V hebrejské bibli patří do skupiny pěti knih, kterým se říká sváteční svitky. Tyto knihy s postupně čtou při určitých svátcích. Postupně během roku to jsou
Velikonoce (pesach) Píseň písní
Letnice (slavnost týdnů) Rút
Výročí zničení chrámu Pláč
Slavnost stánků Kazatel
Púrím Ester

Toto pořadí však může být ve starších biblích jiné. Naše pořadí je podle LXX, která se pokouší o jejich historické seřazení. Rút patří do období soudců. Tvoří jakousi spojnici mezi dobou soudců a králů. Na začátku je zmíněna doba soudců (1,1) a na konci král David (4,17 a 22). Kniha obsahuje příběh předků tohoto krále, z jehož rodu pochází Ježíš. Rút je také výslovně zmíněna v Ježíšově rodokmenu ( Mt 1,5 ).
Když přestala být bible vnímána pouze jako náboženský text a stala se také literaturou, složili jí velkou poklonu básnici jako byli Herder a Goethe. Dnes také víme, že zdánlivě idylické vyprávění skrývá různé narážky na tehdejší problémy izraelské společnosti.
Kniha se věnuje problému levirátního sňatku (srov. Dt 25,5-10) a nároku na pozemkové vlastnictví, který s tím byl spojen.
Další aspekt knihy je pochvalné ocenění cizinky – Moábky Rút. Potomkem této ženy se stane král David (4,17-20).
Je tu vyzdvižena věrnost ( Rút, Bóaz, Noemi), zvláště věrnost vdovská.
Dalším aspektem vyprávění je skryté Boží vedení. Podobnou myšlenku máme v příběhu o Josefovi nebo v knize Ester. Bůh nezasahuje skrze zázraky, ale nenápadně – skrze lidi a jejich milosrdenství.
Členění knihy:
I. hlavní úsek 1,1-5 situace Noemi
1,6-18 Noemin návrat a rozhodnutí Rút pro Noemi
1,19-22 spojující úsek, příchod do Betléma
II. hlavní úsek 2,1-17 setkání Rút a Bóaze
2,18-22 spojující úsek, rozhovor mezi Noemi a Rút
III. hlavní úsek 3,1-15 Noemin plán a jeho provedení
3,16-18 spojující úsek, rozhovor mezi Noemi a Rút
IV. hlavní úsek 4,1-12 právní řízení, Bóaz získá pozemek i Rút
4,13-17 závěr, narození potomka, konec Noemina neštěstí
4,18-20 Davidova genealogie
Vyprávění od začátku směřovalo k Davidovi, neboť by si těžko někdo dodatečně vymyslel, že měl král moábskou prababičku). Důsledně se tu pamatuje na souvislost izraelských dějin, protože text zmiňuje i jména Ráchel a Lea, která nikde jinde než v Gn nejsou jmenována. Navíc uvádí i syna, který se narodil z levirátního sňatku Judova – Perese (4,11-12). Návaznost na dobu praoteckou svědčí pro starý původ knihy. Je-li vazba na Davida původní, pak kniha pochází z dob královských.Poslední zpracování je však z doby po návratu z babylonského zajetí.
Postavy jednají vzorově. Boží vedení je tu pozoruhodně spojené s lidským spolupůsobením.
Vyprávění o Rút jako vzorné ženě mohlo působit proti kritice moábského původu davidovské dynastie. Kromě toho mohlo být i protiváhou Ezdrášových snah, který po návratu ze zajetí zakázal všechny smíšené sňatky.
Žánr vyprávění je novela. Zřetelná je snaha poskytnou poučení líčením vzorových postav a jejich šťastného osudu. Jde současně o poučné vyprávění. Je zajímavé, že postavy nejsou nijak blíže popisovány, ale charakterizují je rozhovory, které zachycují povahu a myšlení těchto lidí lépe než jakýkoli popis.
Letnice, dožínková slavnost byly pro pohany oslavou plodivé moci přírodních božstev. Byly provázeny hodováním, pitkami, magickými obřady a sexuálními úkony, při nichž chtěl člověk vydráždit božstvo k uvolněních plodivých sil. Toto ovzduší pronikalo i do izraelských letnic. Jako protiváha k těmto představám a proti opojení z nadbytku – zaznívá zvěst knihy Rút. Pozornost posluchačů je odvedena od pohanského hýření a opojení a vedena k úsilí o podíl na zaslíbeních Božího lidu ( návrat z cizí země) a na skutky milosrdenství, péče o opuštěné a chudé.
Jednou z příležitostí, jak projevit milosrdenství bylo levirátní manželství, příbuzný se ujímal vdovy a vzal si ji za manželku, aby zesnulému zplodil potomka. V té souvislosti se jmenuje výraz goel – zastánce, vykupitel. Často se ho užívá o Hospodinu, (Gn 48,16 Iz 41,14), ale označuje původně člověka, příbuzného, který má za povinnost pomáhat a zachraňovat. Další často se opakující slovo je výraz chesed – milosrdenství, solidarita.

Tři hlavní postavy ( Noemi, Rút a Bóaz) mají jména, která připomínají pohanská vegetativní božstva. Knížka proto vděčí za svůj vznik zápasu Izraele o duchovní ryzost proti pronikajícímu baalismu. Bóaz naráží na Baala, Noemi má souvislost s bohem Naamánem, označení boha Tamuze, Rút je snad ozvěnou jména boha Rutaš. Zde jsou však nositelé těchto jmen lidskými osobami v dramatu víry, Božího milosrdenství a lidské solidarity. Kniha Rút odmítá všechnu náboženskou magii a ukazuje, jak mnoho záleží na Božím skrytém vedení a lidské lásce.
V době soudců Izrael podléhal pokušení přizpůsobovat s pohanům, přijímal pohanské obyčeje a splýval s pohanstvím. Kniha Soudců líčí jak neutěšená je situace v Izraeli. Nedovede se držet Hospodina, opouští ho. Protiváhou tomu je kniha Rút, která líčí, jak moábská Rút se naopak připojí k Izraeli. Víra v Hospodina zde vítězí nad pohanstvím.
Příběh: V době hladu se odstěhuje rodina Elímelekova z Betléma. Odchází oba manželé a jejich dva synové. Hledají útočiště v Moábu – v zemi pohanských kultů. Není to pouhé stěhování, ale opuštění zaslíbené země. Projev nedůvěry a netrpělivosti vůči Hospodinu. Neúroda je výzvou k pokání, ne k opuštění země.
Oba synové se ožení s cizinkami, čímž zřetelně poruší zákon. Všichni tři muži však postupně zemřou. Vdovy byly tehdy odkázány na podporu příbuzných. Noemi se rozhodne vrátit do země izraelské. Jedna snacha se k ní připojí. Obě ženy dojdou do Betléma, kde žijí Elímelekovi příbuzní. Rút sbírá shodou okolností klásky obilí na poli Bóazově, ačkoli v Betlémě žije jiný bližší příbuzný (bratr Elímeleka?).
Bóaz se o obě ženy postará, když si Rút vezme za manželku podle levirátního zákona. Tak je moábská vdova přijata do společenství Izraele a narodí se jim syn Obéd, budoucí otec Jišaje a dědeček Davida.
Kniha Rút ukazuje, že Izrael není jen národní či pokrevní jednotkou, ale náboženským společenstvím, které spojuje vyznání jediného Boha víc, než společná krev. Je otevřené i vůči pohanům.
1. kapitola
Doba soudců je charakteristická tím, že Izrael sváděl těžký zápas nejen s vnějšími nepřáteli, ale především s pokušením přizpůsobit se pohanskému prostředí. Hlad, který dolehl na zemi je třeba chápat jako Boží napomenutí. (Dt 8,3 Jr 14,12).
To zvlášť vyniká ohledně místa a osob. Betlém znamená Dům chleba ( kdysi dům boha plodnosti Lachema) a označení efratejci souvisí s kořenem „plodno“. Právě tato rodina musí zakusit hlad. Všechny lidské jistoty selhávají. Elímelek odchází do cizí země, ale Bůh mu tam na rozdíl od praotců ( srov. Gn) nepožehná. Noemi se vrací, protože hladoví po bohu – Betlém je dům chleba.
Význam jmen je příznačný: Elímelek = bohem je Melek, Machlón = nemoc, Kiljón = vyčerpání.
Moáb obýval hornaté území na východ od Mrtvého moře za Jordánem. V době ohrožení to bývalo útočiště Izraelců. David sem přivedl rodiče před zlobou Saulovou (1Sa 22,3). Jinak tu bylo trvalé nepřátelství.
Jako potomci Lotovy byli příbuzní Izraelců, ale nábožensky si byli zcela cizí ( Nu 25,1 – orgiastický ráz náboženství). Proroci jim ohlašují Boží soud: Iz 16, Jr 48, Sf 2,8. Zákon zakazoval sňatky s Moábci do desátého pokolení (Dt 23,4-7 – někteří soudí, že se vztahoval pouze na pouze na muže ?)
Na rozdíl od příběhů praotců není rodina ušetřena zhouby. Moábská země se stává zemí smrti. Noemi žije, ale její život je marný. Celá její rodina zahynula. Noemi už nemůže mít děti, její život je u konce.
Ale ani v oblasti smrti nekončí Boží milosrdenství!! První světlo je zpráva, že Hospodin se slitoval a rozhodne se pro návrat. Je to neslavný návrat, ale právě on se stává bodem obratu a naděje. Obě vdovy jdou s Noemi. Přes všechnu mdlobu svědectví o Hospodinu vykonalo své.
8-14
Noemi jim však jejich úmysl rozmlouvá. Posílá je do domova jejich matek ( matriarchální řád?). Dává jim Hospodinovo požehnání. Snachy neměli naději se v Izraeli vdát, jedinou možností by byl levirátní sňatek, ale tuto povinnost měl jen bratr a tato možnost zřejmě nepadala v úvahu. Vzdálená příbuzný si jich ani nevšimne. Další syny už Noemi sama mít nemůže. Noemi je proto přesvědčena že na ni dolehl Boží soud. „Hospodin je proti mně“ (verš 21). Jít s Noemi znamenalo nést toto břímě viny.
Orpa se zalekne (jméno znamená šíje – ukáže záda) Rút se však rozhoduje podle lásky ke tchýni. Je připravena nést její břemeno. Přilne k ní.
15-22
Své rozhodnutí pronáší jako liturgické vyznání. Trhá tím dosavadní svazky a přihlašuje se k lidu Hospodinovu. Je to něco nesamozřejmého, překračuje tím hranice všech zvyklostí. Ale právě taková je cesta k Bohu. Přání být pochován s Noemi odpovídá touze praotců, aby byli pochováni v zemi zaslíbené. Je to touha po obecenství, které přesahuje hranice smrti. Rút se vzdává domova a jde do neznáma – najde tu však nový domov.
Noemi si při příchodu do Betléma, který vzbudí pozornost, dává nové – smutné jméno – Trpká. Ale Hospodin smýšlí o člověku jinak! Není náhoda, že je doba žní, doba skutků milosrdenství!
Sloveso š-v-b „vrátit“ se tu opakuje 12 krát . Šestkrát o návratu do Moábu (Orpa) a šestkrát o návratu do Izraele (Rút). Dvě cesty, dva návraty, jen jeden však přináší opravdové požehnání. Orpa se vrací do přirozeného domova, ale víc už o ní nikdo neuslyší. Rút jde do neznáma a do ciziny,ale u Hospodina najde nový domov a budoucnost.
2. kapitola
Ačkoli v Betlémě žili ještě jiní příbuzní, je uveden pouze Bóaz – ale pouze pro čtenáře. Má významné postavení, pozdější tradice ho považuje za syna jerišské Rachab ( Mt 1,5). Noemi však u něho nechtěla hledat pomoc a posílá Rút sbírat na pole, aniž ví, kdo jí to dovolí. Zákon zaručoval možnost paběrkovat na polích ( Lv 19,9 a 23,22 a Dt 24,19). Rút se chce postarat o sebe i svou tchýni. Setkání s Bóazem je jakoby náhodné, je výsledkem skrytého Božího řízení.
4-7 Setkání s Bóazem, slavnostní pozdravy, ozývá se Boží jméno
4:Tu přišel z Betléma Bóaz a pozdravil žence: “Hospodin s vámi.” Odpověděli: “Hospodin ti žehnej.”
Rút se dostala do oblasti božího milosrdenství. Bóaz si váží její starosti o Noemi a odvahy opustit zemi a vlastní rodinu. To byla tehdy skutečně odvaha. Rodina tvořila největší jistotu a zázemí. Požehná jí, její láska má dojít odplaty a on to chce naplnit. Rabínské výklady ovšem zdůrazňují, že zákon o Moábcích se netýkal žen(?).
11-13 :Bóaz jí odpověděl: “Jsem dobře zpraven o všem, co jsi po smrti svého muže učinila pro svou tchyni, že jsi opustila otce a matku i rodnou zemi a odešla jsi k lidu, který jsi dříve neznala. Nechť ti Hospodin odplatí za tvůj skutek. Ať tě bohatě odmění Hospodin, Bůh Izraele, pod jehož křídla ses přišla ukrýt!”
Ona řekla: “Kéž bys mi i nadále projevoval přízeň, pane. Potěšil jsi mě, že jsi se svou otrokyní mluvil přívětivě, ačkoli se nemohu rovnat žádné z tvých otrokyň.”
14-17 Rút je pozvána ke společnému jídlu. Jedl se chléb, který se namáčel ve víně a k tomu opražené zrní z právě probíhající sklizně. Společné jídlo však tehdy mělo ráz bohoslužeb,. Rút je tím přijata do společenství Izraele. Najedla se dosyta a ještě jí zbylo ( donesla to Noemi!)
Bóaz dává dokonce příkaz, aby služebníci nechávali více klasů než obvykle a nechá Rút, aby sbírala přímo mezi snopy. Obilí se tehdy žalo vysoko od země (mužská práce), klasy se svázaly (ženská práce) do nízkých snopů a pak se mlátilo (holí nebo na mlatě pomocí dobytka).
Poprvé s objevuje slovo goel = zastánce. Je to příbuzný, který měl pomoci v nouzi. Vykoupit bratra, který se dostal do vězení či do otroctví pro dluhy, vykoupit půdu a rodinný majetek, pomstít křivdu nebo vraždu, případně se oženit s vdovu po zemřelém. (Lv 25,25. 47-49, Jr 32,8-12).
Noemi Bóazovi žehná. V jeho činu vidí Boží projev Božího milosrdenství, které se vztahuje nejen k živým, ale i k mrtvým tj, k jejímu manželovi a synům. To, co se nyní děje znamená, že Bůh žehná Rút skrze jejího zemřelého manžela. Skrze něho je součástí Izraele!!!
Rt 2,20 Tu řekla Noemi své snaše: “Požehnán buď od Hospodina ( Bóaz), který neodňal své milosrdenství od živých ani od mrtvých.” A pokračovala: “Ten muž je náš blízký příbuzný, patří k našim zastáncům.”
Rút poznává, že její rozhodnutí, vložit svůj život do Hospodinových rukou, bylo správné. Nachází pomoc a je přijata do společenství Izraele.
Kapitola 3
Noemi přemýšlí, jak se postarat o Rút. Pomýšlí na sňatek s Bóazem, který projevil takové porozumění. Využívá příležitosti slavnosti ukončení žní – doby obřadů v nichž přežívali různé pohanské zvyky.
Bóaz hoduje a pije, aby přijal božské znamení. Proto uléhá na hromadu obilí – uléhá, aby čekal na věštecký sen. (Sd 6,37 2S 24,16). Mlaty byly za městem.
Rada Noemi je riskantní. Vystavuje ji nebezpečí, že nebude pochopena a jako pohanka může být obviněna. Oblečení (jako nevěsta) a ulehnutí k nohám muže znamená, že se mu nabízí. Její cesta na mlat je za hranicí přípustného jednání. Něco podobného, jako když se Támar v oblečení prostitutky nabízí svému tchánovi, který jí nechce dát svého syna (Gn 38). Je to však odvaha víry, která riskuje i pohanu zneuctění. Nejde tu o morálku, ale o víru. Noemi věří, že se Bóaz její rodiny ujme.
Místo tajemného nočního znamení a vidění najde Bóaz u svých nohou ženu, která se dovolává jeho ochrany. Rozprostřít křídlo, znamená vzít někoho pod ochranu tj. vzít si za manželku. Ez 16,8 užívá tento o Hospodinu: Šel jsem kolem tebe, uviděl jsem tě, a hle, byl právě tvůj čas, čas milování. I rozprostřel jsem na tebe svůj plášť, přikryl jsem tvou nahotu. Pak jsem ti přísahal a vešel s tebou v smlouvu, je výrok Panovníka Hospodina, a stala ses mou. – dodnes to dělají Arabové – přehodí přes svou ženu při svatbě plášť.
Bóaz přijme Rút jako znamení od Hospodina. Stále se opakuje slovo milosrdenství. Rút prokázala milosrdenství rodině svého zemřelého manžela tím, že „nechodí za jinými mládenci“, což by bylo přirozené. Kdyby se vdala za někoho jiného, Noemi by zůstala jako vdova bez prostředků. Rút však nechce pomoci jen sama sobě, ale i své tchýni. Proto chce zplodit dítě svému zemřelému manželovi. V tom je její jednání pozoruhodné. Kdyby si hledala muže mezi jinými muži, případně pohany, jméno jejího zemřelého muže by bylo zničeno. Také k Noemi by tím přestala mít jakékoli povinnosti.
Bóaz v jejím jednání vidí Boží nápovědu a řízení. Místo, aby podlehl falešní spokojenosti, kterou mu zaručovala úspěšná sklizeň a podlehl pohanským kultům plodnosti – rozhodne se stát zastáncem Rút a Noemi. Místo přehnaných duchovních zážitků je lépe pomoci konkrétním lidem. To je pravé náboženství. Zde je hloubka a pravost víry.
Bóaz však nemůže svůj čin vykonat, dokud se ta věc nerozhodne s jiným bližším příbuzným. Jeho jméno se neuvádí, protože toho není svým následným postojem hoden. Bible často „trestá“ lidi nesvědomité a vzpurné tím, že neuvádí jejich jméno.
Bóaz chrání Rút proti podezření a proto ji posílá ještě v noci s obilím domů. Když se Noemi dozví, co se stalo, má jistotu, že věci se ujal Bůh. Sama to připravila, podobně jako Mojžíšova matka, ale rozhodující krok musí učinit Bůh. Člověk však nemusí a nemá být zcela pasivní. Tichá spolupráce mezi Bohem a člověkem je žádoucí.
4 Kapitola
O budoucnosti Rút se rozhodne při veřejném jednání v městské bráně. Zde se rozhodovalo vše, co se týkalo celého společenství. Nepůjde jen o kupní smlouvu na pole, ale také o případné přijetí pohanské ženy do Izraele. To museli učinit starší města. Jednání zahajuje Bóaz a posílá pro příbuzného a starší. Jejich přítomnost zákon u levirátního sňatku vyžadoval (Dt 25,7)!
Příbuzný má přednostní právo koupit pozemky Elímelekovy a jeho synů. Noemi sama k nim nemá přístup. Manželka nedědila. S tím však souvisí povinnost oženit se s Rút. Tehdy mohl mít muž více žen. Příbuzný to odmítá s poukazem, že by tím zničil vlastní dědictví. Buď tím myslí na vlastní děti, které by se pak museli dělit o dědictví, nebo se obává , že Rút je neplodná, protože dosud dítě nemá. Ve srovnání s tím vyniká odvážné rozhodnutí Bóazovo. Je to projev abrahamovské víry (Gn 15, 5-6 ).
Ale právě přijetí Rút se stane klíčem ke královskému rodu, který vrcholí v rodokmenu Ježíše Krista. Toho se tu neznámý příbuzný lacino vzdává.
Odmítnutí výkupního práva a levirátního sňatku je potvrzeno vyzutím střevíce. Je to starobylý obyčej, který je doložen už jen v Dt 25,9 a Ž 63,10. Potvrzovalo se jím obchodní ujednání.
Bóaz chce zachovat jméno zesnulého Machlóna. Ale dál už o tom nic neslyšíme. Narozený syn je počítán do rodiny Bóazovy a do rodu Peresova. Starý řád tím dostává novou náplň. Kdo projeví milosrdenství vůči svému bližnímu, toho zahrne milosrdenstvím Bůh. Bóaz se obětuje, probudí símě Machlónovo, ale Bůh přičte dítě jemu.
4,9-10 Bóaz pak řekl starším a všemu lidu: “Dnes jste svědky, že jsem koupil od Noemi všechno, co patřilo Elímelekovi, i vše, co patřilo Kiljónovi a Machlónovi. Koupí jsem získal za manželku i moábskou Rút, ženu Machlónovu, abych zachoval jméno zemřelého v jeho dědictví. Tak nebude vyhlazeno jméno zemřelého z kruhu jeho bratří ani z brány jeho rodiště. Jste toho dnes svědky.”

Požehnání sňatku pronášeli obvykle rodiče nad nevěstou.
Gn 24,60: Požehnali :Rebece slovy: “Sestro naše, buď matkou nesčíslných tisíců, tvé potomstvo ať obsadí bránu těch, kteří je nenávidí!”
Rt 4,11:Všechen lid, který byl v bráně, i starší odpověděli: “Jsme svědky. Kéž dá Hospodin, aby žena, která přichází do tvého domu, byla jako Ráchel a Lea, které obě zbudovaly dům izraelský. Počínej si zdatně v Efratě a zachovej jméno v Betlémě.:Nechť je tvůj dům skrze potomstvo, které ti dá Hospodin z této dívky, jako dům Peresa, jehož Támar porodila Judovi.”

Zde je mimořádné, že ho pronášejí představitelé lidu. Jsou jmenovány Ráchel a Lea. Rút je tak potvrzeno, že přes svůj pohanský původ je přijata do společenství Izraele. Bude připojena mezi Boží vyvolené. Podobně jako Támar, které to chtěl Juda odepřít.
Nakonec je opět pozornost upřena na Noemi. Jejím zastáncem se stává syn Obéd, který se z manželství narodí. Narození syna je hmatatelným projevem Božího požehnání.
Noem si klade Obéda do klína a tak ho přijímá za svého syna. Ženy z rodiny mu dávají jméno, čímž ho přijímají do rodu. Óbed znamená ctitel (Hospodinův). Linie Božího vyvolení však nejde přes Noemi a Elímeleka, ale přes Bóaze. Rodopis ukazuje, že nejde jen o romantický příběh, ale že za ním je skryto Boží jednání, které se v Davidovi a Ježíši Kristu týká nás všech.