Kázání

 

Nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: “Kdo je Hospodin?” ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha.

Př 30,7-9

Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek.

Filipským 4:12

 

Milí bratři milé sestry!

Před letošní skautskou nedělí jsem mládež požádal, aby mi navrhla nějaké téma či text kázání. Z několika podnětů mě nejvíc zaujala otázka: Jaký vliv má bohatství a chudoba na výchovu dětí? Vybral jsem dva biblické texty, které by nám mohli pomoci se v této věci orientovat.

Ten první je z knihy Přísloví a je trochu šalomounský. Přimlouvá se za zlatou střední cestu. Varuje před bohatstvím i před chudobou. Chápeme, že nikdo nechce být chudý. Ale proč by mělo být nebezpečné bohatství? Biblický člověk přece ještě nebyl ovlivněn komunistickou propagandou. Poctivě nabytý majetek byl považován za Boží dar a požehnání. Když se někomu urodilo na polích, když se mu množila stáda – vzpomeňme třeba na Abraham a Jákoba – bylo to považováno za projev Boží přízně a nikdo v tom neviděl nic špatného. Podobně jako když někdo mezi námi umí krásně zpívat, dobře se učí nebo je sportovně nadaný. Takový člověk sice může zpychnout a své obdarování promarnit, ale v zásadě si takto obdarovaných lidí vážíme. Proto není důvodu, abychom si nevážili i lidí obdarovaných hmotně. Majetek je stejná hřivna jako zdraví a inteligence. Majetek umožňuje člověku zlepšit své životní podmínky. Majetek pomáhá ke svobodě a nezávislosti. Majetek nám umožňuje pamatovat na potřebné. Bohatí lidé byli proto v biblických dobách vážení a respektovaní. Nikdo v nich neviděl vykořisťovatele, podvodníky ani tuneláře. Bohatá společnost – v níž bude každý sklízet z Boží dobroty víc než potřebuje – to bylo zaslíbení, za který se žádný prorok nestyděl. Starý zákon je takových zaslíbení plný.

A přece věřící člověk prosí Boha, aby mu toho bohatství nedával příliš mnoho. Proč? Protože bohatství sebou přináší iluzi, že všechno, co potřebujeme, máme zajištěno a není třeba o nic víc prosit. Bohatství je požehnání, ale může se stát pokušením, abychom se od Boha odpoutali a chtěli být nezávislými pány svého života. Ale co je špatného na tom, že se člověk osamostatní a o Boží pomoc nežádá? Není to naopak jeho dospělost? Samostatnost? Kýžený cíl?

Ne, je to lež! I ten největší boháč a pán je pořád jen prach ze země. Každé jeho nadechnutí je Boží milost. Každé ranní probuzení nezasloužený dar. Nepotřebovat Boha není cíl, ale hloupost a nesmysl. Na Bohu budeme závislí vždycky.

Bohatství samo o sobě není zlé. Je příjemné, pohodlné a uklidňující. Je to Boží zboží a není třeba se za ně stydět. Znamená však větší odpovědnost a starosti. Je to jako vyšší funkce v zaměstnání nebo v politice. Přináší s sebou možná pocit uspokojení a vlastní důležitosti, ale za cenu toho, že musíte být v práci od rána do večera a jedno špatné rozhodnutí vás může odsoudit k chudobě a zapomnění.

Být bohatý je úkol a poslání, které bylo či bude některým z nás svěřeno. Není však snadné se v tomto postavení osvědčit a neselhat. Být bohatý a rozhodovat o druhých je náročné a zodpovědné. Člověk musí trvale a dlouhodobě mobilizovat všechny své duchovní a mravní síly, aby se nedal svést pýchou a ješitností. Bohatství může být dobré i nebezpečné podobně jako ostrý nůž nebo rychlé auto. Být bohatý a ve vysokém postavení dokáže jen mravně silný a v Bohu pevně zakotvený muž či žena, kteří nezapomněli, čí jsou a komu patří.

Děti, které vyrůstají v dobře situovaných rodinách a mají, nač si vzpomenou, jsou však ve velkém ohrožení. Většinou neznají skutečnou hodnotu peněz a lidské práce. Neumí si představit, kolik úsilí a rizika stálo, než se jejich rodiče a prarodiče domohli svého postavení. Děti z bohatých rodin jsou na své výhody zvyklé podobně jako jedináčci, kteří se neumí rozdělit, protože nemají s kým. Výchova dětí v zámožných rodinách je proto mimořádně náročná a musí být i tvrdá. Často vyžaduje navození umělého nedostatku, uložení pracovních povinností a dobrovolné omezení zdrojů. Každý mladý člověk by měl někdy zažít situaci, kdy nemá nic a začíná od nuly. Bez známostí, bez cizí pomoci, bez tatínkova otevřeného účtu. Nejhorší je bohatství, kterého si člověk neváží a nezná jeho cenu.

Je-li to však z bohatstvím takto ošemetné, není lepší být raději přiměřeně chudý a nemuset řešit starosti, které plynou z dobrého bydla podobně jako nadměrné kilogramy. Jenže ani chudoba a nouze není žádoucí a Bohem zamýšlený stav. Chudoba je ponížení. Chudoba znamená, že naše práce a úsilí bylo marné, neúspěšné či zbytečné. Chudý člověk se často cítí jako by ho někdo okradl. Na poli bylo zaseto, ale nic nevyklíčilo. Nepřátelé všechno pobrali. Dům zachvátil oheň. Úrodu sežraly kobylky. I dnes se může stát něco podobného. Na všechno nám pojistka nepomůže. Stačí aby dolehla krize, člověk ztratil práci, zdražili mu nájem, dlouhodobě onemocněl, uzavřel špatnou půjčku, ovdověl, rozvedl se a náhle zjistí, že má výdaje vyšší než příjem. V tu chvíli mnohý zpanikaří a propadne beznaději. Proč právě já musím počítat každou korunu? Proč si nemohu koupit to, co ostatní? Proč si musím pořád půjčovat a žít od jedné dávky ke druhé?

Chudoba je psychicky náročná a namáhavá. Člověk musí stále myslet na to, co bude zítra a jak z toho mála vyžít. Není snadné uchovat si v chudobě důstojnost, hrdost a svobodu. Chudoba nás svádí, abychom se začali tiše mstít a oplácet. Když mi život nedal to, co druhým, vezmu si to sám. Tak jako bohatství svádí k falešnému pocitu nezávislosti na Bohu, chudoba zase svádí k falešnému pocitu nepřátelství vůči Bohu, který nám nedal, co ostatním. Chudí lidé bývají často zklamaní, rezignovaní a odevzdaní svému osudu. Už ani nedovedou vnímat krásu světa a modré nebe nad hlavou, protože je svírá závist a hněv. Kdyby byl Bůh spravedlivý, nikdy by to nedopustil. To znamená, že Bůh buď není nebo je mu to jedno!

 

Ale i to je lež, které žel uvěřilo mnoho chudých. Ve skutečnosti Hospodin chudobu nechce a celou vahou své moci chudým pomáhá. Jeho zákon svěřený Mojžíšovi chránil chudého před bohatým jako žádný jiný zákoník té doby. Zastavená půda se vrací původním majitelům. Dluhy se po sedmi letech odpouští. Chudí mohou sbírat, co zbývá po sklizni na polích. Čtvrtina obětí v chrámu patří chudým. Dlužník dostává na noc zabavený plášť, aby nezmrzl chladem. Biblický Bůh se svým slovem a vlivem zasadil o to, aby chudoba byla snesitelná a dočasná. Pohanští bohové stáli na straně mocných a bohatých. Náboženství posvěcovalo daný stav a nespravedlnost. Hospodin je jediný Bůh, který vyzdvihl chudého a bohaté poslal pryč s prázdnou. Byli to bibličtí proroci, kteří jako první upozornili na nespravedlnost chudoby

Ale to nic nemění na faktu, že i s Boží pomocí je těžké být chudý. Je náročné nezahořknout, nezávidět a nebýt naštvaný. Kdo z nás dokáže být spokojený, když má méně než druzí? Vyžaduje to silnou vůli a pevnou víru. Být chudý je jako být dlouhodobě nemocný a osamělý. Být chudý nikoho z nás nebaví. Děti, které vyrůstají v chudých rodinách, je proto třeba mimořádně motivovat a povzbuzovat. Co nemají v hmotném zajištění, nahradit láskou a časem, který jim věnujeme. Připomínat jim obdarování, které mají ve svém zdraví a schopnostech. Bohatě se to však vyplatí..

Děti z chudých rodin totiž bývají zdravě cílevědomé, touží po vzdělání, váží si práce a dovedou šetřit. Vůbec nevadí, když někdo vyroste ve skromných poměrech, ale ve společnosti, která mu dá příležitost, aby se mohl uplatnit vlastní pílí a prací. Zní to trochu jako americký sen, ale je to dobrá příležitost, jak se naučit žít.

Nejhorší je být k chudobě odsouzen bez možnosti změny nebo se topit v bohatství a přitom být znuděný a neschopný. Proto biblický člověk prosí: Bože nedávej mi ani chudobu ani bohatství. Obojí by mne mohlo svést a zničit. Bohatství by mě zamotalo hlavu, takže bych tě přehlížel a chudoba by mě svrhla do propasti, z které bych tě už neviděl.

Ale co je tedy ten ideální stav mezi bohatstvím a chudobou? Kudy vede ona zlatá střední cesta? Průměrný plat? Mít, kde bydlet a co jíst? Záleží s čím a s kým se srovnáváme. Co je pro někoho chudoba, pro jiného je bohatství a naopak. Naše česká smůla je v tom, že jsme poměrně bohatá společnost a přece se cítíme jako chudí příbuzní. Na jedné straně závidíme bohatým německým důchodcům, na druhé straně se máme mnohem lépe než většina lidí na východ od nás. Jsme tedy chudí nebo bohatí? Těžká odpověď. Přitom není až tak důležitá. Daleko podstatnější je, že to, co dnes mám, mohu zítra ztratit. A co dnes nemám, mohu zítra dostat na starost a zodpovědnost.

Každý z nás tedy musí být stále připraven na obojí! Na bohatství i na chudobu. Na slávu i bezvýznamnost. A podle toho zapnout ty správné charakterové vlastnosti a prosit o moudrost Ducha svatého. Apoštol píše, že právě víra ho naučila obojímu. Když byl bohatý, dělil se s druhými. Když nic neměl, prosil o pomoc. Když měl nadbytek, děkoval Bohu. Když měl nouzi, těšil se z toho, co již dostal a věřil, že mu Bůh pomůže.

Naším cílem není ani chudoba ani bohatství, ale ani šedý socialistický průměr. To bychom se nikam nedostali a všichni bychom se jen navzájem hlídali. Naším cílem je nezávislost na momentální finanční situaci a společenském postavení. Abychom uměli se ctí obstát a byli připraveni na obojí. Každá situaci sebou totiž přináší nejen rizika, ale také příležitosti. O nebezpečích chudoby a bohatství jsme toho už řekli dost. Zkusme nyní říci, v čem nám může být dobré bohatství a v čem je dobrodiní chudoby. K čemu nás mohou tyto situace povzbudit a inspirovat.

Kdo ví, že je chudý, má dobrý předpoklad naučit se skromnosti a pokoře. Chudoba nám pomůže objevovat bohatství i v jiných věcech, než jsou jen peníze a hmotné statky. Chudoba nás nutí mobilizovat své síly, opřít se o víru a bránit se nepřízni osudu. Chudý musí být odolný a vytrvalý. Nic jiného než naděje a modlitba mu často nezbývá. A to je dobře zažít. My jsme přece v mnoha ohledech chudí a bez Boha nic nezmůžeme. Chudoba nám otevírá oči a přitahuje nás k Bohu. Chudoba nás učí přijímat a být vděční. Je proto dobré zažít chudobu a poučit se z ní.

A čemu nás může naučit bohatství? Odpovědnosti za druhé. Kdo má víc než potřebuje, má příležitost udělat pro své bližní mnoho dobrého. Ne tím, že bez rozmyslu rozdává, ale tím, že rozumně investuje, dá druhým práci, rozmnoží svěřené hřivny, udělá někomu radost a zmírní jeho nouzi. Být bohatý není hřích, ale úkol a poslání pro toho, kdo ví, že mu bylo bohatství svěřeno a umí se o ně rozdělit a účinně pomáhat.

Kdo je však opatrný a nechce být ani chudý ani bohatý, je většinou chladný a do sebe uzavřený. Biblicky řečeno – není studený ani horký. Neprosí, ale ani nechválí. Nerozdává, ale ani nepřijímá. Je v ulitě své soběstačnosti. A to není dobré. Kéž by si každý z nás uvědomil, v čem je bohatý a v čem je chudý. V čem je silný a kde je slabý. Co mu Pán Bůh svěřil a co mu odepřel. Zač má děkovat a za co prosit.

 

Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti za mnoho dobrých věcí, které nám dáváš. Nemáme nouzi ani hlad. Žijeme ve svobodě a míru. Jsou však i věci, které nám chybí. Neumíme být vděční a skromní. Neumíme děkovat a odpouštět. Neumíme si vážit toho, co máme. Nejsme připraveni na to, že bychom se museli vzdát svého pohodlí. Prosíme, nauč nás moudře užívat toho, co máme a když něco ztratíme, nechť nás povzbudí, co jsme již dostali a co máme jako bezpečný poklad uloženo v nebesích – Tvou lásku. Amen.

 

 Brno 16.2.2011, JG