První Paralipomenon

Soustředí se na spasitelné Boží plány od stvoření člověka až po konec vlády krále Davida a přípravy na stavbu chrámu. Chrám zde tvoří střed a vrchol. Po návratu to bylo totiž to jediné, co bylo možné obnovit.
Ústřední postavou knihy je David. Nemluví se vůbec o událostech před Saulovou smrtí. Je vypuštěno Davidovo vítězství nad Goliášem, jeho skrývání i vše, co by na něj vrhalo nějaký stín. Nezmiňuje se, jak a proč se Bat-šeba stala jeho ženou, ani spory a násilí mezi jeho syny. Největší pozornost je věnována přenesení schrány do Jeruzaléma a přípravám na stavbu chrámu včetně ustanovení bohoslužebných řádů. Dokonce i zprávy o Davidových vítězných válkách tvoří součást pojednání o chrámově bohoslužbě. Pozornost se obrací výhradně do minulosti, do zlatého věku krále Davida. V tom se liší od knih prorockých, které hledí do budoucnosti. Ale i autor Pa myslí na budoucnost – to, co bylo slavné a dobré v minulosti, má naději být obnoveno a zachováno v budoucnu.
1-9 rodokmeny
Začátek tvoří genealogie: od Adama až po návrat ze zajetí – sestavená za použití textů z Gn a knih Sa a Kr. Pomocí rodokmenů pisatel reaguje na otázku: Má o nás Bůh ještě zájem? Dokazuje, že mezi Adamem a jeho generací je přímá kontinuita. Odpověď tedy zní: Ano, Bůh o nás vždycky měl zájem.
Jde mu však o celý Izrael. Je zajímavé, že v době, kdy severní kmeny byly už dávno ztraceny v zajetí, jsou zde předloženy jejich rodokmeny, To naznačuje, že rozkol mezi dvěma státy nepokládá autor za trvalý ani žádoucí a vyjadřuje naději na budoucí obnovu celého národa. ( chybí jen kmeny Zabulón a Dan).
V rodokmenech jde také o to, kdo je způsobilý pro královský a kněžský úřad. Někteří měli tehdy problém takový původ prokázat – nebyli v seznamech (viz. Neh 7,61-65). Rodokmeny zachycují také sociální postavení, vojenské povinnosti, rozdělení země a dědická práva.
1 od Adama k Abrahamovi a 12 Jákobovým synům
2 genealogie od Judy až po Davida a jeho sourozence
3 seznam Davidových potomků včetně všech králů až do poexilní doby
nikde se nevyskytuje tolik vyznavačských jmen s částicí jó nebo jáš = JHVH
Jóšafat – H soudí, Achazjáš – H drží, Amasjáš – H je udatný, Azarjáš – H pomáhá, Chizkijáš – H upevňuje, Jóchanan – H se smilovává, Abdiáš – H je Otec, Jóram – H je vyvýšený, Sidkijáš – H je spravedlnost.
Co nemohli dokázat svými životy, o tom svědčila alespoň jejich jména.
Při četbě seznamů se stále vyslovovalo jméno Boží – doklad toho, že H je stále se svým lidem.
4 další větve potomků Judových a Šimeónových, po babylonském zajetí byla snaha uchovat každé jméno, aby nebylo zapomenuto a ztraceno – židovská jména v památníku v Jeruzalémě a Pinchasově synagoze,
5 seznamy kmene Rúben, Gád, 1 Manasesova,
Lévi – zvlášť synové Áronovi, – posloupnost velekněží až do doby exilu.
Kněžský úřad je předáván nezávisle na životě nevěrných králů a přes dějinné katastrofy – 23 jmen.
Po posledním Jósadakovi, který byl odveden do zajetí nastoupí 24. velekněz Jéšua (Ezd 3,2).
Velekněz nakonec nahradí krále a stane se nejvyšším představitelem lidu
6 Potomci Lévi a jejich města – podle těchto seznamů se po návratu ze zajetí dokazovala čistota rodu
tj. možnost sloužit ve svatyni. Je tu zmíněn i Samuel.
Jsou tři rody zpěváků – to má potvrdit spolehlivost liturgie, kterou zavedl David
Jen málo jmen je jahvistických , což svědčí o starobylosti těchto seznamů.
zmíněna je přímá souvislost mezi modlitbou a Boží pomocí – dal jim vítězství
5,20 Dostalo se jim proti nim pomoci, takže jim byli vydáni do rukou Hagrejci i všichni jejich spojenci; úpěli v boji k Bohu a on jejich prosby přijal, protože v něho doufali.
6,39-66 seznam lévijských měst – jsou však vynechána města, která zrušil při centralizaci kultu
Joziáš – okolí Jeruzaléma a severní část u Dan
7 pokolení Isachar, Benjamín Neftalí a 1 Manases, Efrajim, Ašer,
8 rodokmen od Benjamína k Saulovi,
není uveden kmen Dan (přesídlil na sever, ale jejich svatyně v Dan byla falešná,
proto jsou vyřazeni ze svazku Izraele, Zabulón patrně splynul s kmenem Isachar.
Počet pokolení je však 12, protože Josef má tři kmeny (2 x Manase, a 1x Efrajim),
Juda a Lévi mají seznam nejdelší, tj. jsou považováni za nejdůležitější – dodnes
9 navrátilci z exilu – seznam se shoduje z listinou v Neh 11,3-19.
Počet obyvatel Jeruzaléma je 690 Judejců a 956 Bejnamínovců, částečně i potomci Josefovi.
Kněží je 1760 a vrátných 212. Dostáváme součet 3902.
To odpovídá situaci po návratu. Izrael se umenšil, ale přesto je zázrak, že se znovu začíná.
Samostatně jsou zmíněny povinnosti vrátných. Je to služba, kterou jim svěřil již Samuel a David.
Nejde o historii, ale o jejich význam a legitimitu. Každé ráno otevírají vrata chrámu, stojí na stráži, hlídají poklad a chrámové potřeby. Připravují masti, oleje a předkladné chleby. Čtyři skupiny vrátných se po týdnu střídali ve službě. Důraz na strážní službu ukazuje na ohrožení vnější i vnitřní, které existovalo nejen na poušti, ale i v době budování po exilu – především porušení Božích řádů.

Davidův příběh 10 -16

Nejzajímavější je, co autor Pa vypustil. S výjimkou sčítání není zmíněna žádná příhoda, která by nějak poskvrnila obraz Davida a Šalomouna. Jsou to slavné, poslušné a vítězící postavy, které mají Boží požehnání. Přechod vlády mezi Davidem a Šalomounem je plynulý, žádné spory nejsou zmíněny.
1Pa 29,28 :I zemřel David v utěšeném stáří nasycen dny, bohatstvím a slávou. Po něm kraloval jeho syn Šalomoun.
Šalomounovo ustanovení je přijato s nadšením všemi lidmi (28-29). Důstojníci, kteří podle 1Kr 1,7-10 podporovali Adonijášův převrat, zde přijímají Šalomouna bez problémů (1Pa 29,24). Dokonce i Šalomounův syn Rechabeám je chválen za to, že chodil cestou Davida a Šalomouna, ačkoli víme, že jeho vinou bylo království rozděleno.
Není to však pouhá glorifikace starých dobrých časů. Autorovi jde o důraz na Boží zaslíbení Davidově dynastii. David a Šalomoun tu jsou výrazem nadějí na obnovení judského království v době perské vlády! Z toho hlediska popisuje začátek království. Dnes víme, že se to nerealizovalo, ale tenkrát to naděje byla!
Podobnou nadějí bylo obnovení chrámu. To se skutečně podařilo. Proto snaha popsat a spojit úsilí o vybudování chrámu již s Davidem. Podle 1 Pa to David již připravuje a Šalomoun dovrší. Obřad přenesení schrány se v 1 Pa týká chrámu. V knihách královských prosí Šalomoun o moudrost k vládnutí, zde o moudrost pro stavění: 2Pa 2,12 x 1 Kr 5,7. Moudrost dostává u oltáře 2 Pa 1,5.
Třetí charakteristikou je, že starší příběh je využit jako model k popsání jiné situace. Vztah mezi Mojžíšem a Jozuem je využit jako model nástupnictví mezi Davidem a Šalomounem. Důraz je na podobnost mezi budováním stánku úmluvy a pozdějším chrámem. Podobně šlo o kontinuitu a podobnost mezi starým Izraelem a generacemi, které jsou svědky budování druhého chrámu. Chizkijáš považován za druhého Šalomouna, Abíjáš je jako král Achaz, Jóšafat následovník svého otce Ásy.

10 Davidův příběh začíná Saulovou smrtí, který ukazuje, že království ohrožovala Saulova nevěra, a to že nehledal Hospodina
10,13-14:Tak zemřel Saul pro svoji zpronevěru; zpronevěřil se Hospodinu, protože nedbal na Hospodinovo slovo. Dokonce se dotazoval věštího ducha. Hospodina se nedotazoval, proto jej Hospodin usmrtil a převedl království na Davida, syna Jišajova.
11 Davidova vláda – není zmíněno dočasné kralování nad Judou, ale hned nad celým Izraelem
dobytí Jeruzaléma a seznam jeho bohatýrů – není zmíněn Jóab!
11,9 :David se stále více vzmáhal a Hospodin zástupů byl s ním.
12 Davidovo vojsko z doby skrývání před Saulem – jsou tu zmínění příslušníci všech kmenů,
dokonce i Benjamínci – konflikt se Saulem je tedy chápán jako osobní věc.
Je tu zřejmá snaha zakrýt spory a války mezi severem a jihem.
13 před přenesením truhly je svoláno velké shromáždění, je však přerušeno kvůli Uzovi
14 přenesení je doprovázeno Davidovým úspěchy, poslové z Týru a vítězství nad Pelištejci
15 doprava truhly do města, dosazení levitů za nosiče truhly
zde vše organizuje a řídí David, podrobný popis , co má kdo dělat
vše konají kněží a levité, kteří v 2 Sa nejsou zmíněni,
David zavádí bohoslužebné pořádky podobně jako kdysi Mojžíš
16 schrána je umístěna v připraveném stanu, i když se ještě počítá s obětmi v Gibeónu.
Tam zřejmě zůstal stan setkávání a samotná schrána byla přenesena do Jeruzaléma.
chrámoví zpěváci pějí žalmy
8-22 = Ž 105, 1-15 23-33 = Ž 96 a 34-36 = Ž 106,1 a 47n.
Důrazy: Hospodin je Bůh smlouvy, odkazy na praotce a vyvedení z Egypta,
Boží svobodná volba a vyvolení Izraele, cesta pouští,
po něm následuje vyhlášení Hospodinova panství, ostatní bohové jsou jen modly
– zřejmě součást novoročních slavností – při nich byla schrána vnášena do svatyně.
Lid vítal Hospodina. Závěr zmiňuje Hospodinovo milosrdenství.

Příprava na stavbu stavba chrámu a postava Šalomouna 17-29

Je vynecháno vše, co by mohlo obraz Davida a Šalomouna pokazit. Není zmíněno Davidovo cizoložství, Nátanova řeč o soudu, ani vzpoury Davidových synů
17 = 2S 7 Dům Hospodinův a dům Davidův
18 = 2S 8 Vítězství nad okolními národy
19 = 2S 10 vítězství na Amónovci
20 vynechání Davidova mravního selhání – pouze úspěch při dobytí Raby.
21 nešťastné sčítání lidu – nešlo vypustit – podle něho totiž bylo vybráno místo na chrám
– zde sčítání na pokyn satana, Jóab nesčítá Lévijce, cena humna je jiná než v knihách Kr.
David si volí jako trest upadnout do rukou Božích a ne lidských – anděl zhoubce
21, 13: David Gádovi odvětil: “Je mi velmi úzko. Nechť prosím upadnu do rukou Hospodinu, neboť jeho slitování je přenesmírné, jen ať nepadnu do rukou lidských.” Hospodin tedy dopustil na Izraele mor. I padlo z Izraele sedmdesát tisíc mužů.
David prosí za Izrael, který trpí za jeho hřích. Bůh Davida ujistí o místě, kde má být chrám a David toto místo – humno, kde se mlátilo obilí – koupí. Hospodin odpoví znamením – oheň seslaný z nebe. Od té doby už nechodili obětovat do Gibeónu.
22 – 29 úloha Šalomouna jako následníka a dokončovatele Davidova díla – bez opory v předloze
22 David pověřuje Šalomouna stavbou a předává mu materiál a řemeslníky ( asi cizinci).
23 rozdělení lévijců : 24 – kněžské třídy, 25 – seznam zpěváků
26 seznam vrátných, strážci skladů a soudci – doklad poexilních nároků na kněžskou vládu
27 vojenská civilní správa, ideál – 24 tisíc mužů na každý měsíc, celkem 288 tisíc
předáci jednotlivých pokolení – z 12 není uveden Gád a Ašer,
místo nich kmen Áronův, přesný počet však není zjištěn,
27,25-31 12 předáků nad majetkem, specialisté – stará jména neizraleců – zřejmě původní!
28 Pokyny pro stavbu chrámu – číst
David oznamuje všemu lidu, proč nemohl postavit chrám.
Jeho kralování je založeno na Božím vyvolení, o nástupci rozhoduje král
trvalost království je podmíněna královou poslušností, všichni jsou vybídnuti k hledání Hospodina
Šalomoun dostává plány, David se stává , podobně jako Mojžíš, architektem
Vybízí ho podobně jako Mojžíš Jozua – Vzchop se a buď odvážný (Dt 31,7)
29 dobrovolné dary na chrám – 29,9: Lid se radoval z toho, co bylo dobrovolně darováno, že z celého srdce se odevzdávaly dobrovolné dary Hospodinu. Také král David se převelice radoval.
chrám je tu nazván hradem, David oslavuje Boha, Šalomoun je určen za jediného vladaře.
Není ani zmínky o Davidově stáří, sešlosti a intrikách jeho synů.
Š. se ujímá vlády ještě za života otce zcela bez problémů. Pomaže ho kněz Sádok.
Sádok a Šalomoun tvoří dvojici podobně jako ji později tvoří Zerubábel a Jéšua
David umírá a jsou zmíněni tři proroci: Samuel, Nátan a Gád – i král stojí pod svrchovaností Boží
Jsou zmíněny prameny, které neznáme: příběhy proroků.
Teologické napětí
Stavbou chrámu končí jedna velká epocha Božího lidu. Z Hospodina, který putoval se svým lidem pouští, se stává Bůh, jenž si vybral Jeruzalém za místo, kde chce zjevovat svou milost. Lid kočovníků se usadil v zemi a stali se z něj zemědělci a měšťané.To však přinášelo nebezpečí, že bude Hospodin ztotožněn s místními usedlými bohy. Hospodin však není vázán na určitý prostor a místo jako oni. Vybudování chrámu byla velká teologická změna a řada lidí se s ní nikdy nesmířila. Dlouho fungovaly i ostatní svatyně. Sever měl dvě vlastní.
Zničení Jeruzaléma Babyloňany jakoby potvrdilo tuto starou tendenci. Není to důkaz, že Hospodin se od tohoto místa odvrátil!? Izrael přežil jen díky tomu, že znovu uvěřil, že Hospodin putuje se svým lidem i do Babylóna. Není tedy závislý na chrámu ani na davidovském králi! Je možno žít i v cizině a pouze dodržovat zákon. Jeruzalém a chrám je zbytečný!!!
Pak se však objevila možnost návratu – žádné velké nadšení. Proč se vracet, když chrám není třeba?
Proč ho znovu budovat? A přece se najdou nadšenci, kteří právě v chrámu a Jeruzalému vidí základ obnovy Božího lidu. Z té doby pochází dílo Letopisce. Pomocí idealizace doby Davidovi a prvního chrámu chce zdůraznit, jak je znovuvybudování chrámu a Jeruzaléma důležité. Velké naděje se vkládaly také do obnovení davidovského království ( proutek z pařezu Jišajova – Zerubábel), které se však nakonec nenaplnily. A přece bude Mesiášem Ježíš z poraženého a zapomenutého rodu Davidova! Nebyla to tedy naděje planá, i když dlouho nenaplněná.
Toto pojetí pokračuje v knihách Ezdráš a Nehemjáš. Je to nadšení a víra, že má smysl znovu budovat, od čeho se Hospodin na čas odvrátil.. Mnozí však neposlechli toto volání a zůstali v diaspoře.
Proto je v knihách Pa tolik místa věnováno zdůraznění, že někdejší změna – svaté místo Jeruzalém – není svévolná, nýbrž čin Boží. Chrám si tu vlastně staví Hospodin sám. Pořizuje plány, předává je Davidovi, ten je dává Šalomounovi, který bude stavitelem. Do díla se zapojuje všechen lid. Není to jen záležitost vladaře.

2 Paralipomenon

1-9 Šalomounův příběh
Vše se zaměřuje na stavbu chrámu a vše negativní se vynechává, není tu např. odstranění vlastního bratra, ani sňatek s egyptskou princeznou. Zato se důrazně navazuje na kultické tradice z doby Mojžíšovi
Gibeónská výsost, kde se nachází stan setkávání a oltář pro zápalné oběti z doby putování pouští
2Pa 1,3-5 a 1Pa 21,29 = Ex 33,1-11 a 38 1-7
2Pa 1,4 výslovně zmiňuje truhlu již v Jeruzalémě – Ex 37,1-9
líčení bohatství a nádhery chrámu překonává líčení v 1 Kr 6-8
chrám přejímá četné prvky Mojžíšova stánku úmluvy
7 po skončení Š modlitby sestoupí oheň s nebe a sláva H. zaplní chrám – podobně jako v Ex 40,34.
Šalomoun má vysoké postavení, ale sklízí ovoce Davidových příprav. Chrám je výsledkem působení obou.

10-36 Rozdělené království

Hlavním cílem je ukázat nárůst zlého jednání, které postupně vedlo k vyhnání. Podobně mluví 2 Kr.
2Kr 21,15: Svůj lid zavrhnu, vydám je do rukou jeho nepřátel, v lup a plen všem jeho nepřátelům, protože se dopouštějí toho, co je zlé v mých očích, a urážejí mě ode dne, kdy vyšli jejich otcové z Egypta, až dodnes.”
Objevila se však nová otázka: Trpí generace vyhnanců za své vlastní hříchy nebo za hříchy jiných? Vyhnanci se bránili, proč mají trpět za hříchy jiných. O odpověď se pokouší již proroci Jeremjáš a Ezechiel. Oba působili ve stejnou dobu. Jeden v Jeruzalémě a druhý v Babylóně.
Jer 31,29 V oněch dnech už nebudou říkat: »Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby«, nýbrž každý zemře pro vlastní nepravost. Každému, kdo jí nezralé hrozny, budou trnout zuby.”
Ezechiel 18,2: I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: “Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: »Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby«? Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat. Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší.

Kniha Paralipomenon to potvrzuje a ukazuje, že odsouzení nebyl odložený trest, ale že každá generace zakouší požehnání nebo soud, podle svého vlastního jednání. Jde o tzv. „ teologii bezprostřední odplaty“. V oddílech, které nejsou v Sa a Kr je zdůrazněna bezprostřední Boží reakce na překotné události každé doby.
1Pa 28,8-9 : Bedlivě se vždy dotazujte na všechny příkazy Hospodina, svého Boha, abyste si udrželi tu dobrou zemi a mohli ji předat svým synům do dědictví navěky.” “Ty pak, můj synu Šalomoune, poznávej Boha svého otce a služ mu celým srdcem a ochotnou myslí. Hospodin zkoumá srdce všech, postřehne každý výtvor mysli. Budeš-li se ho dotazovat, dá se ti najít, jestliže ho opustíš, odvrhne tě navždy.
2Pa 12,5 -8 :Tu přišel prorok Šemajáš k Rechabeámovi a judským velitelům, kteří se před Šíšakem stáhli do Jeruzaléma. Řekl jim: “Toto praví Hospodin: »Vy jste opustili mne a já teď opouštím vás a ponechám vás v moci Šíšakově.«” Izraelští velitelé i král se pokořili a řekli: “Hospodin je spravedlivý.” Když Hospodin viděl, že se pokořili, stalo se slovo Hospodinovo k Šemajášovi: “Pokořili se, neuvedu na ně zkázu, ale dám jim
brzy možnost úniku; mé rozhořčení na Jeruzalém nebude vylito skrze Šíšaka. Stanou se však jeho otroky, aby poznali, co znamená sloužit mně a co otročit královstvím zemí.”
2 Pa 15,1-4 :Na Azarjášovi, synu Ódedovu, spočinul duch Boží. Vyšel před Ásu a řekl mu: “Poslyš mě, Áso i celý Judo a Benjamíne. Hospodin bude s vámi, když vy budete s ním. Budete-li se dotazovat na jeho slovo, dá se vám nalézt. Jestliže ho opustíte, opustí vás. Mnoho let býval Izrael bez pravého Boha, bez kněze-učitele a
bez zákona. Když se však ve svém soužení obraceli k Hospodinu, Bohu Izraele, a hledali ho, dával se jim nalézt.
2Pa 20,20:Za časného jitra vytáhli na tekójskou poušť. Když vycházeli, Jóšafat se postavil a řekl: “Slyšte mě, Judejci i obyvatelé Jeruzaléma! Věřte v Hospodina, svého Boha, a budete nepohnutelní; věřte jeho prorokům a bude vás provázet zdar.”
2 Pa 7,14 programové prohlášení: Uzavřu-li nebesa, takže nebude deště, přikážu-li kobylkám, aby hubily zemi, pošlu-li na svůj lid mor, a můj lid, který se nazývá mým jménem, se pokoří a bude se modlit a vyhledávat mě a odvrátí se od svých zlých cest, tehdy je vyslyším z nebes, odpustím jim jejich hřích a uzdravím jejich zemi.
Hledání a dotazování Boha je prubířským kamenem. Podobně i ochota „ pokořit se“.Opakem je opustit Boha , zapomenout, být nevěrný, vzpurný.
Srovnáme-li knihy Kr a Pa, jsou odchylky dány teologií „bezprostřední odplaty“. Samostatná látka knihy Pa zdůrazňuje, jak Bůh žehná nebo soudí každou generaci podle jejich vlastních postojů k Božím přikázáním. Zbožnost a poslušnost je odměněna zdarem a úspěchem. Konkrétně stavebními úspěchy, vítězstvím ve válce, hojným potomstvem, podporou lidu, velkou armádou.
Neposlušnost je naopak „odměněna“ vojenskou porážkou, nespokojeností národa, nemocí. Nesprávná spojenectví jsou často výrazem nedůvěry k Bohu a končí soudem.
Špatní králové se nikdy neangažují v budování, nemají mnoho žen ani potomků, nevelí velkým armádám. Tato znamení Božího požehnání jsou vyhrazena v Pa pouze pro zbožné krále.
Důrazem na bezprostřední odplatu varuje pisatel své současníky před představou, že Boží soud by mohl být znovu odložen, jak se to některým zdálo – zajetí přece dopadlo na jinou generaci, než tu, která zhřešila. Pa to tímto odmítá.
Rodokmeny jsou svědectvím, že víra touží po zapsání svého jména do seznamu Božího lidu, knihy života.
Ohlas i v pozdějších spisech: Da 12,1, Fp 4,3, Zj 3,5, Zj 13,8.

10-36 Judské dějiny do babylonského exilu
Někdy cituje prameny (knihy Kr) doslova , jindy pouze výběr. Některé oddíly však předlohu nemají. Objevuje se tu tzv. chronistická zvláštní látka, tj. vlastní pramen Především se zmiňují stavební aktivity, vojenské a administrativní záležitosti.Tři hlavní témata: stavby, stav vojska, válečné zprávy.
Připojeny jsou zprávy o reformě bohoslužeb, poučování lidu a výběru daních od porobených národů.
Tyto oddíly se však vyskytují pouze u těch králích, kteří jsou hodnoceny pozitivně.
11,5-12 Rechabeámova stavební činnost,
12 později je potrestán tažením faraona Šíšaka
13 Abijášova válečná zpráva – teologická promluva k odpadlým obyvatelům severu
protiklad proti 2 Kr 15,3, kde je Abijáš hodnocen negativně
14 -16 Král Ása – stavby, stav vojska, válečná zpráva a kultická reforma,
obnova smlouvy s Hospodinem, proroci Azarjáš a Chananí
17 -20 Jóšafat. – judské dějiny začínají čtyřmi pozitivně hodnocenými králi
21 -25 těžké období, Jóaš opravuje chrám, ale pak se odvrátí od Hospodina
26,6-15 Uzijáš – úspěšná vláda, zpychnutí a trest
27,13-6 Jótam slouží Hospodinu
28 král Achaz a zákrok proroka Odéda
29-32 Chizkijáš ( 2 Kr 18,4)
33 Menaše x 2Kr 27,1-16
34-35 Jóšijáš ( 2 Kr 22,3-23,24
36 poslední čtyři králové, zkáza Jeruzaléma chrámu a výnos krále Kýra

Chronistické líčení královské doby je podstatně jiné než knihy Samuelovy a Královské.
Toto dílo je literárně a teologicky samostatné. Zpracování pramenů je záměrné a plánovité.
Je to vlastně již výklad biblického textu (Sa +Kr), který měl již kanonickou vážnost.
Pracovní postup: Vychází z materiálů shrnutých v knihách Sa a Kr. Vybírá z nich, co zapadá do rámce jeho díla. Nahrazuje zastaralé pojmy, vysvětluje některé podrobnosti, doplňuje látku novými údaji, ale nevíme, zda je čerpal z ústního nebo písemného podání.
Vše zpracováno podle jednoho teologického hlediska: Sleduje kontinuitu Božích skutků od stvoření člověka přes vyvolení Izraele, k slavné vládě Davida a Šalomouna až po opětovné obnovení chrámu po návratu ze zajetí. Dál pisatel nehledí, ostatní ho nezajímá. Vrcholem je chrám a bohoslužba – vzor doba Davidova a Šalomounova.
Záměr je zdůraznění a výhradní legitimita Jeruzaléma a jeho chrámu. Kdysi se předpokládalo protisamařské zaměření. To se dnes opouští. Sever je i zde zúčastněn. Izrael se chápe jako celek včetně 12 kmenů.
Důležitá otázka je, zda máme knihy Ezdráš a Nehemjáš považovat za pokračování chronistického dějepravného díla. Kdysi se zdála jednota tohoto díla nesporná, ale dnes se o tom pochybuje. Patrně jde o dvě samostatná díla, která jsou však k sobě vztažená a navzájem se doplňují. Zda jde o jednoho autora, se nedá určit.
Obecně se předpokládá, že kniha Pa vznikla v poexilní době. Nejspíš bezprostředně po obnovení chrámu roku 515. Je možné ji spojit s nadějemi na nové ustavení davidovského království, které najdeme u proroků Agea a Zacharjáše. Jiní myslí až na dobu helénistickou.
Citace pramenů: Pocházejí z knih Samuelových a Královských, ale mluví se tu o knihách proroků, které neznáme.
1Pa 29,29-30:Příběhy krále Davida jsou od začátku až do konce zapsány v příbězích Samuela, vidoucího, v příbězích proroka Nátana a v příbězích Gáda, jenž měl dar vidění,
2Pa 9,29: O ostatních příbězích Šalomounových, se píše, jak známo, v příbězích proroka Nátana, v proroctví Achijáše Šíloského a v prorockých viděních vidoucího Jeeda proti Jarobeámovi, synu Nebatovu.
2 Pa 12,15: O příbězích Rechabeámových, prvních i posledních, se píše, jak známo, v příbězích proroka Šemajáše a vidoucího Ida, kde se uvádí rodokmen.