Radost nebo zklamání?
Adventní kázání při nešporech 2009
Adventní kázání při nešporech 2009
Ježíš přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: `Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst. Poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu a vyhlásil léto milosti Hospodinovy.´ Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se. Oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: “Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.”
Lk 4,16-21
Milí přátelé! Když slavíme advent, připomínáme si, že na svět přišel Ježíš. A spolu s ním i Boží pomoc, láska a naděje. Ale není to jen starý zvyk a tradice? Změní se tím něco v našem životě? Pomůže nám Bůh?
Povím vám dnes o tom, jak prožili advent v Nazaretě. Bylo to malé městečko, kde Ježíš od dětství vyrůstal. Pak odešel do světa a do Nazareta přicházely překvapivé zprávy. Říká se, že uzdravuje. Na jeho kázání se scházejí celé zástupy. Kdo by to do něj řekl? Syn tesaře. Jeho bratři a sestry žijí mezi námi.
Jednoho dne Ježíš přišel, aby i Nazaretu nabídl své evangelium. Když byli v synagoze, přečetl oddíl z proroka Izaiáše. Byl to text, který všichni znali a milovali. Byla v něm shrnuta všechna naděje Božího lidu. Jednou přijde svoboda a vysvobození. Skončí utrpení a nespravedlnost.
Povídej nám o tom kazateli a my budeme snít spolu s tebou. Nejprve s nadšením naslouchali a přitakali. Ale pak zazněla věta, která všem vyrazila dech. Ježíš řekl: „To, o čem tu prorok mluví, už se stalo!“
To snad nemyslí vážně? Vždyť nám pořád vládnou Římané. Jan Křtitel je ve vězení a chudí nemají, co jíst. Jak může někdo říci, že už nastalo Boží království. To je jako byste hladovému řekli, že je přejedený. Na smrt nemocnému, že je vlastně zdravý. Vězněnému, že je svobodný. O takových věcech se nežertuje! Jak mu zpočátku fandili, jak byli na svého rodáka hrdí, nastalo náhlé vystřízlivění. Vždyť si z nás dělá blázny.
Ježíš se v Nazaretu dotkl citlivé struny. Mnozí tenkrát netrpělivě čekali na příchod Božího království. S Božím zásahem spojovali své sny a naděje. A pak přijde syn tesaře a má tu opovážlivost říci: „Už je to tady.“ Vždyť nic nedokázal. Nic nezměnil. Pár uzdravených přece nic neznamená.
Budeme-li poctiví, musíme přiznat, že i my někdy uvažujeme podobně. I v nás Ježíš vzbudil veliké naděje. Mnozí z nás mu upřímně věřili. Ale pak jsme vystřízlivěli. Naše problémy se modlitbami nevyřešily. Církev nás zklamala. Svět kolem nás je pořád stejný. Nemocní dál umírají a mocní pořád kradou. Ani v osobním životě se nám příliš nedaří. Někteří jsou zklamaní ze svého manželství, jiní si se svými dětmi, mnohé netěší chodit do práce a nemají před sebou žádný cíl. Máme za sebou 20 letech svobody a demokracie, ale pořád jsme nějak nespokojení a naštvaní. Co nám pomůže, že budeme každý rok slavit advent a vánoce? Ty jsou dobré leda pro obchodníky – ale v našem životě to nic nezmění!
Ale co když to zbytečně vzdáváme a Ježíš tu změnu přece jen přináší. Vypráví se, že ti, kteří mu tenkrát uvěřili, prožili skutečné osvobození, uzdravení a odpuštění hříchů. Jejich sny se staly skutečností. A ti, kteří mu nevěřili, o mnohé přišli. Tenkrát i nyní. V Nazaretu, kde Ježíše vypískali, se nestal žádný mocný čin ani zázrak.
Možná je problém v tom, že oni i my ty změny čekáme zvnějšku. Ježíš však říká, že změnit se musíme i my sami. Jeho první slova byla: „Čiňte pokání, Boží království přichází.“
Pokání není nějaký náboženský úkon nebo rituál, ale skutečná vnitřní změna. Nový pohled na život. Civilně řečeno – k tomu, abychom se dočkali změn, musíme se změnit také my sami. Adventní evangelium říká: Všechno, co nám Bůh slíbil a dává, se splnilo a uskutečnilo v Ježíši Kristu. Tam, kde lidé uvěří, že v Ježíši Kristu k nám přichází Bůh, budou se dít třeba malé ale významné změny.
Boží království však nepřijde naráz jako změna počasí. Od narození Ježíši Krista je však zaséváno do našich srdcí ! A i když ještě nenastal čas sklizně, tam, kde se země otevřela a přijala símě, už se něco zelená a kvete.
Kdo věří evangeliu může vypozorovat, že jeho život se pomalu mění. Už ví, že není na všechno sám. Už se nemusí trápit tím, co pokazil. Evangelium o Boží lásce je svou povahou duchovní a neviditelné. Ale změny, které ve světě a mezi lidmi působí, jsou vidět a slyšet velmi dobře.
Uvedu několik příkladů:
Když zahořklý a zklamaný člověk uvěří, že pro Ježíše Krista je jeho život jedinečný a nenahraditelný, objeví sílu a odvahu, aby přes všechna trápení, která zakusil, něco krásného vytvořil a dokázal.
Když nemocný nebo postižený člověk uvěří, že ho Ježíš Kristus miluje stejně jako všechny ty zdravé a úspěšné kolem, stane se z něj sebevědomý člověk. Je pak schopen daleko lépe snášet své bolesti a omezení a čelit jim s klidem a statečností.
Když pyšný a samolibý člověk pozná, že všechno, čím se chlubil, je ve skutečnosti dar a milost, stane se z něj člověk, který bude kolem sebe šířit radost a s kterým bude každému dobře.
Když ten, kdo někomu dotknout se, pozná že mu Bůh odpustil, najde odvahu přiznat se ke své chybě, vysvobodí ze zajetí hněvu toho, komu uškodil
Kdosi napsal: Církev nabízí lidem sílu, odvahu a štěstí. Lidé přichází a ptají se: Kde tu radost a štěstí máte? Koupíme toho celý kartón. A církev odpovídá: My nabízíme semínka. Když je budete pravidelně zalévat, tak vám z nich radost a štěstí vyrostou.
Ježíšovo kázání nebyl žádný podvod, jak si mysleli nazaretští. Nebyla to žádná fáma ani bublina, která splaskla. Je to naděje, která může změnit život každého z nás.
To co nám někdy hrozí, je pokušení, které bych nazval slovy: co je doma, to se nepočítá. Ježíš to Nazaretským řekl podobně: Doma není žádný prorokem. Jinak řečeno: právě my, kteří jsme se jako křesťané už narodili, jsme v nebezpečí, že si na všechno, co nám evangelium přináší, jednoduše zvykneme. Ztratí to pro nás přitažlivost a cenu. To, co dobře známe, od toho většinou už nic nečekáme. Tak jako mnozí z nás už nic nečekají od svých partnerů, dětí, rodičů, farářů či politiků, nečekáme už nic ani od Boha. Copak jsme to všechno neslyšeli a nevyzkoušeli už nejmíň stokrát? Copak to neznáme nazpaměť? Ať se káže, co se káže, voda teče pořád z kopce.
Slavit advent znamená znovu objevit takové prosté věci jako je modlitba, vděčnost a pokora. Znovu prožít radost z toho, že jsme byli pokřtěni a že nám bylo odpuštěno. Potřebujeme znovu slyšet vánoční evangelium, jako bychom ho slyšeli poprvé a žasnout nad ním jako malé děti. Někteří z nás se podobají lidem, kteří shánějí a zkouší kde co a zatím mají doma poklad, na který se jim práší. Je třeba znovu objevit studnu, kolem které už léta chodíme a napít se z její vody. Jinak budeme mít pořád žízeň a nedojdeme klidu.
Pane Ježíši Kriste, s Tebou vstoupilo do našeho světa Boží království a začali se dít veliké změny. Věříme, že se tak děje i dnes a s námi. Otevři nám prosíme oči, pro všechno krásné a dobré, co mezi nás zaséváš svým slovem a láskou. Amen
Jiří Gruber