Kázání

Když Jan Křtitel uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých služebnících:“Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?”Ježíš jim odpověděl: “Jděte, zvěstujte Janovi, co vidíte a slyšíte:Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.” Mt 11,2-6

 

Milé sestry a milí bratři!

Stalo se to šedesát roků před tím, než se narodil Ježíš. Římský vojevůdce Pompeus znesvětil jeruzalémský chrám a připojil Palestinu k římské říši. Do zaslíbené země se začali stěhovat pohané a zavádět tu své způsoby života. Vlády v Jeruzalémě se zmocnili Hasmoneovci, kteří byli původem cizinci. Pro zbožné a věrné židy se život v zaslíbené zemi stával neúnosný a mnozí ji začali opouštět. Nastal úpadek víry i mravů. Nebylo možné se dovolat spravedlnosti.

Stejnou dobu – šedesát let – vládla v naší zemi totalita a všichni víme, jaké škody napáchala. Ale i porobený a zlomený národ tiše doufá a čeká. Dnes už pomalu zapomínáme, jaké povzbuzení nám přinášely různé před kopírák rozepisované texty, které nazývaly věci pravými jmény. Mnozí si dokonce potichu říkali, co později zaznělo v Pelíškách: „Dávám bolševikovi rok, maximálně dva.“ Ale ve skutečnosti nás však čekalo ještě dalších dvacet let normalizace. Podobně si tenkrát věrní Izraelci skládali žalmy, v nichž volali po Boží pomoci a zásahu. Jeden z těch židovských semizdatů z prvního století před Kristem se nám zachoval a já vám z něj kus přečtu. Je to sbírka 18 modliteb, které se říká Šalomounovy žalmy. Mluví se v ní o příchodu Mesiáše z rodu Davidova, vyhnání všech pohanů a nastolení spravedlnosti pro Izrael.

Pohleď, Pane, a vzbuď jim krále, syna Davidova v čase, který tys Bože vyhlédl, aby vládl nad Izraelem. Opásej ho silou, aby rozdrtil nepravého vládce, očistil Jeruzalém od pohanů a vyhnal hříšníky ze země. Kéž rozdrtí zpupnost hříšníků jako nádobu hrnčířovu a železným prutem samu jejich podstatu. Svým slovem zničí národy páchající bezpráví a ty se obrátí na útěk před jeho tváří. Usvědčí hříšníky ze smýšlení jejich srdcí a shromáždí si lid svatý. Nestrpí, aby mezi nimi přebýval, kdo činí nepravost. Zemi jim rozdělí podle jejich kmenů, přistěhovalci a cizinci už s nimi nebudou bydlet. Blahoslavení, kteří budou žít v oněch dnech a spatří dobro, které Bůh učiní pro svůj lid Izrael. Kéž Bůh pospíší se svým slitováním a vytrhne nás z nečistoty a ponížení, které nám způsobili naši nepřátelé. (ŽŠal 17)

Nedlouho po tom, co byla napsána tato slova, se narodil v Betlémě Ježíš. A  když mu bylo nějakých třicet let, začal veřejně kázat. Mluvil podobně jako Jan Křtitel o brzkém příchodu Božího království a navíc uzdravoval nemocné, sytil hladové a vzkřísil mrtvého. Nám se to dnes zdá být úžasné, ale tenkrát od něho lidé čekali víc. Před chvíli jsme to četli. Mesiáš měl očistit zemi od pohanů a vyhnal z ní všechny hříšníky. Syn Davidův měl sesadit samozvané vládce a učinit Jeruzalém znovu svatým městem!

Odtud vyrůstá i Janova otázka: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Podle Matouše poslal ten vzkaz z vězení, kam ho zavřel Herodes zato, že kritizoval jeho způsob vládnutí a života. To je jako kdyby Ivan Martin Jirous napsal z vězení po Palachově týdnu Václavu Havlovi: „Už je to tady nebo si budeme muset počkat, až přijde český Gorbačov? Není to nutně svědectví o Janových pochybnostech, ale spíš o jeho velkém očekávání a touze.

Jan očekával od Ježíše rozhodující zlom, ale když Herodes vsadil Jana do vězení, nic mimořádného se nestalo. A ve vězení jsou dny a noci dlouhé. Člověk snadno podléhá vlnám skepse i euforie.

Ježíš Janovi odpověděl způsobem sobě vlastním: “Jděte a zvěstujte Janovi, co vidíte a slyšíte:Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.”

Na první poslech se to zdá být jasné. Dějí-li se takové zázraky, není o čem pochybovat. Ale ta poslední věta – kdo se nade mnou neuráží – tomu dává ještě jiný smysl. Upřímně řečeno: Je to opravdu takový zázrak, když pár slepců začne vidět a několik chromých udělá pár kroků? Je to až taková senzace, když se nějaký malomocný uzdraví a zdánlivě mrtvý uteče hrobníkovi z lopaty. Nedávno se v Polsku stalo něco podobného a žena, kterou odnesli do márnice, přišla ráno domů. Nikdo z nás si proto nemyslí, že brzy nastane konec světa.

Když srovnáme, co očekávaly od Mesiáše Šalamounovy žalmy s tím, co začal dělat Ježíš, vyjde nám, že se nesplnilo takřka nic. Pohané se dál roztahovali v zaslíbení zemi, v Jeruzalémě vládli Herodovci, chrám sice fungoval, ale velekněží spolupracovali s Římany. Je to jako když dnes někdo řekne: Co se změnilo po listopadu? Vládnou nám komunisté, kteří jen převlékli kabát. Brusel nám nařizuje stejně jako kdysi Moskva. Příroda se ničí, vojenské sklady vybuchují a ty, kteří se dopustili zločinů, dodnes nikdo nepotrestal. K  čemu je svoboda cestování a svědomí člověku, který nemá, kde bydlet a kde pracovat?

Přitom se děje tolik dobrých věcí, které by dřív nebyly možné. Ale kdo to nechce vidět a uznat, ten to nevidí a neuzná. Složitost a zdlouhavost demokracie, riziko svobody a osobní odpovědnosti, jsou pro mnohé kamenem úrazu. Raději by si přáli diktaturu nějakého Mesiáše.

 

 

Podobnému zklamání čelil i Ježíš. Evangelisté nám vypráví o řadě lidí, které uzdravil a změnil jim život, ale to jakoby se nepočítalo. Nějaký slepý, chromý nebo malomocný nikoho nezajímal. To všechno byli přece hříšníci, které Bůh potrestal. Bylo to něco podobného, jako když nám dnes někdo nadšeně vykládá, jak evangelium pomáhá drogově závislým a alkoholikům zbavit se své závislosti. A my si v duchu pomyslíme: kdybyste s tím holenci nezačínali, nemusel vás teď nikdo léčit a vybírat na vás peníze. To samé si tehdy lidé mysleli o slepých a hluchých. A když byl někdo malomocný, všichni se mu vyhýbali stejně jako my bezdomovcům. A co si pomyslíme, když slyšíme, jak církev pomáhá chudým Afričanům? Kdybyste měli méně dětí a více pracovali, mohli byste se mít stejně dobře jako my.

Ježíšovy uzdravující činy, nad kterými dnes nevěřícně žasneme, nechávali tehdy většinu zdravých a dobře situovaných lidí chladnými a rezervovanými. Tohle přece nepotřebovali. Pomáhat těm, kteří si zpackali život, nemá valný smysl. Je to jen zbytečné zdržování a odkládání důležitějších věcí. To co dnes potřebujeme je: vyměnit vládu, zbavit se nepřizpůsobivých jedinců a cizinců, pozvednout hospodářství, ukončit války, zachránit přírodu, postavit dálnice. Je hezké postarat o pár mentálně nemocných a sociálně vyloučených, ale takoví tu s námi byli a budou vždycky. My potřebujeme, aby se zvýšily platy a důchody, abychom měli podobné příjmy jako v Německu.

Podle Šalomounových žalmů měl Mesiáš pomoci horním deseti tisíc, kdežto Ježíš pomohl těm, kteří na tom byli nejhůř. Ale má to smysl? Co se tím změní, když jeden slepý uvidí kvetoucí strom, zatímco ostatní dál tápou ve tmě. Co je nám platné, jestliže se třeba deset malomocných vrátí ke své rodině, když jich jsou ve skutečnosti tisíce. K čemu je nám jeden mrtvý mládenec, který vstal z hrobu, když všichni kolem dál umírají. K čemu je nám evangelium, pokud se díky němu nezmění celý svět?

A pak přijde to největší pohoršení, které dodnes podlamuje naši víru. Možná Ježíš někomu opravdu pomohl, ale proč nepomůže také mně? Co je mi platné, že jsou lidé, kteří vykřikují, jak je Ježíš uzdravil, když já zůstávám dál nemocný, nezaměstnaný, neúspěšný, osamělý, bezdětný a zklamaný. Proč mám věřit, že Ježíš je ten pravý a jediný, když mé modlitby zůstávají nevyslyšené a zbytečné. Jak mám věřit, že Ježíš je můj Spasitel, když mi fakticky nikdy nepomohl. A přitom bych si to zasloužil stejně jako ti, kteří teď vykládají, od čeho všeho je Ježíš osvobodil. Ale my si potichu říkáme: Kdyby byl Bůh spravedlivý, pomáhal by v prvé řadě těm, kteří jsou poctiví a slušní. Přitom vidíme, jak právě hodným lidem, kteří nikdy nic neukradli a nikomu neublížili, se často přihodí různá neštěstí a postihnou je nevyléčitelné nemoci.

Nebo ještě jiná výhrada. Proč mám věřit v Ježíše, když ho sám nepotřebuji? Nejsem na ničem závislý, jsem zdravý, práci mě těší, rodina se mi rozrůstá, právě jsem si dostavěl dům a sám jsem si na něj vydělal. Nač já potřebuji Ježíše? Nedělám nic zlého, platím daně, posílám peníze nadaci Olgy Havlové. Nač je mi třeba ještě církve a Ježíše?

No přece k tomu, aby ses mohl radovat s těmi, kterým Ježíš pomohl. Vánoce přece také slavíme, i když sami žádné dárky nepotřebujeme. Co chceme, to si koupíme. Ale ta radost, když vidíme radost druhých! Jestliže je tu třeba jen pár lidí, pro které znamená Ježíšovo evangelium pomoc a záchranu, jak by nám to mohlo být jedno?! To přece není málo, když se člověk modlí za uzdravení a je vyslyšen. To je přece zázrak, když někdo prosí, aby nalezl hodnou ženu, a potká ji cestou do práce. Jestliže ty Boží pomoc zatím nepotřebuješ, raduj se z toho, že bylo pomoženo druhým.

Všichni si tenkrát mysleli a myslí si to i dnes, že království Boží musí přijít shora. Že ho někde zavede a uzákoní. Bude pro ty nejlepší z nás a těch ostatních se rádi zbavíme.

Ale Boží království, které přinesl Ježíš, přichází zdola. Nenápadně. Tiše. V jednotlivcích. V osobních vztazích. Není to výroba zázraků na běžícím pásu, ale nenápadné změny, které činí náš život krásný a nadějný. Žena odpustí svému muži. Nemocný se začne uzdravovat. Lajdák začne pracovat. Autista se naučí číst a psát. Ponížení začnou myslet jako svobodní lidé. Naštvaní přestanou nadávat, ale sami něco udělají. Neznaboh přijde od chrámu, aby poděkoval, že žije. Neplodná otěhotní a donosí zdravé dítě. Člověk se ráno probudí a je rád na světě.

Takové království Boží je už dávno mezi námi. Narodilo se v Betlémě. Poznali ho pastýři a mudrci. Zažili ho rybáři, celnici, nevěstky, malomocní a mnozí jiní. Ale pyšní a sebejistí ho už tenkrát neviděli a proto odešli s prázdnou.

Kdo věří, že Ježíše poslal Bůh, ten zažívá Boží království už dnes a je vděčný za každé znamení jeho přítomnosti. Jak bychom se mohli urážet, že není všechno, jak jsme si přáli a vysnili? Vždyť kolem nás se děje tolik dobrého a krásného! V co jsme nedoufali, co jsme si ani neuměli představit, co nám na mysl nevstoupilo, to dává dnes a denně Bůh těm, kteří ho poznali v Ježíši Kristu. A těm ostatní to dává také, i když to zatím ještě nevědí. Ale náš zpěv jim to připomene.

Pane, dej radost z Tvého příchodu prožít nejen nám, ale všem lidem. Dej ať tvou pomoc objeví smutní a zklamaní. Dej ať dovedeme mít radost z radosti druhých a nezávidíme jim jejich štěstí.

 

Vstup Lk 4,16-21 Čtení Lk 7,11-23 Poslání Lk 7,20-21+Ř 14,17 Písně: 277, 627,422,621 Brno 14.12.2014

JG