Kázání

Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. Říkaly si mezi sebou: “Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?” Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký. Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. Řekl jim: “Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položily. Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: `Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.´” Ženy šly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.Marek 16:1 – Marek 16:8 (CEP)

Takto končí nejstarší evangelium. Žádné vzrušující finále – jen tři ženy, které to velikonoční jitro opustily hrob v zahradě a bály se. Ani přes výslovný příkaz andělů neříkají nic o tom, co viděly a slyšely. Velmi se bály. To je poslední věta. Tím to končí.
Tři ženy vyšly ještě za tmy, aby Ježíšovu tělu prokázaly poslední poctu. Na zemi ležela tma smrti, tma popravy, tma ukřižování. Jdou ke hrobu, kde leží pohřbeny jejich naděje, smysl jejich života.
A pomalu svítá. Nad temnotou smrti, nad temnotou definitivního konce vzchází světlo života. Kámen, zakrývající vstup do hrobu, kámen kterým by samy nemohly pohnout, kámen co zapadl do otvoru hrobu a znamenal konec, ten kámen je odvalen.
Síla života prolamuje hranice smrti a otevírá závory hrobu. Když to ženy spatřily, když to začalo, nerozuměly tomu. Ten kámen byl tak velký, že na sebe upoutal celou jejich pozornost a zakrýval výhled dál. Pak uviděly mládence v bílém rouchu – v bibli avizo na Boží zásah. „Hledáte Ježíše Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen není zde.“ Bůh vzkřísil z mrtvých Ježíše z Nazaretu, z městečka, které nic neznamenalo, z polopohanské krajiny, člověka, kterému se každý pravověrný žid pro jistotu raději vyhnul, popraveného, naprosto vyřízeného člověka, toho Bůh vzkřísil z mrtvých. Jděte a řekněte to všem. – Ale ony mlčely, Bály se.
To je ta poslední věta evangelia. A co teď? Co s tím mrtvým, který není v hrobě? Kde je? „Není zde“, řekl mládenec. „Vstal z mrtvých. Uvidíte ho v Galileji.“ To platilo tehdy učedníkům. Ale co my dnes, my posluchači a čtenáři evangelia? Můžeme prochodit celou Galileu křížem krážem a Ježíše nepotkáme. Nikdo z těch turistů nebo poutníků, kdo v Palestině byli, tam Ježíše nepotkali. Kde ho teda máme hledat my dnes?
V každém případě víme jedno – není tam,kde ho ženy hledaly, není v hrobě, není mezi mrtvými. Když ale není mezi mrtvými, tak kde je? Byl vzkříšen- žije. I tady -možná váhavě – přisvědčíme. Dobrá, ale co to znamená? Zase jedno víme určitě – nejedná se o návrat do tohoto života, nejedná se ani o život na onom světě, který by byl protikladem života tady na zemi. Mimo tento svět je ten vzkříšený jen potud, pokud žije mimo dosah smrti. A takto mimo
žije v našem světě. A jak je možné se s ním setkat? Vždyť ho nevidíme. Ale evangelista Marek píše právě pro ty, kdo ho neviděli. Strohý konec evangelia staví posluchače před otázku: kde teda je?
Kde je? Je v tomto světě i když skoro všechno svědčí proti tomu. Je v tomto světě ničeném válkami, ohroženém teroristy všeho druhu, je v tomto světě na pokraji ekologické i sociální katastrofy, je v tomto světě drog a násilí. Jde před vámi do Galileje. Tam ho spatříte. Nikde si před ním nejsme jisti. A co od nás očekává? Co chce ten, před nímž se ženy třásly strachem? Honí nás, aby nás popohnal k soudu? Je nám stále v patách? Často si to myslíme, často se podle toho jako křesťané i chováme. Utíkáme – před jeho hlasem, před úkoly, které nám dává, před odpovědností, kterou máme nést. Ale to je špatně. On není za námi. Ženy měly vyřídit něco jiného: Předejde vás do Galileje. Ježíš je tedy před námi. To, co je nám neustále v patách, co nás pronásleduje, to není ten, o němž vyznáváme, že byl vzkříšen. To jsou stíny naší vlastní minulosti, naše komplexy, strach před sebou samými, jeto naše vina, naše selhání – to všechno nás může pronásledovat, to všechno nás může honit a štvát, ale on NE. Ježíšovo vzkříšení nepřemáhá jen smrt – jeho kříž za sebou zanechal stíny minulosti, chyb, omylů, selhání. Jeho kříž je- či může být – i koncem naší minulosti a našich vin. My sami bychom se svou minulostí nebyli nikdy hotovi. Neustále za sebou táhneme její břemeno – zátěž toho, co jsme pokazili, zradili, vzdali. Celé národy táhnou takové břímě. I církve táhnou takovou kouli na noze. Ale Ježíš s minulostí skoncoval. Je před námi. Potkává nás v budoucnosti. Potkává nás v nových šancích i nově ve starých úkolech. Potkáváme se s ním v nových lidech a nově ve starých známých lidech. A jednou se s ním setkáme zcela nově v nové zemi pod novým nebem.
Položme nyní otázku: proč se právě my křesťané díváme do budoucnosti s takovou bezradností? Proč nemůžeme ve svých životech najít nový způsob jak dnes žít jako jeho svědkové? Proč toho umíme tak málo říct do dnešních problémů? Proč mlčíme, jde-li o otázky politické, sociální kulturní či etické? Proč jsme stále jakoby zakřiknutí a nejistí?
Díváme se na Ježíše jako na něco z minulosti. Ježíš pro nás je stále více méně historickou osobou a víra je dědictvím po otcích Nechci to zlehčovat – bez věrnosti otců bychom zde nebyli. Ale nelze se orientovat jen na tom, co a jak bylo „Ježíš Nazaretský není v hrobě. Předejde vás…“, řekl anděl těm ženám. A my ho stále hledám za sebou. Hledáme ho tam,,kde není. „Není zde, vstal.“ Není v tom, co leží za námi, nýbrž v tom, co přichází.
V Markově i Matoušově evangeliu jsou ženy vyzvány, aby řekly učedníkům: “Není tady! Byl vzkříšen z mrtvých, jde před vámi do Galileje, tam ho spatříte” (Mt 28,7). Učedníci se měli znovu vrátit domů do Galileje. Nesetkají se s Pánem ve svatém městě, v chrámě, při bohoslužbě, nýbrž tam, kde jsou doma, tam, kde žijí a pracují, uprostřed svého všedního dne. Galilea byla zemí, kde společně žili židé a pohané. Je tedy představitelkou “smíšeného národa”, směsi, z jaké se skládá i náš život. Náš život – to je taková Galilea. I v každém z nás bydlí, vzájemně promícháni, židé i pohané. I v nás je vedle sebe Boží blízkost i Boží dálka, víra a nevěra, láska a nenávist, pohyb a strnulost, světlo a temnota. I my bydlíme společně s lidmi, kteří hledají Boha a s těmi, kteří se o něho nestarají,
I my žijeme s lidmi, které milujeme, a s jinými, s nimiž těžko vycházíme.
A uprostřed té naší promíchané Galileje spatříme Vzkříšeného. Tak to anděl přislíbil. Uvidíme ho při pohledu na lidskou tvář, na níž bolest ustupuje radosti, na které se rozsvěcuje naděje a důvěra. Vzkříšeného uvidíme při sledování, jak lidé řeší konflikty, jak se uvolňuje atmosféra při rozhovoru, jak se spolu lidé smiřují.
Všude tam, kde se do našeho svět prolamuje to, čemu evangelia říkají Boží království, které se stalo centrem zvěsti kazatele z Nazaretu, všude tam se můžeme se vzkříšeným setkat. Tedy – ve všech snahách a v každém úsilí o život v pravdě a lásce, ve všech snahách a v každém úsilí o spravedlnost a svobodu, ve všech snahách a v každém úsilí dobro a odpovědný přístup k lidem a světu,který nám byl svěřen a který je jediným místem ve vesmíru, kde člověk může žít. K takovému úsilí a k takovým snahám se Bůh přizná, neboť je to úsilí pro dobro člověka. A ti, kdo tyto zápasy vedou, ti jsou na straně pravdy, spravedlnosti, lásky, svobody a života – tedy vědomě či nevědomě – na straně Boží, a jsou nástroji jeho dobré vůle, přitakající člověku a životu. V lidech, kteří se nechávají vést Ježíšovým duchem, se potkáváme s přítomností vítězného Pána, o němž andělé řekli ženám: „Není tady. Vstal. Předejde vás…“ On nás předchází do své budoucnosti, otevřené pro všechny a všem. Na nás je, abychom nepřehlédli znamení jeho přítomnosti, přemohli strach, který ženám zavřel ústa a vykročili správným směrem k tomu, co je zcela jiné a nové.
Velikonoce jsou i letos velikou nabídkou budoucnosti, do níž nás Vzkříšený předchází.

Modleme se:
Svatý Bože, oslavujeme tě, neboť ty jsi jediný Bůh, živý a pravý. Ty jsi jediný zdroj všeho života. Svého služebníka Ježíše jsi nenechal napospas smrti, ale přijal jsi ho do své slávy.
Děkujeme ti, že pro svého milovaného syna jsi přijal i nás a dal´s nám v něm svou svobodu a všechnu naději. Pro všechny naše dny nám v něm dáváš svou radost a své světlo.
Tobě buď čest i sláva na věky. Amen

Olga Tydlitátová