Pláč
Sbírka pěti žalozpěvů nad zkázou Jeruzaléma, kterou způsobili babylonští roku 587.
Zkáza byla strašlivá:
2Kr 25,9nn: Vypálil Hospodinův dům i dům královský a všechny domy v Jeruzalémě; všechny význačné domy vypálil ohněm. Celé kaldejské vojsko, které bylo s velitelem tělesné stráže, zbořilo hradby kolem Jeruzaléma. Zbytek lidu, který zůstal v městě, a přeběhlíky, kteří přeběhli k babylónskému králi, ten zbývající houf, Nebúzaradán, velitel tělesné stráže, přestěhoval. Část chudiny země ponechal velitel tělesné stráže jako vinaře a rolníky. Bronzové sloupy, které byly u Hospodinova domu, podstavce i bronzové moře, které bylo v Hospodinově domě, Kaldejci rozbili a měď z nich odvezli do Babylóna. Pobrali i hrnce, lopatky, kleště na knoty a pánvičky a všechno bronzové náčiní potřebné k bohoslužbě. Také kadidelnice a kropenky, jak zlaté, tak stříbrné, velitel tělesné stráže pobral. Bronzu ze všech těch předmětů, ze dvou sloupů, jednoho moře a podstavců, které dal zhotovit Šalomoun pro Hospodinův dům, bylo tolik, že se nedal ani zvážit.
Jeden sloup byl osmnáct loket vysoký a na něm byla bronzová hlavice tři lokte vysoká a kolem hlavice mřížování a granátová jablka. To vše bylo z bronzu. Právě tak vypadal druhý sloup včetně mřížování.
Dobyvatel dal zapálit chrám, královský palác, všechny domy a hrady vojsko zbořilo. Král Sidkijáš předtím unikl z města, ale byl zajat (2 Kr 25,3-11) a jeho synové popraveni. (2 Kr 25,7-10 18-21). Následovala druhá deportace (2 Kr 25,8-12) – první před 11 lety. Tentokrát zůstali jen nejchudší obyvatelé. Zařízení chrámu se stalo kořistí dobyvatelů.
Kniha Pláč vyjadřuje pocity, když si lidé uvědomili, že za touto tragedií není jen babylonská moc, ale sám Bůh. Zničení Jeruzaléma a chrámu je vyvrcholením dlouhodobého vývoje, při němž se lid postupně odvracel od Boha. Byl varován v Dt 28. Ale ani další proroci situaci nezměnili. Poslední etapa začíná za krále Jóšijáše, který se postavil na stranu Babyloňanů, ale byl zabit na bojišti Egypťany a jeho syn odvlečen do Egypta. (rok 609). Farao pak dosadil sobě poslušného krále Jójakíma. Babyloňané ho však po čase přinutili k poslušnosti, on se však znovu upnul k Egyptu, ale dřív než ho mohli Babyloňané potrestat, zemřel. Roku 598 došlo k první deportaci do Babylóna a zajetí mladého krále Jojakína,. který se dobrovolně vzdal.
Babyloňané dosadili nového krále Sidkijáše, který se však opět vzbouřil, upnul na Egypt a Jeruzalém byl Babyloňany definitivně zničen 587/6.
Autor: Staré podání ho vidí v proroku Jeremiášovi. Řecký překlad vkládá tuto knihu za proroctví Jeremiáše a připojuje na začátek slova: „I stalo se, když byl Izrael odveden do zajetí a Jeruzalém zpustošen, že Jeremiáš usedl s pláčem a naříkal na Jeruzalémem řka …“
Ale to obsahově neodpovídá. Je těžké si představit, že by prorok, který tolik káral zlořády a předvídal tuto zkázou, potlačil své původní výtky a naříkal nad králem, který byl hlavním viníkem této pohromy a dal ho do vězení. Pl 4,17-20 neodpovídá Jer 37,6-10. Spíš je třeba myslet na několik anonymních autorů.
Naše oči se vyčerpávaly vyhlížením pomoci, byl to však přelud; na své hlídce jsme vyhlíželi pronárod neschopný zachránit. Sledovali nás na každém kroku, abychom nechodili po svých prostranstvích, náš konec se přiblížil, naše dny se naplnili, nastal náš konec. Naši pronásledovatelé byli rychlejší než nebeští orli, zahnali nás do hor, číhali na nás v poušti.Dech našeho chřípí, Hospodinův pomazaný, byl lapen do jejich jámy. A o něm jsme říkávali: “V jeho stínu budeme žít mezi pronárody.”
x
I stalo se k proroku Jeremjášovi slovo Hospodinovo: “Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Toto řekněte králi judskému, který vás ke mně poslal, abyste se mě dotazovali. Hle, vojsko faraónovo, které vám vytáhlo na pomoc, se navrátí do své země, do Egypta, a vrátí se Kaldejci, budou bojovat proti tomuto městu, dobudou je a vypálí. Toto praví Hospodin: Nepodvádějte sami sebe slovy: »Kaldejci od nás určitě odejdou.« Ti neodejdou! I kdybyste pobili celé kaldejské vojsko, které proti vám bojuje, takže by zůstali jen muži skolení, každý z nich by ve svém stanu povstal a toto město by vypálili.”
Název: Žalozpěvy, hebrejsky: Ach jak … podle začátku
Doby, místo a důvod vzniku
Zkáza byla ve výročí dne připomínána a přitom byly tyto žalozpěvy předčítány
Za 7,3 Chtěli si naklonit Hospodina a otázali se zástupů otázali kněží a proroků: “Mám se nadále pátého měsíce oddávat pláči a odříkání, jak jsem to po léta činil? I stalo se ke mně slovo Hospodina zástupů: “Řekni všemu lidu země i kněžím: Když jste se postili a naříkali pátého a sedmého měsíce, teď už po sedmdesát let, postili jste se opravdu kvůli mně?
Žalozpěvy vznikly patrně nedlouho po prožitých pohromách – mluví o nich přímí svědkové. Nemuselo to však být v Palestině, ale také v Babylonii, kam byl odveden zbytek elity národa. Žalozpěvy nejspíš vznikly v mezidobí mezi chrámy, i když není vyloučeno, že první žalozpěv vznikl až po návratu a obnově chrámu jako liturgická vzpomínka na výročí jeho zničení.
Zničení se slavilo 9. dne měsíce abu ( červenec – srpen). Kromě bohoslužeb se konal půst a sypání popela.
Na tento den se později sdružilo více smutných událostí: zničení druhého chrámu roku 70, potlačení povstání Bar Kochby roku 135, rok 1492 vyhnání Židů ze Španělska.
Je zajímavé, že zkáza roku 587 není v textu nikde přímo zmíněna, jde o obecnou válečnou porážku, proto je možno myslet i na jiné podobné události.
Židovský svátek má tři týdny postní přípravu od 17. dne měsíce Tamuze. Může mít tedy podobně jako jiné židovské svátky pradávný základ v přírodním cyklu, je to čas, kdy bujná vegetace usychá, umírá a horko letních měsíců umrtvuje. Je známo, že v Jeruzalémě oplakávali ženy smrt božského Tamúza
Ez 8,14: A přivedl mě do brány Hospodinova domu, která vede k severu, a hle, sedí tam ženy a oplakávají Tamúza. Řekl mi: “Viděl jsi, lidský synu? A uvidíš ještě větší ohavnosti než tyto.”
Styl
již roku 2004 př Kr. je vylíčena podobně zkáza Uru, šest skladeb oplakává vojenskou porážku města, mnoho podobných témat. Časová vzdálenost textů je však příliš velká.
Blízké pasáže však najdeme i v bibli:
Jeremiáš naříká na Jóšijášem 2Pa 35,24-25 Služebníci ho přenesli z válečného vozu, aby ho na jiném voze, který měl s sebou, odvezli a dopravili do Jeruzaléma. Zemřel a byl pohřben v hrobech svých otců. Celý Juda a Jeruzalém nad Jóšijášem truchlili. Jeremjáš složil na Jóšijáše žalozpěv. Všichni zpěváci a zpěvačky opěvují Jóšijáše ve svých žalozpěvech až podnes. To se stalo v Izraeli zvykem a dále se o tom píše v Žalozpěvech.
David zpívá žalozpěv nad Saulem a Jónatanem: 2S 1,19-27
Nejblíže jsou žalmy:
Ž 44,10-17 60,1-7 74,1-11 79,1-4 80,9-20
Teoreticky je možno také žalozpěvy chápat jako uskutečnění a naplnění modlitby krále Šalomouna, která předpokládá, že lid se obrátí k Bohu, když bude poražen.
1 Kr 8,33-34 : Bude-li poražen Izrael, tvůj lid, od nepřítele pro hřích proti tobě, ale navrátí se k tobě, vzdají chválu tvému jménu a budou se k tobě modlit a prosit o smilování v tomto domě,vyslyš v nebesích a odpusť Izraeli, svému lidu, hřích a uveď je zpět do země, kterou jsi dal jejich otcům.
Je však také možnost, že kniha byla napsána až při příležitosti rekonstrukce chrámu.
Struktura knihy
I Město – pohled ven
II Boží hněv – pohled dovnitř
III. Boží slitování – pohled vzhůru
IV: Hříchy všech vrstev – pohled celkový
V: Modlitba – pohled od budoucna
I,II a IV se jeví jako pohřební písně, III – převažuje nářek jednotlivce a V nářek společenství.
Dnes se však celá kniha chápe jako nářek společenství, žalozpěv lidu.
Největší problémy kolem 3,1-21 – snaha identifikovat tohoto muže – např. král Jójakín, poražený izraelský voják, prorok Jeremiáš. Mluvčím je však zřejmě personifikovaný Jeruzalém. Postava jedince tu vyjadřuje utrpení celé obce. I zde jde tedy o společný pláč.
Básnická forma:
Kromě pátého žalozpěvu jsou složeny v asymetrických verších seřazených podle hebrejské abecedy.
Druhý půlverš je vždy o jeden přízvuk kratší než první. To je forma, která se často užívá i v žalmech pro nářek. Verš má celkem 5 přízvuků, v první části tři a v druhé dva. Kulhavý rytmus odpovídal průvodu, ve kterém kráčí truchlící.
Abecední forma je také v některých žalmech (25, 37,119 ) a v závěru knihy Přísloví. Celkem jde o 22 písmen.
Důvodem je buď snadnější zapamatování, nebo i představa, že je tu všechen nářek od A do Z.
Na jednom místě je pořadí písmen odlišné: I žalozpěv má klasickou abecedu, kdežto II a IV mají shodně dvě písmena přehozená. To by mohlo svědčit o různém místě vzniku.
K vyjádření hlubokého utrpení běžný jazyk nestačil, bylo třeba zdůraznit utrpení celého národa. To se podařilo jeho personifikací. Národ je chápán jako zapuzená žena a pronásledovaný muž.
Nejprve Vdova: 1,1-2 později Muž: 3,1-3
Lze tu nalézt celkem pět možných osob:
Město Jeruzalém jako žena 1,9, 11-22 2,20-22
Objektivní zpravodaj: 1,1-11 15.17. 2,1-19
Trpitel voják 3
Měšťan 4
Jeruzalémské sborové hlasy 5
Charakteristika jednotlivých žalozpěvů
I: ve srovnání s následujícími (II a IV) mluví z určitého odstupu od událostí. Město Jeruzalém je představeno jako žena, jež trpí za své viny a prosí o soucit.
Forma: nářek nad mrtvým člověkem – městem, nejprve mluví v první osobě, pak vkládá nářek do úst dceři siónské, jež volá k Hospodinu jako vdova. Verš 17 dělí nářek na dvě části, jednou větou se ujímá slova opět básník.
II: podobný jako IV. Působí bezprostředním dojmem. Píše jako ten, kdo viděl zkázu a mohl ji porovnat s někdejší nádherou. Sám zažil utrpení svých blízkých. Pozornost věnuje zemi, městu, chrámu, hradbám, vládcům a kněžím.
Užívá obratů obvyklých v nářku nad zemřelým. Nejprve líčí zkázu země judské ( 1-5), pak města a chrámu (6-10) – snad přímé svědectví. V druhé části dává průchod svým citům (11-22), smutečním úkonům a vyzývá k dalším nářkům.
III– liturgický ráz.
Má nejsložitější básnickou stavbu: často na úkor obsahu: 22 tříveršových strof, a všechny tři verše začínají stejným písmenem, tj. 66 veršů. Formálnost je zde na úkor originalitě. Obrazy jsou známy odjinud – z proroků a žalmů.
Mluvčím je jedinec, město zosobňuje muž – obdoba v žalmech. Jedinec však tehdy splýval s národem daleko více než dnes. Popisuje neštěstí, které postihlo všechny.
Začátek a konec (1-24 a 52-66) odpovídá formou žalozpěvu jedince, střed (25-51) se zamýšlí nad údělem národa a obsahuje i povzbuzení založené na víře v Boží milosrdenství.
Je zde nejvýraznější slovo naděje uprostřed zkázy (22-24). Ale básník zde nekončí, ale znovu se vrhá do nářku.
IV – podobný jako II, pokračuje a na závěr přidává slovo soucitu s králem, který byl nadějí národa.
Věnuje víc pozornosti jednotlivým skupinám postižených – (1-12) obyvatelé Jeruzaléma, (13-16) proroci a kněží, úděl krále (7-20) a na závěr hrozba edómským, kteří neštěstí využili ( srovnej Žalm 137,7).
V: forma modlitby, předkládá prožité hrůzy před Hospodina a usiluje získat jeho odpuštění a novou milost. Jediný je napsán v symetrických verších bez ohledu na abecední počátek. Je modlitbou národa, tím se liší od předchozích žalozpěvů. Začíná výzvou k Bohu, aby shlédl na svůj lid (1), pak líčí bídu lidu (2-18) a na závěr velebí Boží moc a prosí o jeho ochranu. Kniha končí výhledem od budoucna (19-22).
Teologie žalozpěvů
Záměrem je odpovědět na Boží soud nad Jeruzalémem a pohnout Boha k tomu, aby se svého lidu zastal – závěr knihy. Pláč uznává, že Boží hněv je následkem hříchu Izraele.
Je tu cítit určité napětí – mezi zjednodušeným pojetím víry, které slibuje lidu jen jistotu a prosperitu, nyní však lidé okoušejí Boha jako nepřítele. Je tu protiklad mezi lacinou vírou a realitou.
Ale Dt teologie není jen optimistická, varuje před Božím trestem. Je to pád sebejisté teologie Siónu, který se považoval za nedotknutelný – slib králi Davidovi. Když padl Jeruzalém, padla i víra mnohých.
Jde tu o téma smlouvy a obraz Boha jako Válečníka. který se může obrátit také proti svému lidu.
Dt 28,15.49-50: Jestliže však nebudeš Hospodina, svého Boha, poslouchat a nebudeš bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy a nařízení, která ti dnes udílím, dopadnou na tebe všechna tato zlořečení: Hospodin na tebe přivede pronárod zdaleka, od konce země, jako přilétá orel, pronárod, jehož jazyku nebudeš rozumět, pronárod kruté tváře, který nebere ohled na starce a nad chlapcem se nesmiluje. Bude požírat plod tvého dobytka i plodiny tvé role, dokud nebudeš zahlazen. Nenechá ti obilí ani mošt a olej, vrh tvého skotu ani přírůstek tvého bravu, dokud tě nevyhubí. Sevře tě ve všech tvých branách, dokud nepadnou tvé vysoké a pevné hradby, na něž spoléháš po celé své zemi. Sevře tě ve všech tvých branách po celé tvé zemi, kterou ti dal Hospodin, tvůj Bůh.
Za tímto soudem stojí sám Bůh. Město nezničili Babyloňané, nýbrž Bůh jako Válečník a stal se nepřítelem.
Bůh vždy bojoval za svůj lid, nyní však se obrátil v jeho zájmu proti němu. Srovnej i Joz 7,1 a 1S 4
Pláč 2,4-5 Napjal svůj luk jako nepřítel, pozvedl pravici jako protivník a hubil všechny, kdo byli žádoucí oku; ve stanu sijónské dcery vylil svoje rozhořčení jako oheň.Panovník byl jako nepřítel, pohltil Izraele; pohltil všechny její paláce, její pevnosti zničil, rozmnožil v dceři judské smutek a zármutek. Násilně strhl své zahradě oplocení, své slavnostní shromáždění zničil. Hospodin přivedl na Sijónu v zapomnění slavnost i den odpočinku, zavrhl ve svém hrozném hněvu krále i kněze.
Teologie pláče však není jen negativní. Je zde i naděje, i když v minimálním rozsahu.
Pl 3,22-32 Má duše se rozpomíná, rozpomíná a hroutí se ve mně. Beru si však k srdci a s důvěrou očekávám. Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá. “Můj podíl je Hospodin,” praví má duše, proto na něj čekám. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje.Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina. Dobré je muži, jestliže nosil jho už ve svém mládí. Ať usedne osamocen a ztichne, když je na něho vložil. Ať položí do prachu svá ústa, snad ještě naděje zbývá. Ať nastaví líce tomu, kdo ho bije, a potupou se sytí. Neboť Panovník navěky nezavrhne. Zarmoutí-li, slituje se pro své velké milosrdenství.
Bůh nezavrhne ty, kdo se k němu obrátí o pomoc. Ačkoli Izrael hřešil, nyní smí žádat o pomoc a očekávat obnovu. Boží slitování je větší než jeho hněv.
Vztah k NZ
Bůh je tu jako nepřítel. Vede válku proti svému lidu. Naděje na obnovu byla naplněna částečně výnosem krále Kýra. Zůstává však vize budoucího zásahu Božího do dějin Dn 7 a Za 14.
Ježíš Kristus jako válečník, který potře síly zla.
Ko 2,13-15 Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil.Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství.
Poslední boj
Zj 19,11: A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun; jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než on sám.Má na sobě plášť zbrocený krví a jeho jméno je Slovo Boží. Za ním nebeská vojska na bílých koních, oblečená do bělostného čistého kmentu. Z jeho úst vychází ostrý meč, aby jím pobíjel národy; bude je pást železnou berlou. On bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího. Na plášti a na boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů. A viděl jsem jednoho anděla, jak stojí na slunci a volá mocným hlasem na všechny ptáky letící středem nebes: “Pojďte, slétněte se k veliké hostině Boží! Budete se sytit těly králů a vojevůdců a bojovníků a koní i jezdců; těly všech, pánů i otroků, slabých i mocných.” A viděl jsem dravou šelmu a krále země i jejich vojska shromážděná, aby vytrhli do boje proti jezdci a proti jeho vojsku.
Utrpení Izraele však předjímá i Kristovu smrt na kříži. Není to však jeho, ale náš hřích. ŘK církev čte tuto knihu poslední týden pašijí.
Ohlas Žalozpěvů najdeme u K.H. Máchy.