Postavy kultického dramatu

Hospodin
Hospodin je oslovován jako Král (5,3), který sídlí na nebi, vidí lidské počínání a pomáhá svému věrnému (18,10). Za místo svého přebývání si vyvolil Sijón (27,4). Zde mu lze překládat prosby a nalézt útočiště (9,10). Odtud vychází i jeho soud proti svévolníkům a národům (7,9 a 9,9).
Žalmista touží vejít do Hospodinova domu (122,1). Jeden den v chrámu je lepší než žít v odloučenosti (84,11). Hospodin je Bůh živý ( neumírá na podzim jako přírodní božstva) 84,3, v jeho stínu je bezpečí (91,1), zlo ztrácí svou moc (121,5).
Žalmista si připomíná jeho spasitelné skutky v minulosti (Ž 136 – katechismové opakování Božích skutků), vysvobození z egyptské poroby. Praotci jsou zmíněni jen výjimečně. Sinajská smlouva a Desatero není zmiňováno výslovně, protože bylo samostatně připomínáno při novoroční slavnosti – vyhlašováno jako přímá Boží řeč. (Ž 81,10 cituje první přikázání)
Při slavnostech byl Hospodin vítán. Přicházel jako Král a slavnostně se ujímal vlády (93,97-99) a obnovil smlouvu (50,5).

Král
Velkou část žalmů lze označit za královské, davidovské. Král byl v celém Orientě představitelem boha a zároveň ručitelem blaha a štěstí svého lidu. To se nějak promítlo také do bohoslužby a vnímání krále v Izraeli. V Žalmech jde vždy o krále z rodu Davidova, nikoli o krále severoizraelské. Davidovci měli zaslíbení vládnout věčně. V žalmech jde o krále ideálního. Jak probíhala bohoslužba v dobách bezbožných králů, kteří šířili pohanství, je těžké si představit. Ale možná jim nevadilo tuto roli prostředníka hrát a přitom ctít i jiné bohy. V pohanství to nevadí.
Král předstupuje před Hospodina v zastoupení svého lidu jako prostředník a modlitebník. Trpí zástupně za všechen lid. Jeho postavení lze srovnat jen s posláním Ježíše Krista. Král je knězem dle řádu Malkísedekova (Melchisedek) (Ž 110,4 – Gn 14,18-20 – Žd 7,1-10 stará ,na áronovských kněžích nezávislá tradice jeruzalémského krále – kněze). Král je prostředník a ručitel smlouvy. Teprve po babylonském zajetí, kdy funkce krále nebyla obnovena, přebírá podobnou roli velekněz a král je chápán jako budoucí Mesiáš.

Lid
Nejstarší bohoslužba Izraele byla kultickým dramatem, zpřítomnění záchrany. Boží skutky se předváděly symbolicky a tak se minulé skutky pomoci stávaly znovu přítomné a současné. Oběti netvořily jádro slavností. Nešlo o ospravedlňování, ale obětí chvály a radosti.
Lid se obracel k Hospodinu prosbami za krále (Ž 20, 84,10). Na věrnosti krále záviselo požehnání plynoucí z Hospodinovy smlouvy s Davidovým domem. Král se zavazoval setrvat ve smlouvě (101).
Díky nepřátelům a vnějším ohrožením je častým námětem žalmů nářek a prosby o pomoc. Žalmista se dovede s Bohem přít, apelovat na to, že zkáza Izraele bude důvodem posměchu Hospodinu 74,18. To vše svědčí o blízkém vztahu k Bohu. Lid ví, že bez Boha a jeho ochrany nemůže žít (60,3-5). Odtud i touha po zničení nepřátel, kteří ohrožují samu podstatu Božího řádu.

Jedinec
Pokud jde o jednotlivce, obžalovaného nebo nemocného, je jím původně král, který zástupně trpí za svůj lid a jeho hříchy. Jeho nepřátelé, jsou nepřátelé Boží – dílo stanovo, a musí být zničeni.
Po návratu ze zajetí již nebyla královská role obnovena. Dochází k aktualizaci starých textů dvojím směrem. Jednak se zaměřili do budoucna – na očekávaného Syna Davidova, mesiášského krále. V této linii jde epištola Židům, která žalmy vztahuje na Krista (Žd 1,5 = Ž 2,7 nebo Žd 1,8 = Ž 45,7 nebo Žd 1,13 = Ž 110,1).
V druhém případě jsou demokratizovány – královo místo zaujal lid a později jednotlivý člověk.
Původně např. trpící žalmy byly určeny králi. Obyčejný člověk byl součástí lidu a vztahovaly se na něj přes krále a celek národa. Po babylonském zajetí král chybí a jednotlivec nabývá vlastní hodnotu. Žalmy se ho týkají osobně. – Tak např. mladší žalm 119. U starších dochází k demokratizaci až druhotně (Ž 23).
Na krále se původně vztahují výrazy jako pokorný, utištěný, sirotek, ubožák, slabý. Toto postavení se týká krále v jeho postavení před Bohem. Nejde však o jeho osobní problém, ale vystihuje bídu věřícího lidu v jeho každodenním životě. Takže i dnes je možné tyto texty vztahovat na každého člověka.
Tak jako král vedl lid do bitvy, vedl a zastupoval svůj lid i v zápase s Bohem.
Tak jako chránil Bůh svého krále z bran podsvětí (Ž 18,5), stává se útočištěm i každého věřícího (46,2).

Žánry:

Chvalozpěvy:
Žalozpěv je častější, ale chvalozpěv tvoří vyznění a závěr jednotlivých sbírek. Odtud i celkový název – Chvalozpěvy – převládají v závěru sbírky 146-150 – velká doxologie. Jedná se zvěstovatelskou chválu, tedy snaha o připojení všech ostatních, 101-3. Důvod Chvalozpěvu je neurčitý, nekonkrétní, aby žalm mohl mluvit ke všem generacím 100,5. Důvod chval obecně: Hospodin je králem, zvítězil nad nepřáteli, je přítomen.

Žalozpěvy
Soužení může přijít ze tří zdrojů:
a – nepřítel člověk, který se snaží žalmistovi ublížit 57,5 -nikde není uveden jménem,
b – žalmista sám, bolest, kterou sám zakouší, nemoc, samota – Ž 22,15-16
c – zápas s Bohem 102,10-11
Struktura žalozpěvů: 1. Vzývání 2. Prosba o pomoc 3. Nářky 4. Vyznání hříchů, ujištění o nevinnosti, 5. Zlořečení nepřátelům, kletba 6 Důvěra v Boží odpověď 7. CHvalozpěv . Vždy obsahují alespoň dva tyto prvky – ukázka žalm 28
Žalozpěv se nakonec obrací v chválu. Tento přechod je zvláštní. Žalozpěv možná přednášel kněz, pak řekl člověku ujištění o pomoci (to v žalmu není) a prosebník odpovídal důvěrou a chválami. Obrat na konci žalozpěvů znamená, že žalmista věří, že Bůh odpovídá na jeho modlitby.

Díkůvzdání
Chvála je zaměřena na vysvobození z úzkosti.
Žalmy re-orientace ( změny situace): Žalm 18,5-7 soužení, 17-18 svědectví o pomoci.

Další žánry.
Žalmy důvěry – žalmista doufá v Boha jako ochránce – 11,16, 23,27,62,91,121,125,131

Žalmy rozpomínání
připomínají modlitby, které Bůh vyslyšel. Mocné činy z minulosti. – 78,105,106,135,136

Mudroslovné žalmy: – 1, 45,73

Královské žalmy
dva typy: Jeden vyvyšuje jako krále Boha, Bůh je vyhlášen nejen králem Izraele, ale celého vesmíru: např. 24 a 95. Bůh získá vojenské vítězství a je oslaven jako král 98,1
Druhý jako krále vidí člověka – davidovce např. 21,2-4

Seřazení sbírky

150 samostatných básní. Některé mohly tvořit celek. 9 a 10 tvoří abecedně jeden celek a v LXX tvoří jeden žalm. Podobně 42 a 43 mají společný refrén.
Jak na sebe navazují není jasné. Možná společná hesla, jiní myslí na liturgii bohoslužeb, další na souvislé čtení v synagoze za jeden nebo tři roky. Žaltář byl dlouho knihou otevřenou a žalmy se postupně přidávaly. Davidovy žalmy nejprve končí v 72,20 a pak se ještě objeví jiná sbírka.
Autoři:
všechny žalmy se zachovaly jako anonymní skladby, autory lze nejspíš hledat v řadách kněžstva.
Druhy: žalm 57 krát / píseň 30 krát – obojí je píseň doprovázená hrou na strunné nástroje
Pamětní zápis – Ž16 + 56-60 snad smírčí,
Poučující – poučení z vlastního nebo cizího utrpení, snad součást liturgie trpícího krále
Nadpisy:
Davidův, pro Davida 73 krát, Šalomoun 127, Mojžíš 90,
levitská sdružení, která působila v poexilním židovstvu ( Kórach, Asaf, Héman, Jedútún, Étan)
poutní – pro stejnou příležitost
Přednes:
Pokyny pro hudební provedení jsou dnes nejasné
podle giteského způsobu ? ( město Gat, kam se uchýlil David po vítězství nad Goliášem), nebo ohlas radostných zpěvů u vinných lisů – radostně
za doprovodu strunných nástrojů (4,6,54,76)
Doba vzniku:
Velmi staré prvky: 19,2-7 snad kenaanský přírodní žalm – spojen s žalmem o zákonu
29 – přebásnění žalmu o kenaanském bohu bouře
Královské žalmy z dob královských
45 – svatební píseň krále a královny
101 – závazek dodržování právního řádu ( 20,21,144)
132 – liturgický text o přenesení schrány na Sijón
Babylonský exil: 126 – radost návratu
137 – smutek nad Jeruzalémem
Horní hranice vzniku jsou knihy Paralipomenon: 1Pa 16,8 obsahuje citáty Ž 105,96 a 106 včetně závěrečného amen, které pronášelo celé společenství 1Pa 16,36.

Teologie (UDSZ)

Ž je malá bible a souhrn SZ ( Luther). Tvoří jej však, na rozdíl od jiných částí SZ ,většinou modlitby tj. lidská odpověď na Boží činy a oslovení. Není to tedy přímé zjevení, ale jejich zařazení do kánonu znamená, že mají také povahu Božího slova. I ostatní knihy byly předloženy skrze lidi. Jde o modlitby vybrané a uznané.
Jádrem je vztah mezi Bohem a člověkem. Ten je zde přirovnán ke vztahu smlouvy. Boží lid se považoval za účastníka smluvního vztahu s Bohem. (Abraham – Gn 15 a 17, Mojžíš – Ex 19-24, David – 2S 7). Žalmista si vylévá srdce, protože ví, že žije ve smlouvě s Bohem vesmíru.
Sijón – symbol Boží přítomnosti, chrám = důvěrné obecenství s Bohem. Odtud vychází jeho požehnání
Ž 48,2-4 122,4
Dějiny – historická paměť hraje v žalmech svou roli. Připomíná se, co Hospodin učinil v minulosti. Boží historické činy: 78,105,106,136
Zákon: Je součástí Božího vysvobození. Zákon přichází, když Bůh vstupuje do vztahu se svým lidem. Zákon není rozkaz, ale požehnání – podrobně Ž 19 a 119
Boží kralování: model vazalské smlouvy mezi silnějším a slabším králem. Silnější král je Hospodin a slabší davidovský král. Králem je tedy Hospodin sám, ale důležitou zprostředkující rolí má i pozemský král. Žalm 2 – korunovační žalm. Pozemský král vládne s jeho požehnáním a zrcadlí slávu krále nebeského. V Izraeli však král nebyl předmětem zbožné úcty. Měl však důležitou funkci, je Božím služebníkem.
Bojování:
některé žalmy jsou modlitbami před bojem, v jeho průběhu a po jeho skončení. Za tím stojí koncept svaté války. Ve vazalské smlouvě dával pozemský král dva sliby: Potrestá vazala, když se vzbouří,ale přijde mu na pomoc, když bude napaden. Mezi Izraelem a Bohem je podobně dynamický vztah.
7 žalm modlitba před bojem
91 žalm ve vojenském táboře v noci mezi boji
98 žalm na oslavu vítězství

Polemická funkce žalmů odpovídá době, k níž hovořily
např. 29 – vyvyšuje Boha na úkor Baala, mnoho podobných rysů z básněmi nalezenými v Ugaritu.
Výzva synům Božím – Boží dvůr – zeměpisné názvy ukazují k severu, krajinu kolem Ugaritu.
Představa Jahveho se podobá popisům Baala v ugaritských textech – jako silný bouřkový mrak.
Baal byl bohem deště a plodnosti – zde je však řečeno, že za silou dešťů stojí Hospodin.
závěrečný obraz – Bůh sedí nad potopou.
Jde o samé mytologické narážky. Jde tu však o úmysl a polemiku, nikoli výpůjčku.

Celková kompozice: Vyústění do chválení je určujícím charakterem této sbírky. Proto také celkové označení jako Chvalozpěvy. Důraz je dále na královských žalmech,. které uzavírají sbírky: 72,89 a tvoří rámec prvního celku: 2 a 110. V době sestavení sbírky byly chápány mesiánsky – chválení Boha se neobrací jen k minulosti a přítomnosti, ale i k budoucnosti.
Torické žalmy 1 a 119 chtějí zdůraznit, že i žalmy se staly Božím slovem, které se má znovu a znovu číst a na něž se má pamatovat podobně jako na zákon.

Vztah k NZ
Po Izajášovi nejčastěji citovaná kniha. Žalmy jsou citovány na podporu christologie. Např. Ŕ 3.
Žalmy jsou citovány na podporu tvrzení, že Ježíš je Mesiáš a Boží Syn. Např. Petr ve Sk 4,11 cituje žalm 118,22 – odmítnutý kámen.
Žalmy však nejsou prorocké v původním smyslu slova. Mesiášské žalmy 2,16,22,69,110,
vyplnění na Kristu:
a/ žalmista je chápán jako Ježíš. Mluvčím je tu davidovský král. Ten je lidským obrazem Božího kralování. Vládne, protože jej k tomu Bůh ustanovil. S Davidem uzavřel zvláštní smlouvu (2 S 7). V NZ jde o naplněné zaslíbení davidovské smlouvy. David bude na trůnu navěky. Ježíš pochází z rodu Davidova!! Ř 1,3.
Požehnání Marii L 1,31-33 odpovídá Ž 89,3-4
Žalmy lze dnes považovat za modlitby Ježíšovy (Žd 2,12), ale současně i za naše modlitby k Ježíšovi.
Žalozpěvy naznačují jeho ponížení a mohou být i modlitbami trpících křesťanů.
Rozdělení žaltáře
5 knih, každá ukončena – chvála a dvojité Amen – 41,14, 71,18 atd. místo poslední celý žalm 150,
5 knih žalmů je analogií k 5 knihám zákona, chybí v hebrejském textu. Je možná pozdější a poněkud formální, protože narušuje jiné, zřejmě starší sbírky a celky v žaltáři.

1 – 41 I. Kniha – liturgické pásmo k podzimní slavnosti novoroční

1 úvodní žalm
2 Král je Boží syn – koresponduje s žalmem 89 ( královský) – tvoří rámec celku 3-88

3 – 41 pro Davida myšleno pro davidovského krále, dnes jednotlivec
pro předního zpěváka (55 krát, velekněz, král ??)

Při novoroční slavnosti Bůh v osobě krále každý rok obnovoval svou vládu. Ústřední postavou novoroční slavnosti je král z rodu Davidova. Je prohlášen hned v úvodu za Syna Božího. Tím je mu zajištěno mimořádné postavení. Král nese zástupně hříchy svého lidu. Od jeho věrnosti je závislé blaho lidu. Svým životem a vládou vede Boží zápas s nepřáteli.Jeho protivníci jsou Božími protivníky. Jako předobraz Krista vede zápas ze Zlým (představován lvem) a smečkou jeho přisluhovačů. V největší tísni je vysvobozen Bohem a pověřen soudem na protivníky.
Jednotlivé žalmy na sebe navazují, náměty a děj se však vrací, podobně jako v knize Jobově, kde rozhovor také probíhá ve třech kolech.

42 – 72 II. kniha liturgické určení nejasné, žalmy starobylé

42-83 elohistické žalmy – převládají žalozpěvy. Hospodin je vzdálen, proto se jeho jméno ozývá jen sporadicky a Bůh je jmenován obecným slovem elohim. Žalmista prožívá zlé dny odloučení od svého Boha 50,15 49,6 Světlo naděje je však zde: 46,8 -9 47,3 48,2
Srovnání žalmů 14 Jahve = 53 Elohim. Na začátku a na konci této sbírky žalmy pro společenství (42-50 a 73-83). Uprostřed (51-72) žalmy jednotlivce. Královský žalm 72 činí však i tuto sbírku žalmů veřejnou včetně společného amen (72,18).

42 – 50 kórachovské (50 závěrečný Asafův)

51 -72 davidovské (72 závěrečný šalomounovský – téma soudu) – dnes jednotlivec,
8 krát situační údaje z knih Samuelových, kdy byl život krále ohrožen,
typické situace, do kterých se však mohl dostat každý člověk,
jde o situace, které s Boží pomocí překonal, ještě pokračují.
obě sbírky kórachovská i davidovská mají podobnou strukturu

73 – 89 III. kniha – liturgické pásmo pro jarní slavnost velikonoční.

Námětem je utrpení lidu, vzpomínka na egyptskou porobu. Připomínají se události v knize Exodus. Často se objevuje jméno Josef a Efrajim. To vede k domněnce, že žalmy vznikly v severním Izraeli mezi josefskými kmeny ,ale v dnešní podobě jsou vztaženy na Jeruzalém ( Sijón, David)) tj. došly uplatnění v době Jóšijášově – v době nalezení nového zákoníku, který byl také severoizraelského původu. Jde o velikonoční slavnost , která oslavuje vítězství nad egyptskými modlami, vítězství života nad smrtí.
Nejednotnost – až do 83 jsou žalmy elohistické, 84-89 jsou jahvistické
Pokud mají původ v severním Izraeli, museli vzniknout před rokem 721 a jejich judská úprava spadá do doby kolem roku 622 – Jóšijášovy reformy.

73 – 83 asafovské ( s 50 celkem dvanáct) – 2Pa 29,30 nazván prorok
73 – lidský úděl se nedá pochopit, nejcenější je obecenství s Bohem
84 – 89 žalmy různých pěveckých sdružení
kórachovské ( + 42- 49 také celkem dvanáct) edómská čeleď, která se připojila
příslušníci kněžských tříd pověření chrámovým zpěvem,
kórachovci jsou vrátní, zpěváci a hudebníci, možná potomci původního obyvatelstva
90 -106 IV. kniha – jazykově blízké Iz 40 – 55, doba exilní a poexilní

Žalmy obsahově i jazykově příbuzné. Svým vznikem asi patří do období druhého chrámu (Zorobábel) rok 515. Důraz na Hospodinovu jedinečnost. Přestože Babyloňané zničili chrám, Hospodin je první i poslední. Hospodin zůstal Bohem, kdežto Marduk po vítězství Peršanů upadl v zapomnění.
Charakteristická je výzva, aby se před Hospodinem pokořili všichni bohové ( 97,7), neboť je Hospodin všechny převyšuje. Je od věčnosti až na věky 90,2 93,2 92,9 102,13.27
Je stvořitelem světa, 90,2 102,26 104,3 a svrchovaným soudcem 96,13 98,9. Člověk pomíjí jako tráva, ale Bůh dává lidskému životu smysl.
Většinou jde o radostné chvalozpěvy. Lid už není v cizině, ale doma, v obnoveném chrámu
92,1
105,1
106,1
Zaznívá nová píseň: 96,1 98,1 95,3., tj. nové skutky Boží pomoci, opět je o čem zpívat.
Král už nevystupuje v roli lidského prostředníka. Juda po exilu už krále neměl (101-103). Králem je sám Hospodin – odtud královské žalmy.ospodn zůstal Bohem zatímoc MArduk po vítězství Peršanů upadl v zapomnění.Ho

Úvodní žalm připomíná Mojžíše – obdoba situace po vyjití z Egypta. prostředník smlouvy. Mojžíš připomenut ještě 99,6 103,7 105,26 106,16, 23,32, podobně Áron a Samuel 99,6 a Abraham 105,8 106,45.
Hospodin se znovu ukazuje jako mocný. Získal Izraeli náklonnost jeho věznitelů 106,46 a umožnil návrat. To ukazuje na nový exodus.

93-99 královské – Hospodin je král ( poexilní)

107 – 150 V. kniha – volná sbírka
Zde již chybí jednotná liturgická linka. Jsou zde shrnuty menší celky a nezávislé žalmy
(119 torický a 137 ze zajetí).
Poutní žalmy – zřejmě písně poutníků, kteří přicházeli na slavnost do chrámu. Na dvě davidovské sbírky (108-111 a 138-145) navazují vždy chvalozpěvy. Ty tvoří vyznění celé sbírky knihy žalmů. Lid, který prošel utrpením a ponížením vyznává, že Hospodin je dobrý a jeho milosrdenství trvá na věky (107,1 118,1). Jen proto Izrael obstál ve všech zkouškách. Tohoto Boha nechválí jen Izrael, ale i nebesa a země ,ba i celá příroda.
První čtyři knihy byly zřejmě uzavřeny již při obnově bohoslužby roku 515, poslední kniha byla uzavřena až na synodě v Jamnii roku 90 po Kristu. LXX totiž zná ještě jeden žalm, stejně je tomu i v Kumránu – davidovský příběh. Kdysi bylo žalmů 151.

108 – 110 davidovské (110 velmi starý – královský , obdoba žalmu 2)
111 -118 halelujovské – slavnostní ukončení celku 2-110
119 torický žalm ( nese stopy zbožnosti vztažené k zákonu – alfabetický
koresponduje s žalmem 1( torickým) a tvoří rámec kompozice 2-110

Po velké kompozici 1-119 následuje dvě menší sbírky: 120-136 a 138-150. Každá končí halelujovými žalmy.
První má navíc na začátku a na konci tórické žalmy (1 a 119).

120-134 poutní (127 šalomounský – stavba domu)
132 uvedení Hospodinovy schrány na Sijón – předexilní
135-136 haleluja
137 dodatek, žalm z doby zajetí, který jim tématicky odpovídá, vzpomínka na Sijón
138-145 davidovské – poslední skupina
146-150 haleluja

151 nekanonický
Dublety: 18 = 2S 22, 14 = 53 ( odchylky), 70 = Ž 40,14-18, 108 = 57,8-12 + 60,7-14
knihy mohou pocházet původně z různých svatyň