Kázání

Podobenství o boháči a Lazarovi

Milí bratři a milé sestry!
Hned v úvodu je třeba říci, že před sebou nemáme biblický popis nebe a pekla. A už vůbec tu nehledejme vylíčení toho, co nás čeká po smrti. To přece nikdo neví. Podobný příběh o tom, že po smrti se má chudák dobře a boháč špatně, si vyprávěli už ve starém Egyptě. Pak ten příběh koloval snad všemi kulturami a náboženstvími. Podobný příběh vyprávěli židovští rabíni. Jinou variantu najdeme v řeckých bájích a pověstech. Toto podobenství samo o sobě nemá tedy větší vypovídací hodnotu než pohádka sůl nad zlato. Dnes by lidé řekli, že kdo se měl jednom životě špatně, v druhém si to vynahradí a naopak. Ať už si tedy život po smrti představujeme jakkoli, ten příběh vypovídá především o tom, jak moc my lidé toužíme po spravedlnosti. A když ji nenacházíme tady na zemi, projektujeme si ji za horizont pozemského života.
Pán Ježíš si tuto lidovou historku vypůjčil, aby nám s její pomocí pověděl – ne jak se budeme mít po smrti, ale jak máme žít tady a teď. To, co je na Ježíšově podobenství originální, je až v jeho závěru, který se týká výhradně tohoto života. Boháč se snaží zachránit své bratry a Abraham mu vysvětluje, že všechno důležité již bylo řečeno. Ale vezměme to pěkně po pořádku.
Nejprve se před námi objeví boháč, který má všechno, co člověk může od života čekat. Dnes by se řeklo, že měl krásný dům a mladou ženu, několik aut a jachtu. Všechno, po čem toužil, si mohl dovolit. Tenkrát stačilo říci, že se královsky oblékal a hodoval a všichni si představili, jaký musel mít bezstarostný život. Nijak se nenaznačuje, že by to byl člověk hříšný nebo bezbožný. Poctivě získané bohatství se v Izraeli považovalo za Boží požehnání. V zásadě nelze tomuto bohatému člověku nic vytknout. Přesto je boháčův život prázdný. Kromě toho, že se dobře oblékal a jedl, se o něm nedozvíme vůbec nic. Dokonce nemá ani jméno. Nic mu nechybí a přitom je jeho život prázdný a tuctový. O nic nemusí zápasit. Nevypráví se o něm žádný příběh. Nepotřebuje k životu ani víru, ani naději, ale ani lásku. Jeho příběh je sice bezstarostný, ale sám do sebe uzavřený. Nevidí Lazara, který lehává u jeho dveří. Nevidí však ani své bratry, kteří žijí stejně bezstarostný a zbytečný život jako on.
Kdybychom si chtěli z příběhu vzít už nyní nějaké poučení, pak bychom mohli říci, že jedno z největších pokušení našeho života je pohodlnost. Touha nemít starosti, být zajištěn a všechno si moci dovolit. Řadě lidí se to do jisté míry podaří. Mohou si koupit většinu toho, co chtějí. Ale jejich život je přesto prázdný. Většinou takovým lidem na ničem nezáleží. Žijí jen sami pro sebe. Možná jim závidíme, možná o něčem takovém v duchu sníme, ale věřte, že takový život za mnoho nestojí. Blahobyt je většinou nuda a otrava. Není příznačné, že boháče si nikdo nepamatoval jménem? Všechno měl a přitom jakoby tu ani nebyl. Lidem, kteří mají, nač si vzpomenou, není co závidět. Kolikrát ani neví, proč by měli ráno vstát z postele. Je to jen taková zlatá klec.
Lazar má naproti tomu konkrétní jméno a příběh. Eleazar znamená Bůh pomáhá. Víme, co ho trápí, po čem touží a kdo mu ubližuje. Je to těžký život, ale o něco v něm běží. Je chudý a většina lidí si ho ani nevšimne, a přece je to člověk, na kterého Pán Bůh nezapomíná. V židovské verzi tohoto příběhu se mluví o chudém znalci Zákona, v řecké o šikovném řemeslníkovi. Oba jsou chudí a přece něčím výjimeční. V Ježíšově podobenství je však Lazar úplně obyčejný člověk. Svou nebeskou blaženost si ničím nezaslouží. Pouze ho všichni – kromě Pána Boha – přehlížejí.
Myslím, že Ježíš chtěl na Lazarově postavě zdůraznit, že každý – i ten neobyčejnější lidský život – má v Božích očích smysl. Aby nás Pá Bůh miloval, nemusíme dokázat vůbec nic. Člověk může být úplný chudák a lazar, a přece přijde od nebe a nebude zapomenut. Není to jistě cesta, kterou bychom měli vyhledávat. Být lazarem není ideál. Ale může se stát, že se člověk do podobné situace dostane a bude si připadat docela nemožný. Někteří lidé jsou do té míry postižení, že nám jejich život může připadat zbytečný. „Proč se takový člověk vůbec narodil?“ řekne nahlas pouze cynik, ale v duchu si to myslí mnohý z nás. Jsou lidé, za nimiž není a nemůže být žádný výkon, žádný úspěch a přece jsou to lidé Bohem milovaní a důležití. Jsou tady mimo jiné právě kvůli nám zdravým a bohatým, abychom si uvědomili, jak mnoho nám bylo svěřeno a darováno a jak málo svých schopností a možností užíváme. Různost lidských osudů nám pomáhá, abychom si uvědomili, čím je náš vlastní život vzácný, jedinečný a zavazující. Často teprve když vidíme lidi, kteří jsou na tom hůř než my, dokážeme sami sobě potichu říci: „Nestěžuj si a buď vděčný za to, co máš.“ Kdyby nebylo Lazarů, mohli bychom si snadno namlouvat a litovat se, že jsme nejubožejší ze všech lidí.
V dalším části vyprávění se ocitáme na onom světě. Není to však nebe ani peklo. Je to pouze projekce lidské představivosti, která potřebuje mít vyrovnané účty. Kdo se měl v tomto životě dobře na úkor druhých, bude nakonec trpět a kdo trpěl již zde, bude se jednou mít naopak dobře. Podle tohoto schématu náleží každému člověku stejná porce štěstí. Jde jen o to, kdy si ji kdo z nás vybere. Nenechme si touto úvahou mást hlavu. Nikde jinde v bibli takovou zásadu nenajdeme. Je to pouze lidová báchorka. Nehledě na to, že místo, aby se tu lidé po smrti setkali s živým Bohem, najdou tu pouze praotce Abrahama, který jim vysvětluje, jak se věci mají.
A přece i tato ryze teoretická úvaha, jak by se spolu mohli boháč a Lazar bavit na onom světě, má svůj význam. Jestliže se tu mluví o tom, co již není možné po smrti, ve skutečnosti nám má jejich řeč ukázat, co je možné změnit a udělat v tomto životě. Některé věci nám bohužel dojdou až ve chvíli, kdy už nejsou možné…
Boháč volá Lazara a prosí ho, aby mu ulehčil jeho trápení. Člověk by čekal, že hodný Lazar, kterému v náručí Abrahamově nic neschází, poslouží trpícímu boháčovi milosrdenstvím. Ale Abraham říká: „Je pozdě. Mezi námi a vámi je taková propast, že ji nic a nikdo na světě nepřekoná.“
Kde se tam ta propast ale vzala? Copak na onom světě není možné udělat pár kroků? Ta nepřekročitelná propast je ozvěnou a stínem všech příkopů a bariér, které jsou dnes mezi námi lidmi v tomto světě. Abrahamovo slovo je sžíravou ironií a obžalobou našeho světa, v kterém je tolik zbytečných a přitom tak snadno překonatelných propastí. A přece jsou mezi námi zdi, které nás oddělují celý život.
Sytý nerozumí hladovému, zdravý nemocnému, věřící se podezíravě dívá na nevěřícího, usedlý se neumí vžít do kůže cizince, muž nechápe svou ženu, děti nerozumí rodičům, neúspěšní pohrdají těmi, kterým se nic nedaří a tak bychom mohli pokračovat dál a dál.
Kolikrát slyšíme, že se s něčím nedá nic dělat, že to tak vždycky bylo a bude. Po smrti se toho už opravdu nedá mnoho změnit. Ale právě proto je třeba to řešit a změnit nyní a teď. Jednou bude pozdě, ale dnes ještě pozdě není. To chce říci Ježíš svým podobenstvím především. Zatímco lidé se stále utěšují, že na onom světě bude spravedlnost, Ježíš chce říci, že si máme již nyní co možná pomáhat a propasti mezi sebou zasypávat. Ježíš využil lidovou pověst k tomu, aby nám připomněl naléhavost tohoto času, kdy lze ještě mnoho věcí změnit, usnadnit, odpustit a zmírnit.
Vždy právě boháč se ve svém pozemském hodování choval k Lazarovi, jako by mezi nimi byla nepřekročitelná propast. Nechtěl ho vidět a přitom byl Lazar tak blízko. U vrat jeho vlastního domu. Znal ho jménem, ale nezajímal se, co ho trápí. Nejsme i my někdy podobně slepí k těm, kteří nás potřebují. Dnes již tolik nejde o sociální rozdíly, ale zkusme se zamyslet, kolik našich známých zůstává osamělých, zklamaných a opuštěných. Asi každý z nás má kolem sebe nějaké Lazary, které přehlíží a kteří se mu nehodí do života. Ale jednou nás to bude mrzet, protože bude na všechno pozdě.
V boháčovi se však náhle probudí starost o druhé. Rád by zachránil své bratry, kteří žijí stejně bezútěšný život jako on. Prosí Abrahama: „Pošli k nim Lazara, ať je varuje.“ Ale Abraham to považuje za zbytečné. Mají přece svědectví Mojžíše a proroků. Boháč má ovšem lepší návrh. Kdyby k nim přišel člověk, který vstal z hrobu – to by byla bomba. Tomu by uvěřili. Ale i na to má Abraham stručnou odpověď: „Když někdo nevěří Mojžíšovi ani prorokům, neuvěří, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“
Je to nečekaný, skoro až beznadějný závěr, ale pravdivý. Jestliže my lidé nebereme Boha vážně, pak to není proto, že se kolem nás děje málo znamení a zázraků. Problém je v tom, že my sami nechceme žít podle Boží vůle.
A přece to není beznadějné. Biblické svědectví Mojžíše a proroků – k němuž můžeme dnes přidat svědectví evangelium Ježíše Krista – je slovo, která má moc proměnit lidské životy. Boháč už sice nemůže pro své bratry nic udělat, ale nemá ani smysl křísit Lazara, aby jim v noci nečekaně zabušil na dveře. K tomu, aby člověk objevil, v čem je smysl a cíl života stačí tiché slovo evangelia, Kristovo pozvání a příklad. Kdo chce, ten porozumí. Mezi nebem a zemí není propast – ale funguje tu dobré spojení – Boží slovo, které má sílu prolomit tvrdou skořápku lidských srdcí.
Právě v církvi vidíme, jak se boháči a Lazaři již dnes setkávají pod kazatelnou a u stolu Páně a navzájem si pomáhají. Ne až po smrti, kdy je na všechno pozdě, ale tady a teď. Dnešní podobenství není o tom, co bude smrti. Je to spíš hrozný sen, z kterého se smíme probudit a s úlevou si uvědomit, co všechno je v našem světě možné změnit. Kolik věcí a vztahů lze napravit, zachránit a usmířit.
Boháč – místo aby se jen cpal stále novými lahůdkami a adrenalinovými zážitky, může najít smysl života, když začne žít pro druhé. Lazar, který žil pouze ve společnosti toulavých psů, může najít v církvi společenství, kde ho přijmou. A boháčovi bratři? Ti třeba někdy přijdou na hudební nešpory nebo na půlnoční a pak i v neděli dopoledne. Nebo se jim narodí dítě a budou ho chtít z vděčnosti pokřtít. Nebo dostanou pozvánku na kurzy Alfa, přijdou a zůstanou mezi námi. Jiný zabrousí na naše webové stránky, přečte si tu kázání, zamyslí se sami nad sebou a začne se sebou něco dělat. Na tomto světě je všechno možné a právě proto je život krásný a vzácný.

Pane Ježíši Kriste, ty nás svým Slovem nenecháváš v klidu. Burcuješ nás z naší pohodlnosti a navyklých stereotypů. Každý den je příležitost udělat někomu radost. Každé setkání a rozhovor, každá spolupráce, každé společné jídlo nás něčím obohatí. V každém člověku, kterého potkáme, smíme spatřit tvou tvář. Dej, Pane ať nepromarníme čas. který nám byl darován. Amen