Josef Veselý – 100 let
Přestože poslední léta mluvíme v souvislosti s narozeninami bratra faráře Josefa Veselého o permanentním jubileu, letošní rok je přece jen výjimečný. Na tu třetí číslici, která přibyla k označení jeho věku, se člověk dívá už spíš nevěřícně – není až tak samozřejmá a obvyklá. V neděli 9. března při bohoslužbách v Betlémském kostele jsme měli příležitost osobně pogratulovat bratru faráři k jeho stým narozeninám, k životnímu jubileu, které si obrazně tak trochu přisvojují všichni, kteří mohli pobývat alespoň chvíli v jeho blízkosti, alespoň chvíli z té dlouhé doby, po kterou předává svému okolí evangelium – k těm blízkým počítáme samozřejmě i náš sbor.
Po studiu bohosloví v Praze, Edinburgu a Paříži zahájil bratr farář svou kazatelskou a pastýřskou službu 1. září 1938 v tehdy ještě nerozděleném brněnském sboru jako vikář pod vedením faráře Viktora Hájka, ordinován byl 20. listopadu 1938 v Blahoslavově domě seniorem Jadrníčkem.
Jedinečnou, neopakovatelnou atmosféru shromáždění umocnila skutečnost, že bratr farář vystoupil poprvé v brněnském sboru oficiálně na kazatelnu 4. července1938 právě v Betlémském kostele. Tento rok (2014) napsal pro nás kázání k verši, který slýcháme pravidelně každou neděli: „Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.“ (Ř 1,7). Kázání přednesla sestra farářka Olga Tydlitátová ze stejné kazatelny, ze které bratr farář kázal před 76 lety.
Poté, co bratr farář Josef Veselý odsloužil v brněnském sboru 138 bohoslužeb, odešel na začátku roku 1941 do jilemnického sboru, který spravoval 40 let až do roku 1981, kdy se manželé Veselí přestěhovali do Brna – zdaleka ovšem nejen na odpočinek. Ve společenství sboru jsme se s nimi mohli potkávat a s vděčností přijímat jejich službu i samotnou přítomnost (s paní farářovou Milenou Veselou jsme se pravidelně vídali až do konce roku 2010). Bratr farář byl aktivně zapojený ve staršovstvu sboru, vypomáhal nadále jako kazatel a při sborových setkáváních, vedl např. dlouholetý cyklus vzdělávání a mnohokrát vystoupil s přednáškami, ve kterých nám přibližoval evangelium. A i dnes můžeme stále v církevním tisku sledovat úvahy, rozbory, ponaučení a výklady pevně stojící na biblických základech – všechno zažité a ověřené dlouholetou aktivní službou v církvi – tak dlouholetou, jaké se málokomu jinému zatím dostalo.
Upřímně blahopřejeme bratru faráři k jeho jedinečnému životnímu jubileu, prožíváme tyto okamžiky spolu s ním a s jeho nejbližšími s radostí a velkou pokorou, že se můžeme ve sborovém společenství účastnit takových výjimečných setkání, jako v neděli 9. března – ve společenství, kde jsou mezi účastníky doslova a do písmene stoleté rozdíly. Jsme vděčni Pánu Bohu, že nám dopřává takových společných radostí a vyprošujeme pro bratra faráře Josefa Veselého požehnání a Boží ochranu do dalších let. A k tomu samozřejmě odpovídající zdraví a životní sílu pro něho a pro jeho blízké.
Po proneseném blahopřání v čase sborových ohlášek se bratr farář obrátil ke shromáždění zvučným hlasem bez využití zesilovacího zařízení bezprostředními slovy, která předkládáme bez stylistických úprav tak, jak byla přesně přepsána ze zvukového záznamu. Kdo zná projev bratra faráře, může si v těchto větách živě představit typickou dikci jeho řeči nepostrádající prvky strohého humoru a důrazu na to důležité. A kdo nezná, ať využije příští příležitosti k setkání.
Slova poděkování bratra faráře za blahopřání a pozornosti, které se mu od shromáždění dostalo, se nepodařilo zachytit na zvukový záznam, ten začíná až těmito slovy:
“…A začínal jsem právě v Brně, pak jsem si odskočil jenom na 40 let do sboru jilemnického do Krkonoš a poté jako penzista, jako důchodce jsem se opět vrátil i se svou ženou do Brna. Takže jsem toho moc nepocestoval. 40 let jsem byl na jednom místě, posléze jsem byl rád, že mne nevyhodili, protože tehdy se to ještě nežádalo, aby se sbor vyjádřil, zdali svého starého dlouholetého faráře ještě chce, nebo už nechce. Tedy, tak mě chtěli a já jsem jim to oplácel tím, že jsem dlouhá léta každý rok přijímal od jilemnického sboru pozvání, abych jim přijel kázat. A tak obyčejně v červnu roku toho každého jsem přijel do Jilemnice setkat se se svými starými posluchači. No a potom během těch let jsem sledoval, jak těch posluchačů, těch starších, ubývá, ale jedno mne přitom potěšilo. Já jsem si trošku domýšlivě myslel, že až odejdu, že to přece jenom bude znamenat jakousi ránu pro ten sbor, dokonce jsem si myslel ještě něco horšího – ale co jsem zjistil? Dneska když tam přijedu, tak zjistím: Já většinu toho sboru nepoznám, protože jsou to už mladí lidé, mladé rodiny. A tak mám takovou radost, že vidím, jak neobyčejně Pán Ježíš přidává, přidává k těm svým původním dvěma, třem nové a další. A že tedy církev a ty sbory, že to není nějaký náhodný jev v dějinách republiky tady a v dějinách církve, ale že je to dílo, za kterým stojí Bůh – on chce, aby evangelium jeho bylo tady kázáno. Proto jeden z apoštolů to řekl, že to dílo nepomine. Brány pekelné je nepřemohou. …Tak…a myslím, že…už jsem dostal pokyn, abych přestal mluvit …(pan farář je upozorňován rodinou, že již dlouho mluví …pozn. VM) …tak tedy, já tady učiním tomu náhlý konec. Jsem rád, že jste přišli a vyslechli jste si moje ta poslední slova toho kázání – ještě zase dneska bych je napsal nějak jinak, zajisté – no a i tak, myslel jsem si, když jsem byl požádán o to, že povím něco, co každý každou neděli slýchá: “Milost vám a pokoj”. Tak jsem si řekl: bude to užitečné, sám sobě jsem si připomněl, jak ta Boží amnestie v Ježíši Kristu má takovou slaboučkou odezvu v prezidentské amnestii a jak je dobré tedy, abychom jeden na druhého se dívali jako na amnestovaného. Mnozí amnestovaní přijali tu amnestii taky od prezidenta – možná jsou někteří takoví mezi námi, ale ostatní všichni jsme zahrnuti do té veliké amnestie Ježíše Krista, který trpěl a zemřel za nás, aby nikdo se neodsuzoval, nemá na to právo už. Odpuštění Kristovo je platné, platí pro každého. Jestli si někdo o sobě myslí, že snad zůstává nějak stát mimo toho všeho, tedy to se rozhodně mýlí, Pán Ježíš zahrnul všechny hříšníky do jednoho houfu, do své církve a přijímá do té své církve, jak jsem už naznačil, nové a nové adepty, členy svého duchovního těla. Bratři a sestry, děkuju znovu ještě za trpělivost se mnou, kterou máte v této chvíli.”
Václav Matoulek
Převzato z Brněnského evangelického měsíčníku Setkávání 4/2014