Kázání

I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu.Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži …

Genesis 18:1 -16

Milí bratři a milé sestry!

Dnes je svátek Svaté Trojice. Příběh, který jsme právě slyšeli, byl církevními Otci vykládán jako její zřetelný náznak ve Starém zákoně. Když Hospodin přichází k Abrahamovi, nespatří kupodivu jednoho, ale hned tři muže. Malíř Andrej Rublev namaloval krásnou ikonu, na které tři téměř stejní andělé sedí u stolu a jedí beránka. Podle barev jejich roucha a drobných gest se však dá odhadnout, kdo z nich je Bůh Otec, kdo Bůh Syn a kdo Bůh Duch svatý.

Dnes si chceme připomenout Boha, který k nám přichází jako host. To je svědectví, za které jsme vděční. Člověk by čekal, že k nám Bůh bude přicházet pouze ve své moci a svrchovanosti. Je přece náš Pán a Stvořitel a tak s námi nebude o ničem diskutovat ani opatrně klepat na dveře. Čekali bychom, že Bohu nebude možné odporovat ani odmlouvat. Ale on místo toho přichází jako chudý a hladový pocestný. Člověk ho tak jako Abraham může, ale nemusí pozvat do svého stanu. Bůh se s námi rád setkává, ale vždy znovu čeká, zda ho pozveme dál. Přichází bez nároků a neozbrojený. Přichází jako host, ne jako policie exekutor či zloděj.

Ale platí to i naopak. Jestliže Bůh může přijít jako host, pak také každý host, který se objeví u našich dveří, může být Boží posel. Host do domu, Bůh do domu. Dnes je ovšem mnoho podvodníků a profesionálních žebráků. Lidí, kteří předem kalkulují s naším soucitem a dobrou vůlí. A nás už nebaví dávat peníze někomu, kdo je večer odevzdá svému pasákovi nebo v lepším případě propije.

Ale v našem příběhu se mluví o hostech, kteří nic nepožadují, ničeho se nedomáhají, nic nepředstírají. Objeví se před Abrahamem a mlčky čekají, zda je pozve dál. Kolem nás je mnoho lidí, kteří potřebují pomoc, ale nikdy si o ni neřeknou, Takovým se sluší pomáhat a dělit se s nimi. Takovým se sluší věnovat čas, uvařit oběd, posadit s nimi a vyslechnout jejich starosti. Boží posly si dnes musíme sami objevit a většinou to nebývají ti, kteří nás vydírají svými srdcervoucímu ale vymyšlenými příběhy.

Nabídnout a přijmout pohostinství tehdy znamenalo velmi mnoho. Byl to důkaz, že si ti dva důvěřují, že si neublíží a jeden druhého budou chránit. Bylo to vyznamenání i závazek. Naše vztahy s Bohem mohou a mají být založeny na důvěře a ne na donucení a právu. Ten koho nazýváme svým Pánem, se chce stát naším přítelem. Přichází k nám na kus řeči a těší ho, že i my se na jeho návštěvu těšíme. Proto jsme také dnes přišli do kostela, podobně jako on za námi přichází v naší samotě, úzkostech ale i pýše a odpočinku.

Příběh zdůrazňuje, že Bůh do našeho života vstoupí často nečekaně a neplánovaně. Stalo se to poledni v největším horku a my jsme si v minulých dnech udělali nedobrovolně dobrou představu, jak takové polední horko vypadá. U nás na to nejsme zvyklí, ale v Orientě s tím každý počítá. Kolem poledne všechno ztichne a ulehne do stínu. Každý přeruší práci a čeká, až se trochu ochladí. Byla to mrtvá doba, kdy se nehnul ani lístek a všichni podřimovali včetně Abrahama, který odpočíval ve dveřích svého stanu.

Ale Bůh nikdy neodpočívá. Často překvapí a navštíví ve chvíli, kdy to nejméně čekáme, kdy si myslíme, že o nic nejde, nic nehrozí a nikdo nevolá. Člověk nikdy neví, kdy ta Boží výzva zazní, kdy bude třeba se zvednout ze židle a ukončit svou siestu. K víře patří mimo jiné duchovní pohotovost. Schopnost rychle se zorientovat, rozhodnout a jednat. Jinak hrozí, že Boží výzva projde kolem nás a my to zjistíme až už je pozdě a ujel nám vlak. Bylo docela dobře možné, že než se Abraham probere a vzpamatuje a rozmyslí, Boží poslové budou dávno pryč. V tomto smyslu platí, že člověk má mít některé věci předem rozmyšlené: komu chce pomoci, koho nechce odmítnout, na čem mu záleží.

Bible však dává najevo, že Abraham od začátku ví, s kým má tu čest. Bůh tedy nepřichází tajně a nepoznán, aby si nás vyzkoušel, otestoval a pak nás podle toho, jak se zachováme, odměnil nebo potrestal. Není to z Boží strany žádná hra ani finta. Bůh přichází jako host a Abraham od počátku ví, s kým má tu čest a podle toho se také chová.

Ačkoli je již pokročilého věku, doslova vyskočí a začne horečně obíhat své lidi a tábořiště. Jeho horečná aktivita z příběhu přímo čiší. Důstojný stařík a kmitá jako mladík. Honem za Sárou, honem ke stádům, honem do kuchyně, honem napeč placky, honem upeč telátko, honem dones med a smetanu. Vše nasvědčuje tomu, že Abraham se chce Bohu ukázat v co nejlepším světle a zasloužit si jeho přízeň.

Nápadně to připomíná setkání Pána Ježíše s Marií a Martou. Jedna sestra se ujme role hostitelky, kdežto druhá se stane pozornou posluchačkou. Jedna kmitá z kuchyně do jídelny, druhá tiše sedí u Ježíšových nohou a naslouchá. A když si ta udýchaná postěžuje, že je na všechno sama, Ježíš pochválí tu sedící, že si vybrala to důležitější. Nejde však protiklad materiálního a duchovního. Slovo není důležitější než pokrm. Obojí je nám stejně potřebné. Jde spíš o to, kdo komu slouží a pomáhá. Abraham a Marta se domnívají, že Bohu je třeba dát to nejlepší a něco pro něj udělat. Ale Marie a náš dnešní příběh ukazují, že ještě důležitější je nechat se Bohem obdarovat. A právě to Abraham, Marta z Betanie a mnozí z nás často nedovedou. V našem příběhu není důležité, co Abraham uvařil, a Sára upekla, ale co jim Bůh řekl a slíbil. Podobně není rozhodující, co všechno jsme udělali pro Boha, ale co Bůh udělal pro nás. Lepší než horečná aktivita je někdy lepší naslouchat a modlit se.

 

Ale klobouk dolů. Abraham nachystal hostinu v neuvěřitelně krátkém čase, i když neměl k dispozici ledničku ani polotovary. Ale na něco přece jen zapomněl. Pozvat svou ženu Sáru. Jinak by se po ní poslové nemuseli ptát a shánět. Ta otázka je přece v bibli příslovečná: Adame, kde jsi? Kaine, kde je tvůj bratr? Abrahame, kde je tvá žena Sára? Pán Bůh se tak ptá, když před ním někdo něco nebo někoho skrývá. Bůh se neptá, protože by nevěděl, ale proto, abychom si my lidé uvědomili, že před ním něco tajíme.

A tu se ukáže překvapivá věc. Ti Boží poslové vlastně nepřišli za Abrahamem, ale za jeho ženou. Abrahamovi už věděl, že bude mít se Sárou syna, i když jsou oba staří. Abrahama už Bůh navštívil v předchozí kapitole. Abraham tomu však nevěřil a bylo mu to k smíchu. Copak se může narodit syn stoletému a žena rodit v devadesáti. Ale Bůh se Abrahamovým smíchem nedá odradit a jasně řekne: do roka budeš mít syna a dáš mu jméno Izák na památku toho, že ti to připadalo k smíchu.

Nyní však Bůh přichází, aby totéž slíbil Sáře. Abraham jí totiž podle všeho nic neřekl. Sám tomu nevěřil, a proto to považoval za zbytečné. Jenže k tomu, aby se jim mohl narodit syn, jsou k tomu třeba oba dva. A proto Bůh přichází – aby nejen tohoto staříka ale i tuto stařenku povzbudil a na stará kolena nadchnul, že ještě nejsou zbyteční a odepsaní. Nadchnout lidí mladé, nebývá problém, ti se nadchnout chtějí. Ale vlít sílu a láskou do žil lidí starých, kteří už se mnohokrát zklamali, je těžší než zdvihnout těžký balvan. A přece se o to Bůh pokusí a podaří se mu to!

Boží dotaz: „Kde je tvá žena Sára?“, ukazuje, jak snadno se my lidé uzavřeme do sebe a nemluvíme spolu, místo abychom svá trápení nesli společně. Podobně by se mohl Bůh ptát, kde jsou naši nejbližší? Řekli jsme jim, co nás trápí. Podobně by se mohl ptát, kde jsou naši podřízení? Dali jsme si práci s tím, abychom je zaujali pro to, oč usilujeme. Ve vzájemném sdílení, modlitbách a rozhovorech je přece síla a naděje lidského pokolení.

Když Bůh něco slíbí, dalo by se čekat, že člověk vyskočí radostí a zařve Haleluja. Ale zde nikdo nevyskočil ani neuvěřil. Sára si dál myslí své. Nahlas nic neřekne, ale v duchu si myslí: Jak by mohla stará ženská mít ještě syna, Já jsem tu přece už jen na obtíž. Ode mě už se dítěte nikdo nedočká. Sára je příkladem člověka, který se podceňuje, odepisuje a snižuje. Sama sebe přirovnává k obnošeným šatům, k vyřazené a odhozené nádobě. Cítí se zbytečná. A to je zlé. Jestliže i trénovaní sportovci říkají, že polovina jejich výkonu spočívá v tom, co se jim odehrává v hlavě, tím víc to platí, u člověka, který nemá sil na rozdávání. O našem životě a budoucnosti se rozhoduje především v naší hlavě a srdci. Tam se rozhoduje, zda budeme ty samé věci a okolnosti vnímat s radostí a vděčností nebo nad nimi naopak naříkat. Ten samý život lze prožít s chutí nebo s odporem.

Navenek však Sára mlčí a proto je tak těžké, aby jí někdo pomohl. Když člověk pocity skrývá vnitru, jak mu může někdo pomoci? Když někdo nadává pouze, když je sám  doma, není mu pomoci. Ale to, co nepoznal ani manžel po šedesáti letech manželství, pozná Bůh při první návštěvě. Bůh slyší, co si říkáme v nitru svého srdce. Slyší naše brblání a stesky. Pán Bůh slyší všechno, co si tu na zemi navzájem říkáme nahlas, ale i všechno, co si myslíme a říkáme potichu sami pro sebe, Ale ne proto, že by byl tak vlezlý. Jde o to, že právě to, co si říkáme potichu sami pro sebe, nás tak hluboce a zásadně ovlivňuje. Tomu, co si řekneme sami, nejvíce věříme. A proto musí Bůh říci nahlas, co si myslíme, ale nepřiznáme a přebít to svým zaslíbením

A podobně se to přece děje s námi. Stačí si chvíli číst v Bibli nebo se zaposlouchat do kázání. Dřív nebo později tam zaslechneme věty, které si myslíme, ale stydíme říci nahlas. Pán Bůh nám vidí do srdce a zná způsob našeho myšlení. Nahlas nám opakuje, co si myslíme ale má pro nás něco lepšího než naše skepsi a zklamání. Chce nám dát naději!

Sára zapírá, stydí se za svůj smích, zapírá a vymlouvá se. Ale Bůh se tím nedá znejistět a opakuje Sáře, že velmi dobře ví, že se smála a nemá cenu o tom diskutovat.

V každé pohanské mytologii, kde také bohové občas navštěvovali lidi, aby si je otestovali, by nyní následovalo příkré odmítnutí a zrušení všech zaslíbení. Všude jinde by bohové řekli: Milá Sáro, když tomu nevěříš, tak to za trest také nebudeš mít. Sama ses poškodila. Mohla jsi mít syna ve svém stáří, takhle zůstaneš na ocet a sama.

Ale to co jsme dnes četli, není mytologická pohádka, která reflektuje tvrdou lidskou zkušenost. Na světě to skutečně chodí tak, že když člověk něčemu nevěří, tak to také nemá. Víra je pro splnění našich přání klíčová.

Jenže je tu ještě jiný zážitek a zkušenost. Člověk už něco vzdá, třeba žena, která se smíří s tím, že nikdy neotěhotní, protože se to lékařům ani na třetí pokus nepodařilo a pak se jí za dva roky narodí zdravé dítě. A této zvláštní zkušenosti se říká zázrak.

Bůh je totiž tak milosrdný, že nám dává i to, čemu nevěříme a co už jsme vzdali. A proto smíme doufat i tam, kde už se žádná naděje z lidského pohledu nerýsuje. Proto smíme doufat, i když nevidíme na konci tunelu žádné světlo. Bůh nás navštěvuje a povzbuzuje svým slovem, i když ví, že už ničemu věřit nedokážeme. Tak milosrdný a veliký je náš Bůh. Nic pro něj není nemožné.

 

Bože, nikdo není tak laskavý a milosrdný jako ty. Přicházíš jako host a nikomu nic nenutíš. Přijímáš, co jsme ti přichystali. i když ti toho není potřeba. Dáváš nám však neskonale víc. Svůj slib tam, kde končí naše víra. Svou záruku tam, kde končí naše naděje. A my tiše čekáme na tvé zázraky, abychom se mohli zasmát své malověrnosti. Amen.

Vstup: Ž 119,1-4 Čtení Lk 10,38-42 Poslání Zj 3,20-21 Písně: 604, 157, 406, 487 15.6.2014 JG