Kázání

Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.Jan 1,12

Milí bratři a milé sestry!

Stojíme dnes na prahu nového roku. Vzpomínáme na to, co je za námi a vyhlížíme, co nás čeká. Přemýšlíme, co se změní a co zůstane. Pro náš osobní život je však nejdůležitější, abychom věděli, oč se budeme smět v novém roce opřít. Co platí a zůstává bez ohledu na naše pocity a změny letopočtu.

Rád bych dnes spolu s vámi hledal odpověď na tyto otázky ve slovech evangelia podle Jana.

My lidé Ježíše Krista velice často nepřijímáme a nemáme pro něj ve svém životě místo. Ale to je jen polovina pravdy. Smutná ale neúplná. Druhá polovina našeho verše mluví o tom, co se stane, když člověk Ježíše Krista přijme!

Je to vůbec možné? Evangelium říká: ano, takový zázrak se skutečně může stát! Člověk je sice hříšný, hloupý, nevěrný, nespolehlivý, a přece s námi Bůh činí nečekané a podivuhodné věci. Bůh si dovede naše srdce otevřít a použít našeho života k uskutečnění svého vůle. Člověk přitom zůstává hříšníkem a stále znovu se do hříchu propadá, ale současně přicházejí chvíle, kdy Boží slovo nejen radostně přijímáme, ale také ho radostně naplňujeme a kolem nás se z Boží milosti dějí divy a zázraky. Nebojme se o tom mluvit. Pokora neznamená, že budeme stále mluvit jen o své malosti a ubohosti. Pokora znamená, že budeme mluvit také o tom, co dobrého se Pánu Bohu podařilo skrze nás vykonat a jakou jsme přitom směli prožít radost a vděčnost.

Obvykle pro Pána Boha nemáme mnoho místa a žijeme si spíš po svém. Ale pak přijde chvíle, kdy docela zřetelně zaslechneme, kam nás Bůh volá a ta nabídka si nás podmaní a strhne, takže uděláme, co bychom jinak neudělali. Víra je víc než naše ustálená mravní úroveň. Je to vykročení do neznáma. Překročení vlastního stínu. Překonání sebe sama, k němuž nám dopomůže Boží pozvání a příklad Pána Ježíše Krista. Víra není zvyk ani nějaká hotová, trvalá věc, ale stále nový zápas a příležitost, která se před námi otevírá navzdory našemu hříchu, selháním a omylům.

Není to úžasné? My sice dál hřešíme, ale už nejsme zajatci hříchu. Už se nedá říci, že celý náš život je jen marnost nad marnost a zase marnost. Díky Ježíši Kristu je to jinak. Uprostřed našeho klopýtání a chybování se dějí zázraky. Na našem ubohém životě a uprostřed našich všedních dnů vykvétají podivuhodné květy a rostou plody Boží lásky, nad nimiž nám samotným zůstává rozum stát. A čím víc si těch divech vyprávíme, tím víc nás to láká, být takoví častěji. Nejen na chvíli ale pořád, trvale, vždycky. V zásadě je to možné. Nikdo z nás už hřešit nemusí. Ale nedělejme si o sobě iluze a buďme vděční za každou chvíli, za každé slovo a čin, kdy nám andělé v nebi tleskají a Boží milost v našem životě nepřichází nadarmo.

Když nás chce evangelista povzbudit, říká o těch, kteří Ježíše Krista přijali a uvěřili v jeho jméno, že tím získali moc stát se Boží dětmi. Právě o tuto skutečnost bychom se měli v novém roce opřít. Ale co to znamená mít moc Božích dětí?

Řecké slovo pro moc, které je tu užito znamená v prvé řadě svobodu. Nejde přitom o libovůli či bezbřehé hranice našeho sobectví. Jde o svobodu od toho, čemu jsme byli až dosud vydáni a podrobeni. Na jiných místech mluví evangelium mluví o tom, že jsme dětmi zloby, hněvu a nenávisti. Dokonce se o nás mluví jako dětech ďáblových. To znamená, že se často chováme a jednáme, jakoby na nás zlo mělo větší vliv než všechno ostatní. Ale kdo uvěří, že ho Ježíš z této zlé moci vykoupil, ten nalezne sílu své sobecké a zlé sklony přemoci a dokázat mnohem víc, než by sám od sebe čekal. To je svoboda Božích dětí. V tom, že najdeme odvahu Boží lásku napodobit a tak jako děti napodobují své rodiče, uděláme to, co by v podobné situaci udělal Ježíš. A představte si: ono to skutečně pomůže a přinese někomu štěstí! Svoboda Božích dětí znamená, že naše slova a činy nejsou zatíženy hříchem. Apoštol Jan měl dokonce odvahu napsat, že ti, co se zrodili z Boha, už nehřeší. To samozřejmě neznamená, že by nás hřích už nikdy nemohl ohrozit a přemoci. Je to však radostné ujištění, že v našem životě smí přijít dny a chvíle, kdy nás hřích nemůže zadržet a to, co děláme a říkáme je skutečně zrozeno z lásky a bez všech postraních úmyslů. Když Bůh skrze nás koná své dílo, není to nic nedokonalého a zmetkovitého, ale je to pravda a láska sama. S touto svobodu smíme vstoupit do nového roku a každého nového dne. Se svobodu činit dobré.

Druhý význam řeckého slova pro moc je právo nebo pravomoc. Mohou však vůbec lidé mluvit o nějakých právech, které mají před Bohem. Není to pýcha a troufalost? Byla by, kdyby se tu nemluvilo o dětech. Děti si totiž svá práva většinou neuvědomují. Děti si svá práva si nevybojovali a nevysoudili. Jsou to práva, které jim bylo přiznána a darována. A taková jsou i naše práva jako Božích dětí. Především je to právo či oprávnění Pána Boha něco prosit a žádat.

Sami vidíte, že si toho jako svého práva většinou ani nejsme vědomi. Bereme ho jako samozřejmost a klidně Pána Boha prosíme o všechno možné. Ale ve skutečnosti je to úžasný dar. Vždyť Pánu Bohu do nás nic není. Proč by nám měl naslouchat? Proč by si měl dělat s našimi starostmi těžkou hlavu? Co mu můžeme nabídnout? Jsme před ním jako malé děti, které všechno, ale úplně všechno dostávají. A přece smí děti své rodiče prosit a rodiče jejich prosbám naslouchají. A jsou-li to prosby o dobré a prospěšné věci, snaží je svým dětem splnit. I my se takto smíme modlit k Bohu. Ne jako cizí a neznámí žadatelé, ale jako jeho vlastní děti. Naše modlitby to není pokus na Pána Boha zapůsobit a něco si na něm vynutit. To je důvěrné volání dítěte k Otci, o němž víme, že se na něj můžeme absolutně spolehnout. Naše prosby nikdy nezůstávají bez odezvy, i když často přichází pomoc jinak než jsme čekali.

O dalším právu, které jsme díky Ježíši Kristu získali, mluví Písmo svaté, když nás označuje za dědice Božích zaslíbení. Právě obraz dědictví, myslím, velice dobře vystihuje tajemství Boží milosti a lásky. Dědictví je něco, co si člověk nezaslouží. Nic pro ně neudělal. Je to něco, co ještě nemá, ale co mu přesto patří, sotva se narodil. Tak je tomu i s Božím královstvím. Ničím jsme si je nezasloužili a přitom již dnes je naše jméno zapsáno v nebesích. Již dnes s námi Bůh počítá a má pro nás připravené místo.

To znamená pro každý lidský život obrovskou naději a motivaci. Být Božími dětmi znamená, že s námi má Bůh veliké a slavné plány. I kdyby se nám takřka nic v životě nepodařilo, kdyby nám naše plány zhatila nemoc, lidské nepřátelství a zloba, kdybychom si život zkazili svou vlastní hloupostí (a to se žel stává), nikdo nás nemůže zbavit dědictví, které nám již bylo připsáno. Budoucnost, kterou nám Bůh připravil, je hodnota nezničitelná, trvalá a cílová. Dědictví je něco, co má člověk ještě dřív, než toho užívá. Na převzetí dědictví se většinou dlouhá léta připravuje a často se na něm alespoň částečně podílí ještě dřív než mu fakticky patří. Podobně je tomu s Božím královstvím. Ještě v něm nežijeme, ale už ho prožíváme. Ještě není naše, ale už ho okoušíme a těšíme se, že jednou to všechno poznáme tváří v tvář. Běží děti prochází v životě mnoha bolestivými situacemi, ale mají výhodu v tom, že vědí, co je čeká. To nás osvobozuje a vyzbrojuje, abychom si nezoufali, i když se zdá, že už v sobě nemáme žádné síly. Tuto sílu budeme v novém roce a dalším životě ještě mnohokrát potřebovat.

Třetí význam řeckého slova pro moc znamená schopnost a sílu. Já bych řekl i určité pověření a oprávnění jednat jako Boží děti. Jde o to, že děti většinou nesou spolu s rodiči jejich životní úděl. Jsou na nich závislí. Jdou s nimi do chudoby i do bohatství. Jdou s nimi do nepohody i do štěstí. Jsme-li Božími dětmi znamená to, že budeme mít v tomto světě stejný úděl jako náš bratr Ježíš Kristus. Naše cesta nemůže být zásadě jiná než cesta Kristova. To svědčí proti všem, kteří slibují věřícím lidem trvalé úspěchy a jen samá vítězství. Kristova cesta byla přece trnitá a bolestná. Přinášela nepřátelství a pohrdání. I my jako Boží děti musíme počítat s překážkami a nesnázemi.. Neříkám, že musíme utrpení programově vyhledávat, ale nesmíme se divit, dostaneme-li se podobných situací jako Ježíš a jeho učedníci.

Děti však žijí pohromadě se svými rodiči a sourozenci a tvoří rodinu, která navzájem drží při sobě. I nás se Bůh snaží shromáždit, jako když kvočna shromažďuje kuřátka. Být Božími dětmi znamená žít ve společenství církve a tam hledat a nacházet ochranu a oporu, když bude cesta příliš těžká, nezřetelná a nejistá.

Toto všechno vám přeji do nového roku. Abyste v něm žili jako Boží děti a nedali si tuto svobodu, radost a sílu nikým vzít. Hřích nad námi už nepanuje. Kristus nad ním zvítězil. Amen.