Příspěvky

To jsem celá já. Všude chodím pozdě. Už jsem toho prošvihla spoustu, ale tohle bylo opravdu typické.
Plán rodinné dovolené byl tento: Prohlídnout Jindřichův Hradec, pokud možno i se zámkem, u nějakého malebného jihočeského rybníčku rozbalit stany a přenocovat, „ráno“ v 10.42 úzkokolejkou z bodu A do bodu B (ovšem bez tatínka, ten nás jen hodí na vlak a přemístí se do bodu B autem), z bodu B dále společně autem na zříceninu Landštejn a pak se uvidí.

Dařilo se. Z Jindřichova Hradce byli nejzajímavější čápi na zámecké věži. Kousek od rybníku Komorník, v modřínovém lese krásně voněla mateřídouška a koloušek se pásl v jeteli. Prostě pohádka.
Snad za to mohla ta mateřídouška, že jsme vstali pozdě. Narychlo jsme poskládali stany, v autě zhltli rohlíky, jen abychom stihli vytoužený vlak. Ten vlak totiž měla být stará parní lokálka a tou my jsme ještě nikdy nejeli. Bude krásné, až majestátně odfukujíc vjede do malého venkovského nádražíčka a my s celou parádou nastoupíme.
10.40 parkujeme u nádraží. Super, stihli jsme to. Ale co to? Jen dlouhá řada starých vozů. Plno turistů v nich i všude kolem. „Tak kde je ta prastará chlouba pokroku? Ten vlak snad ani nemá mašinu! A už se píská. Tak rychle nastupovat!“ Nastrkala jsem děti na první volný můstek u vagónu, a už se jelo.
To se může stát jenom mě: Naordinuju rodině parní vlak, dokonce ho i stihnu, ale nevidím ho. Kodrcáme se na nárazníku a přes hlavy lidí je vidět jen kouř z lokomotivy a maliny v příkopu.
Ale cesta to byla překrásná! Krajina se začala vybarvovat. Civilizaci vystřídaly nádherně divoké lesy, plné borůvčí – inu Česká Kanada.

Prvotní zklamání vystřídal nával štěstí, mysl se zklidnila ujištěním, že děti, které držím za mikinu, možná nevypadnou, a mě napadlo, že je to vlastně jedno velké podobenství:
Jedu ve vlaku, slyším jeho píšťalu, ale nevidím ho. Vítr mi čechrá vlasy, kouř mi vhání slzy do očí, ale nevidím ho. Nevidím lokomotivu daleko vpředu, jen občas v zatáčkách mám pocit, že jsem něco zahlídla. Ale ona tam někde je, jinak bychom přece nejeli. A až vystoupím, půjdu a pěkně z blízka si ji prohlídnu.
Je to jako můj život s Bohem.
Věřím v Boha, slyším Jeho slovo, ale nevidím Ho. Jeho Duch mi čechrá duši, s jeho vanutím přichází něco, co vhání slzy do očí, ale nevidím Ho. Někde tam ale určitě je. Občas mám dokonce pocit, že jsem i něco zahlídla… Až budu jednou na konci cesty, až vystoupím, půjdu a pěkně zblízka si Ho prohlídnu.

Když jsme v bodě B vystoupili, schválně jsme se šli podívat úplně dopředu. Byla tam. Malá, udýchaná a přesto hrdá, nablýskaná parní krasavice. Stálo to za to. Navíc jsem zažila na vlastní kůži malé podobenství. Dokonce i ten průvodčí, co mi vracel za jízdy, nad zábradlím, 60,-Kč ve dvoukorunách měl v sobě něco příznačného. A totiž, že když jsem Bohu vydala svůj život, vrací se mi tato investice v drobných. V drobných požehnáních, v drobných zážitcích jako je třeba výlet úzkokolejkou, rozesmáté děti, koloušek v jeteli, …, …,
Takže plnou parou v před!

Katka Rybáriková