Kázání

Lk 15,3-10
Gn 3,7-13.18-21

Milí bratři a milé sestry!
Pán Ježíš vypráví o ovečce, která se ztratila. První kapitoly bible zase vypráví o člověku, který se před Bohem schovává? Ale proč? Jak se to stane, že se člověk Pánu Bohu ztratí a nedovede k němu najít cestu? Proč si člověk s Pánem Bohem nerozumí? Proč má strach a stydí se za to, co provedl?

Začněme u těch, kteří si myslí, že Pána Boha dobře znají. Takový lidem se může snadno stát, že si o Bohu udělají svou vlastní představu a nedovedou se jí vzdát. I když o Pánu Bohu často mluví a slyší, ve skutečnosti se s ním míjejí. Někdy je takových lidí plný kostel kazatelnu nevyjímaje. A Pán Bůh nikde.

Pak jsou tu lidé, kteří mají o Bohu nepravdivé informace. Třeba si myslí, že věřit Bohu znamená věřit doslova všemu, co se píše v bibli. Nebo si myslí, že k tomu, aby mohli věřit, by museli být absolutně věrní a mravně čistí, což vědí, že nikdy nedokážou. Nebo si myslí, že Pán Bůh všechno řídí, takže mu nemohou odpustit všechno zlé, co se jim kdy přihodilo. Dnes je myslím mnoho lidí, kteří by rádi věřili, ale podle toho, co o Bohu a církvi vědí, se jim zdá, že to pro ně není možné. Že by se museli vzdát zdravého rozumu a všeho, co dosud dělali a oč usilovali. Přitom by stačilo tak málo – naslouchat člověku, který je od těchto předsudků osvobodí.

Pak je veliká skupina lidí, kteří se snaží bez Boha obejít. Je jim hloupé obracet se k Bohu o pomoc. Mají pocit, že člověk si má všechno zařídit a obstarat sám a ne pořád natahovat ruce jako nějaký žebrák. Považují víru za berličku, bez které se chtějí obejít a tak dokázat, co všechno mohou a dokážou sami. Pán Bůh se na ně dívá a říká si: Jaká škoda, že nemůžeme spolupracovat. Společně bychom toho přece dokázali ještě mnohem víc.

Někdo si zase říká: Možná mi něco v životě opravdu schází, ale má smysl to ještě měnit? Není už pozdě? Není lepší nechat věci, jak jsou, vždyť by to vypadalo divně, měnit na Stará kolena své přesvědčení! A Pán Bůh si tiše říká: Copak život, který jsme vám dal, není krásný právě tím, že každý den je nový, otevřený a nadějný?

Jsou tu i ti, kdo mají strach z toho, co provedli. V jistém smyslu k nim patříme všichni. Někde uvnitř svého svědomí tušíme, že náš život navenek třeba úspěšný, je ve skutečnosti velkým zklamáním a nevyužitou možností. A přitom si to nechceme přiznat a vyvodit z toho důsledky. Proto raději na Boha ani nemyslíme, protože víme, že pak bychom museli otevřít i všechny ty trapné kapitoly svého života a minulosti. Přitom se jich ale nezbavíme a přijde čas, kdy se nám to všechno připomene.

Jiní lidé o Bohu třeba hodně přemýšlejí, ale hledají ho pouze za nevysvětlitelnými a tajuplnými událostmi. Ptají se: Kde jsi Bože? Ale odpověď nepřechází. To proto, že hledáme na špatných místech nebo nemáme dost trpělivosti.

Jinými slovy: Všichni máme tendenci se Pánu Bohu ztrácet. Všichni víme, jaké to je, když zabloudíme a nevíme si se svým životem rady. Nejdůležitější však je si to přiznat. Uznat, že nám něco chybí a potřebujeme pomoc.

A tu slyšíme úžasnou věc: Bůh hledá člověka. Už to samo o sobě je milost a zázrak. Pánu Bohu nejsme lhostejní a cizí. Nikdo z nás se nemůže ztratit a zabloudit tak dokonale, aby ho Bůh zase nenašel a neobjevil.

Jen ta Boží otázka: „Člověče, kde jsi?“ zní trochu divně. Bůh přece musí vědět, kde jsme. Ví o nás všechno. Celou dobu, kdy my jsme o něm ani netušili, měl náš život před sebou jako na dlani. Všechno viděl a slyšel. Zná nás lépe než my sami sebe. A přece přichází a ptá se: „Kde jsi, člověče? Kam ses mi ztratil a schoval?“ Bůh se však neptá kvůli sobě, ale kvůli nám. On ví, kde jsme. Ale my to nevíme! My sami sobě nerozumíme a nevíme, jak dál.

Když člověk zaslechne Boží hlas, který ho hledá, je veliká šance, že v jeho životě nastane skutečný obrat a změna. Konečně je tu někdo, komu na nás opravdu záleží a kdo nás potřebuje. Ten pustý ostrov, na kterém jsme ztroskotali, přestává být opuštěný. Vždyť každý z nás, ačkoli je obklopen tolika lidmi, je ve skutečnosti sám. Někdy zoufale sám. Lidé, přestože nás mají rádi a my je, nám v těch nejdůležitějších věcech nerozumí. Každý má přece dost starostí sám se sebou a ani při nejlepší vůli nemůže zaplnit naši prázdnotu. Teprve Boží hlas ruší naši samotu a vytahuje nás z našich skrýší. Teprve, když se člověk setká s Božím zájmem o svůj život, najde odvahu, aby se otevřel a poznal sám sebe.

Na začátku se ovšem každý z nás především hájí a předvádí podobně jako Adam s Evou. Já jsem se přece vždycky snažil a myslel to dobře. Za všechno mohou ti druzí. To oni mi ublížili. Pak z nás začnou vycházet naše bolesti a stížnosti. Proč nemohu, co druzí? Proč nemám víc štěstí? Ale jak to z nás pomalu všechno vychází, začíná se tón naši řeči měnit. Pánu Bohu se totiž nedá nic předstírat. A to úžasně pomáhá a uzdravuje. Postupně člověk poznává svůj díl viny a uvědomí si, že ho nepotkalo nic tak těžkého, aby to nemohl s Boží pomocí zvládnout. Kdo se nikdy nemodlil, možná se nikdy nedoví, jak na to opravdu je. Teprve, kdo se vyzpovídá Bohu, který všechno ví, objeví sám sebe. Celou tu hořkou a přitom tak jednoduchou pravdu o sobě a svém životě.

A naráz je člověk nahý. Už nemá, čím by se chlubil, ani nač by si stěžoval. Z úzkostí si uvědomujeme, co všechno jsme pokazili. Kolik času jsme promarnili. Mysleli jsme si, že všemu rozumíme, zdálo se nám, že budeme chytřejší než všechny dobře míněné rady, ale nakonec jsme naletěli sami sobě. A teď nám nezbývá, než dojíst, co jsme si navařili. Život se totiž nikdy nedá vrátit. Co jsme propásli, je nenávratně pryč. Co jsme rozbili, nejde slepit. Co jsme nezalili, uschlo.

A přece se něco děje. Četli jsme, že Bůh dává Adamovi a jeho ženě kožené suknice, aby se nemuseli stydět. Bůh nás zbavuje naší nahoty a dává nám novou důstojnost. Už nikdy nebudeme žít v rajské nevinnosti a nevědomosti. Už vždycky budeme vědět, jaké to je, být nazí, trapní, ubozí a směšní. Ale Bůh nás obléká. Přikrývá naši nahotu, aby z nás učinil lidi, kteří mohou něco dobrého dokázat a mnohé změnit k lepšímu.

A my se ptáme, jak se to stane, že náš Bůh obleče, abychom se už nemuseli stydět, měli pro co žít a mohli se radovat se z Boží blízkosti a pomoci. Tenkrát kvůli tomu muselo zemřít nějaké zvíře, aby Bůh z jeho kůže člověka přioděl. Bylo to poprvé, kdy byl kvůli člověku někdo obětován. Až do té doby lidé jedli pouze rostlinou stravu a zvířata nezabíjeli. Poprvé to učinil Bůh, aby přikryl lidský hřích. Člověk si totiž uvědomí svou vinu, jen když pozná její cenu. Náš dluh může být smazán jedině tak, že ho za nás někdo zaplatí. I odpuštění přece znamená, že se někdo něčeho vzdá, něco oželí, v něčem ustoupí, něco sám za druhého udělá. Proto v Izraeli přinášeli oběti. Když pak zasedli k obětní hostině, věděli, že jim Bůh z lásky odpustil a znovu se jim stal přítelem, před kterým se již nemusí skrývat ani ho podvádět.

Podobně tomu smí být i s námi. Na tomto světě žil člověk jménem Ježíš. Vyzařovala z něho důvěra, statečnost a ušlechtilost. Uzdravoval nemocné, odstraňoval nespravedlnost a odpouštěl lidem všechno, čeho litovali. Nikomu neodepřel pomoc ani radu. Byl to doslova Boží člověk. Ale pak přišli ti, kterým překážel a zbavili se ho. Nechali ho ukřižovat, aby nepřišli o svou moc a postavení.

Ale Bůh jim i nám dal jasnou odpověď. Vzkřísil Ježíše z mrtvých! Tak se přihlásil a potvrdil všechno, co Ježíš dělal, učil a změnil. Přiznal se tím i k jeho smrti, kterou na sebe Ježíš poslušně vzal, aby nám ukázal, že ani v té nejtěžší chvíli nejsme opuštění a ztraceni.

A my věříme, že Ježíš byl tím člověkem, kterého tu chtěl Pán Bůh vždycky mít, ale nikdy neměl. Vždyť každý z nás to – Adamem počínaje – nějak pokazil. Ježíš měl stejné podmínky k životu jako my. V ničem to neměl snazší. Byl stejně slabý, hladový a unavený jako my. Měl tak jako my k dispozici jen víru a naději, že ho Bůh neopustí. Byl pokoušen, prožil strach a úzkost. A přesto, že to měl stejně těžké jako my – obstál! Z jeho vítězství se však můžeme radovat všichni. Neboť Bůh řekl: To, co jste mi vy lidé byli dlužni, to za vás zaplatil Ježíš svou věrností. Ve skutečnosti však ten dluh zaplatil Bůh sám! Neboť to byl on, kdo na tento svět přišel jako Ježíš a zastoupil nás, kde jsme jeden po druhém selhali.

Je to jako s těmi koženými suknicemi. Člověk si je nevyrobil sám, ale dostal je od Boha darem. I my proto smíme skrýt svou nahotu a bídu za ušlechtilost a věrnost Ježíše Krista. Ano, smíme se musíme se „chlubit cizím peřím“. Ne svou, ale Kristovou věrností, tichostí, láskou a poslušností. Něčím, co bychom sami nikdy nedokázali.

Jenže to má jeden důležitý moment. Když se člověk do něčeho oblékne, musí se podle toho také začít chovat a žít. Kdo si oblékne těsnou sukni, musí dělat malé kroky. Kdo se vezme široký plášť, musí si dát pozor, aby si ho nepřišlápl.

Když nám Bůh dovolil, abychom si na sebe oblékli život Ježíše Krista a měli podíl na všem, co on dokázal a vybojoval, musí to být na nás vidět. Jsou to pravda šaty, kterými přikrýváme svou nouzi a nahotu, ale jsou to šaty tak krásné a drahé, že se v nich právem cítíme jako noví lidé. Ty šaty nám dávají zcela nové možnosti. Kdo si je oblékne, už se nemusí bát, co všechno pokazí. Už se nemusí uplatňovat na úkor druhých. V těch šatech můžeme a máme začít úplně nový život. Právě proto nám je Pán Bůh nabídl. Při křtu si je na sebe člověk oblékne, aby je už nikdy nesundal. Dokonce i v nebi si je necháme na sobě, protože i tam bychom bez nich byli nazí a ubozí.

JG, Brno,12. října 2003