Daniel
Zařazení v bibli:
V hebrejské ( masoretské tradici) bibli patří Daniel mezi spisy – najdeme ho mezi Ester a Ezdrášem.
LXX, Flavius, Kumrán a křesťané (Mt 24,15) ho však řadí mezi proroky. Důvod židovského neuznání Daniela za proroka může být jednak v obsahu a stylu (spíš mudrosloví), ale také proto, že sbírka Proroků již byla fakticky uzavřena ( Sir 48-49).
Doba vzniku a dvojjazyčnost:
Kniha je napsána dvěma jazyky. Aramejská část (2,4b -7,28) líčí příběhy Daniela a jeho tří druhů a je zarámována hebrejskou částí (1 + 8-14). Použití dvou jazyků neodpovídá obsahové struktuře knihy. Lidové vyprávění však dostává punc pravověrnosti tím, že má úvod a závěr v oficiální liturgické řeči. Lidové jádro vzniklo zřejmě kolem roku 170 (167-164) a k němu byl brzy připojen úvod a APO vize v hebrejštině. Záměna jmen: Nebúkadnesar odpovídá postavě Nabonida – posledního krále babylónského.
Důvody pro makabejskou dataci vzniku knihy jsou: A/ vidění v II části obsahují detaily a přesné narážky na dějiny helénského období, zatímco pro dobu perskou jsou neurčitá. B/ aramejština se začala používat až po zajetí. C/ Daniel byl slavnou a legendární postavou ještě před zajetím, je srovnáván s Noem a Jóbem – nemohl být mladší než Ezechiel, který se o něm zmiňuje. Je to tedy typ a nehistorická postava.
Celá kniha v této podobě se objevuje mezi lety 135 (Sírach ji ještě nezná) a rokem 100 ( První Makabejská), která již Daniela vyzdvihuje jako příklad mučednictví. Má tedy dvě části (1-6) a (7-12) a ještě třetí část (13-14) – apokryfní ( Zuzana, chvalozpěvy, Bél a drak) pouze v řeckém textu.
Historické pozadí
R. 333 Alexander porazil perské vojsko u Issu a táhl podél pobřeží souběžně s loďstvem. S odporem se setkal jen v Týru, který dobyl pomocí náspu v moři. Pak táhl do Egypta a Palestině věnoval pozornost až když se vracel na sever. Jeruzalémský kněz prý Alexandra uvítal a židé s ním uzavřeli spojenectví. Za to nemuseli sedm let platit daně a byla jim dána svoboda žít podle vlastního zákona. Za to Samaritáni zajali a upálili Alexandrova vyslance a Samaří bylo proto dobyto, obyvatelé povražděni a místo nich se tu usadili makedonští kolonisté. Ostatní se uchýlili do jeskyní, kde mnozí zahynuli (vojáci je vypálili).
R. 331 Alexander založil v Egyptě jednu ze svých Alexandrií, kde byla od počátku samostatná židovská čtvrť, kde mohli žít nerušeně podle svých zákonů a zvyků. Jejich počet rozmnožili místní židé, pak ale i zajatci z různých válek a osvobození otroci.
R. 312 – Palestina patří egyptským Ptolemaiovcům. Tito vládci dali palestinským židům ještě větší svobodu než perští králové. Při svých návštěvách Jeruzaléma sami projevovali úctu k Hospodinu a přinášeli mu oběti.
Města jsou osazována řeckými osadníky, ale názvy zůstávají původní. Největší význam mělo deset měst v Zajordání. Mnoho zpráv nemáme, výjimkou jsou papyry Zenonovy, v kterých se píše o době 260 př. Kr. Obchodovalo se nejvíc s obilím a olivovým olejem. Také s otroky, největší cenu měli domácí sluhové a tkadleny. Byl zaveden důkladný daňový systém, bylo provedeno sčítání dobytka. Židovská pospolitost byla pod správou velekněze. Tato funkce byla přístupná jen několika kněžským rodinám. Velekněz byl nejen nejvyšším hodnostářem v chrámě, ale i vůči vládě. Tento stav vyhovoval těm, kteří usilovali o důsledné uplatňování obřadných a právních předpisů Zákona.
R. cca 250 – za válek mezi Ptolemaiovci a Seleukovci vzrostl počet alexandrijských židů. Vládci zde usazovali zajatce. Zde se plně otevřeli řecké kultuře, i v synagoze se používala výhradně řečtina. Bylo nutné do tohoto jazyka přeložit také posvátné knihy. Podnět k překladu prý dal král Ptolemaios IV. Filadelfos, který budoval knihovnu na ostrově Faru. Podle legendy (Aristeův list) se na překladu podílelo 72 překladatelů, podle toho se pak tomuto překladu říká Septuaginta (LXX) – cca 250 vznikla – překlad Tóry.
Alexandrijští židé uznávali za své středisko a duchovní autoritu Jeruzalém, ale byli značně samostatní a vznikala zde i vlastní literatura. Kolem roku 160 sem přišel syn velekněze a egyptští vládci mu umožnili založit zde malý chrám. Nekonaly se tu sice oběti, ale kněží zde vykonávali ostatní obřady. Chrám fungoval až do roku 73 po Kr., přesto egyptští židé jezdili na svátky do Jeruzaléma a platili tam chrámovou daň.
Následuje pět válek mezi egyptskými Ptolemaiovci a syrskými Seleukovci, kteří měli hlavní město v Antiochii.
R.198 – Palestina přijala nové vládce – syrské Seleukovce – kteří zvítězili v bitvě u Paneia u pramenů Jordánu.
R.197 dekret, kterým dal nový vládce Židům různá práva: osvobození od daní na tři roky – kněží trvale, osvobození otroků, aby mohli obsadit nově budovaná města. Dekret ukládal Židům povinnost žít podle zákona. Teoreticky byl vládcem národa Bůh, ale prakticky vládli kněží v čele s jeruzalémským veleknězem.
Z této klidné doby pochází kniha Jesúse Síracha – navazuje na Šalomounova přísloví, avšak její morálka je poněkud přizemní. Vyjadřuje názor Palestinských židů, kteří žili v době klidu a míru. Vychvaluje např. velekněze Šimona. Ze stejné doby je kniha Tobiáš – jak se člověk poslušný Zákona domůže štěstí a blahobytu.
Egyptští Ptolemaiovci byli nábožensky tolerantní, protože sami se pokoušeli spojit božstva egyptská a řecká. Syrští Seleukovci měli říši nábožensky příliš rozmanitou a proto se snažili obhájit přednost řeckého způsobu života a náboženství.
Sýrie nedokázala odolat římském tlaku a vládcové museli přijmout ponižující podmínky míru z roku 188. Pokoušeli se získat také zlato jeruzalémského chrámu na splacení výkupného, ale dlouho se jim to nedařilo.
Zlom nastal až za Antiocha IV (175-164). Ten chtěl svou říši stmelit jednotným náboženstvím řeckého typu. Sám se prohlásil bohem ještě za svého života a jako zjevený bůh si dal přízvisku Epifanés. Pro svou náboženskou politiku nalezl stoupence také v Jeruzalémě, velekněz Ješua si dal změnit jméno na Jáson a šířil řeckou kulturu ve městě. Bylo zde vybudováno cvičiště (gymnasion), kde se nazí jinoši cvičili ve sportovních hrách. Obřízku maskovali zvláštní operací. Poprvé jsou v té době zachyceny pomluvy o Židech – oslí hlava, kterou ctí v chrámu, každý rok zabíjejí vykrmeného cizince, atd. Antiochos nakonec s pomocí některých židů uloupil chrámový poklad, který vynesl 1800 talentů, okradl svatyni také o nádoby z drahých kovů. Blízko města byla postavena vojenská pevnost syrských vojáků, kteří město drželi pod kontrolou.
R. 167 vydal Antiochos nařízení, podle kterého byl v Jeruzalémském chrámu zaveden kult řeckého boha Dia – Pána nebes. Na oltáři se obětovali vepři, židé se nesměli obřezávat, světit sobotu a svátky a dodržovat předpisy o pokrmech. Samaritáni to bez většího odporu přijali, mnoho židů však utíkalo z měst a vesnic do nepřístupných hor. Mnozí se přizpůsobili, jiní naopak raději obětovali život (1Ma 1,41-63 a 2Ma 6,11-11). To vše vedlo k makabejskému postání.
Do této situace míří kniha Daniel. Anonymní autor chce vyzvat k věrnosti na příbězích z babylónského exilu, tj z doby asi před 400 lety. Čtenáři mu však rozumějí a vědí, kdo je jejich Nebúkadnesar. Příběhy pocházely z dávných ústních a možná i písemných tradic (lidová aramejština).
Kniha Daniel jako celek vzniká krátce před smrtí Antiocha IV. Doporučuje věrnost Zákonu a důvěru v Boží pomoc. Různé lidové příběhy o moudrém a spravedlivém Danielovi mohly kolovat již dříve a nyní byly využity a aktuálně zpracovány ( Daniel je klasická postava – Ez 14,14 28,3).
Záměr knihy: za použití historických prvků chce nabídnout vysvětlení pro přítomnost. Kniha vzniká v době makabejského povstání a má význam pro hnutí odporu, které se však místo vojenského odporu (Makabejci) spoléhá víc na přímý zásah Boží. Autor knihy byl asi chasid, který místo k ozbrojenému boji vyzývá k nadějnému očekávání a trpělivosti i za cenu mučednictví.
Této literatuře totiž mohou rozumět jednom lidé, kteří patří ke stejnému národu nebo skupině. Podobně jako když chtěl Verdi protestovat proti rakouské okupaci Itálie, složil operu Nabucco, která líčí židovské vyhnanství v Babylónii. Podobně jako jsme my vyzdvihovali věrnost tolerančních otců v dobách totality. Podobně i chasidé, kteří chtějí mluvit o krutém Antiochovi IV, mluví o Nebúknedsarovi, který zničil Jeruzalém a Judsko. Podobně i prorok Jan, když chce mluvit o Římské říši, užije obrazu již neexitující Babylónie.
Daniel a jeho druhové jsou příkladem prozíravých. Jejich postoj k nepřátelskému prostředí je jiný než těch, kteří tehdy vedli ozbrojené povstání. Proti násilné helenizaci zůstávají pasivní. Odevzdávají se do Božích rukou. Neodmítají však cizí kulturu jako takovou. Stávají se jejími nejlepšími znalci (1,20). Přitom zachovávají věrnost zákonu i za cenu ohrožení vlastního života ( 3,1-12 a 6,8 -14).
Kniha byla napsána pro povzbuzení během krutého pronásledování, které je představeno jako doba konce. Chce dát jistotu, že Boží království přijde již brzy. Dějiny se odvíjejí podle Božího plánu a věřící mají zůstat připraveni a prozíraví – spolehnout se na to, že spása je dávno předpověděná a tedy jistá.
Kniha ve své konečné podobě pochází z doby makabejské a je nejmladší knihou SZ. Obsahuje jako jediná apokalyptický materiál. Neplatí to však o všech zařazených látkách. Ve vyprávění o Danielovi APO prvky nenajdeme. Kapitoly 7-12 mohou být aktualizací staršího lidového vidění z kapitoly 2. Je proto nepravděpodobné, že by knihu napsal v dnešní podobě jeden autor. Konečná podoba bude asi od autora který uměl dobře hebrejsky, ale zapracoval do své knihy starší aramejské látky. Hebrejština v knize se zdá být dokonce mladší než použitá aramejština. Jméno Daniel bylo zvoleno podle postavy z tradice (Ez 14,14.20 a 28,3), jako příkladný mudrc. Toto jméno se vyskytuje již v ugaritských textech, autor knihy zůstává anonymní.
Kompozice: První kapitola tvoří úvod v němž jsou představeny čtyři hlavní postavy – deportovaní judští mládenci, kteří jsou vybráni ke službě u královského dvora a odvážně odepřou jíst nečisté pokrmy. S boží pomocí se jim však daří lépe než ostatním a vyniknou svou moudrostí. Daniel navíc obdrží dar výkladu snů. Pak už Daniel a jeho tři přátelé nikdy nevystupují společně (kromě spojujících poznámek 2,13.17 a 49),takže je pravděpodobné, že příběhy o Danielovi a třech mládencích existovaly nezávisle a byly spojeny až zde.
Struktura knihy:
I. část 1-6 II. část 7-12 III. část 13-14 – apokryfní, pouze v řeckém textu
Aramejská část se ukazuje být koncentrickou kompozicí.
2 a 7 rámec tvoří dvě vidění (sny)o čtyřech mocnostech
3 a 6 mučednické příběhy: nejprve tři mládenci (3) a pak Daniel (6), podobné prvky
příkaz k uctívání krále, odepření, udání, výkon trestu, zázračná pomoc, uznání Hospodina od pohan. krále
4 a 5 tvoří střed a ústřední výpověď celé kompozice:
Boží soud nad králem, který je tajuplně ohlášen (sen, nápis na zdi) – vyložit jej umí jen Daniel –
nakonec dochází k jeho naplnění. Zvěst: Nejvyšší má moc nad lidským královstvím a komu chce ji dává
(4,14.22.29 4,32 a 5,22).
První část: 1-6
Povzbudivé příběhy o Danielovi a jeho třech přátelích. Jako zbraň se používá ironie. Směje se nepříteli za zády. Hájí židovské tradice stravování, nabádá k odvaze při předvádění nepřítele – je jako obr na hliněných nohách a vybízí k mučednictví s přesvědčením, že věrní projdou bez újmy i ohněm. Jednotlivci zde představují celý národ, který projde ohněm pronásledování bez újmy. Babylonské prostředí je obrazem současné doby helénské. Hleďte, již jsme jednou v podobné situaci obstáli a obstojíme i nyní. (Peršané nikdy nenařídili obětovat svým modlám). Příběhy jsou sepsány ve třetí osobě a líčí příběhy na dvorech babylónských a perských králů. Mají povzbudit v podmínkách diaspory a nepřátelského prostředí. Odměnou je Hospodinovo požehnání a moudrost. Jediný APO příběh – vidění sochy ve 2. kapitole.
1 kapitola: Pokrmy: Mládenci jsou odvlečeni do Babylóna, kde jsou jim změněna jména. Odmítají jíst pokrmy z královské tabule (zasvěcené bohům). Daniel žádá dozorce o porozumění. Tato věrnost je nakonec odměněna bohatými dary Ducha ( desetkrát předčí všechny ostatní) a Daniel dostává schopnost vykládat sny. Sny byly tehdy chápány i v Izraeli jako Boží pokyny a předpovědi. Zelenina a voda se ukáže být lepší stravou než královské lahůdky.
2 kapitola: Socha – Král má sen a žádá jeho výklad, aniž řekl, co se mu zdálo. Jeho věštci selhávají a mají být popraveni. Daniel nabízí pomoc. Prosí o přímluvy, aby mu bylo tajemství snu zjeveno. Chvalozpěv: 20-23
Daniel se nechlubí svým uměním, ale odkazuje na Boha nebes. Obsah snu – socha ze čtyř materiálů: hlava ze zlata, hruď a paže ze stříbra, břicho a boky z mědi a stehna ze železa. Nohy dílem ze železa dílem z hlíny. Čtvrtá mocnost je železo – znamená násilí. Kámen utržený ze skály ji bez lidského podílu skácí.
2,44 – přichází království, které již nikdy nebude zničeno.
Jde o apokalyptický pohled na dějiny, teprve království které zřídí Bůh bez lidského přičinění je věčné. Jeho příchod se jeví autorovi jako blízký: Babyloňané, Médové, Peršané a Řekové už neexistují. Rozdělená říše odpovídá říši diadochů. Bůh již brzy ukončí tento věk. Daniel je povýšen a učiněn nejvyšším správcem říše.
Kapitola 3 – Tři mládenci v pec -, Daniel není jmenován, jejich příběhy zřejmě kolovaly nezávisle a byly teprve dodatečně spojeny. Postavena je zlatá socha, které se všichni musí za zvuků hudby poklonit. Není řečeno, koho představovala. Kolos vysoký 30 metrů a široká 3 metry. Pisatel a čtenáři v duchu vidí sochu Diovu v Jeruzalémském chrámu. Tři mládenci se odmítají poklonit. Mládenci dostávají novou příležitost, ale strach je nezlomí. Zkouška ohněm: totální konfrontace, volba mezi životem v přepychu na královském dvoře a krutou, bolestnou smrtí v ohnivé peci. Příklad pro pronásledované. Důležité je, že muži nechali na Bohu, zda je zachrání či nikoli (3,18). Tři muži jsou vrženi do pece, ale uvnitř jsou pak čtyři – ten čtvrtý se podobá Božímu synu.
3, 49 – anděl, který sestupuje do ohnivé pece.
Apokryfní dodatky: Azarjášova modlitba uprostřed ohně, Píseň tří mužů – zde začíná tradice chválit Boha v utrpení – „Písně z pece ohnivé“ ( Moudrost 3,5-8).
Z doby Makabejského povstání však nejsou známa zázračná zachránění, ale mučednictví (2 Mak 6,29-7,42).
Mučednici však žili v naději ve vzkříšení (srovnej s Iz 43,1-3).
Kapitola 4 ( 3,31-4,34) – Změna stylu -oddíl je napsán jako dopis a jeho pisatelem je král. Nikde se neobjeví jméno Hospodin ani Bůh, ale je opisován jako Nejvyšší, Věčně živý, Král nebes. Kapitola má zřejmě misijní charakter a vznikla v době helénismu. Téma: odmítnutý a znovu nastolený král – jde patrně o zpracování babylónského vyprávění o posledním králi Nabonidovi, který se v dětství uchýlil do pouštní oázy, kde chtěl rozjímat a hledat nového boha. Tomu se vzepřeli babylónští kněží, kteří na krále napsali hanopis a jeho pobyt označili za boží trest. Těchto pramenů použil vypravěč, který však spíš s králem sympatizuje. Imponuje mu jeho nezávislost na babylónském kultu. Smyslem bylo ukázat, že každý vládce ( i nenáviděný Antiochos) je pod mocí boží a žádný strom neroste až do nebe. I král může být odmítnut a vyhnán od lidí.
Kapitola 5 – Píšící ruka – Belšasar je narážkou na Antiocha IV, který vyplenil chrám a uloupil zlaté svícny a nádoby. Jde patrně o Nabonidova syna Belšasara. Ten je obklíčen a potřebuje si získat přízeň bohů. Pořádá okázalou kultickou slavnost, kde mu měly pomoci i ukradené nádoby z Hospodinova domu. Chtěl tak připomenout vítězství babylónských bohů. Král si začal s Hospodinem a dostal od něho dopověď – nápis na stěně. Všichni jsou zděšeni a pomoc přináší královna, která ví o Danielovi a zná i jeho původní jméno, tedy jeho původ. Daniel odmítá odměnu a dřív než nápis přečte, připomene králi jeho pýchu. Nápis šlo číst různě – například :mina, šekel, půl miny. Ale Daniel čte s jinými samohláskami: sečetl, zvážil a rozdělil – v posledním slově je názvuk jména Peršanů.
Kapitola 6 Daniel ve lví jámě – obdoba vyprávění z Daniel 3. Jméno perského krále je nejasné snad Dareios. Uspořádání správy země odpovídá způsobu, jak upevnil svou moc po předchozích zmatcích v říši. Daniel je předmětem závisti a proto je vymyšlen dekret zakazující modlitby. Peršané však takovou úctu nikdy nevyžadovali. Odpovídá to době Antiochově, který se považoval za vtělení boha Baal Šaméma ( Dia olympského). Trest znamená, že Daniel je vydán věčné záhubě, nebude mít ani hrob. Král lituje svých slov, ale nemůže již nic dělat. Danielův příběh připomíná Ježíšův, i on je obžalován nepřáteli a králi je připomínán zákon, který nemůže porušit. Hrob je zapečetěn, ale oba jsou zachráněni, i když jiným způsobem. Král špatně spí a ráno v úzkostech hledá Daniela a chová jiskřičku naděje. Má radost z jeho záchrany a nařizuje, aby všichni ctili Boha Danielova. Dosud zákaz negativní (3,29 – proti Bohu), nyní pozitivní. Lid není opuštěn, Bůh v pravý čas zasáhne v jeho prospěch. Je však třeba, aby lid byl věrný i za cenu ohrožení vlastního života.
Druhá část 7-12:
Historický úvod
Makabejské povstání:
Podnětem se stala událost z roku 167, kdy nedaleko Jeruzaléma v městečku Módeín, jeden kněz Matitjáš zabil žida, který se chystal obětovat pohanskému bohu a spolu s ním i syrského úředníka. Pak se svými pěti dospělými syny utekl od hor. Nejstarší z jeho synů Juda zvaný Makkábí pak vedl ozbrojený odpor. Antiochos byl ve válce s Parthy a proto do Palestiny poslal svého náměstka Lýsia, který byl poražen a bojovníkům se podařilo obsadit i pevnost na jih od Jeruzaléma. Vyjednáváním dosáhli uvolnění přísných nařízení a v prosinci 164 byl chrám znovu vysvěcen pro židovské bohoslužby. To se dodnes slaví jako Chanuka. Juda podnikal výpady do okolí,aby umožnil židům žít podle jejich zákona.
Důsledky povstání
164/193 – zemřel Antiochos na své válčení výpravě a jeho syn Antiochos V byl ochoten k jednání
162 Juda uznán za vůdce – velekněz který podporoval helénizaci byl popraven
Vzniká vnitřní spor mezi židy o to, zda mají usilovat také o politickou samostatnost. Zbožní židé – chasidé –
nebyli ochotni již dále podporovat makabejské bojovníky a velekněze v jejich úsilí o politickou moc.
160 Juda padl v boji a nahradil ho bratr Jónatan a Šimeón, který byl správcem země. Jónatan se nakonec stal i veleknězem (153) a byl uznán jako místodržitel provincie, protože syrská vládní moc byla oslabena zmatky v bojích o trůn. Toto spojení funkce náboženské a správní, sice pomohlo zkonsolidovat poměry a vést výbojnou politiku, ale ztratilo podporu židů. Chasidům záleželo na obnově náboženství, ale nesouhlasili s tím, aby Makabjeci byli i velekněžími, protože sice byli z kněžského rodu, ale ne z oněch několika rodin, kde se úřad dědil. Nelíbilo se jim ani spojení náboženského úřadu s politickou mocí.
143 Jónatan byl úkladně zabit syrským uchvatitelem trůnu Trýfónem
Vládcem se stal poslední z pěti bratří Šimeón. Dosáhl roku 142 uznání samostatnosti židovského státu, který byl tak „vysvobozen od jha pohanů.“ Byl současně dědičným veleknězem i vladařem. Stal se zakladatelem vládnoucího rodu Hasmoneovců, jak se Makabejcům říkalo v cizině.
Tuto dobu zachycuje druhá část knihy Daniel, v níž jsou tyto události podány formou proroctví pro budoucnost. Nálady této doby také vyjadřuje kniha Judit – hrdinství ženy, která zachrání město před nepřáteli, když zabije jejich velitele.
141 dobyl Šimeón pevnost Akru, vypravil poselstvo do Říma a začal razit vlastní mince.
135 byl Šimeón zabit a vládcem se stal jeho syn Jan zvaný Hyrkán.
128 Jan Hyrkán zničil samaritánskou svatyni na hoře Gerazim i starobylé město Sichem. Napětí, které dosud panovalo mezi Židy a Samaritány, se od té chvíle stalo nesmiřitelné. Samaritáni se oddělili a opláceli si navzájem.
Jan Hyrkán (135-104) táhl na jih který obsadili Idumejci (byli se Židy příbuzní jazykově i původem) a donutil je přijmout židovské náboženství. Tak se rozšířila základna židovského státu.
Proti této násilné politice byli farizeové, kteří vznikly z chasidů a snažili se důsledně naplňovat zákon. Nechtěli ho však dodržovat otrocky, nýbrž sledovali jeho smysl v e změněné situaci hospodářské i politické. Snažili se získat přívržence ve všech skupinách, ačkoli jich bylo početně málo. Jinou skupinou (která se oddělila) byli Esejci, kteří vytvořili uzavřené společenství. Někteří se odstěhovali do pouště (Kumrán), jiní žili ve skupinách, často na okraji měst, ale v rodinách.
104 zemřel Jan Hyrkán a nastaly zmatky v nástupnictví. Hasmoneovcům se však podařilo postupně dosáhnout plné politické samostatnosti a založit novou dynastii, která vládla v letech 104 – 63. Zcela však zesvětštěla a připravila si sama zánik svými spory o nástupnictví. Za rozhodčího byli povolání Římané – ale ti si sami nevěděli rady a tak roku 63 dobyl Pompeius Jeruzalém a Palestina se stala provincií římské říše. Pompeius pronikl až do svatyně svatých, ale bohoslužba přerušena nebyla.
Celkový ráz druhé části knihy Daniel
Má ráz apokalyptické literatury ( v tom navazuje na kapitolu druhou) a ukazuje již pouze Daniela, který předává čtyři vidění, která vypráví v první osobě. Autor vidí boží znamení v obecných dějinách a přes temnou přítomnost doufá v budoucí změnu, kterou daruje Bůh. Jako mudrc vykládá znamení doby a jako prorok vidí přicházet čas spásy.
Obsahuje převážně vidění psaná v první osobě, jejichž vysvětlení zprostředkuje Danielovi anděl. První vidění je ještě psáno aramejsky, další již hebrejsky. Jsou to dějinné apokalypsy směřující k době Antiocha IV.
Apokalyptické vize a proroctví jsou podané opět v rámci babylónského exilu. Vše krouží kolem zhroucení pohanských království a zjevení boží vlády.
Apokalyptika
Svůj pohled na dějiny ukrývá do příběhů slavných osobností z minulosti. Je to typické pro žánr tzv. apokalyptické literatury. Apokalypsa znamená „ odhalit závoj“ – chce jít až za hranici zjevného, pochopit skrytý význam věcí a dějů. Podobných knih bylo mezi roky 200 před a 200 po Kristu napsáno mnoho.
V této době totiž mizí proud proroctví. Oni první tvořili teologii dějin, současné události komentovali a vykládali na základě platné smlouvy s Bohem a víry. V každodenních událostech nacházeli Boží slovo a vyzývali k obrácení a změně života, aby zlé události nenastaly.
Apokalyptika na to již rezignuje. Soudobá situace se již jeví tak zlá, že cesta nevede obrácením a změnou života. Lidé již nemohou nic dělat a změnit. Není koho volat k pokání. V APO je pohled na svět a současnost v podstatě pesimistický. Vše je pod vládou zlých. Jediná naděje přichází z jiného, nového světa, který Bůh vytvoří na samém konci časů. Aby tato naděje byla stále živá, Bůh odkryje závoj posledních událostí a ukáže radostný konec dějin a Boží vítězství. Cena APO není v konkrétnostech a detailech vidění, ale v absolutní jistotě v boží věrnost a vítězství.
První náznaky apokalyptiky najdeme u Ez 38-39, Iz 24-27, 34-35 a v Za 9-14.
Tradice klasického proroctví končí, APO má blízko k mudrosloví, je to hloubavé hledání, jakási třetí cesta. Nový pohled na historii. APO literatura přináší poselství naděje způsobem stále temnějším a zakódovanějším.
Charakteristika apokalyptiky:
pseudonymie – používá a mluví jménem domnělých historických postav
pesimistické vidění světa, který vede k jistému determinismu, vše je předem stanoveno
naděje závisí pouze na zásahu Božím, lidé zde již nic nezmohou a nic nemohou dokázat
obrací se k malému počtu čtenářů kteří mohou rozumět – uzavřená literatura
široké použití symbolů: čísel, barev, snů, zvířat
Přehled kapitol:
Hlavní téma:
Syn člověka ( Da 7) : Tento obraz nemá ve SZ obdobu a nevíme nač navazuje. Kdo je Syn člověka? Jednotlivec? Nebeská či pozemská bytost? Kolektivní postava? Kdo jsou svatí Nejvyššího (Nejvyšší svatí) ? Syn člověka je králem poslední doby a zároveň ztělesňuje celý Boží lid. Ten mají podíl na jeho vládě. NZ: Jan 8,23 a Mt 28,18 Mt 19,28
Vzkříšení: (Da 12). První zmínka o vzkříšení osoby. Dříve (např. Ž 88,6) je smrt chápána jako vzdálení se od Boha. Izrael se chtěl tímto způsobem distancovat od kultů mrtvých v Egyptě a od babylónských představ.
Vzkříšení ze smrti se objevuje až po exilu (Iz 25,8). Nejprve ve smyslu vzkříšení národa z duchovní smrti k novému společenství s Bohem. Ez 37 mluví o vzkříšení národa jako celku, ale nyní jde o přemožení smrti a odměny pro spravedlivé. Šlo o problém a paradox smyslu mučednictví: je-li život jediné dobro darované Bohem, proč se ho zříkat pro víru. Nyní se říká, že ti, kdo trpí pro víru v tomto světě, budou odměněni na věčnosti.
Individuální vzkříšení pak znovu najdeme např. v knize Moudrosti ( 3,9 a 5,15)
7 kapitola
Tvoří spojovací článek vzhledem k následující druhé části. V kapitolách 1-6 má Daniel a jeho přátelé stále co činit s králem, nyní je již sám, stejně jako v druhé části.
1-8 vidění čtyř zvířat, která představují čtyři říše: všechny však vystupují z moře – chaotický živel zla
Lev s křídly orla – lev symbol udatnosti a síly a orel vznešenosti a vykonavatel soudu
Toto zvíře je však polidštěno, tuto změnu způsobí (nevyslovený) Bůh – obraz babylónské epochy
Medvěd – dravá šelma, žravost dokládají žebra v tlamě – epocha Médů ( tři žebra: Asýrie, Elam a Babylón)
Levhart – čtyři hlavy a čtyři křídla – působnost na všechy čtyři strany – perská světovláda
Čtvrté zvíře je nestvůra se železnými zuby – epocha makedonská
Deset rohů a další malý roh ( deset panovníků seleukovské dynastie a jedenáctý – Antioch IV Epifanés)
Když je hrůza nejvyšší přichází soudce: Starý dnů, Věkovitý – otevření knih
9-14 Před Věkovitým se objevuje Syn člověka, který přichází v nebeských oblacích
Syn člověka byl původně výraz pro člověka jako takového, tento však „vypadá jako Syn člověka“,
ale přichází v nebeských oblacích – má tvář člověka, zatímco ostatní říše mají tvář zvířat!
Spolu se Synem člověka se vlády ujímají „svatí Nejvyššího“ – snad prozíraví, tj. zbožní chasidé
Jsou to nové podněty pro postavu Mesiáše. Jaký je to kontrast ke čtyřem zvířatům, násilnické státy, které přicházejí z hlubin, z pekla, jejich říše se rozpadají, ale království Syna člověka přetrvává.
Syn člověka je již židovských apokryfech chápán také individuálně, nejen kolektivně.
13-14:Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno.”
15-26 Výklad vidění:
7,25 (a ještě 12,7) Tři a půl času – šifra pro cca 1260 dnů, které odpovídá době pronásledování za Antiocha
číst: 21-27 – popis zásahu za Antiocha IV
snaha změnit doby a časy – zásah do bohoslužeb a svátků, hrozný čas bude ukončen a nastane nový věk
8 kapitola – opět se vrací hebrejština – je blízká kapitolám 2 a 7, boj mezi beranem a kozlem
1- 8 vidění berana a kozla – střet Peršanů s Alexandrem Velikým a náznak dalšího vývoje
beran – trká na všechny strany kromě východu, tam nemá soupeře – králové médští a perští
kozel – každá země měla své souhvězdí: Peršané měli berana – skopce, Sýrie měla kozoroha – zde Řekové
číst 9-14 .popis moci Antiocha IV
14 svatyně dojde opět spravedlnosti po 2300 večerech a jitrech (obětech), odpovídá počtu 1150 dnů,
tj. 3 roky a 2 měsíce – odpovídá době vlády Antiocha IV.
15-22 Gabriel ( = Bůh je mocný) – poprvé se v bibli objevují jména andělů
vysvětluje vidění , které týká se konce doby
23 – Král nestoudný, který však bude mít zdar ( !) a postaví se dokonce proti „Veliteli velitelů“
25 – bude však zlomen bez zásahu lidské ruky – příchod konce pronásledování
stalo se roku 164 na tažení Persií, kde se marně pokoušel zmocnit pokladů Artemidina chrámu v Elymiadě, ( 1Mak 6, 2Mak 9)
příslib spravedlnosti přesahuje dějinnou situaci, není zjeven začátek Boží vlády, ale mnoho spekulací
Kapitoly 9-12 Daniel vidí už pouze anděly, kteří mu vysvětlují jeho vidění. Opět čtyři zvířata, která odpovídají čtyřem královstvím, která byla již v Da 1 symbolizována čtyřmi různými materiály veliké sochy, ale vše se soustředí na čtvrté zvíře. Přichází další rozlišení, roh symbolizující desátého krále je horší než všichni ostatní. Malý roh čtvrtého zvířete, který se rouhal – reprezentuje krále Antiocha IV, který je nazván Opovrženíhodný – jehož moc skončí, až přijde Věkovitý ( 7,13)
9 kapitola
4 -19 Danielova kající modlitba: My jsme zhřešili, trest byl spravedlivý a naplnila se tím Boží slova,
prosba o odpuštění – ne pro naše spravedlivé činy, ale pro tvé slitování
24 Gabriel vykládá lhůtu sedmdesáti týdnů – Jeremiášových 70 týdnů / let –
původně možná doba vztažená ke znesvěcení svatyně roku 164
doba rozdělena na tři nestejné části: 7 týdnů, 62 týdnů a 1 týden
I. sedm sedmiletí (49 let) – až k pomazanému vévodovi -buď Kýros nebo Zerubábel či Jóšua
II. 62 sedmiletí (434 let)-budování města končí smrtí pomazaného – vražda velekněze Oniase III roku 170
III. jedno sedmiletí (7 let) – vpád Antriocha IV – pustošitel, rozpoutá boj do konce času -narážka na boj Makabejců
pozdější výklady – 70 týdnů tj. 490 let – vztahováno na dobu Kristova narození nebo na Jeruzalém roku 70
10 kapitola
detailní vylíčení situace v helénistickém období – datována na sklonek Danielova života
10, 1-3 zařazení vidění do roku 536 ( 70 let po Danielově deportaci)
10,4-21 zjevení u řeky Tigris ( Ez 1). Má odhalit tajemství budoucnosti, Daniel vidí – ostatní ne,
objevují se tu andělé jako ochránci národů, nejprve ochránce Peršanů, pak Řeků.
Židé mají anděla Michaele ( Kdo je jako Bůh) – nejmocnější ze všech.
Myšlenka, že dějiny nejsou chaotické, ale mají svůj řád, smysl a cíl – existuje „spis pravdy“
Daniel se třikrát hroutí a anděl jej musí povzbudit. Vidění bude děsivé!
11 kapitola
11,2-20 dějiny od perského období až do Alexandra (3)
5 -20 mocenské spory mezi Ptolemaiovci a Seleukovci do roku 175 př Kr. (jde o věrný popis událostí)
14 „synové rozvratníků“ – odsouzen příklon židů k syrským vládcům
16 Seleukos IV. Filopatór – zastaví se v „nádherné zemi“, ale bude zlomen –
„ani hněvem ani bojem“- zavraždil ho vlastní služebník Héliodóros
čti: 11,21-39 popisuje vládu Antiocha IV v letech 175-164 – odpovídá dějinám,
je nazván Opovrženíhodný
Antiochos se království zmocnil, sesadil velekněze, táhl proti Egyptu, na zpáteční cestě vyplenil Jeruzalémský chrám a zabil mnoho lidí – musel se však pokořit před Římem a Egypt opustit.
Zato se pomstil Jeruzalému a dal zde zakázat bohoslužby a popravit velekněze
33 prozíraví představují skupinu pasivního odporu – chasidé
34 „naleznou trochu pomoci“ – snad popisuje Makabejce, kteří se rozhodli k násilnému odporu
40 – 45 vyjadřuje se vágně a nejasně o konci Antiocha
měl by zemřít v Palestině, ale ve skutečnosti zemřel v Persii ( 1Mak 6,1-16)
12 kapitola
vrchol zjevení a poslední fáze krize. Mluví o čase, který následuje po pronásledování a smrti tyrana.
1 zmíněn určitý čas, doba soužení, z kterého bude vysvobozen každý, kdo je zapsán v knize –
zásah Michaele a zapsaných v Knize života (Ex 32, Ž 69,29 Lk 10,20 Zj 3,5 Zj 20,12)
12,2 nejstarší text, kde je víra v individuální vzkříšení – kolem roku 190 tato víra není (Sir 17,27-2)
a nebyla všeobecná ještě ani v době Ježíšově (Mt 22,23-33 a Sk 23,6-10).
Mnozí ze spících v prachu země se probudí: ti k životu věčnému a ti k hanbě a věčné hrůze.
„Mnozí“ mohou být všichni – jedni vzkříšení ke spáse, druzí vzkříšeni k odsouzení
Mnozí však mohou být také ti, kteří vstanou a budou zachráněni, druzí zůstanou spát = jejich odsouzení.
Nejde o teorie – všeobecné nebo jen částečné vzkříšení – ale o odpověď na naléhavou otázku věrných Židů: co bude se zabitými pro víru? Ač se zdají být ztraceni, budou zachráněni.
12,3 odměna je určena prozíravým, kdo ospravedlňují mnohé (Iz 53,11). Ospravedlňovat zde souvisí s poučováním, dáváním příkladu
12,4 vysvětlení, proč tajemství nebylo dosud známo – bylo zapečetěno až do doby konce
12,5-13 epilog: vše určeno prozíravým v době konce, na kterou všechna zjevení odkazují. Jsou určena prozíravým, kteří budou vzkříšeni stejně jako Daniel (13)
žádný svévolný se nepoučí, ale prozíravé se poučí
uplyne 1290 dní, všechna čísla jsou symboly
Třetí část 13-14 – apokryfní, pouze v řeckém textu