Počátky židovstva v exilu
Rok 587 – zničení Jeruzaléma znamená takový zářez do dějin Izraelského lidu, že od té doby mluvíme spíš o židovstvu. Svaz všech dvanácti kmenů byl zničen již 721 pádem severního království. Juda se stává dědicem celého duchovního poslání. Ale i on jde po 150 letech do zajetí. Židé už nikdy nevytvořili stát, ani jednolitý národ, jako do té doby, zůstávají však náboženskou obcí. Tak navázali na své původní poslání: být lidem zvláštním a královstvím kněží (Ex 19,5-6).
Po babylonském zajetí končí klasická doba SZ. Josef Flavius říká: Od Artaxerxa bylo napsáno mnoho knih, ale žádná už nemá takovou vážnost,jako knihy dřívější. Končí období prozářené prorockou inspirací. Mišna: Od těch dob působili už jen mudrci, kdežto dříve Duch svatý ( nadsázka ).


Palestina:
Dobytím Jeruzaléma a zničením chrámu se naplnila slova proroků o Božím soudu. Vedoucí vrstvy byly odvedeny ve dvou vlnách: 598 a 587. Do země však nebyli přivedeni cizí obyvatelé. Zbytek Judejců zůstal ušetřen cizích vlivů. Chybělo mu však duchovní vedení.
Střediskem zůstal Jeruzalém. Chrám byl zničen, ale oltář se dal opravit a oběti byly dál přinášeny. Truhla Hospodinova, kterou lidé již dlouho neviděli přenášet, ztratila na významu a byla zřejmě zničena (Jer 3,16).
Od druhé deportace do návratu prvních exulantů ( 50 let) nevíme o poměrech v Palestině téměř nic. Ti, co zůstali, nebyli schopni ničeho významnějšího a duchovně pouze přežívali
Davidovská dynastie ztratila moc. Pouze jeden její příslušník Jójakín odvedený při první deportaci 598 žil v Babylóně. Dožil se toho, že s ním jednalo jako s králem. Ale vrátit se nesměl.
Zbytky Judejců si přesto uchovaly jistý svéráz, kdežto obyvatelstvo v severních oblastech se smísilo s pohany. Později jsou označováni jako Samaritáni a mezi nimi a židy dojde k zjevnému nepřátelství. Někteří obyvatelé severu však tíhli k jihu a chodili sem obětovat (Jer 41,5). Judsko tedy zůstává po celou dobu místem, kde se uchovává vzpomínka na víru v jediného Boha. Asyřané a Babyloňané zanikli, ale Juda přežil všechny zvraty.
O této době víme z knih Jer, Ez, II Iz, Pláč a několika Ž. Doba exilu je kreativní epochou, bylo shromážděno a zpracováno mnoho tradic – trvalo 50-70 let. 2Pa 36,20 to chápe jako naplnění Jr proroctví 29,10. Země ležela ladem 70 let za všechny nedodržené soboty! Ale tak jednoduché to nebylo. Navrátilci nezačínali na zelené louce. V judsku celou dobu žili židé, kteří dál pokračovali v dosavadním životě.

První období: 597-586
vznikla dvě ohniska: v Izraeli a Babylóně. Obě měla svého krále a proroky!!!
Zpočátku mezi oběma skupinami existovaly živé vztahy. Jeremjáš píše dopis exulantům (Jr 29) a do Jeruzaléma přichází odpověď. Zpráva o zničení Jeruzaléma je předána a vědělo se kam. Ezd 33,21-26:
Dvanáctého roku našeho přesídlení, v desátém měsíci, pátého dne toho měsíce, přišel ke mně jeden z těch, kdo vyvázli z Jeruzaléma, se slovy: “Město je vybito!” Večer předtím, než přišel ten, jenž vyvázl, spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mi otevřel ústa předtím, než ke mně ráno přišel ten, jenž vyvázl. Má ústa se otevřela a už jsem nebyl němý. I stalo se ke mně slovo Hospodinovo:”Lidský synu, obyvatelé oněch trosek v izraelské zemi říkají:»Abraham byl samojediný a obdržel zemi. Nás je mnoho. Tato země byla dána do vlastnictví nám.« Proto jim řekni: Toto praví Panovník Hospodin: Protože jíte maso s krví, zvedáte oči ke svým hnusným modlám a proléváte krev, byste měli obdržet tuto zemi? Opíráte se o svůj meč, dopouštíte se ohavnosti, poskvrňujete každý ženu svého bližního, a měli byste obdržet zemi?”
Mezi oběma skupinami existovala rivalita: kdo je nyní pravým nositelem zaslíbení?
Jr 24 – podobenství o dvou koších fíků – dává přednost zajatcům.
Ez vidí jak se Boží sláva stěhuje z Jeruzaléma do Babylóna.
Názor Palestinských – Ez 11,15: I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: “Lidský synu, tvým bratřím, mužům z tvého příbuzenstva a celému domu izraelskému říkají obyvatelé Jeruzaléma: »Zůstaňte si daleko od Hospodina! Tato země byla dána do vlastnictví nám.« Proto řekni: Toto praví Panovník Hospodin: Ano, vzdálil jsem je mezi pronárody a rozptýlil po zemích; avšak v zemích, do nichž přišli, jsem se jim stal na ten krátký čas svatyní. Proto jim řekni: Toto praví Panovník Hospodin: Shromáždím vás z pronárodů, posbírám vás ze zemí, do nichž jste byli rozptýleni a dám vám zemi izraelskou. Přijdou tam a odstraní z ní všechny její ohyzdné a ohavné modly. A dám jim jedno srdce a vložím do jejich nitra nového ducha, odstraním z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce z masa, aby se řídili mými nařízeními, zachovávali moje řády a jednali podle nich. I budou mým lidem a já jim budu Bohem. Ale cestu těch, jejichž srdce se drží ohyzdných a ohavných model, uvalím na jejich hlavu, je výrok Panovníka Hospodina.”
Ez dává přednost zajatcům, zatímco v Jeruzalémě je modloslužba. Vyhnanci prožili vědomí viny a pokání, kdežto ti co zůstali jsou přesvědčeni, že Bůh zůstal s nimi, zatímco vyhnaní byli potrestáni.
Druhé období 586 -539
Po pádu Jeruzaléma v roce 586 – už nejsou dosvědčeny žádné kontakty, není na koho se doma obracet.
Kniha Pláč poskytuje bezútěšný obrázek, ale lidé přesto začali sklízet (Jer 40,9-12) a přerozdělila se půda.
Zůstali tu lidé, kteří mohli skládat texty jako byl Pl a některé žalmy (např. 74 a 79).
Nyní je i zde výrazné vědomí viny a přijetí Božího soudu a lpění na tradicích dějin
viz Ž 74,19-20:Nevydávej život své hrdličky dravci, na život svých ponížených nikdy nezapomeň, přihlédni ke smlouvě! Plno doupat násilí je v temných koutech země.
Konají se nějaké slavnosti, ale také slyšíme o cizích kultech:
Ez 8,9-18: Řekl mi: “Vejdi a podívej se na ty zlé ohavnosti, které zde páchají.”Vešel jsem a uviděl všelijaká zpodobení plazů a ohyzdných zvířat a všelijaké hnusné modly izraelského domu, vyryté po zdech kolem dokola. A před nimi stojí sedmdesát mužů ze starších domu izraelského, uprostřed nich Jaazanjáš, syn Šáfanův. Každý z nich má v ruce svou kadidelnici a vzhůru stoupá oblak vonného kouře z kadidla.
Řekl mi: “Viděl jsi, lidský synu, co páchají starší izraelského domu potmě, každý v pokojíku s obrazy svých model? Říkají: »Hospodin nás nevidí, Hospodin zemi opustil«.” Řekl mi: “A uvidíš ještě větší ohavnosti, které páchají.” A přivedl mě do brány Hospodinova domu, která vede k severu, a hle, sedí tam ženy a oplakávají Tamúza. Řekl mi: “Viděl jsi, lidský synu? A uvidíš ještě větší ohavnosti než tyto.” Uvedl mě do vnitřního nádvoří Hospodinova domu, a hle, při vchodu do Hospodinova chrámu, mezi předsíní a oltářem, bylo asi dvacet pět mužů, zády ke chrámu Hospodinovu a tváří k východu; klaněli se východním směrem slunci. Řekl mi: “Viděl jsi, lidský synu? Domu Judovu nestačí tyto ohavnosti, které zde páchají; navíc naplnili celou zemi násilím. Stále znovu mě urážejí, a hle, jak si k nosu pozvedají ratolest. Také já budu jednat v rozhořčení, nebude mi jich líto a nebudu znát soucit. Pak budou ke mně volat mocným hlasem, ale já je nevyslyším.”
Jeremiáš mluví k utečencům do Egypta:
Jr 44, 9-10: Což jste zapomněli na zlé skutky svých otců a na zlé skutky judských králů a na zlé skutky jejich žen i na zlé skutky své a na zlé skutky svých žen, jichž jste se dopouštěli v zemi judské a v ulicích Jeruzaléma? Dodnes nejsou zkrušeni, nebojí se, neřídí se mým zákonem ani mými nařízeními, která jsem předložil vám a vašim otcům.
Jejich odpověď: 16-18 :”V tom, co jsi nám mluvil ve jménu Hospodinově, tě neposlechneme. Určitě však splníme všechno, co vyšlo z našich úst, že budeme pálit kadidlo královně nebes a že jí budeme přinášet úlitby tak, jak jsme to dělávali my i naši otcové, naši králové i velmožové v městech judských a na ulicích Jeruzaléma. Tehdy jsme měli chleba dosyta, bylo nám dobře, nic zlého jsme nezakoušeli. Od té doby, kdy jsme přestali pálit kadidlo královně nebes a přinášet jí úlitby, máme nedostatek ve všem a hyneme mečem a hladem.”

Babylonie
Nabúkadnesar odvedl vedoucí kruhy. O tom jak žili, si můžeme udělat představu podle Ezechiele, jednoho ze zajatců. Rozmístili je na několik míst v Babylonii. Ez 3,15: Tak jsem přišel do Tel Abíbu k přesídlencům usazeným u průplavu Kebaru, k těm totiž, kteří tam byli usazeni (Ezd 2,59). Byli v postavení nevolníků, ale mohli zakládat rodiny, stavět domy a zakládat zahrady atd.( Jer 29,5).
Žili pohromadě, mohli si sami utvářet život svého společenství. Jmenovitě je však doložen pouze Tel Abíb na řece Kedaru. Možná byli nasazeni na obnovu zničených území. Mají mezi sebou starší (Ez 8,1 14,1 20,1).
Mnozí se domohli významného postavení. Ezdráš a Nehemjáš jsou dokladem, že se dostali až do služby královského dvora. Dochovaly se např. doklady z obchodního domu Murašových v Nipuru, kde je mnoho židovských jmen. Mnozí se dopracovali tak uspokojivého postavení, že se ani nechtěli vrátit, když to bylo možné – tj. roku 538. Babylonská diaspora duchovně vyrostla a přinesla do staré vlasti ty nejlepší duchovní podněty a tradice.
Začátky v Babylonii však byly těžké. Lid se octl v nečisté zemi, kde nebylo možno přinášet oběti. Zajatci se však mohli shromažďovat
Ez 33,30-33:”Ty, lidský synu, slyš. Synové tvého lidu si o tobě povídají u zdí a u vchodů do domů a mluví mezi sebou, jeden s druhým: »Pojďte a poslechněte, jaké slovo vychází od Hospodina!« Přicházejí k tobě, jako když se schází lid k rokování, a sedají si před tebou jako můj lid. Poslouchají tvá slova, ale podle nich nejednají. V ústech mají horoucí slova o tom, co udělají, ale jejich srdce tíhne za jejich mrzkým ziskem.
Tys pro ně jako ten, kdo horoucně a krásně zpívá a pěkně hraje. Poslouchají tvá slova, ale vůbec podle nich nejednají. Až to přijde, a už to nadchází, poznají, že byl mezi nimi prorok.”
Vzpomínali na starou vlast (Ž 137) a připomínali si mnohá proroctví a zaslíbení. Místo krvavých obětí přinášeli oběti rtů – modlitby. Pro svá shromáždění si vybudovali synagogy – instituce, kterou starověk neznal – žádné náboženství se neobešlo bez chrámu.. Podle tradice je první vybudoval král Jójakín. Možná konaly jakési smuteční bohoslužby.
Synagogy se staly centrem duchovního života. Scházeli se tu ke slyšení Božího slova a k modlitbám. Posvátné texty se zde studovaly, opisovali a vykládali.
Studium textů vedlo židy k zachovávání odlišnosti od pohanského okolí. To bylo nyní mnohem těžší než v době, kdy žili ve své vlastní zemi. Judsko bývalo homogenní.
Působení proroků: Ezechiel nejprve ohlašuje soud, po pádu Jeruzaléma ohlašuje naději na spásu. Věří v návrat, zajetí má lid očistit, znovuvzkřísit a spojit znovu Izrael a Judsko. Líčí znovu vybudováni chrámu Ez 40-48 a obnovu bohoslužeb.
II Izajáš– víra v brzký návrat je u něj ještě silnější. Cílem bude obnovení Jeruzaléma. Silné eschatologické rysy, změny mají ráz nového stvoření, cílen dějin: poušť se změní úrodnou zemi, nový exodus, chrám však u II Iz zmíněn není. Jak exulanti na tyto naděje reagovali nevíme.
Odlišnosti – K jejich přežití byla důležité setrvání v odlišnosti. Prvním znakem odlišnosti byla obřízka. Mezi Babyloňany to vyniklo ještě více, protože se neobřezávali. Abk 2,15.
Druhým rysem byl svěcení soboty. Patrně až v Babylonii se ustálila na pevný den v kalendářním týdnu.
Pro Babyloňany byl každý sedmý dne nešťastný proto nepracovali, aby něco nepokazili. Pro Židy však to byl den radosti a svobody.
Jójakín byl však viditelnou zárukou, že platnost Hospodinových zaslíbení trvá. Trůn Davidova rodu měl být nepohnutelný (1Kr 2,4 a 8,25). Království nebylo možné obnovit, ale naděje lidu se upíná do neurčitelné budoucnosti. Přijde davidovský král mesiáš (Za 9,9 a Mi 5,1).

Egypt – zde se později zrodila LXX, která tolik pomohla křesťanské církvi a misii. Existovaly tu dvě skupiny:
Hornoegyptská diaspora je starší. Podle 2Kr 25,26 a Jr 40,16-44,13 víme že část Judejců sem uprchla. Částečně tu asi již Judejci byli, král Menaše dal Asyřanům k dispozici judský vojenský oddíl k tažení proti Egyptu, jiní byli snad výměnou za koně (srov.Dt 17,16) – buď tedy zajatci faraóna nebo sem utekli roku 587 po pádu Jeruzaléma. Mohli to však být také kolonisté ze severního Izraele. Podle nalezených papyrů žila poblíž Asuánu židovská vojenská kolonie, usazená zde faraónem k ochraně jižních hranic Egypta. Měli tu dokonce svůj chrám s plným vybavením pro konání všech obětí. Víme, že perský král Kambýses tento chrám ušetřil roku 525, na rozdíl od chrámu egyptského. Později byl chrám zbořen. Žádali pak Jeruzalém o povolení stavby nového chrámu. Jeruzalém to povolil, ale jen když se zde nebudou konat krvavé oběti. To znamená, že Jeruzalém byl považován v 5 století za centrum a autoritu. Druhý dopis do Samaří znamená, že pro ně ještě sever znamenal starou tradici a rozkolu nevěděli.
Hospodina zde ctili pod jménem Betel a vedle něho uctívali ještě ženské božstvo a třetí, které hrálo roli syna. Tyto pohanské prvky si asi přinesli už z domova. Jinak stáli na půdě Mojžíšova zákona. Slavili velikonoce a udržovali spojení se starou vlastí.
Druhá skupina byla usazena v dolním Egyptě. Do popředí se dostala Alexandrie. V Leontopoli měli později také svůj vlastní chrám. Postavil jej velekněz po útěku z Jeruzaléma, kde byl chrám roku 161 znesvěcen Antiochem Epifanem.. Tento chrám dokonce vydržel déle než Jeruzalémský a byl zničen až roku 73 po Kristu.
Zde začaly vznikat překlady biblických knih do řečtiny. Časem byly spojeny do souboru zvaného LXX. Tato bible – mírně se liší od pozdějšího souboru knih hebrejského – kterou používala první církev, měla nesmírný význam pro pozdější rozšíření křesťanství.

Pád Babylóna:
612 podlehlo asyrské hlavní město Ninive spojenému náporu Médů a Babyloňanů a ti si 606 asyrskou říši rozdělili. Médové měli severní část, Babyloňané získali jižní oblasti včetně Palestiny. Sláva novobabylonské říše však nebyla dlouhá, přestože přinesla krátký rozkvět. Král N se mohl díky míru s Médy věnovat stavební činnosti. Zveleboval zemi stavbou průplavů, podporoval chrámy. Po jeho smrti 562 však nastal úpadek. Poslední král byl slabý a podivín. Znepřátelil si kněžstvo boha Marduka. Podpořil také Kýra, který porazil Médy 550. V něm mu však vyrostl soupeř. Po vítězství nad lydským Kroisem (547), proslulým svým bohatstvím, obsadil Kýros celou Malou Asii. Mnohé národy to sledovali s nadějemi. Neznámý porok II Iz vidí v Kýrovi dokonce Hospodinova pomazaného, který lid vysvobodí.
Iz 44,28: O Kýrovi praví: “Hle, můj pastýř. Vyplní každé mé přání. Řekne Jeruzalému: »Budeš vybudován!« A chrámu: »Budeš založen!«”
Iz 45,1: Toto praví Hospodin o svém pomazaném, o Kýrovi: “Já jsem ho uchopil za pravici, pošlapu před ním pronárody, rozvážu opasky na bedrech králů, zotevírám před ním vrata, brány už nebudou zavírány.
Kýros vskutku Babylónii roku 539 napadl a byl v Babylóně uvítán kněžstvem a ostatním obyvatelstvem jako vysvoboditel. Během deseti let se stal vládcem světa. Jeho syn Kambýses (525) si později podmanil i Egypt. Vytvořil tak větší říši než všechny dosavadní. Od Středozemního moře až po Indii, od Černého moře až po Núbii.

Perská říše
Perští králové přistupovali k porobeným národům jinak. Asyřané a Babyloňané chtěli rozbít jejich národní jednotu tím, že je přestěhovali a vytvořili z nich beztvarou masu (sídliště). Jednotu říše podporovali jednotným kultem. Znaky státního boha a jeho oltáře byly ve všech chrámech a zemích jejich říše.
Peršané ctili národní svéráz poddaných. Jednotlivé kraje měli rozsáhlou autonomii. Nebyla jedna úřední řeč, ale užívalo se místní řeči. V Palestině to byla aramejština. Měla jednoduchou hláskovou abecedu a stala se nakonec jednotícím dorozumívacím jazykem předního Orientu včetně Egypta.
Žádný oficiální státní kult nebyl. Perští králové byli nábožensky tolerantní. Kýros uctil Marduka, ačkoli nebyl jeho ctitel. Tak si získal lidi a kněze v Babylónii. Jeho syn Kambýses dbal o egyptské chrámy a zachoval i židovský chrám v Egyptě. Dareios II se roku 419 dokonce zajímal o řádné slavení velikonoc v židovské kolonii v Egyptě. Králové netrpěli žádné náboženské nesrovnalosti.
Největší užitek z této snášenlivosti mělo židovstvo. Nedosáhli sice politické svobody, ale mohli si obnovit chrám a plný bohoslužebný život. Bylo to nejklidnější období jejich dějin. Pod cizí správou!

Obnova chrámu
Základ k obnově duchovního života v zaslíbené zemi dal Kýrův edikt, který byl vydám hned po dobytí Babylóna roku 538. Zřejmě měli židé možnost krále upozornit na nespravedlnost, které byly vystaveni. Ukořistěné nádobí z jeruzalémského chrámu toho bylo důkazem. Kýros chtěl napravovat násilnosti babylóňanů a získával si tak sympatie a vděčnost podrobených národů.
Kýros vydal výnos hned v prvním roce vlády. Zachoval se nám v opise z pozdější doby. Když se za Dareia řešila otázka, zda mají povolení stavět, našel se edikt v královském archivu a opis byl zaslán beze změny satrapovi, který se podle něho řídil. Opis do říšské aramejštiny máme v Ezd 6,3-5.
V prvním roce svého kralování vydal král Kýros rozkaz o domě Božím v Jeruzalémě: Tento dům buď zase postaven na místě, kde se obětují oběti. Ať je od základů opraven. Jeho výška budiž šedesát loket, jeho šířka také šedesát loket. Tři vrstvy budou vždy z kamenných kvádrů a jedna vrstva z nových trámů. Náklad bude uhrazen z královské pokladny. Také zlaté a stříbrné nádoby z Božího domu, které odnesl Nebúkadnesar z jeruzalémského chrámu a donesl do Babylóna, ať jsou vráceny, ať přijdou do jeruzalémského chrámu na původní místo a jsou složeny v Božím domě.”
Král nařizuje obnovu chrámu, vrácení nádobí a stanoví pomoc ze státních prostředků. Pokládal se za dědice judských králů a přiznal se k jejich povinnostem. Nabúkadnesar chrám zničil, Kýros převzal náhradu škody. Podobná věc je obsažena na tzv. Kýrově válečku, kde oznamuje vrácení božstev a obnovu svatyní v rozmanitých oblastech své říše. Není však jisté, zda Kýros hned vydal také výnos o návratu exulantů. Podle teologie Ezd 1,3 to bylo nutné, protože země byla prázdná. To však není pravda. Hovoří se tu o místě, kde se konají oběti.
Nádobí chrámu je předáno jakémusi Šéšbasarovi – judskému knížeti, který byl Kýrem dosazen jako místodržitel a položil základy chrámu. Ale víc o něm už neslyšíme. Možná to byl davidovec. Šéšbasar je babylónské jméno. Někteří ho ztotožňují se čtvrtým synem krále Jójakína, Šénasarem (1Pa 3,18), ale jisté to není. Těžko by to dostal za úkol právě davidovec. Lidé, kteří přišli, měli příliš osobních starostí – přišla neúroda( Ag 1), nové války a spory. Stavba byla nakonec dokončena až po dvaceti letech od svého zahájení – také díky tomu, že přišly další vlny navrátilců.
Perská říše se otřásla smrtí krále Kambýse( 522). Neměl syna, ani dědiců, říše se ocitla ve zmatku, mohla se kdykoli zhroutit. O trůn se ucházelo několik lidí. Nakonec ho získal příslušník jiné královské větve Dareios.
Možná právě tehdy židé očekávali možnost osamostatnění. Nástup Dareia musel být jistě zklamáním. Peršané se znovu pevně chopili moci. Uprostřed zklamání přichází proroci Ageus a Zacharjáš ( roku 520). Ageus volal k obnově stavby chrámu. Tvrdí, že hospodářská bída, která na lidi dolehla je důsledkem toho, že Hospodin není uprostřed lidu. Zacharjáš vidí v dokončení chrámu viditelný začátek splněných zaslíbení. Jednou se tu budou scházet všechny národy a přinášet sem své poklady.
Dějiny židovstva mají nyní dvě střediska: Jeruzalém a diasporu. Mezi oběma centry byly intenzivní vztahy a diasporní židé cítili odpovědnost za to, co se děje v Jeruzalémě. Především od nich vycházeli důležité impulsy k obnově. Poměry však byly tak těžké, že lid, který přežil v Judsku, nebyl schopen obnovu provést. První podnět vzešel od navrátilců. Bylo jich však málo a ani přes státní podporu stavbu neuskutečnili.

Problémy se stavbou
Další jméno v popředí je Zerubábel, který nese titul judský místodržitel. Za něho začínají oběti, slaví svátek stánků a začíná stavba chrámu, společně s knězem Jóšuou. V té době vystupují proroci Ageus a Zacharjáš, kteří jsou jmenováni také v Ezd 5,1 a 6,14.
Nový správce Judska, Zerubábel, byl vnuk krále Jójakína – tedy davidovec. Ačkoli byl z královského rodu, byl nyní v perských službách. Víme o něm však málo. Zasloužil se o obnovu chrámu a započaté dílo dokončil. Potom se nám ztrácí – nevíme, zda se vrátil zpátky, nebo náhle zemřel.
Jak spolu souvisí Šéšbasar a Zerubábel není jasné. Působení druhého však souvisí již z dobou Dareiovou. Zerubábel a Jéšua měli hlavní podíl na dostavbě chrámu, ale při jeho posvěcení už o nich neslyšíme. Zerubábelovo zmizení možná souvisí s nenaplněním mesiánského očekávání, se kterým přišli proroci (Ag 2,20 -23 a Za 4,6). Podle Za 3 byl Jóšua vystaven osočování. Toto očekávání se uchovalo, i když se nenaplnilo a přechází v očekávání Mesiáše z rodu Davidova.
Obyvatelé severních území chtějí stavět chrám také. Odvolávají se, že uctívají Hospodina ode dnů asyrského krále, který je tam přesídlil. Navrátilci to však odmítají – podle Ezd jde o čistotu náboženství a vymezení se vůči cizinců – s Babylóňany neměli nic společného. To posilovalo jejich svébytnost. Ti, co žili doma, žili v otevřené situaci, bez chrámu jako centra a neměli jasné vědomí oddělenosti. Navrátilci přišli s jasnou představou a vyhraněnými představami o čistotě židovského náboženství – doma nalezli opačný stav věcí, splynutí s místní kulturou a náboženstvím. Bylo třeba tříbení a vymezování. Ag 2,10 nazývá vlastní lid nečistým.
Stavba chrámu je provázena překážkami. K perskému dvoru docházejí žaloby místních obyvatel, kteří připomínají odbojnost judských králů. Dareios dá věc přešetřit a najde původní Kýrův výnos. Novým nařízením zajišťuje dokončení stavby. Oba texty jsou v aramejštině a jsou nepochybně původní. Jinak by byly v hebrejštině. Dáreios potvrzuje všechny Kýrovy výsady. Stát uhradí stavební materiál a přebírá péči o oběti (Ezd 6,8). V chrámu se budou modlit za krále a jeho rodinu.
Ezd 6,9-10: Vše nezbytné, býci, berani a beránci k zápalným obětem pro Boha nebes, pšenice, sůl, víno a olej ať jsou vydávány jeruzalémským kněžím podle jejich požadavků na každý den bez nedbalosti, aby mohli přinášet vonné dary, libé Bohu nebes, a modlit se za život krále a jeho synů.
Dareios tu jedná jako dědic judských králů. Neposkvrní chrám žádnými státními symboly a božstvy, jako to dělali králové asyrští a babylónští. Chrám byl dostavěn asi roku 515.
Chrám znamenal nové duchovní centrum, podobně jako za Šalomouna. Znamenal nyní ještě víc. Už nežili v jedné zemi, neměli svého krále, mluvili různou řečí. Nyní se stává chrám pevným jednotícím bodem. Měli už synagogy, ale chrám byl symbolem. Pouhá jeho existence byla důležitá i pro ty, kteří jej třeba nikdy v životě nespatřili. Před zajetím byl chrám více královskou svatyní a kněžstvo královským úřednictvem. Nyní byl však král daleko a byl cizinec. Je to chrám, který patří celé pospolitosti. Oběti jsou přinášeny zástupně za celý národ.
Roste význam velekněze, který se stává nejvyšším představitelem židovstva. Měl být z rodu Sádokova, který zaujímal čelné postavení už za časů Davida a Šalomouna. Velekněz, který působil za Zerubábela se jmenuje Jóšua a je potomkem Sádokovým – Ag 1,1 a Za 3,8 Ezd 2,2 a Neh 7,7.
Vedle kněží vzniká ještě třída levitů – nižší kněžstvo a pomocný personál. Těžištěm náboženského života se však stávají synagogy. Při nich se vytvořila zvláštní skupina učenců, kteří se zabývali studiem textů. Mezi tyto písmaře patřil i Ezdráš.

Doba Ezdráše a Nehemjáše
O dalších desetiletích po dostavbě chrámu roku 515 prameny mlčí. Nevíme, zda měl Zerubábel nějakého nástupce atd. nevíme. Jediný pramen jsou paměti Ezd a Neh. Bible jejich působení spojuje, ačkoli asi působil každý zvlášť a po sobě.
Oba však pocházejí z exulantů nikoli z Palestiny. Ezdráš je z Babylóna a Nehemjáš ze Šúšanu (Súsy) – dvorní číšník. Oba jsou z diaspory a významně zasahují do poměrů ve vlasti. Vzhledem k tomu, že tyto zprávy jsou z daného období jediné, je zřejmé, jak důležité bylo jejich působení.
Ezdráš je písař zákona Boha nebes, což lze chápat jako perský úřední titul – něco jako tajemník. pro židovské náboženství. Jako perský „referent“ a znalec je vyslán do Palestiny.
Nehemjášovo povolání má soukromější ráz. Od příbuzných se dozví o bezútěšné situaci „doma“ a vyžádá si povolení znovu vystavět město, kde jsou hroby jeho otců. Obdrží svolení a vojenský doprovod. Dále má titul místodržitel.
Ezdrášův úkol je opsán v listu krále Artaxerxa (Ezd 7,12-26). Připojí se k němu 5 tisíc osob a ještě levité a chrámoví služebníci. Hlavní úkol je prozkoumání Judska a Jeruzaléma podle zákona jeho Boha, který má v písemné podobě s sebou. Ezdráš ustanoví soudce, kteří budou zákon prosazovat a vyučovat. Zákon Boha Mojžíšova je považován za zákon královský. Jde o zákon pro židovské obyvatelstvo v perské říši, který je platný zároveň jako královský. Jde tedy o vizitaci poměrů a prosazení židovského práva.
První problém je otázka smíšených sňatků. Zpráva je líčením vizitace. Vše je zjištěno, sepsáno a řešeno. Ezdráš však potvrzuje zákon, který musel být již znám, nepřináší něco nového. Šlo však o to uvézt jej v praxi. Čtení tóry podle Neh 8 je naplněním příkazu Dt o svátku stánků (Dt 31,9-13). Jde o provedení tohoto biblického nařízení.Tóra a její předčítání se stává středem, kolem kterého se shromažďuje celá obec. Chrám již nehraje ústřední roli.
Nehemjáš usiluje o obnovu hradeb. Proti němu stojí místodržitel Samaří Sanbalat. Rivalita mezi Samařím a Jeruzalémem tak pět ožívá. S touto skupinou sympatizuje úzká vrstva boháčů. Nehemjáš zvýšil do té doby nepatrný počet obyvatel Jeruzaléma (11,1). To znamená, že dosud většina žila mimo Jeruzalém a město nebylo středem života. Bylo tu také velké sociální napětí – venkovské obyvatelstvo bylo v pozici dlužníků, vykořisťování se dálo od vlastních soukmenovců. Nehemjáš prosadil všeobecné prominutí dluhů ve veřejném shromáždění a přísahu před Bohem.
Nehemjášovy zásady: 1. neženit se s příslušnicemi národů země – 2. neobchodovat s cizinci o šabatu a svátcích – 3. ponechat pole každý sedmý rok ladem a věřitel se po tu dobu zřekne protihodnoty – 4. řádné placení chrámové daně -5. rozvržení dodávek paliva pro oltář – 6. dodávky prvotin
U Nehemjáše vystupuje sociální aspekt, desátky levitům, pro něž to byla obživa.
Nehemjáš provádí konsolidaci. Výstavbou hradeb a zvýšením počtu obyvatelstva dal judské provincii opět centrum. Úpravou chrámových dávek zajistil řádný průběh obětního kultu.
Co bylo dál?
Návrat má dvě těžiska: Šésbasar a Zerubábel a potom Ezdráš a Nehemjáš. Již žádné další jméno není nikde ve SZ zmíněno. Všechny instituce jsou znovu zřízeny – kromě království. To vše se nyní stává předmětem tradice.
Asi sto let zůstalo Judsko pod perskou vládou a úplně nám chybějí zprávy. Situace asi byla dál stejná jako víme z kniha E+N.
Měřítka čistoty: tj. hlavní slovo určují ti, kdo se vrátili – ne však ti, co zůstali doma. Velká skupina židů zůstala žít v Persii – o ní hovoří kniha Ester. Nemají již přímé spojení, ale tím, že byla tato kniha pojata do bible, hlásí se i k této diaspoře. Babylónsko-perská diaspora je součástí židovského národa.
Složitější je vztah k egyptské diaspoře. Žádají o stavbu chrámu, dostanou z Jeruzaléma souhlas, ale nesmí přinášet krvavé oběti, pouze suché. Poslední dochované texty jsou z roku 399.
Velké napětí je však mezi Jeruzalémem a Samařím. Zde existuje vlastní tradice úcty k Hospodinu, která navazuje na severoizraelský kult. Za Alexandra Velikého dostali povolení postavit vlastní chrám. Osamostatnili se a mají svou Tóru. Nic z toho již nenašlo ve SZ ohlas s výjimkou knih Kazatel a Daniel.
Pak nastala helénizace a to už byl hebrejský SZ uzavřen. Do LXX se dostalo několik knih z tohoto období (Tobiáš, Jesús Sírach, knihy Makabejské atd.).
V popředí nyní stojí boj o čistotu – důraz na kultická ustanovení v konečné podobě Tóry.
Současně však i radost z chrámu, bohoslužeb a slavností (Ezd 3,12 6,22 Neh 8,12 .17 Neh 12,27 .43).
Písemně zachycená tóra, která se stává středem zbožnosti (viz tórické žalmy 1,19, 119).
Jiná linie je prorocká, která v E+N chybí. Mesiánská očekávání Syna Davidova ze Za zde nejsou.

HBD – str. 106
Z knih Pa je to postava Davida, aniž by byl mesiánskou postavou. Má význam pro chrám. To určilo podobu žaltáře. Důraz na tóru je i v Pa – proroci varují, že se naplní Dt 18,15.17
Další knihy z té doby jsou o krizi klasické moudrosti – Jób a Kazatel
Rozmanitost teologických proudů a hnutí je tedy velká.