Příspěvky

Náš měsíčník Setkávání má pro tento rok na obálce vyobrazení kosmických sil a pozemských živlů, které působí na podobu našeho světa a na nás. Bratr farář Jiří Gruber vybírá v Bibli místa, která k těmto silám a živlům odkazují slovy, bratr David Mikolášek zve do našeho sborového domu výtvarníky, kteří o nich vypovídají svými obrazy a kteří zároveň nabízejí vlastní pohled na svět proměňovaný lidmi sobě k užitku a Bohu k oslavě. Vedle přírodních sil je právě člověk a architekt také tím živlem, který mění podobu světa ke své podobě. Tentokrát přijal jeho pozvání David Vávra, architekt, divadelník, autor TV seriálů Šumná města a Šumné stopy, člen sboru ČCE v Praze-4 Braníku.

Obvyklý program biblické hodiny byl 1. června 2017 obohacen o besedu a zahájení výstavy jeho obrazů z cest za architekturou. Program ve zcela zaplněném sále zahájila sestra farářka Jana Hofmanová zamyšlením nad 84. žalmem, aby připomněla, v čem vidí Bible smysl stavění oltářů a chrámů a v čem je architektura vyjádřením touhy lidí dát vlastní podobu místu setkávání s Hospodinem. Na svých Deseti zastaveních na cestě za architekturou nám David Vávra dal živě poznat, v čem on vidí inspirující dokonalost a krásu architektury.

První zastavení na pouti za architekturou nazval dar geometrie. Leonardo da Vinci na lidském těle zobrazil dokonalost vzájemných vztahů jednotlivých částí a celku jako obecně platný řád pro komponování obrazů, staveb i uspořádání zahrad a lidských sídel. Druhé zastavení bylo před antickými stavbami s jejich účelnou dokonalostí. Třetí na Novém městě Pražském, které dal Karel IV. zbudovat jako obraz Nového Jeruzaléma. Zastavení na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou připomnělo Santiniho tvorbu vycházející ze symbolického významu čísel 3, 4, 5, 6 a 10, uplatněnou ve spojení prvků gotiky a baroka při stavbě poutního kostela sv. Jana Nepomuckého. Svobodu tvůrčích živlů nám dala na dalších zastaveních možnost vnímat průnik strohosti kubismu a zdobnosti secese na pražském domě Diamant Emila Králíčka. Na Vile nad vodopádem (Fallingwater) u Pittsburghu Franka Lloyda Wrighta jde o souznění živlů vody, vzduchu, lesa a skal s prostorem domu využívajícího vlastnosti přírodního prostředí k udržování tepelné pohody domu a možnosti otevření domu do přírody. Příkladem velkorysého působení lidského živlu je proměna velké plochy pralesa na hlavní město Brazílie. Architekt Oscar Niemeyer ho navrhl, Lucio Costa ho uspořádal jako stín letícího ptáka na ohromné mýtině a podobu zahrad mu dal zahradní architekt Burle Marx. Zastavení předposlední bylo na Světové výstavě EXPO 58. Živelně se šířící Bruselský styl vnesl do našich zemí optimismus barev a dal oblou hravost tvarům věcí denní potřeby. Pro poslední zastavení vybral David Vávra jako inspiraci příklady staveb, jejichž architekty byli stavitelé a řemeslníci dokonale ovládající staleté místní tradice a znající možnosti v daném místě dostupných přírodních materiálů.

Svůj výklad ke každému zastavení shrnul David Vávra v krátkých, rýmovaných a hlavně výstižných textech, které jsou uvedeny v jeho knize Tři cesty za architekturou. Doporučujeme i ostatní jeho knihy podle televizních seriálů Šumná města a nyní Šumné stopy. Rádi bychom ho před ukončením výstavy znovu pozvali na autogramiádu.

Ve druhé části jsme shlédli Vávrův film o díle a osudu architekta Alfreda Neumanna (1900-1968). Narodil se ve Vídni, mládí prožil v Brně, kde absolvoval německou techniku. Pro svůj židovský původ byl deportován do Terezína, podařilo se mu však přežít. Československo reprezentoval v roce 1947 na Mezinárodním kongresu moderní architektury v Anglii. Po únoru 1948 emigroval do Izraele, kde nastoupil do ateliéru Richarda Kaufmanna. Jeho dílem je urbanistický plán města Bejt Šemeš, navrhl řadu veřejných budov a učil na technice v Haifě. Poslední roky prožil v Kanadě. Ve filmu jsme viděli i řadu jeho projektů a realizovaných staveb.

Po skončení filmu byl čas na dotazy. David Vávra mluvil o pozoruhodných souvislostech týkajících se architektury a na dotazy odpovídal s vtipem sobě vlastním. První se týkal Vávrových názorů na hodnotu aut značky Citroen. Téma využil David Vávra k úvaze o smyslu věcí užívaných a neužívaných a o tom, že v každé životní situaci to vnímá jinak. Nyní už dává přednost svobodě od věcí, i kdyby to byla původní verze Citroenu 2CV. Delší dobu se věnoval odpovědi na otázku týkající se divadla Sklep a na smysl představení s názvem Hřmění. Divadlo představil jako prostor svobodné a živelně radostné tvorby bez předem vykalkulovaných postupů a Hřmění jako dílo, které je osobní výpovědí jednotlivých autorů reagující na programy ČT zabývající se naší divadelní, literární a ostatní kulturou. Zmínil lehkovážnou povrchnost odsudků hluboce věřících lidí a naopak souznění s diváky svobodně přijímajícími nestandardní názory.

K „růžovému tanku“ zmínil jen to, že může sloužit jako připomínka doby, kdy končila dočasnost. Za dílo může mluvit jen autor sám, stejně jako o výstavě Kmeny 90 její autoři. My máme jedinečnou a dříve nemyslitelnou možnost mít a vyjádřit vlastní názor. Máme se stále radovat z nejpodstatnějšího výsledku změny, kterou přivodili mnozí naši neposlušní a svobodomilní občané. Pro zbytek světa je zastupuje občan Havel. Na nás je, abychom svobodní zůstali.

Beseda v zaplněném sále měla velký úspěch. Na úplný závěr pozvali oba Davidové všechny přítomné k občerstvení a k přípitku. Oba letos slaví kulaté narozeniny a také takto chtějí vyjádřit svoji vděčnost za život a všechno dobré, co bylo a bude.

Obrazy Davida Vávry budou k vidění v Sále Václava Pokorného až do září, možná i déle, ale neodkládejte možnost uvidět a potěšit se svědectvím architekta Davida Vávry o působení tvořivého lidského živlu.

Jan Franců a David Mikolášek