Leviticus – III. kniha Mojžíšova
Název z řečtiny – doslova kniha lévijská (mluví se o nich však jen v Lv 25,32). Dějištěm je stále hora Sinaj. Lv je součástí tzv. kněžského kodexu – Ex 25 až Nu 10. – Sinajská perikopa. Jedná převážně o obětní a obřadní řády, které jsou však propojeny s mezilidskými vztahy (etikou)!
Jednotlivé řády pochází často již z chrámové praxe a neodpovídají skromným podmínkám putujících pastevců na poušti. Mnohé podrobnosti předpokládají jeruzalémský chrám, který v té době ještě nestál. Některá ustanovení jsou však starší než chrám. V dnešní podobě pochází text z 5. století – po návratu ze zajetí. Obětní předpisy se nejprve předávaly ústně, později se uchovávaly ve svatyních a nakonec v Jeruzalémském chrámu. Důraz je v Lv položen na kult, oběti, plnění řádů čistoty, zachovávání svátků. To známe i z jiných náboženství. Zde však šlo o svatost Hospodinovu a svatost lidu – tj. jedinečný vztah, který má být příkladem pro celý svět. Lidé si způsob zbožnosti a bohoslužby nevymýšlí, není to pokus jak na Bohy zapůsobit, ale Bůh sám dává této službě řád. Je to tedy stále o poslušnosti a věrnosti, ne o vlastní dovednosti a chytrosti.
Obsahem knihy jsou výlučně zákony a předpisy týkající se otázek kultu. Jsou to texty rozmanitého původu a zde jsou shrnuty s úmyslem představit veškeré náboženská pravidla jako řád vydaný Mojžíšem na Sinaji. „Bůh řekl Mojžíšovi“ = toto ustanovení je součástí Boží vůle a patří k sinajské smlouvě. Jejím dodržováním se měl Izrael odlišovat od jiných národů jako lid zasvěcený, patřící Hospodinu. Nešlo po plnění formálních nařízení, ale podřízení celého života Božímu řádu. Nejčastěji se to v důsledku projevovalo ve vztahu k člověku – právě zde čteme přikázání lásky k bližnímu, které pak Ježíš spolu s citátem z Dt 6,5 použije jako shrnutí zákona. Lv 19,18: Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.
Navázání: Leviticus je součást tzv. Sinajské perikopy. Je pokračováním druhé polovinu knihy Exodus a přerušuje tak vyprávění o vysvobození z Egypta, aby ukázal, že vysvobození a existence lidu má smysl jen tehdy, pokud to bude lid zvláštní. V tomto odlišném způsobu života – svatosti – je smysl a cíl vyvedení z Egypta. Izrael se má stát živý svědkem Boží vůle a Božích řádů mezi ostatními národy. Jeho život byl svázán ustanoveními a nařízení jako u žádné jiné společnosti. Tyto předpisy a zákony ovšem pocházejí z různých dob, ale bible je úmyslně spojuje do jednoho celku a klade na Sinaj. Na putování pouští naváže až kniha Numeri.V Lv můžeme rozeznat několik sbírek, které vznikly již dříve byly původně samostatné a byly převzaty: např. Lv 17-26
I díl: 1-7
Sbírka obětních předpisů. Máme tu vedle sebe různá stádia obětní praxe. Hned v 1 kapitole jsou přesně pospány jednotlivé fáze obětního aktu: přivedení obětního zvířete, vzkládání ruky na jeho hlavu, porážka, pokropení oltáře krví, rozsekání zvířete a spálení na oltáři. Typy oběti jsou podle důležitosti rozděleny
I. Zápalná oběť ( ke spálení -ÓLÁ) při ní se celé zvíře odevzdá spálením Hospodinu. Je to oběť darovná, vystupuje od popředí především v době královské. Jejím vyvrcholením je oběť golgotská, kterou přinesl sám Bůh: J 1,29 Źd 9,14 1Pt 1,19 Člověk musel přivézt zvíře bez vady, vložil mu ruku na hlavu a pak bylo knězem usmrceno.
Obětující se tak se zvířetem ztotožnil a dal ho jako náhradu za sebe. Lítost nad svými hříchy přenesl na zvíře a tak z něho byly hříchy sňaty. Ne ovšem obřadem, ale Božím rozhodnutím – oběť je pouze potvrzením odpuštění
II. Oběť suchá, přídavná, obilná ( MINCHÁ) – obilné zrno, většinou jako přídavná k obětí zvířete. Přinášela se solí – ta připomínala smlouvu kterou Bůh s lidmi uzavřel. Bylo to projev vděčnosti Bohu. Všechny potraviny jsou Božídarem a jen díky Bohu jsme živi. Tři druhy: jemná mouka s kadidlem, nekvašený chléb, opražené obilné klasy Nesměl v tom být žádný kvas – nepřítomnost hříchu, olej značil Boží přítomnost. Část se spálila, ostatní dostal kněží jako svůj díl.
III. Oběť „pokojná“ – výraz přátelství a vděčnosti. Byla rozšířena hlavně v době před královské. Později ztratila na významu. Spálen byl pouze tuk, ledviny a játra. Ostatní snědli obětující jako slavnostní hostinu srov. 1S 1. Byla to oběť, kterou se obnovovalo společenství s Bohem. Na ni navazuje večeře Páně.
Při těchto obětech (1-3) si člověk uvědomil svou závislost na Bohu. Přináší mu ji jako dík a částečku toho, co přijal z jeho rukou na poli, v zahradě a ve stádě – prostřednictvím kněží to odevzdá Bohu – a je buď celé nebo z části spáleno.
IV Oběť za hřích ( Chattat) její význam postupně stoupal. Oběť za hřích byla určena těm, kteří se dopustili hříchu nevědomky, nebo ze slabosti, nikoli z úmyslné vzpoury proti Bohu Pokud člověk neměl na oběť ovce nebo kozy, mohl obětovat také jen hrdličku nebo holoubě.Vše se spálilo, jen kůže zůstala kněžím.
O významu oběti se texty příliš nezmiňují. Není to jejich úkolem, protože mají zabezpečovat správné konání obřadů. Náznaky významu oběti tu přes jsou: Lv 4,20 – Kněz jim opatří smíření a bude jim odpuštěno. Kněz tedy provádí smiřující úkony – pokropení krví, ale odpuštění dává sám Hospodin. Toto bylo později přeneseno i na oběť zápalnouLv 1,4 – Obětník přivede zvíře ke vchodu do stanu setkávání, aby došel zalíbení před Hospodinem. Vloží ruku na hlavu zápalné oběti; ta mu získá zalíbení a zprostí ho viny.
Podstata oběti za hřích je vyjádřena v Žd 9,22: „Podle zákona se skoro vše očišťuje krví, a bez vylití krve není odpuštění.“ Tajemství oběti je spojeno s tajemstvím krve. Krev – je sídlo života. Život patří Bohu jako dárci, proto ji nesmí nikdo požít. ( pro pohany je krev sídlo božstva – jejím pitím lze do sebe nasát božskou moc). Lv 17,11: V krvi je život těla. Já jsem vám ji určil na oltář k vykonávání smírčích obřadů za vaše životy. Je to krev; pro život, který je v ní, se získává smíření. Krvavá oběť tak připomíná, že odplatou za hřích je smrt (Ř 6,23 a Gn 2,17): Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.”
Místo člověka umírá Z Boží milosti nevinné zvíře, aby člověk mohl předstoupit před Svatého a mohl s ním znovu žít. Izraelské oběti se liší od pohanských: Člověk si nemůže božstvo usmířit. Bůh obětuje za člověka ze svého vlastního – krev života. Za člověka, který upadl do otroctví hříchu, platí krví, kterou k tomu sám určil. A člověk se jen dívá, jak za něj krev teče – předobraz oběti Kristovy.
6-7 – další pokyny pro kněze, jak postupovat při oběti, kam sypat popel, co z oběti smí jíst a co ne.
Obětní řády 8-24
I. Pravidla pro kněze:
8-10 – rod Leví, synové Áronovi určeni za kněze. Neměli přilnout k pokladům země, proto jim v ZZ nic nepatří.
Nu 18,24:Zato dávám lévijcům za dědictví desátky Izraelců, které pozdvihují k Hospodinu v oběť pozdvihování. Proto jsem jim řekl, že nebudou mít uprostřed Izraelců dědictví.”
Levici jsou znamení toho, že Boží lid má zůstat na zemi poutníkem, jehož jediným bohatstvím je Bůh sám.
Podobně má církev hledat Boží království – to ostatní jí bude přidáno:Mt 6,33: Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.
Kněží to mají ztělesnit svým životem. Mají se zcela podřídit Boží vůli, proto mají předepsané nejen obětní řády ale i zvláštní oděv. Každá maličkost má smysl, každá částečka roucha včetně barev, háčků a zvonků – dnes tomu však již málo rozumíme.
Lv 10 – smrt dvou Áronových kněží, kteří použili cizí oheň, byla jím uctívána cizí božstva Dt 32,16. Nákaza modloslužby
II. Pravidla pro lid
11-15 – původně samostatná sbírka ( toto je řád pro … 11,46 12,7 13,59 …
Předpisy o čistotě:
11 nečistá zvířata
12 očista rodičky ( ještě v NZ L 2,22 Maria a Josef přináší dvě hrdličky
13 malomocenství a vyrážky na člověku, oděvech a domech
14 jak se očistit po malomocenství
15 nečistota způsobená tělesnými výtoky ( ztráta životní síly)
Zákony o čistotě nesouvisí s morálním hříchem, ale vypočítávají, co činí člověka neschopným ke kultickým úkonům. Co ho dočasně vyřazuje z bohoslužbě a společenského života a určují jakými prostředky a po jaké době může být očištěn. V jiných náboženstvích to také existuje, později se tomu říká Tabu -.Nedotknutelné. O těchto věcech a osobách se věřilo, že jsou spojeni s božskými nebo démonskými silami a proto jsou „svatí: „ nečistí“ tj. vyhrazení pro božstvo. Tabuizována byla oblast především kolem narození a umírání. Malomocenství bylo považována za posla smrti. Nečisté bylo vše, co souvisle se smrtí. Vystříhat se takové nečistoty nebylo možné, ale bylo třeba se očistit. Projev úcty před tajemstvím života a smrti. Nečistá zvířata – ta která se živila mršinami a která hrála významnou roli v pohanském kultu – praděd, zajíc. Pro Ježíš je však nečistý pouze hřích.
Očišťování které se týká zvířat a oblasti sexu, oddělovalo lid od všelijakých pohanských praktik a názorů jejich okolí. S těmito řády se setkáváme v NZ (např. oddělní malomocných, apoštol Petr má jíst nečistá zvířata (Sk 10) jako podobenství o přijetí pohanů do církve. V Kristu jsou tyto příkazy překonány, ale ve své době měly obrovskou cenu, Jedině díky nim si Izraele uchoval víru, jinak by se rozplynul.
16 Řád pro Den smíření – jóm ha-kippurim ( Lv 23,27 – „přikrýt“)v tento den končí všechno odstraňování nečistoty a při výroční slavnosti je očištěna také svatyně.
Jsou zde popsány vnitřní předpisy pro kněze a pro obřady, jimž lidé nemohli být přítomni. Lidé zůstávali doma a drželi pracovní klid a půst. Je to jediný popis takového obřadu, jinak se předávaly mezi kněžími ústně z generaci na generaci nezachovaly se.
V tento den velekněz jedinkrát v roce vstupoval s obětní krví až do svatyně svatých. – před tvář Boží s prosbou, aby oběť přijal a očistil tak svůj lid od hříchu. Předtím ovšem musel vykonat oběť i sám za sebe! Měl na sobě náprsník: (Ex 28), v kterém bylo 12 drahokamů se jmény 12 kmen izraelských. Připomínka toho, že velekněz je nese na srdci jako připomínku, že stojí před Bohem jako zástupce všech kmenů. Podobně nese Boží syn na srdci všechen lid, aby se za něj přimlouval. V náprsníku bylo také tajemné urim a thumin k doptávání na Boží vůli Ex 28Dva kozlové jako oběť za hřích. Jeden jako oběť za hřích, druhý je symbolem zatracení a je vyhnán do pouště. První znamenal odpuštění, druhý jeho odstranění.
Lv 16,21: Áron vloží obě ruce na hlavu živého kozla. Vyzná nad ním všechny nepravosti Izraelců a všechna jejich přestoupení se všemi jejich hříchy a vloží je na hlavu kozla; pak ho dá připraveným mužem vyhnat do pouště. Kozel na sobě ponese všechny jejich nepravosti do odlehlé země. Toho kozla vyžene na poušť.
Lv 16,30-31 V tento den za vás vykoná smírčí obřady a očistí vás ode všech vašich hříchů. Budete před Hospodinem čisti. Bude to pro vás den odpočinku, slavnost odpočinutí. Budete se pokořovat.
Zákon svatosti (17-26)
Vše určeno slovy: Lv 19,2: 2:”Mluv k celé pospolitosti Izraelců a řekni jim: Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý.
Ve všech oblastech života se má v jeho lidu zrcadlit Boží svatost – tj. oddělenost od všeho zlého, tj. Boží jedinečnost spravedlnost, láska. Bohoslužby, svátky a každodenní řády nejsou samoúčelné, nýbrž každý den připomínají, že Izrael podle smlouvy patří Bohu, který je jiný než všichni ostatní bohové. Izrale mu olatíř se vším, co má – proto řády ve všem konání. Nic z toho není vyňato.
III. díl 17-20 Předpisy o čistotě
náboženské znečištění, které nelze odstranit. Kdo poruší určité předpisy musí být vyobcován – „nenapravitelní znečištění“
17 požití krve
Lv 17,11 11: V krvi je život těla. Já jsem vám ji určil na oltář k vykonávání smírčích obřadů za vaše životy. Je to krev; pro život, který je v ní, se získává smíření. Proto jsem rozkázal Izraelcům: Nikdo z vás nebude jíst krev, ani ten, kdo mezi vámi přebývá jako host, nebude jíst krev. Kdokoli z Izraelců i z těch, kdo mezi vámi přebývají jako hosté, uloví zvíře nebo ptáka, které se smí jíst, nechá vytéci jeho krev a přikryje ji prachem, neboť život každého tvora je v jeho krvi, ta ho oživuje.
18 nedovolený pohlavní styk ( blízcí příbuzní, z cizí ženou, oběť dětí, homosexualita, styk se zvířetem) šlo o zvyky, které byly běžné u okolních národů – lepší forma sexuality
19 rozmanité předpisy pro každodenní život, ohled na bližního, není však jasné co mají společného (paběrkování pro chudé, ohled na slepé a hluché, zákaz tetování, nestříhat si vlasy na boku a plnovous verš: 27
20 hrdelní zločin – oběť dítěte, spiritismus, cizoložství,
Vsunuto:
21 zvláštní předpisy pro kněze, nesmí se dotknout zesnulých, nesmí si vzít vdovu ani rozvedenou, nesmí mít tělesnou vadu, ale má nárok na svůj díl z obětí, kněz svou dokonalostí připomíná dokonalého Boha
22 obětní dávky, co se smí použít k oběti a co nikoli, mládě až osmý den, pouze bez vady
IV díl 23-25 předpisy pro kalendář
23 obětní kalendář
I: velikonoce a nekvašení chleby = první sklizeň, II konec sklizně ( letnice), III: den polnic – Nový rok, IV: Den smíření, V: svátek stánků ( putování pouští)
24 svícny a obětní chleby + vsunut příběh mládenci, který zlořečil Bohu – kdo urazí Boha musí zemřít
25 rok odpočinutí a milostivé léto, každý sedmá rok odpočinutí polí a vinic, každý padesátý rok navracení majetku a otroků, podle toho se počítala cena pronajaté půda – podle let, které zbývaly do milostivého léta
26 předběžný závěr k vydání zákona na Sinaji, zákaz model, důraz na šabat, požehnání za plnění přikázání a neblahé důsledky při neposlušnosti Izrael bude vydán nepřátelům a dravé zvěři, ztratí Boží ochranu. V zemi bude hlad, ale i když se to stane, Hospodin na ně nezapomene. Smlouvy s otci platí dál
27 vyplacení zasvěcených osob, člověk musí dodržet sliby, které dá
Cílem knihy bylo spojit s příběhem exodu nejen starší podání o otcích a předvěk (Gn), ale také vydání zákona (Ex) a založení kultu na Sinaji.Dnes nebudeme číst tuto knihu z nějakých zvláštním zalíbením. Je v ní mnoho cizího. Právě ona však určovala každodenní život Izraele. Bez ní bychom nerozuměli NZ a oběti Ježíše Krista. Ve srovnání s náboženstvím okolních národů teprve vysvitne, jak jiný byl vztah Izraele k Hospodinu, jak čistá to měla být služba bez vší magie, kouzel, podlézání,Navíc se služba Bohu stála prolínala se vztahem k bližnímu -. Zvláště sociálně slabším.
Pěkné verše:
Lv 19, 9-18: Až budete ve své zemi sklízet obilí, nepožneš své pole až do samého kraje a nebudeš paběrkovat, co zbylo po žni. Ani svou vinici úplně nevysbíráš, nebudeš na své vinici paběrkovat spadaná zrnka; ponecháš je pro zchudlého a pro hosta. Já jsem Hospodin, váš Bůh. Nebudete krást ani obelhávat a podvádět svého bližního. Nebudete křivě přísahat v mém jménu, sice znesvětíš jméno svého Boha. Já jsem Hospodin. Nebudeš utiskovat a odírat svého druha. Výdělek dělníka, kterého si najmeš, nezůstane u tebe do rána. Nebudeš zlořečit hluchému a slepému nepoložíš do cesty překážku, ale budeš se bát svého Boha. Já jsem Hospodin. Nedopustíte se bezpráví při soudu. Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě. Nebudeš se chovat ve svém lidu jako utrhač, nebudeš ukládat svému bližnímu o život. Já jsem Hospodin. Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky
Lv 25, 35 -38: Bude-li přebývat s tebou ve vaší zemi někdo jako host, nebudete mu škodit. Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské. Já jsem Hospodin, váš Bůh. Nedopustíte se bezpráví při soudu, při měření, vážení a odměřování. Budete mít poctivé váhy, poctivá závaží, poctivé míry velké i malé. Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás vyvedl z egyptské země. Proto dbejte na všechna má nařízení a všechny mé řády dodržujte. Já jsem Hospodin.”
Souhrně:
Genesis zvěstuje div stvoření a Izraele, jakožto zvláštního lidu.
Exodus oznamuje dílo vykoupení, vyvedení z modlářství a otroctví v Egyptě.
Leviticus vyhlašuje očistu a posvěcení lidu Děje se tak krví a obětí při službě rodu Leví.
Skrytý náznak Boží Trojice: Stvoření, vykoupení a posvěcení = Otec, Syn, Duch