Příspěvky

Hned na začátku je třeba říci, že nikdo z nás Pánu Bohu věřit nemusí. Nic nás k tomu nenutí a nedonutí. Každý má právo jít si svou vlastní cestou. Víra v Boha je však možnost, která je otevřená pro každého. Pro mnohé to může být alternativa, o které by se rádi dozvěděli něco víc.

V minulosti snad každý člověk počítal s tím, že jeho život je v moci nějakých vyšších sil. Každý národ měl svá božstva a způsoby zbožnosti. Dnes se většina lidí považuje spíš za nevěřící a slovo bůh jim už mnoho neříká. Mnozí se domnívají, že ničemu věřit nepotřebují a počítají pouze s tím, co se dá ověřit rozumem. Ale ve skutečnosti jsme věřící všichni. Naše víra však mívá většinou nenáboženskou podobu. Věříme například, že život má smysl. Doufáme, že budeme mít úspěch. Jsme přesvědčeni, že stojí za to být dobrými a slušnými lidmi. Ale kdybychom to měli nějak racionálně vysvětlit, budeme s tím mít potíže. Je to nás vnitřní pocit, životní postoj – tedy víra. S jistou nadsázkou lze říci, že k tomu, aby člověk ráno vstal z postele, musí věřit, že to, co chce udělat, má smysl a cenu.

Někdo v tomto smyslu žije pro své děti. Jiný pro svou práci. Dalšího žene vlastní ctižádost. Někomu stačí k životu málo, jiný si klade cíle vysoké a vznešené. Víra je něco jako směřování. Naše životní cesta i její cíl. Víra nám pomáhá překonávat každodenní překážky a nesnáze. Věřit znamená, že nám na něčem záleží a jsme ochotni tomu něco obětovat. Být člověkem, žít a o něco usilovat – to vše předpokládá, že člověk něčemu věří, v něco doufá, na něco se těší, něco miluje a chce tomu být věrný. Mohou to být hodnoty různé, ale čím jsou pro nás důležitější, tím víc platí, že jim věříme, stojíme za nimi a jsme ochotni je hájit.

Otázka tedy nezní proč věřit, ale čemu věřit? Každý člověk si chtě nechtě vybírá, co je pro něj v životě důležitější. Čemu bude dávat přednost a podle čeho se chce orientovat. V té věci máme každý svobodu, ale je dobré vědět, v čem se jednotlivé víry a životní a směřování liší. V čem je křesťanská víra jiná než ostatní možnosti, které se nám nabízejí?

Při nutné míře zjednodušení můžeme říci toto: Většina náboženství učí, že náš život je do značné míry předem určen a nasměrován. Proti této víře v osud nabízí křesťanství cestu, na které je člověk svobodný a plně odpovědný.

Zatímco většina ideologií dává přednost lidem silným, zdravým a úspěšným, křesťanství nezapomíná na slabé, nemocné, chudé a neúspěšné. Pro Pána Boha jsou všichni lidé stejně důležití.

Tam, kde se mnohé kultury orientují na život po smrti, biblická víra miluje a chválí život pozemský. Proto se také snaží o jeho zlepšení a nápravu světa, v němž žijeme.

Ve srovnání s myšlenkami, které propadají pesimismu a marnosti lidského počínání, křesťanská víra zve k radosti, naději a vděčnosti.

Tam, kde jiná náboženství člověku nabízí, aby se vlastní snahou a dokonalostí přiblížil ideálnímu světu bohů, křesťanství vypráví o Bohu, který se stal jedním z nás a učinil, co nebylo v našich silách.

Souhrnně řečeno: zatímco ostatní náboženství a hodnotové systémy vycházejí z toho, co se lidem nebo určité skupině lidí zdá být dobré, cenné a užitečné, bible nás zve k něčemu, co je na našich přáních a představách nezávislé. To, co nám nabízejí jiná náboženství a životní směry, jsou v jiné formě naše vlastní ideály, naděje a názory. Mohou to být myšlenky ušlechtilé, praktické, staletími osvědčené a v mnohém s křesťanstvím podobné – ale pořád jsou odvozené pouze z naši vlastní zkušenosti, očekávání a potřeb. Zvláštnost biblické víry se křesťanům jeví právě v tom, že k nám přichází jako nabídka „odjinud“. Je to výzva, která přesahuje naše lidská očekávání a naděje. Je to víra, k níž jsme byli pozváni.

Takové tvrzení je třeba podrobit diskusi a kritice. Nedá se dokázat ale ani vyvrátit. Každý z nás musí proto sám posoudit, do jaké míry je pro něj Ježíšův život a slovo výzvou, kterou se chce dále zabývat. Všechno, co se o tom zde pokusím povědět, je vedeno snahou umožnit čtenáři, aby jeho rozhodnutí v této věci vycházelo z dobré znalosti věci a mohlo být odpovědné a uvážlivé.