Kázání

Když konali bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch svatý: “Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal.” Sk 13,2

Milí bratři a milé setry! Příběh, který jsme dnes přečetli, tvoří ve vyprávění Skutků apoštolských významný zlom. Zde začínají misijní cesty apoštola Pavla. Ne že by se do té doby evangelium nešířilo. Dokonce i na Kypru už bylo hlásáno Slovo Boží. Zasloužili se o to křesťané, kteří sem uprchli po prvním pronásledování církve (Sk 11,29). Do mnohých měst a vesnic se evangelium dostalo tak říkajíc samovolně. Tím jak se lidé stěhovali, cestovali a obchodovali.
V Antiochii se však poprvé stane, že se církev pod vlivem Ducha svatého rozhodne vyslat své posly do světa, aby křesťanskou víru systematicky šířili a posloužili tak lidem ke spáse. Cílem však není, jak by se mohlo zdát, získání nových členů církve. V pozadí není ani touha mít větší vliv nebo vyšší finanční příjmy. První generace křesťanů včetně apoštola Pavla byla přesvědčena o blízkém konci světa a druhém příchodu Ježíše Krista. Svým způsobem jim tedy mohlo být jedno, zda lidé na Kypru ještě uslyší evangelium. Docela dobře se mohli spokojit se svou vlastní spásou. Konec konců i my myslíme především na to, co dává víra nám osobně.
Ale v syrské Antiochii dojde ke zlomu. Pět mužů na modlitbách rozeznalo, že před nimi vyvstal nový úkol. Nespokojit se s vlastní záchranou, ale jít do světa, jít za jednotlivými lidmi a dát jim stejnou možnost, jakou měli oni, když je oslovilo evangelium. Těm pěti lidem nešlo o to vyniknout před Bohem, ale záleželo jim na druhých lidech víc než na vlastním klidu a pohodlí.
Křesťanská misie má tedy dva základní důvody. Tím prvním je Boží pověření. Puzení Ducha svatého. Úkol, která nedá člověku spát. Zvěstování evangelia není věc, do které by se měli lidé hrnout sami. Kázat nemají ti, kteří rádi mluví, ale spíše ti, kteří si na to netroufají a vědí, že to neumí. Ale jiní jim řeknou: Pán Bůh tě posílá. Ježíš tě potřebuje.“ Tak se to stalo v Antiochii. Pět lidí se modlilo a náhle před nimi vyvstal úkol i dva lidé, kteří jej mají vykonat.
Druhým stejně důležitým předpokladem k misi je láska k lidem. Bez ní by bylo zvěstování evangelia jen projevem vlastní seberealizace a touhy být důležitý. Ke kázání evangelia musí být stejná láska a trpělivost, jakou mají třeba ti, kteří pomáhají postiženým nebo navštěvují nemocné. Když někomu vykládáme o Ježíši Kristu, neděláme to proto, abychom byli dobří v Božích očích. Kdo se pouze rád poslouchá, ten nikoho k víře nepřivede. Komu však na lidech záleží a kdo s nimi má trpělivost, ten dřív nebo později pozná, že jeho služba přináší ovoce.
Rozhodnutí k misii a cestě na Kypr vzniklo na základě společných modliteb. Všimněme si, že modlitba není pouhé snášení požadavků a proseb, ani pouhá chvála a děkování, ale také naslouchání. V modlitbě nejde jen o to, co my řekneme Pánu Bohu, ale také o to, co Pán Bůh řekne a naznačí nám. Umíme Pánu Bohu naslouchat? Jsme připraveni na to, že se na nás Ježíš s něčím obrátí a že to může znamenat změnu v našem životě? Modlitba je rozhovor. Já mohu říci Pánu Bohu, po čem toužím a co mě trápí, ale také Pán Bůh může říci nám, co on potřebuje od nás a kde před námi otevírá prostor a cestu. Modlitba neznamená jen něco odříkat a zazpívat, ale také se otevřít a být připraven sám sebe změnit.
Proč první apoštolé zvolili za cíl své cesty právě Kypr. Nepochybně proto, že se zde jeden z nich narodil. Jdou domů – mezi své. Později půjdou i jinam, k lidem docela cizím, ale na začátek volí prostředí, které Barnabáš dobře zná. Bude svědčit těm, mezi kterými vyrostl, jejichž myšlení si umí představit a argumenty předvídat. Každý z nás má někde svůj Kypr. Lidi, s nimiž pracuje nebo chodí na výlety. Přátele, s nimiž si píše a debatuje na internetu. Právě těm, můžeme evangelium zprostředkovat nejlépe. Lidem, kteří nás znají a vědí, co jsme zač. I když nejsme dokonalí, jsme pro ně čitelní. Vidí na nás, že křesťanská víra není žádný fanatismus, ale dobrá životní opora a východisko.
Cesta po Kypru, trvala jistě několik měsíců a apoštolé při níž navštívili řadu měst a vesnic. Vyprávění se však soustředí na událost, která byla něčím výjimečná a dlužno říci, že výjimečná zůstala ještě dnes. Pavel s Barnabášem byli pozváni k místodržiteli ostrova Sergeji Pavlovi. Čteme o něm, že to byl muž vzdělaný, to znamená sečtělý a otevřený novým myšlenkám. O tom svědčí jeho kontakt s židovským prorokem, jehož jméno Barjezus znamená Syn Jozuův. Říkalo se mu však Elymas, což znamená kouzelník. Z několika strohých poznámek je těžké říci, co přesně to bylo za člověka. Ale podobní lidé se tehdy po světě potulovali. V Samaří uváděl lidi v úžas Šimon Magus, na Kypru Barjezus a v Efezu zase jakýsi Skýva. Všechno to byli lidé, kteří zneužívali náboženství k tomu, aby získali na lidi vliv a vytáhli z nich peníze. Doba kolem přelomu letopočtu byla nábožensky velmi lačná. Lidé přestávali věřit starým olympským bohům. Židovství se svou vírou v jediného Boha a pevnými morálními zásadami mnohým imponovalo. Ale Barjezus nebyl žádný moudrý rabín. Byl to náboženský podnikatel, který nabízel svou vlastní směs židovství, magie a pohanství, která vycházela vstříc tehdejší poptávce. Sergej Paulus měl u sebe člověka, který mu vykládal zajímavé věci a měl na něho značný vliv.
Podobnou situaci známe i dnes. Lidé čtou všechno možné, zajímají se o různé záhady a poměrně snadno se dají ovlivnit těmi, kteří umí lidi strhnout a ovládat. Obzvláště tím trpí lidé, kteří nejsou zakotveni v žádné církvi a v duchovních věcech se neorientují. Když třeba onemocní nebo se jim něco zlého přihodí a potřebují pomoc, jsou snadno zranitelní a podléhají všemu, co slibuje snadné řešení. Navštěvují různé kurzy a cvičení, zkoušejí všelijaké návody na šťastnější život a vyhledávají uzavřená společenství. Církev to v takové konkurenci nemá jednoduché, protože nenabízí snadná řešení! Křesťanská víra nevidí svět černobíle. Nezbavuje člověka odpovědnosti. Neslibuje laciné zázraky. Neschovává se za mystické zážitky. Evangelium je příliš poctivé na to, aby se z něho stal trhák, který strhne davy.
Apoštol Pavel má před sebou vzdělaného člověka, který je pod vlivem manipulace a kouzel. Pavlovo kázání o Boží lásce a milosti nemůže zapustit kořeny v srdci, které je okupováno cizí moci. Tváří v tvář tomuto vlivu se Pavel rozhodne pro neobvyklý krok. Nazve věci pravým jménem. Svého ideového nepřítele označí jako syna ďáblova a svolá na něj Boží trest. Elymas oslepne.
Z dnešního pohledu se apoštol zachoval krajně netolerantně. Ve své době to však byl postup zcela běžný. Božími tresty hrozil kde kdo. Antická vyprávění o bohu Asklepiovy ale i rabínské texty z té doby jsou plné historek, v nichž bůh někoho potrestá za jeho neposlušnost.
Jenže v evangeliu nic podobného nenajdeme! Když chtěli učedníci svolat oheň z nebe na neposlušné Samařské, odmítl je Ježíš slovy: „Nevíte, o čem mluvíte.“ V kázání na hoře nám radí milovat své nepřátele. Jen jednou jedinkrát Ježíš použil své moci, aby někoho potrestal. Ale doplatil na to pouze strom! Fíkovník, který uschnul na znamení toho, že Izrael nepřijal Ježíšovo svědectví. V pozdějších apokryfech najdeme trestajícího Ježíše mnohokrát, ale právě to svědčí o tom, že dobová očekávání byla zcela opačná, než jaké je skutečné evangelium. Lidé od Boha čekali tresty. Ježíš však přinášel pomoc a vysvobození. Ježíš uzdravoval, ale na jeho slovo nikdy nikdo neonemocněl!
Apoštol Pavel byl jeho věrným učedníkem. Do Říma píše: Svolávejte dobro, na ty, kteří vás pronásledují. (Ř12,14). Do Korintu píše: Jsme-li tupeni, žehnáme, když nám zlořečí, odpovídáme laskavě (1Kor 4,12). Proč se na Kypru této zásady nedrží?
Nejbližší příběh, který nám to může pomoci vysvětlit, je životní zlom, který prožil apoštol Pavel sám. I on přece na čas oslepl a museli ho dovézt do Damašku. Teprve když poznal, že se mýlí a protiví samotnému Bohu, otevřel se předním nový svět milosti.
Pavel tedy nepřeje kouzelníku Elymasovi nic zlého. Nesvolává na něj Boží trest ani neštěstí. Nechce mu ublížit. Chce mu však ukázat bolestnou cestu, kterou i on sám musel projít a bez níž by se sám od sebe nikdy nezastavil. Slepota, která Elymase potká, bude na omezený čas. Není to prokletí. Je to znamení, která má ukázat bezradnost a bezvýchodnost kouzel, kterými až dosud Elymas na lidi působil. Ten, který uměl s lidmi šikovně manipulovat a vnutit jim své myšlenky, je náhle zastaven mocí, která je na rozdíl od té jeho skutečná a nepřemožitelná.
Pro nás může být tento neobvyklý příběh upozorněním, že někdy se člověku neotevřou oči jinak, než tím, že prožije těžkou krizi a pouze díky ní si uvědomí prázdnotu svého počínání. Povzbuzující na tom, je, že krize, které na nás Pán Bůh dopouští, nemají sloužit jako trest, ale jako pomoc, která nám otevře oči. Někdy s námi totiž nic jiného nehne. Po dobrém si říci nedáme. Musí přijít krize, kdy si šáhneme na dno svých sil a teprve pak nám dojdou věci, které jsme nechtěli vidět a uznat.
Jestli nás Pán Bůh někdy trestá, pak vždycky jen k dobrému. Sám bych si netroufal, modlit se jako Pavel, aby na někoho přišla očistná krize. Ale sám na sobě vidím, že dokud mě život neskřípne, některé věci si nepřiznám a neuvědomím. Díky Bohu jsou tyto krize pouze dočasné. Když na nás dolehne něco zlého, smíme věřit, že to není definitivní. Žádné trápení, které nás potká, není věčné. Boží milosrdenství se obnovuje každého jitra. Po temné noci přichází jasné ráno, po bolesti úleva, po průšvihu poznání, po válce mír, po dešti duha, po smrti vzkříšení.
Pane Ježíši Kriste, co jsme my lidé, že si o sobě tolik myslíme ? Stačí tak málo a chvějeme se strachem. Dej, ať se nám trápení, která na nás dolehla, obrátí k dobrému. Dej, ať díky jim poznáme, jak snadno my lidé chybujeme, ale jak mocná je Tvá láska a milosrdenství. Vždyť ty jsi jediný Bůh, který nesoudí, ale odpouští. Amen.