Příspěvky

Když se narodila, do prvních výstřelů první světové války zbývalo sedm let. Bedřiška Köhlerová (členka sboru ČCE v Brně I – poznámka redakce) 1. srpna 2013 v plné síle oslavila sto šesté narozeniny. „Jsem spokojená, co už mi zbývá“, směje se.

Na svět přišla v italském Meranu. „Tatínek tam pracoval jako stavitel. Když začala válka, povolali ho do armády. V Sedmihradsku pak řídil budování zákopů“, popisuje první roky svého života.

Na konci války žila u příbuzných v Maďarsku. „V roce 1919 jsme se přestěhovali do Brna. Pro rodiče to byl návrat domů, pocházeli odsud,“ vysvětluje oslavenkyně.

Po skončení školy pracovala v jedné z brněnských textilních továren jako fakturantka, „Práce mě bavila. Po skončení druhé světové války jsem stejnou práci dělala v drůbežářských závodech v Komárově. Tam jsem byla až do důchodu v roce 1970,“ vypráví. Děti nemá. „Byli jsme jen s manželem, vzali jsme se v roce 1933. Ale i tak jsme si užili dost zábavy. Hodně jsme cestovali,“ říká.

V paměti jí například utkvěly lázně v Jeseníku. „Tam se mi moc líbilo. Později jsem se podívala i do Německa a do Rakouska. To bylo ale jen výjimečně, tehdejší doba moc cestování do zahraničí nepřála,“ mrzí ženu.

Ani ve sto šesti letech nepřestává sledovat aktuální dění. Velmi ji například zaujala stavba mrakodrapu AZ Tower. „Abych se přiznala, moc se mi ten dům nelíbí. Vypadá jako oblečená láhev,“ směje se vzhledu nejvyšší stavby v republice.

Dodává, že politika ji moc nezajímá. „Nerozumím jí. Celý život zastávám heslo, že každý se má držet toho, v čem se vyzná, a dělat to, jak nejlépe umí. A nehodlám se toho vzdát,“ zdůrazňuje.

Marek Lajtkep

Převzato z Brněnského deníku Rovnost z 2. 7. 2013