Příspěvky

Vypadalo to na normální víkend na konci prázdnin, který se měl proměnit na konečně pořádný vandr. Ne že by to s dětmi a s manželem nebylo ono, ale vandr s partou z mládí, v maskáčích a s „usárnou“ věstil opravdu zajímavý zážitek.

Při balení mi žaludek svírala směsice těšení a obav a hlavou zněla píseň Wabiho Daňka: „…svý tělo sádlem obalený napasovat do maskáčů z mládí…“. Těšila jsem se na volání dálek, na šum stromů v podzimním větru, na praskání ohně.
A obavy jsem měla z toho, že parta, se kterou jsem měla jet, je kompletně nevěřící. Umínila jsem si, že o Bohu neřeknu ani slovo, pokud se někdo nezeptá. Bylo to také z ohledů na kamarádku Gábinu, která po roce a půl běhání kolem dvojčátek si chtěla užít pěkný vandr a zavzpomínat, jaké to bylo, když nám bylo 18. Měli jsme společné písničky a toulání přírodou a stejné kamarády, ale víra nás tenkrát málem rozdělila. Nechtěla jsem tedy na nic, co by ji rozladilo, zavádět řeč. Měla jsem totiž z nějakého důvodu pocit, že nevěřící lidi hovor o Bohu otravuje.
Nebylo mi však přáno flákat se a dělat, že se mě závažné otázky života netýkají. Rozčísl to třináctiletý syn jednoho postaršího trempa, když se večer u ohně zeptal: „Co se stane s člověkem po smrti?“ Mlčela jsem. Odpovědi se ujal druhý trempík, podle mě trochu cinknutý myšlením New Age, a začal něco o zachování energie, z čehož logicky vyplývá převtělování, nové a nové rození se a řada příštích životů.
Mlčela jsem. Přešlo se na otázku místa, kde duše zůstává, než znovu přijde na svět. A tak dále a tak podobně. Už ani nevím, při kterém tématu jsem se vmísila do hovoru, protože už prostě nešlo mlčet. Kupodivu právě kamarádka Gábina obhájila můj vstup slovy: „Na ni pozor, ona je teď studovaná teoložka, ona tomu rozumí“.
A bylo po inkognitu! Oběma chlápkům trempíkům zasvítila očička, jako by moje přítomnost skýtala příležitost k zodpovězení mnoha jejich otázek. S tatíkem onoho třináctiletého chlapce jsem seděla do čtyř do rána v debatách o potopě, o pyramidách a o tom, jestli Bůh do našich životů zasahuje či nikoli. A že když já jsem poprvé začala mít nepříjemný pocit, že Bůh skutečně existuje, tak to vždy vypadalo tak, jako by Bůh byl režisér, který do mého života posílá lidi a situace, které mi mají něco připomenout, někam mě nasměrovat.
S chlápkovým zahloubaným „Hm, to je zajímavý“ jsme šli spát. A jakoby Bůh chtěl potvrdit moje slova, sotva jsme zapnuli zip každý svého stanu, začalo drobně pršet. Podle předpovědi mělo totiž pršet celý víkend, ale začalo, až jsme domluvili. U dalšího ohně v sobotu večer už se otázky jen sypaly: Proč Židé zabili Ježíše, když to byl taky Žid? Co si myslíš o Starém Zákoně? Co je podle tebe znovuzrození? Spát se šlo za svítání. Usínala jsem trochu upracovaná, ale velice překvapená: Ty brďo, nevěřící a chtějí slyšet o Bohu, kdo by to byl řek?!?
Když jsem pak přijela domů, zírala jsem na vypáčené dveře…

Katka Rybáriková