Příspěvky

Na Velký pátek, tedy 27. března 2013, jsem měla varhanickou službu v Červeném kostele. Ovšem nebyla to služba ledajaká. Po zimní pauze, kdy přenechávám hraní mladším a otužilejším varhaníkům, jsem trochu nedočkavě a s určitou trémou přišla do kostela hodně zavčasu. Chtěla jsem mít vše včas a v klidu nachystáno. A jak to bylo dobře!

Problém číslo 1: varhany nešly narejstříkovat tak, jak jsem byla zvyklá. „Varhany hrály samy“ – rozuměj nešlo použít rejstřík flétna trubicová, který je zapadlý a po zapnutí sám vydává hvízdavý tón. Co teď? Vždyť výsledná barva zvuku bude velmi omezená, protože na I. manuálu ještě chybí salicionál, tedy už dva rejstříky nelze použít. A to mám ještě obavy, aby v pedálu nezačal stávkovat oktávbas, ten sice nehvízdá, ale zato bručí.

Problém číslo 2: při nalistování první písně v chorálníku jsem zjistila, že právě tato je vytržená a nemám vlastně z čeho hrát. Polije mě pot. Prosím manžela o pomoc, ten střelhbitě vyráží na faru pro druhý chorálník. A že to není zrovna blízko. Ale představa, že z kůru oznámím shromáždění, že nemám noty, to bylo pro mě děsivé.

Bohoslužby probíhají dále ve sváteční atmosféře – zpívá Cantate Domino, Jirka má velmi zajímavé velkopáteční kázání o šesti scénách – obrazech, které se mi, díky mé dvojnásobné návštěvě Jeruzaléma, před očima odvíjí jako film. Hraju Händela, Scarlattiho, Schütze a shromáždění spěje k závěru.

Problém číslo 3: zpíváme poslední píseň, která je mimochodem mojí oblíbenou (číslo 322): Ó Beránku nevinný, jenž za nás na kříži umřel, náš rukojmě jediný, trpělivost velikou´s měl. Na sebe´s hříšných mzdu vzal, by žádný z nás nezoufal. Smiluj…… Konec!!! V tomto vydání kancionálu tato píseň nekončí, chybí celý poslední řádek notové osnovy. Slovy vyjádřeno: .…se nad námi, ó Jezu, ó Jezu. (Vydání z roku 1981) Horor. Upřímně musím říci, že jak jsem sloku dohrála, vůbec nevím. Že by to bylo tak dokonalou domácí přípravou, že ruce i nohy hrály automaticky dál? Anebo zázrak shůry – jsme přeci v kostele? A to má píseň sloky dvě, tudíž jsem zažila tuto hrůzu ještě jedenkrát.

Musím se přiznat, že večer jsem ještě dlouho nemohla usnout.

Lydie Pospíšilová

Převzato z Brněnského evangelického měsíčníku Setkávání 5/2013