Starý Zákon má v hebrejštině několik skupin spisů: Zákon, Přední proroci, Zadní proroci a Spisy
I: Pentateuch – Zákon – nejstarší tradice národa, spisy z různých dob
II: Přední proroci: v babylonském exilu vzniká deuteronomistiské dílo: Joz, Sd, 1-2 Samuelovy, 1-2 Královské
III: Spisy: po exilu vzniká dílo Kronikářské: 1-2 Paralipomenon, Ezdráš a Nehemjáš + knihy moudrosti ( Jb, Př, Kaz, Pís), knihy liturgické (Ž), naučné (Rt, Est).
IV: Proroci: čtyři „velcí“ Iz, Jr, Ez, Da ( tvoří je celkem 180 kapitol) a 12 „ malých“ (celkem 67 kapitol, které tvoří jeden svitek, souhrnně se jim v hebrejské bibli říká Zadní proroci)

Jsou to knihy méně známé (až na výjimky adventních a pašijních proroctví). Jsou těžší ke čtení, protože neosahují příběhy a jsou plné obrazné řeči a dobových narážek a neprobírají se v NŠ ( s výjimkou Jon a Jer).
Jsou to však knihy plné překvapení – týkají se totiž veřejného života, politiky, hospodářských vztahů atd. Jsou plné sporů, konfliktů, střetu zájmů. Když pronikneme k jejich středu, jsou plné života a víry.
„Doba proroků“ se zhruba kryje s dobou královskou. Po roce 1000 Egypt i Asýrie prožily úpadek, který umožnil vybudování Šalomounovy říše. V 8.- 6. století však dochází k novým k politickým otřesům a změnám. V osmém století ovládne Blízký východ Asýrie, v sedmém Babylónie a nakonec v šestém říše Perská. Války provází mnoho krutostí, ničení měst, stěhování národů atd.
Uprostřed toho všeho žije malý vcelku bezvýznamný národ Izrael, který si Bůh zvolil, aby na něm zjevil své záměry s celým lidstvem. Svou vůli zjevuje Bůh jednak přímo skrze události, které tento lid prožívá (vyvedení z Egypta, obsazení zaslíbené země), ale také skrze své mluvčí – tak bychom mohli dnes přiblížit funkci proroků. Jejich úkolem je tlumočit Boží vůli pro konkrétní chvíli.
Je to složité ale i zajímavé období. Po rozdělení Šalomounovy říše dochází k sociálnímu napětí. Vzniká vrstva boháčů a vedle nich žije mnoho chudáků, kteří jsou na nich závislí. Proroci odsuzují především sociální nespravedlnosti, špatné politické plány, přejímaní pohanských zvyků, nedodržování práva, bojují za lidskou důstojnost, chrání chudé atd. 8.- 6. století je dobou proroků Izraele a představuje, spolu s dobou Mojžíšovou, druhý vrcholný bod dějin izraelské víry.
Čtyři těžká období Izraele:
I. 9. století: Izrael a války s Aramejci Elijáš, Elíša, Micheáš 1Kr 22
II. 8. století: Izrael ohrožen Asýrií Ámos 750, Ozeáš 750-725
Juda ohrožen Asýrií Izajáš 740-741. Micheáš 722-701,
III. 7. století Juda ohrožen Babylónem Nahum , Abakuk, Sofonjáš
IV: 6. století: Juda v zajetí Ezechiel, Deuteroizajáš
Juda se vrací Ageus, Zacharjáš: 520 Malachiáš 470

Zvláštnost izraelských proroků
I: Proroci v Izraeli představují do značné míry jedinečný jev. Ve starověku bylo obvyklé, že ve svatyních žili kněží, kteří lidem oznamovali božské výroky. Byli to vykladači různých znamení. Lidé si od nich dávali vykládat budoucnost a radili se před důležitým rozhodnutím či podnikem (obchodem, válkou, sňatkem). Tito věštci předvídali budoucnost např. z letu ptáků, z jater obětních zvířat, ze tvaru mraků atd. Tyto způsoby byly v Izraeli přísně zakázány: Izraelští proroci obdrželi Boží slovo jiným způsobem – osobním sdělením. Ne z přírodních úkazů, ale nasloucháním, slovem.
Dt 18,9-22 – zákon o věštcích…
Až vstoupíš do země, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, neuč se jednat podle ohavností oněch pronárodů. Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti. Právě pro tyto ohavnosti Hospodin, tvůj Bůh, před tebou vyhání ony pronárody.Budeš se dokonale držet Hospodina, svého Boha. Tyto pronárody, které si podrobíš, poslouchají mrakopravce a věštce, ale tobě to Hospodin, tvůj Bůh, nedovolil. Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat, zcela podle toho, co jsi žádal od Hospodina, svého Boha, na Chorébu v den shromáždění: “Kéž neslyším už hlas Hospodina, svého Boha, a nevidím už ten veliký oheň, abych nezemřel.” Hospodin mi řekl: “Dobře to pověděli. Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži. Kdo by má slova, která on bude mluvit mým jménem, neposlouchal, toho já sám budu volat k odpovědnosti. Avšak prorok, který by opovážlivě mluvil mým jménem něco, co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných bohů, takový prorok zemře.”V srdci si asi říkáš: “Jak poznáme slovo, které Hospodin nepromluvil?”Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin. Opovážlivě je mluvil ten prorok sám; nelekej se toho.

II: Ale nešlo jen o jiný způsob zjevení. Také jeho obsah byl v Izraeli jiný. Pohanský věštec se snažil uhodnout budoucnost jako danou a hotovu věc. Izraelský prorok oznamuje Boží vůli proto, aby podle ní lidé jednali. Jeho zájmem není, co se stane v budoucnosti, ale snaha ovlivnit přítomnost. Kázání izraelských proroků vyzývají ke změně, k obrácení z lhostejnosti, hříchu, modlářství. Mluví-li o budoucím trestu, pak jde o následky, které hrozí těm, kteří svůj život nezmění. Boží trest je to, co na sebe sami přivoláváme. Cílem proroků není oznámit neodvratnou osudovou věc, ale působit na lidské chování a rozhodování. Člověku zůstává svoboda jednání, on sám je odpovědný za svůj život a budoucnost.
Pohanští věštci a hadači oznamují již hotový osud, který se mravním jednáním nedá změnit. Je nutno ho přijmout. Lze využít pouze toho, že ho již dopředu známe. Tito hadači a věštci jsou většinou profesionálové, předvídáním budoucnosti se živí a jsou o radu žádáni obyčejnými lidmi a vládci. Hospodinovi proroci často mluví nežádáni. Mnohdy to není jejich povolání, i když se té službě věnují s plným nasazením.
V pohanství se člověk pokouší odhalit hotovou budoucnost a tak zmírnit svou závislost na osudu a neosobních mocnostem. Izrael však žije v osobním vztahu k milujícímu Bohu. Je to Bůh , který člověku naslouchá, který se ho snaží změnit a pomoci mu. Je to úplně jiný vztah, než známe z jiných náboženství.

III: Proroci se nedají zařadit do žádných schémat. Už sám fakt, že místo soudu přicházejí poslové soudu, je důkazem Boží milosti. Přicházejí nevoláni, z Boží iniciativy. Spojuje se v nich protiklad Boží lásky a hněvu. V jejich hlase zaznívá bolest Boží nad jeho lidem. Proroci nemají žádné učení, systém, zásady. Předávají pouze to, co sami přijali.

IV: Podivuhodná je řada proroků. Není to žádný úřad, a přece vedle každého krále povstávají nečekaně proroci. Každý je jedinečný, nemá pokračování, stojí sám a přece tu prorockou pochodeň znovu někdo nečekaně pozvedá.
Proroci jsou většinou neúspěšní. Izrael je jako utržená hora, kterou nic nezastaví. Proroci jsou vlečeni spolu s ní. Nemají žádné výhody. Nesou soud spolu s lidem. Všechna jejich práce se zdá být marná.
Iz 49,1-6: Slyšte mě, ostrovy, daleké národy, dávejte pozor! Hospodin mě povolal z života mateřského; od nitra mé matky připomínal moje jméno. Učinil má ústa ostrým mečem, skryl mě ve stínu své ruky. Udělal ze mne výborný šíp, ukryl mě ve svém toulci. Řekl mi: “Ty jsi můj služebník, Izrael, v tobě se oslavím.” Já jsem však řekl: “Nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsem vydal pro nicotný přelud.” A přece: U Hospodina je mé právo, můj výdělek u mého Boha. A nyní praví Hospodin, který mě vytvořil jako svého služebníka už v životě matky, abych k němu přivedl Jákoba nazpět, byť i nebyl shromážděn Izrael. Stal jsem se váženým v Hospodinových očích, můj Bůh je záštita moje. On dále řekl: “Nestačí, abys byl mým služebníkem, který má pozvednout Jákobovy kmeny a přivést zpátky ty z Izraele, kdo byli ušetřeni; dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země.”
Působení proroků se nedá vysvětlit z lidských pohnutek. Jejich vystoupení je většinou marné, hora se již stejně dala do pohybu. Na začátku je Elijáš, který musí utéct na poušť a na konci Jeremjáš odcházející do Egypta. Lid je odvlékán do zajetí. Všechno působení proroků se zdá být marné. Ale nakonec se ukáže, že to mělo smysl. Sesuvem hory vše nekončí. Proroci, přestože mnoho nezmohli, ukazují dál, za obzor svého života. Jejich slovo se stává setbou, z které povstane nový lid, nová historie a dodnes povstává. Jejich slovo mělo smysl! Dodnes z něj můžeme žít a vycházet. Jejich vize se naplnily způsobem který nemohli tušit. Příchodem Božího Syna Ježíše Krista!! Jejich slovo se naplnilo jinak než tušili a viděli.
Iz 55,10-11: Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.”

V: Proroci se v Izraeli se objevují v určité chvíli a pak jejich činnost doznívá. Je to slovo, které vyrůstá ze zvláštní historické chvíle a nelze je odtud vyjmout. Je to slovo Božích poslů do konkrétního rozhodování. Historie není náhodný děj. V knihách proroků se zrcadlí hlavní data dějin předního východu – od začátku asyrské říše, přes říši babylónskou až po perskou. Celé drama světových dějin se odráží v životě Božího lidu. Odvážný pohled: je tu jen jeden Bůh, který je nejen Bohem svého lidu, ale Pánem dějin a světa. Působivý je kontrast mezi malým prostorem církve (Izraele) a šíří světa, který do nich vstupuje. Všechno Boží jednání s Izraelem se vztahuje na celek světa.

Kořeny prorockého hnutí:
Prorokovat je odvozeno z řeckého profétés = ten, kdo něco říká na veřejnosti, něco oznamuje.
Je tu několik linií, které se spojují:
I: Vidoucí – ROE – člověk který vidí do budoucnosti a může ji i ovlivnit, běžné v celém Orientě ( Balám),
II: Extatik – NABI – jsou i v Izraeli, ale píšící proroci nejsou v extázi. Způsob, jak k nim Bůh mluví, je tajemstvím.
III: Boží muž – IŠ ELOHIM – člověk obdařený zvláštní silou a schopnostmi, divotvorce, léčitel, Elijáš, Elíša,
1S 9,9: Když se dříve někdo v Izraeli šel dotazovat Boha, říkal: “Nuže, pojďme k vidoucímu.” Dnešní prorok se dříve nazýval vidoucí.
Ve starověku bylo mnoho způsobů, kterými se lidé snažili překročit hranice lidského poznání. Jedním z nich je pokus dostat se do transu a vytržení. Používá se k tomu ještě dnes tanec, bubnování, narkotika, zraňování, davová psychóza. Např. Baalovi kněží na Karmelu si zasazují rány meči. Také v Izraeli byly takové prorocké skupiny a pokusy. Často k tomu sloužila hudba a kolektivní vytržení, které je nakažlivé. Jednou dokonce zachvátilo i budoucího krále (1S 10,5 a 1S 19,19 – 24). Pro skupiny proroků je typická extáze (1S 10,5-13 nebo 19,18-24). U biblických proroků ustupuje extatický prvek zcela do pozadí. Spíš výjimečně a pouze jako průvodní jev, který oni sami nevyhledávají. Bibličtí proroci jsou spíš bdělí, soustředění, naslouchající. Ale byl to stálý boj (Jr 27).
Starý zákon však za proroka považuje spíš jednotlivce (1S 3 – Samuel). Pro tohoto jednotlivce je typická politická aktivita, projevy ve jménu Hospodinově a samostatné osobní povolání. Skupiny proroků byly na dvoře krále (1Kr 22), u něj vykonávaly svůj úřad – jsou jeho zaměstnanci. Proti nim stojí jednotlivý prorok. Rozdíl spočívá v závislosti na králi. Ale v době krále Davida působí Nátan a Gád, kteří dovedou být ke králi kritičtí. SZ podání sleduje především působení jednotlivců!
Kromě rozdílu mezi pohanskými věštci a hadači, byl ještě rozdíl mezi proroky pravými a falešnými.
Falešní proroci byli lidé, kteří upadali do sebeklamu, nebo se vědomě dopouštěli podvodu a předstírání. Izraelští králové si podobně jako ostatní králové takové proroky najímali a platili. Achab jich měl 400 (1Kr 22,6). Tito proroci většinou sdíleli názor svých zaměstnavatelů a snažili se jim vyhovět. Praví proroci však mluvili ve jménu Hospodinově. Často docházelo ke střetům (Jr 23,16-32 Ez 13,6 13,1-23 Jr 27-28).
Není jasné, zda píšící proroci byli oficiálními proroky v chrámu, nebo tzv. na volné noze.
Jak poznat rozdíl mezi falešným a pravým prorokem: Budoucnost to ukáže. Zachovala se právě ta proroctví, která se potvrdila. (Dt 18,21)
Jr 28,8-9: Proroci, kteří byli odedávna přede mnou a před tebou, prorokovali o četných zemí a proti velkým královstvím o válce a zlu a moru. Prorok, který prorokoval o pokoji, byl uznán za proroka, kterého opravdu poslal Hospodin, až když došlo na slovo toho proroka.”
Další kriterium je: Dt 13,2-6: Kdyby povstal ve tvém středu prorok nebo někdo, kdo hádá ze snů, a nabídl ti znamení nebo zázrak, i kdyby se dostavilo to znamení nebo ten zázrak, o němž ti mluvil, když říkal: “Pojďme za jinými bohy”, které jsi neznal, “a služme jim”, neuposlechneš slov takového proroka nebo toho, kdo hádá ze snů. To vás zkouší Hospodin, váš Bůh, aby poznal, zda milujete Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší. Hospodina, svého Boha, budete následovat a jeho se budete bát, budete dbát na jeho přikázání a poslouchat ho, jemu budete sloužit a k němu se přimknete. Avšak takový prorok nebo ten, kdo hádá ze snů, bude usmrcen, protože přemlouval k odpadnutí od Hospodina, vašeho Boha, který vás vyvedl z egyptské země a vykoupil tě z domu otroctví. Chtěl tě svést z cesty, po které ti Hospodin, tvůj Bůh, přikázal chodit. I odstraníš zlo ze svého středu.
Kdo je opravdu naplněn Duchem Božím neřekne nic, co by bylo v rozporu s dřívějším svědectvím. Kdo říká, co je v rozporu s dosavadními projevy Boží vůle, nemohou jej legitimovat ani znamení a zázraky!

Starší a mladší ( „píšící“) proroci
Starší: Jsou známi prostřednictvím tzv. prorockých vyprávění: Samuel, Nátan, Gád, Achijáš, Elijáš, Elíša,
Typické je osobní povolání, obrazné akty, Boží výroky – obrací se víc k jednotlivcům (král, budoucí král) a mluví do konkrétní situace. Většinou jde o Boží žalobu a ohlášení soudu, který je zdůvodněn. Starší proroky před 8. stol. známe z vyprávění dějepisných knih. Známe také ženy – prorokyně: Chulda (2Kr 22-23).
Za největšího z izraelských proroků je ovšem považován Mojžíš.
Dt 34,10-12: Nikdy však již v Izraeli nepovstal prorok jako Mojžíš, jemuž by se dal Hospodin poznat tváří v tvář, se všemi znameními a zázraky, jež ho poslal Hospodin konat v egyptské zemi na faraónovi a všech jeho služebnících i celé jeho zemi, i se všemi skutky pevné ruky, se vším, co vzbuzovalo velikou bázeň, co konal Mojžíš před zraky celého Izraele.
Mojžíšovo působení mělo význam nejen pro počátek dějin národa a víry, ale zanechalo nesmazatelné stopy v dalších dějinách Izraele, Evropy a celého lidstva ( židovství, křesťanství, islám). Mojžíš je Boží přítel, služebník, Bůh s ním mluví „tváří v tvář“. Mojžíš se modlí za lid, odvrací Boží hněv, přitom je nazván : nejpokornějším z lidí! (Nu 12,3) Podle Ex 33,18-23 – Mojžíš vidí Boží „záda“. Pozná: zde působil, prošel Bůh. Sírachovec: „Bohem i lidmi byl milován, jeho památka je požehnaná.“
Nejprve se slova proroků nezaznamenávala, protože měla omezený význam. Slovo pozbylo zajímavosti. Trest se dostavil. Důležité bylo jen to, že v určité chvíli působil prorok. V prorocích žije způsob Hospodina, který jako v Exodu náhle nečekaně vystoupí a v době nouze přijdu lidu na pomoc.
O starších prorocích máme zprávy v dějepravných knihách. Výroky jsou tu stručné a popisuje se spíš děj, který slova vyvolají – reakce lidí. Později se naopak setkáme se slovem proroka, ale nevíme, jak lidé reagovali. Obojí se však setkává např. u Izajáše. Máme knihu, ale i příběh o něm.

„Píšící“: Od roku cca 750 se obraz proroků mění. Dochovala se především prorocká slova shromážděná v jednotlivých knihách. Vyprávění je už jen příležitostné. Okolnosti jejich působení nám proto zůstávají často skryty. Znamená to však, že do centra se dostává samotné slovo Hospodinovo. Slovo je důležitější než vnější okolnosti. Zatímco starší proroci adresovali slova jednotlivcům, od 8. století je v naprosté většině osloven Izrael nebo nějaká významná skupina: kněží, proroci, vysocí úředníci. Pokud mluví ke králi, jde o celý Izrael. Obracejí se tedy ke svědomí Izraele.

Iz 30,7-9: Egyptská pomoc je prázdný přelud. Proto jsem je nazval: “Obluda vyřízená.” Nyní jsi, napiš to před nimi na desku, zaznamenej do knihy a zůstane to svědectvím do posledního dne, navždy, navěky. Neboť je to lid vzpurný, synové prolhaní, synové, kteří nechtějí poslouchat Hospodinův zákon.
Jr 36,1-4: Ve čtvrtém roce vlády Jójakíma, syna Jóšijášova, krále judského, stalo se od Hospodina k Jeremjášovi toto slovo: “Vezmi si svitek knihy a napiš do něho všechna slova, která jsem k tobě mluvil o Izraeli a Judovi i o všech pronárodech ode dne, kdy jsem k tobě promluvil, ode dnů Jóšijášových až dodnes. Snad až dům judský uslyší o všem zlu, které jim zamýšlím učinit, odvrátí se každý od své zlé cesty a já jim jejich nepravost a jejich hřích odpustím.” Jeremjáš tedy zavolal Báruka, syna Nerijášova. Báruk zapsal do svitku knihy všechna slova z Jeremjášových úst, která k němu Hospodin mluvil.
V 8. století začíná éra „píšících“ proroků. Nečtou se tak snadno. Chybí příběhy, chybí souvislosti. Jednotlivé kapitoly jsou často seřazeny bez ohledu na téma nebo časový sled. Knihy jsou dodatečně sestavěny z jednotlivých částí. Proroci ovšem hlásali slovo především ústně. Byly to kazatelé. Pouze výjimečně svá slova sami a bezprostředně zapsali. Prorocké kázání se předávalo dál nejprve ústně a pak se i zapisovalo. Písemné poznámky a citáty se pak sbíraly a vyměňovaly. Teprve později byly spojeny do knihy. Slovo proroků bylo chápáno jako živé pro všechny časy. Proto bylo stále aktualizováno a vztahováno na nové dějinné situace. Např. texty původně určené severnímu Izraeli, jsou po jeho pádu přejaty jako slovo pro Judu.
Je však rozdíl mezi samotnými proroky a těmi, kteří jejich slova shromažďovali a zachovali. Proroci promlouvali do určité konkrétní situace. Jde o konflikty, které se jich osobně týkaly, což lze někdy i poznat. Jejich slova – protože se naplnila a osvědčila – byla uchována a zapisována.
Teprve na konci dlouhého procesu jsou prorocké knihy, které máme před sebou. Konečnou podobu získaly až dlouho po vystoupení proroků. „Píšící“ proroci je tedy označení nepřesné!
Autorství tehdy nebylo podstatné. Sepsané dílo zůstávalo dlouho otevřené pro živý růst a úpravy. Krystaly: Ke staršímu dílu se připojovaly podobné spisy, které odpovídaly duchu prvního autora. Nové zákony byly připsány k Zákonu Mojžíšovu, nové žalmy přidávány k Davidovým žalmům, nová přísloví k Šalomounovým. Také prorocké knihy byly doplňovány. Pro nás je však nejdůležitější, že biblické knihy chápeme ve svém celku za inspirované, tj. jejích prostřednictvím k nám Bůh mluví a chce mluvit. Autorem, původcem textů je Bůh a použil si k tomu lidi známé i neznámé, s jejich schopnostmi a možnostmi, které ve své době měli.
Prorocké knihy nejsou dílem jednoho člověka, ale jsou jako středověké katedrály. Pracovaly na nich celé generace. Lze rozeznat různé materiály. Knihy mají dobu růstu, než dostaly dnešní podobu. Trvalo to někdy staletí, než knihy byly dokončeny. Původně to byla slova mluvená, teprve později se zapisovala, protože byla stále aktuální. Jsou to souborná díla (např. Iz)

Formy prorocké řeči
a/ vlastní prorocká řeč:
I: Dvoučlenné slovo: zdůvodněná obžaloba a ohlášení soudu
forma soudního přelíčení, Bůh je zároveň žalobce, svědek i soudce a zachránce: Iz 3, Oz 4, Mi 6 Napomenutí: – „aby ne“ – podmínečná ohlášení soudu a záchrany
Běda: původ z nářku nad mrtvým, jakoby Izrael byl již mrtvý
Literární disputace – je za nimi možnost rozeznat tehdejší konflikty a spory
Spojení slov o soudu a spáse: někdy je soud neodvratný a spása přijde až potom, jindy výzvy ke změně.
Slovo o spáse je většinou v dalekém dosahu, vně přítomného úseku dějin. Slovo o spáse nemá nikdy zdůvodnění které by bylo na straně Izraele. Není tu dvojčlennost, která je u slov soudu.
Komu je výrok určen?
a/ Boží lid ( Juda nebo Izrael) b/ představitelé lidu ( král kněží, proroci, soudci atd.) c/ jiné národy
nikdy se slovo neobrací na soukromou osobu, nikdy nejde o teorie o Bohu.
Co přináší? Zdar nebo zkázu. Jako když dostaneme telegram, také nevíme, co v něm bude.
Poselství zkázy zpočátku převládá. Obrat nastává u Ezechiele v zajetí – pak převládá zvěst spásy (Iz).

II: Formule: „Tak praví Hospodin…“, „Výrok Hospodinův …“ je to slovní obrat z profánního prostředí. Panovník takto sděloval svou vůli pomocí posla. Následovala zpráva v první osobě, jako by byl herold sám král.
1Kr 20,1-5: Ben-hadad, král aramejský, shromáždil celé své vojsko. Vytáhl a oblehl Samaří a dobýval je. Poslal do města k Achabovi, králi izraelskému, posly se vzkazem: “Toto praví Ben-hadad: Mně patří tvé stříbro i tvé zlato; mně patří i tvé ženy i tví nejlepší synové.” Izraelský král odpověděl: “Jak poroučíš, králi, můj pane, jsem tvůj se vším, co mám.” Poslové přišli znovu a řekli: “Toto praví Ben-hadad: Poslal jsem k tobě se vzkazem: Vydej mi své stříbro i své zlato, své ženy i své syny.
Proroci převzali tuto královskou formuli. Formule pochází ještě z doby, kdy nebylo písmo a králové vyřizovali svou vůli skrze posly, kteří mluvili jeho jménem. Mezi Bohem a lidmi neexistuje žádné technické spojení, pouze osobní – skrze člověka. Prorocké slovo není dáno písemně, to je až druhotné. Vždycky šlo a půjde o důvěru, že tato slova tlumočená člověkem pocházejí od Boha.

Slyšeli boží slovo – ale jak ? To přesně nevíme. Buď jako zrakový nebo sluchový jev, nebo vnitřním poznáním. Jsou však pevně přesvědčeni, že je to slovo Boží. Jinak by tolik neriskovali. Buber mluví o Hospodinově šepotu. „Ten, který je zde“, šeptá své slovo do srdce člověka, které se stává uchem. Jeho to dialog, kterému smíme dodnes naslouchat a žít z něho.

b/ vlastní zážitky proroka – v první osobě
Životopisné poznámky o prorocích jsou sporadické. Nejvíc se dozvíme o Ozeášovi a Jeremjášovi. Nikdy se však už nedozvíme: jak dopadlo třeba Ozeášovo manželství, zda byl Ámos vykázán ze země, jak se dařilo Jeremjášovi v Egyptě atd.

c/ zprávy z okruhu prorokových žáků – ve třetí osobě

Po slově soudu, často bezprostředně, následuje slovo útěchy. Zřejmě se slovo proroků užívalo při liturgii. V bohoslužbě bylo možné pronést slovo soudu , i Boží ochotu odpustit. Na liturgické použití také poukazují vsunuté hymny, prosby, děkování atd. – tj. modlitby.
Další neobvyklost je spirálová struktura textu. V Orientě se vyprávění často opakuje ve stále nových obratech a obrazech. Vše se stupňuje, přidává, ale směr je stále týž.

Ale texty jsou výrazově bohatší: nářek nad mrtvým, lidové písně, veřejné disputace, podobenství, písně

Hebrejština
Boží slovo vstoupilo do hebrejské řeči. Ta je jiná, než naše evropské jazyky. Nemá sice bohatý slovník, ale je plná obrazů. Slova, která mají konkrétní význam, slouží k tvorbě abstraktních slov.
Paže = síla, roh = moc, cesta = způsob jednání, mluvit v srdci = myslet, hodit za záda = lhostejnost
Oblíbené jsou metafory :“Bůh je jako skála, světlo, hrad, Izrael je jako vinice,,
Hyperbola – přehánění: Ještě u Ježíše: trám v oku ( Mt 7,4),
část celku znamená celek:
střecha = celý dům, brána = město, meč = válku, jméno předka = celý kmen, hlavní město = celá říše,
Personifikace: dcera siónská = město Jeruzalém, nevěstka = Babylón, Jeruzalém
Poezie plná tvůrčí fantasie: brány města truchlí, slunce se stydí, hory poskakují, hvězdy jásají, stromy tleskají
Zdvojování výpovědí – myšlenkové rýmy:
Nejčastěji se objevuje tzv. paralelismu membrorum při němž se určitá myšlenka vyjádří dvakrát, v druhém verši „rýmu“ však jinými slovy. Rozeznáváme tři typy paralelismu:
synonymní paralelismus:
Věnuj mi pozornost můj lide, můj národe, naslouchej mi Iz 51,4
antitetický paralelismus:
Spravedlnost vyvyšuje národy, kdežto hřích je národům pro potupu Př 14,34
syntetický paralelismus ( rozvádějící):
On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci Iz 50,4