprve vstávají, ale večer se to všechno srovná.
Nadarmo se však snaží i ti, kteří dlouho vysedávají – takovým říkáme pro změnu sovy. Všechno řeší až na poslední chvíli, pod tlakem času a termínů. Spoléhají, že to pak naráz všechno strhnou. Zdá se jim zbytečné pracovat během dne, když všechno mohou dohnat během noci, v nastaveném čase. Ale žalmista říká – žádný nastavený čas nebude. Všichni máme stejně času a kdo ho promarní během dne, už to v noci nedožene.
Poslední skupinu tvoří lidé, kteří nadarmo žvýkají chleba trápení. Jsou to ti, kteří sází na to, že jim k úspěchu pomůže jejich utrpení a odříkání. Místo poctivou prací chtějí se prosadit tím, že jsou na tom hůř než ostatní a proto žádají zvláštní zacházení, výhody a pozornost. Dávají na odiv své bolesti, těžkosti a handicapy. Ale když prosadí svou, nic se tím nezmění. Stýskání totiž není program. Sebelítostí nic nedokážeme.
Upřímně řečeno – asi všichni jsme se v těchto marných a zbytečných činnostech někde poznali. Skoro by se chtělo říci – žalmista nám tu vznešeným ale nesmlouvavým způsobem chce dokázat, že většina lidského úsilí je zbytečná a marná. Nechce nás nakonec i on přimět k tomu, abychom všechno hodili za hlavu a oddali se vlnám a osudu jako staří Sumeřané? Bez Božího požehnání marné lidské počínání.
Ale přece říká víc než lidová moudrost. Proti pěti marným lidským činnostem stojí v žalmu pět nadějných činností Božích. Pět cest, které vedou k cíli a k nimž člověk se k nim může připojit! Cílem žalmu není odradit, ale povzbudit. Pozvat člověka, aby podnikal společně s Bohem a ne na vlastní pěst. Každý z nás může v Božím díle najít své místo, smysl života, slávu a budoucnost. Než abychom se pouštěli do nejistých podniků, o jejichž budoucnosti nic nevíme, je lépe zapojit se do Božího programu, který se na této zemi již dávno děje a bude pokračovat i v době, kdy tu nikdo z nás nebude. Žalmista uvádí pět projektů, které Bůh schválil, zahájil a podporuje. Podle žalmu jim můžeme dát tyto názvy: Hospodin staví dům, Hospodin hlídá město, Hospodin dává sen, Hospodin dává syny a Hospodin nás hájí u soudu.
Když Hospodin staví dům, myslí se tím místo, kde se s námi Bůh setkává, kde je člověk v bezpečí, kde má domov, kde je uložen jeho poklad a kam se vrací, aby načerpal sílu. Kdysi byl za takové místo považován jeruzalémský chrám a po mnoho set let jím skutečně byl, ale dnes víme, že absolutně bezpečné místo na této zemi nenajdeme. Náš skutečný domov je v nebesích. Jistota našeho života je v tom, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých a připravil nám místo u Božího trůnu. Zbytečně se proto namáhají všichni, kteří hledají jistotu v tom, co sami dokázali. Náš chrám a domov stojí v nebesích a má jméno Kristus. Nebyl vybudován lidskýma rukama a všichni se v něm můžeme ukrýt. To neznamená, že by člověk neměl už nic jiného stavět, ale důležité je, že na tom nemáme lpět a zasvětit tomu všechny své síly. Kdo má svůj domov nebesích, daleko snáze se smíří s tím, když s něčím neuspěje, když mu někdo jeho hrad zbourá, když ho někdo odstrčí, nebo když sám udělá chybu. Kdo má domov v nebesích, je svobodný a nezávislý. Jeho dům stojí na skále a žádná vichřice ho neohrozí.
Když Hospodin střeží město, myslí se na společenství Božího lidu, na církev, na vzájemnou oporu a pomoc, kterou si tu lidé poskytují. Myslí se na dary Ducha svatého, kterými si navzájem sloužíme a které jsou mezi námi rovnoměrně rozděleny tak, aby každý někoho potřeboval a každý mohl být někomu pomocí. Jestliže chceme, aby naše práce nebyla marná, zapojme si do života církve a sboru a dejme k dispozici své síly, čas a obdarování. To neznamená, že se s nikým jiným nebudeme stýkat a nikomu jinému pomáhat. Pro křesťana není církev ohraničena na kostel a kartotéku členů, ale vztahuje se na všechny lidi, které známe a kteří naši pomoc potřebují. V církvi a ve sboru se však té solidaritě, důvěře a obětavosti konkrétně učíme a navzájem se v ní vychováváme.
Když Hospodin dává spánek neznamená to v tomto případě jen klidné spaní, ale spíš důvěrný rozhovor, který Pán Bůh s člověkem vede. Právě Šalomoun měl přece sen, v němž mu Bůh řekl: „Že jsi neprosil za bohatství a slávu, ale toužil jsi po moudrosti, dám ti nejen moudrost, ale i slávu a bohatství.“ Spánkem zde tedy není míněn jen čas odpočinku, ale i chvíle, kdy se rodí různé nápady a cíle, třídí se myšlenky a dozrávají rozhodnutí. Však se říká: Ráno bývá moudřejší večera. V tomto případě to znamená, že člověk má pokorně čekat na Boží odpověď a vedení při všelikém svém podnikání. Komu přitom nejde prvoplánově o slávu a bohatství, ale podobně jako Šalomoun hledá, jak být užitečný druhým, ten nakonec dosáhne i přiměřené slávy, uznání a spokojenosti. Sláva a uznání je však jakýsi bonus, který se nikdy nesmí stát hlavním důvodem cenou.
Když čteme, že Hospodin dává člověku jako dědictví děti, kterými si naplní svůj toulec, byla to kdysi nečekaná slova. Dědictvím od Hospodina byla původně zaslíbená země. Přišla však chvíle, kdy byl Jeruzalém zničen, chrám vypálen a lid odvlečen do zajetí. Všechna podmínečná slova 127 žalmu se naplnila. Zbytečně se namáhali stavitelé. Marně bděli strážní. Na prázdno vyzněly všechny okázalé bohoslužby. Hospodin se od města odvrátil a nechal ho být. Ale stal se zázrak. Po padesáti letech se Izraelci směli vrátit a chrám obnovit. Znovu bylo možné putovat na místo, které Hospodin kdysi vyvolil. Boží dílo pokračovalo. Naděje kdysi vkládaná do vyvoleného rodu Davidova se nyní přenesla na celý lid rozptýlený po širém světě. Většina poutníkům sice ztratila dědictví v zaslíbené zemi, ale jejich synové a dcery se stali svědectvím o pokračování Božího díla. Dědictvím od Hospodina již nebyl kus pole, ale děti, které si nesly v srdci víru v Hospodina do dalších pokolení.
Děti jsou veliké Boží požehnání a dar. A přece jako křesťané věříme, že naším pravým dědictvím a budoucností nejsou naše děti ale Ježíš Kristus. Pouze on je zárukou, že Boží dílo neskončilo a naše námaha není marná. V tomto smyslu žalm slibuje naději a budoucnost i těm, kteří žádné děti nemají. Dědictvím od Hospodina není majetek, ani pokračování vlastního rodu, ale svoboda od hříchu a smrti, kterou nám vybojoval Boží syn svou obětí na kříži.
Na závěr žalmista mluví o synu, který se za svého otce postaví a obhájí ho v bráně města. Městská brána byla tehdy soudní síň. Žalm nás tedy ujišťuje, že Ježíš Kristus se za nás postaví u posledního soudu a vyplatí nás ze všech dluhů, které jsme v životě nadělali. Nebude jich málo, ale Kristus má jako výkupné co nabídnout. Svůj vlastní život. Je zbytečné, aby se člověk hájil sám a pracně dokazoval, že víc udělat nemohl, nebo že měl proti sobě příliš překážek a protivníků, nebo že nikdy nikomu neublížil, nelhal a vždycky byl věrný. Každá taková sebe obhajoba je trapná a směšná. Jediný, kdo nás může z našich průšvihů vysekat je Kristus. Proto se k nim můžeme již nyní bez obav přiznat a když o nich budeme vědět, je velká šance, že jich pak budeme dělat o něco méně.
Ježíš Kriste – u Tebe jsme v bezpečí, v církvi je naše pomoc a rodina, v bibli slyšíme tvůj hlas, v tvé oběti výkupné za naše hříchy, v Tvém zmrtvýchvstání jistota, že dobro zvítězí nad zlem. Díky Tobě víme, že celý tento vesmír se zrodil z Boží lásky a nikdo z nás tu není zbytečný. Buď Ti za to vzdána věčná sláva a dík. Amen.

Brno 10.8.2008, Jiří Gruber