Kázání

Neboť Bůh, který řekl `ze tmy ať zazáří světlo´, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.2 K 4:6 – 2 K 4:10 (CEP)

Život máš ještě před sebou. Kolikrát jsme tu větu sami vyslovili. Máš život před sebou – teď je čas se učit, studovat sehnat práci, založit rodinu, budovat kariéru, vydělat peníze, vychovat děti – a najednou máš život za sebou. No tak tedy ne úplně, ale co teď a co dál? Sny a plány se mezitím kdesi rozplynuly, elán se po drobných poztrácel v každodenních povinnostech, v těch tisíci nic, co umořily osla… Najednou vím, že už vlastně nic moc nezvládnu, nic moc nemůžu. Narážím na hranice svých možností. Jsou věru úzké – jde z nich úzkost. Co mám před sebou?V lepším případě pár klidných let…kde je ten život, do kterého se dítě a mladý člověk hrne a žene, kde je ten život, který nás svými nároky a dary zahrnoval a pohlcoval, kde je…

V nějaké verzi všichni známe tu pohádku o člověku, co se vydal podle pokynů ze sna hledat poklad. Chodil a chodil od jednoho města k druhému, až se nakonec dostal zpátky domů a tam pod pecí našel ten poklad. Celou dobu tam ležel, ten hliněný hrnec plný zlaťáků,- poklad v hliněné nádobě…Kde všude ho kolikrát hledáme a přitom ho máme na dosah…neboť Bůh, který řekl „ze tmy ať zazáří světlo“, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy na tváři Kristově, na lidské tváři Ježíše z Nazareta. Světlo, které svítí do temnot světa, světlo Boží… Na životě a slovech, na osobě Ježíše z Nazareta, můžeme odečítat, co to je život, světlo, důvěra a tak poznáváme, co nám Bůh připravil – totiž podíl na jeho životě, na životě v plnosti pravdy. Martě po Lazarově smrti řekne Ježíš:Kdo věří ve mně, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky. Život není jen bios, jde o dzoe, o život v pravdě a plnosti. Život není jen biologické žití, ale jde o plnost života. O život v plnosti milosti a pravdy.

Život křesťanů není nijak odlišný od života ostatních lidí. I náš život je ohraničen smrtí. Mezi naším dneškem a smrtí je jen krůček. Někdy delší, někdy kratší. Někdy jsme úspěšní, někdy méně…ale ve svém biologickém životě, ve své slabosti můžeme poznávat sílu života nového, život Ježíšův, sílu vzkříšeného Pána. Čím víc na něho spoléháme, čím víc mu věříme, čím víc se opíráme o jeho sílu a hledáme jeho světlo, tím víc však vidíme své stíny, svou temnotu, své hranice a svá selhání, ale tím víc taky může přijmout sami sebe, svůj život i svou smrt – protože On je naším světlem v naší temnotě, On je silou v naší slabosti. On je slávou našeho života, On, vzkříšený Pán. To je ten poklad v hliněných nádobách. Bůh už není v bezpečné vzdálenosti nebe – ano říkám schválně v bezpečné vzdálenosti. Ono to v jistém slova smyslu je bezpečné, mít Boha na nebi, pěkně daleko od naší země, od svého života, od svého soukromí. Jen málokdo má rád, když mu druhý tak říkajíc kouká do talíře. Jen málokdo má rád, když mu druhý mluví do toho, jak si má v životě počínat. Chráníme své soukromí, jak to jen jde – před lidmi i před Bohem. Ale pak zjišťujeme, že jsme vlastně sami. Určitá vzdálenost mezi lidmi, určitá distance mezi člověkem a Bohem může na první pohled uklidňovat. Ale žít se tak nedá. Jakmile se v životě vyskytne zádrhel, průšvih, nesnáz, jakmile pocítíme nejistotu, jakmile si nevíme rady, jakmile se nás zmocní pochybnosti, kdykoli si klademe otázky po smyslu, tam už najednou sami dál nemůžeme a tak hledáme posilu a pomoc – ale sami nic nenajdeme. Most mezi nebem a zemí postavit nemůžeme a neumíme. A přece ten most je. Není z nás – není naším dílem. Bůh sám přichází až k nám, aby byl při nás, aby byl s námi. Vzdálenost mezi člověkem a Bohem překonal on sám a přišel tak blízko,že můžeme vidět světlo jeho slávy na tváři kristově, na lidské tváři. Na tváři jednoho člověka zazářilo světlo do temnot, nejistot a strachů našeho života. Na tváři člověka, který si nedržel distanci, nes chovával se před potřebnými, nechránil své soukromí, ale byl otevřený pro všechny. Byl všem blízko. A Bůh, kterého nazýval Otcem, mu byl také stále blízko. V celém svém životě hledal Boží vůli, poznával ji a žil ji – žil skutečný život v pokušení, v nepřátelském světě. Zažil zklamání, neúspěch, bolest umírání. A toho Ježíše, který je Kristus, Bůh potvrdil jako toho, na němž můžeme jasně vidět, co to znamená žít s Bohem a z Boha. Když se na něj dívám, najednou chápu: on žil můj život, život člověka. Vždyť to, co žiju, není nic nového, nic originálního. On prožíval to, co já – až do té bezvýchodnosti. Ale přijímal život tak, jak mně to nejde…řekl ano tam, kde já se vzpírám nebo si stěžuji a ptám se, proč. On žil z Boží blízkosti, která osvobozuje, zbavuje strachu a vzbuzuje důvěru.

Na Kristově tváři září světlo Boží slávy. Život nemusí být temnota. Ani v bolesti, umírání a smrti ne. Na lidské tváři Kristově vidíme světlo, které ozařuje náš život jinak, než kterékoli jiné světlo, co si jen umíme představit. Ozařuje i tu poslední temnotu smrti. Ano, život má své hranice, moje schopnosti, naše schopnosti mají své hranice. Ale to není v posledu rozhodující. Každý úspěch bude přece jednou zapomenut, jako vítězství ve hře Člověče, nezlob se – to také v dalším kole nic neznamená. Nakonec přece všechno bere smrt.

Na Kristově tváři můžeme vidět světlo Boží slávy. Na našem životě může být zjeven život Kristův. I ve své omezenosti má můj život smysl. V jeho životě mohu poznávat svůj život – a toto poznání samo neobrovským světlem. Světlem, které dává teplo,. Radost, naději, ba život sám, ten život, který nekončí, protože je to jeho život, život toho, který zemřel a je živý na věky věků. Uprostřed pomíjivého života nacházíme život bez konce – řečeno slovy Pavlova listu:nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven a to právě v trápení a úzkosti všedního dne, kdy jsme tísnění, bezradní a sráženi k zemi. Tam, kde se zdá, že se ocitáme ve slepé uličce, kde jsme na dně, tam se otevírá cesta dál. Tam poznáváme ten život, který je Boží. Zjevuje se na tváři Kristově, na tváři toho, který prošel vším utrpením a ponížením. Jinde není možné Boha najít, jen ve tváři Kristově. Tam se zjevilo jeho světlo, na tváři zemřelého a vzkříšeného Pána. Jen v Kristu poznáme Boha. Kříž a vzkříšení, smrt a život patří k sobě.Jeho smrt se stává pramenem života a světla.. V tom světle smíme svůj život i svou smrt nově vidět a nově přijmout. Ještě jinak – v tom světle se jeho život stává mým životem, životem bez konce, životem v plnosti, bez ohledu na to, jestli mám tak říkajíc život před sebou nebo za sebou. V tom světle se jeho život stává mým životem, smrti navzdory.

Právě ta naše lidská omezenost, naše trápení, úzkost a bezradnost tvoří absolutní protiklad toho světla Boží slávy. Právě ta naše smrtelnost tvoří absolutní protiklad Ježíšovu životu. Tak jako hliněná nádoba je ve své bezcennosti a křehkosti protikladem pokladu, který skrývá či uchovává. Tak se život a světlo zjevují na našem lidském bytí, poznamenaném temnotou a smrtí -aby všem, i nám samotným bylo jasno, že tato nesmírná moc není z nás, ale je Boží.

22.2.2004 O. Tydlitátová