O čem zpíváme – (na okraj písně č. 314)
Stojíme uprostřed postní doby. Do těchto čtyřiceti dnů před Velikonoci spadala v církvi od 4. století příprava katechumenů ke křtu. A také vstupovali do vážného pokání veřejně provinilí hříšníci, kteří potom na Velký pátek byli znovu přijímáni ke stolu Páně. Teprve pozdější vývoj poznamenal dobu půstu poněkud jednostranným soustředěním na Ježíšovo utrpení, jeho golgotskou cestu a prolitou krev. To pak dalo vznik tradici citového, někdy až soucitného rozjímání o Ježíšově smrti, jakoby bez souvislosti s vítězstvím ve vzkříšení.
Stojí však za povšimnutí, že zúžený obsah předvelikonočního období (a takto zindividualizovaná zbožnost) vůbec neodpovídá poselství starocírkevních evangelijních perikop určených pro postní shromáždění. Viz například čtení o Ježíšově vítězném střetu s Pokušitelem hned na začátku veřejného působení (Mt 4,1nn), příběhy o tom, jak zprostil trpící dívku démonické posedlosti (Mt 15,21nn) nebo z moci zlého ducha vychvátil člověka němého (L 11,14nn), krátce: svědectví, jak „silného ozbrojence, satana“ zdolává Přemožitel nesrovnatelně silnější.
Sbory staré Jednoty prožívaly postní období právě s výhledem k vítězství Vzkříšeného a zároveň přijímaly účast na jeho boji s mocnostmi zla a hříchu. Lze uvést řadu bratrských písní, které to jednoznačně dokládají. Jednu z nich, „Pán Kristus, Syn Boží věčný, přišel mezi lid nevděčný“, máme v našem zpěvníku pod číslem 314. Bratří ji zpívali v souvislosti s příběhem čtyřiceti dní zkoušky Syna Božího na poušti. B. Adam Šturm Hranický, jeden z duchovních básníků Jednoty, zde výrazně vyjádřil zvěst o mohutném průlomu Božího království v Kristu do panství ďáblova. Pád prvního Adama je napraven synovskou poslušností Adama nového, který „vymítá ďábla přezlého i skutky jeho“ a obdařuje svůj chatrný lid Duchem svatým a vírou.
Píseň vyšla poprvé r. 1541 v nejstarším notovaném kancionálu Českých bratří Písně chval Božských a svou umírněnou melodikou vycházela částečně z gregoriánského zpěvu. Zpěvníková redakce ČCE však v sedmdesátých letech požádala Petra Ebena, aby se pokusil o nový nápěv, který by odrážel i současnou zkušenost církve pod tlaky, svody a apokalyptickými hrůzami XX. století. Věřící skladatel do dynamiky Šturmova textu hluboce pronikl a výsledkem je neběžný zpěv. Žádná unylost ani rozcitlivělá niternost, nýbrž scenerie vzrušujícího utkání mezi ďáblem (dvakrát ho připomene nelibozvučný interval zvětšené kvarty, od středověku přezdívaný „diabolus in musica“) a Kristem, jenž svou smrtí smrt na věky porazil a „činí z nás své království“ (závěrečný durový akord – jas nezvratného triumfu Páně).
Syn Boží se zjevil proto, aby zmařil činy ďáblovy (1J 3,8). Smělý vyznavačský hymnus je povzbuzením všem v postní době kajícím, toužícím po odpuštění vin a novém životě v moci Vzkříšeného.
Ctirad Novák