Hlubiny vánoc
Matouš 11 Listina rodu Ježíše Krista
Matouš 121-23 Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí lid svůj z jeho hříchů. To všechno stalo se, aby se naplnilo, co řekl Hospodin ústy proroka „Hle panna počne a porodí syna dají mu jméno Immanuel, to je přeloženo ‚Bůh s námi‘“
Matouš 11 Listina rodu Ježíše Krista
Matouš 121-23 Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí lid svůj z jeho hříchů. To všechno stalo se, aby se naplnilo, co řekl Hospodin ústy proroka „Hle panna počne a porodí syna dají mu jméno Immanuel, to je přeloženo ‚Bůh s námi‘“
Bratři a sestry
náš text je z podání evangelia podle Matouše, ale ani si neuvědomujeme, jak naše prožívání vánoc stojí především pod vlivem evangelia podle Lukáše. Tam se totiž dovídáme mnoho údajů kolem vlastního narození Pána Ježíše. Čteme tam o císaři Augustovi, o sčítání lidu, jakémsi daňovém soupisu, o městečku Betlému, o chudých snoubencích, kteří se tam jdou zapsat jako do své domovské obce, o děťátku v jesličkách, o pastýřích na salaších, hlídajících stáda, o zjevení anděla Páně a nakonec o chvalozpěvu nebeských zástupů. Pozornost a citové vnímání jsou především zaměřeny na to chudé a bezbranné dítě a na všechny ty skromné okolnosti. Jistě i to patří k příchodu Pána Ježíše mezi nás. Škoda jen, že ty citové záchvěvy se mnohdy ukazují právě jen v těchto dnech, aby pak brzy nastoupilo staré sobectví s nutnou dávkou tvrdosti a hledání jen vlastního prospěchu. Hrozí, že můžeme zůstat je při pohodové idyle, která nic nového do našeho života nepřinese, že se jen ráčíme pohnout lítostí nad tím pacholíčkem zatímcp on se vlastně ráčil pohnout nad námi, jak si myslíme velkými a dospělými. Kdo to vlastně přichází?
Proto je tady také podání evangelia podle Matouše. Hned prvním veršem se strefuje do černého, totiž do teologického výnamu jeho příchodu a jmenuje ho hned jeho plným jmeném a titulem Ježíš Kristus. Vřazuje do tak do odvěkého plánu Božího s jeho lidem. „Listina rodu Ježíše Krista“. To přeložili velice pěkně ekumeničtí překladatelé. Už ta listina zní slavnostně a královsky. Jako, když král něco zakládá, co bude mít pevnou platnost. Rodokmen je naopak veden od Abrahama, prapředka k němu, ne jako naše rodokmeny od nás k prapředkům, abychom se snad chlubili, že jsme to dotáhli až k nějakému význačněnému pradědovi někde v 17. století. Od Abrahama je Ježíšův rod veden proto, že jeho povoláním stvořil Hospodin svůj vyvolený lid a nyní to narozené dítě bude počátkem lidu nového, i když navazujícího na ten starý, totiž církve křesťanské, lidu nové smlouvy, lidu předposledního času.
Celý ten rodokmen, který jsme četli od stolu Páně , a kde jsme v pokušení přeskakovat, chce ukázat, že jde o naplnění dávného Božího záměru a dovršení starozákonních zaslíbení. Jde především o věrnost Boží dosvědčenou posloupností vyznavačů. Tedy ne, jak říkal prof. Daněk, o genealogii, ale o analogii víry, o to, že ti lidé měli obdobnou víru v Boží slovo, i když byli lidmi, někdy až pohoršlivě chatrnými, jako třeba nevěstka Raab nebo dokonce sám David král se svým cizoložstvím a vraždou. Důvěřovali však cele Pánu Bohu. Zároveň je v tom už světélko evangelia, totiž, že ten narozený nepřichází především soudit, ale zachránit. V našem lidském bytí se s námi ve všem solidarizoval, ale, jak říká prof. Barth, nedělal to, co děláme my, totiž nehřešil, a dělal to, co my neděláme, totiž věrně plnil Boží vůli a miloval lidi. Tak skutečně na našem místě a v naší situaci byl novým člověkem po zpronevěřilém Adamovi a plněním Boží vůle naším Záchrancem.
Proto podle druhé části našeho textu bylo skrze anděla řečeno Josefovi, aby dal dítěti jméno Ježíš, to jest Vysvoboditel, protože on přišel na svět, aby hříšné vysvobodil, spasil. Bylo to jméno v Izraeli časté, také Hošea nebo Jozue byli Ježíšové. Aby však při Ježíši Kristu nedošlo k omylu, že vykoupení je dílo lidské, je přidána zpráva o početí z Ducha Svatého. Je vyloučena jakákoli iniciativa z lidské vůle. Ježíš nemá lidského otce. Ačkoli jeho dílo se týka člověka v nejvyšší míře, přece na spolupůsobení v tomto díle je člověk vyloučen. Je ovšem také vyloučena božská oslava Marie panny. Je blahoslavená ne pro svoje panenství, nýbrž proto, že pokorně uvěřila Božímu slovu a poslechla. Ještě tam také čteme, že bude nazván Immanuel. To už nebude jeho vlastní jméno, ale když ho lidé poznají v jeho slovech i činech, rozpomenou se na staré Izaiášovo proroctví (714) „hle dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (s námi Bůh)“. Ano, v něm je s námi Bůh, se mnou a s tebou. v radosti i v zármutcích, na výšinách i v pádech, ve zdraví i v nemoci, v životě i ve smrti. Věrně Bůh sám. A Kraličtí ve svých poznámkách vzhledem k utrpení jímž museli procházet připomínají: (proto je s námi) „abychom říkati mohli, když Bůh s námi, kdo proti nám? (Ř 831)
A tak vidíme, bratří a sestry, že nám podání evangelia podle Matouše přináší celou teologii příchodu Ježíše Krista. To bezbranné dítě v jesličkách, je královský princ, Boží Syn, Vysvoditel z hříchu, ze všeho, co nás zotročuje a deptá. Je Kristus, z dávna zaslíbený Mesiáš, Pomazaný. Je také Immanuel, Bůh věrně s námi. To teprve stojí za skutečné velebení radování, ale i za oběti, vždyť je dnes den památky mučedníka Štěpána, a to nejen v těchto dnech, nýbrž i v celém našem životě.
Amen
Jan Pokorný,
Betlémský kostel 26.12.2009