Kázání

Potom jim Ježíš pověděl toto podobenství: “Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: `Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?´ On mu odpověděl: `Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit´.”

Milí přátelé, bratři a sestry!
Evangelista Lukáš shromáždil ve 12. a 13. kapitole několik oddílů, které ukazují na vážnost tehdejší politické situace v Izraeli. Mnohé nasvědčovalo tomu, že se schyluje k národní tragedii. Rozšířila se zpráva o Galilejcích, které dal Pilát zavraždit, když konali oběti v chrámu. Není právě toto signál, aby celá země konečně povstala a svrhla římskou nadvládu? Nebo to byla Boží vůle a ti lidé si svůj neblahý konec sami zavinili? Ježíš odmítá obojí. Nespekuluje o tom, kdo je větší hříšník, nevolá ani do boje, ale všechny volá k pokání. Místo konfrontace zve k odpuštění a lásce k nepřátelům. Přirovnává své slovo k ohni, který ukáže, co obstojí. Varuje před tragickým rozdělením v rodinách a přítomnou chvíli přirovnává k cestě k soudu. Pořád je ještě možné se na poslední chvíli dohodnout, než aby člověka na zbytek života uvrhli do vězení. Se smutnou ironií pak Ježíš říká, že když jde o počasí, všichni vědí, že mraky od moře přinášejí déšť, zatímco jižní vítr z pouště přináší vedra. „Když umíte odhadnout počasí podle toho, co vidíte na obloze, jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas. Proč nejste schopni vidět neštěstí, ke kterému se schyluje?
S odstupem dvou tisíciletí víme, k čemu se tehdy schylovalo. K židovské válce! K nešťastnému, zbytečnému a sebevražednému střetnutí s římskou mocí. Došlo k ní pouze třicet let po Ježíšově marném volání k pokání. Podle Lukášova svědectví Ježíš toto nebezpečí předvídal a snažil se mu zabránit. V evangeliích čteme jeho smutný povzdech: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni. Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako kvočna shromažďuje kuřátka, pod svá křídla, ale nechtěli jste. Hle, zůstanete ve svém domě sami!“ A když před ním někteří mluvili o chrámu, jak je vyzdoben krásnými kameny a pamětními dary, řekl: „Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen a kameni a všechno bude rozmetáno.“ (L 13,34-35 a L 21,5-6).
Židovská válka podrobně popsaná Josefem Flaviem byla tragedie, která měla za následek utrpení a smrt tisíců lidí a mimo jiné přispěla k definitivnímu rozdělení křesťanů a židů. Nepřišla však náhodně ani nečekaně. Mnoho let se k něčemu podobnému schylovalo a Ježíš přišel mimo jiné proto, aby se pokusil tomuto neštěstí zabránit. Marně. Ale právě proto bychom se z toho měli poučit a vidět dopředu lépe než tehdejší představitelé Izraele, kteří se hnali do zkázy jako bezhlavé ovce. Ježíšův prorocký hlas zanikl ve zmatku vypjaté doby. Tím víc bychom mu měli naslouchat my.
Někdo může skepticky připomenout, že je těžké pohnout s celým národem. Změnit myšlení tisíců lidí bývá někdy stejně nemožné a marné jako zastavit rozjetý vlak. Nepodařilo se to ani Božímu synu. Nám však nejde o změnu smyšlení celého národa. Před námi je vcelku snadný úkol. Dát si do pořádku svůj vlastní život. To přece není rozjetý vlak! Jeden lidský příběh změnit jde – zvlášť jde-li o náš vlastní…
Mnoho lidí Pánu Bohu vyčítá, proč nezbrání válkám, nespravedlnostem a násilím. Zde vidíme, že se Pán Bůh pokusil docela konkrétně zabránit válce a zbytečnému utrpení jednoho národa. Poslal k nim Jana Křtitele. Mnozí se od něho dali pokřtít, ale změnu to nepřineslo. Poslal k nim svého Syna, ale ani od něho si většina z nich nedala říci.
Z Jeruzaléma nakonec nezůstal kámen na kameni. Řadu let předtím však bylo zřejmé, že když někteří lidé nedostanou rozum, jinak to s Izraelem dopadnout nemůže. Podobně může ujíždět nebo se dokonce řítit do propasti i náš vlastní život. Přitom stačí tak málo, abychom se zastavili.
Ježíš na toto téma vypráví podobenství o fíkovníku. Hlavní postavou příběhu tentokrát není člověk ale strom. V neplodném stromu však můžeme spatřit jako v zrcadle sami sebe. Role hospodáře je vyhrazena Hospodinu. Je to on, kdo přichází a čeká ovoce. Jde si do své zahrady natrhat fíky a je zklamán, protože žádné nenajde. Není to poprvé. Už tři roky se marně těší na úrodu.
Ty tři roky ukazují na Boží shovívavost a milosrdenství, z kterého všichni žijeme. Hospodář přijde, podívá se do koruny a nic nenajde. Tři roky to tomu stromu prochází a nic se neděje. Strom si na to zvykne. V duchu si říká podobně jako mnohý z nás: Já už stejně jiný nebudu. Ze mně se nikdo ovoce víry nedočká. Žiju si sám pro sebe a je mi tak dobře. V mém stínu se můžete posadit, ale rodit někomu ovoce, to se mi nechce. Co bych z toho měl?
Na prázdnotě a soběstřednosti života je nejhorší, že si na ni člověk zvykne, vyhovuje mu a utěšuje se falešnou nadějí, že se vlastně nic tak hrozného neděje. Nikomu jsem pravda nijak zvlášť nepomohl, ale také jsem nikoho nezabil. Tři roky je klid po pěšině. Tak mi to snad projde i léto příští.
Přitom po celé ty tři roky jde o Boží velkorysost a slitování. Bůh dává stromu stále novou šanci. Fíkovník na to hřeší a už dopředu s tím počítá. Předpokládá, že i čtvrtý a každý další rok hospodář přijde, smutně pokývne hlavou a nakonec už ani žádné fíky hledat nebude. Co s takovým stromem. Ale listí má pěkné…
Jenže Bůh není flegmatik. Když mlčí, neznamená to, že se vzdal a na náš hřích rezignoval. Bůh trpí neúrodný strom na své vinici, aby mu dal více času. Když se však v našem životě dlouho nic neděje a nemění, Boží shovívavost končí. Čtvrtý rok se hospodář rozhodne jednat podle lidoveckého hesla Třikrát a dost. Volá si zahradníka a dává mu příkaz, aby strom zlikvidoval. Je pro něj škoda země. Mohou tam růst jiné stromy.
Na rozdíl od hospodáře nepřichází zahradník na vinici jen jednou ročně. Každý den se o stromy stará, s každým stromem a rostlinou si v duchu povídá. Přirostli mu k srdci. Prožívá s nimi období sucha i blahodárných dešťů. Těší se s nimi, když na jaře klíčí a kvetou. Zahradník neplodný strom hájí a chce mu dát ještě jednu šanci. Je mu stromu líto. Slibuje, že mu bude věnovat zvláštní péči. Jestliže však ani čtvrtým rokem úroda nebude, pak to opravdu nemá smysl. Neplodný strom by jen ubíral vláhu ostatním rostlinám.
Ten zahradník, to je Ježíš, který si s námi chce dát práci a věnovat nám nadstandardní péči. „Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce.“
A co na to fíkovník? Během celého příběhu mlčí a nic neříká. Tiše stojí a poslouchá, co si o něm hospodář a zahradník vyprávějí. Co si asi ten strom myslel? Co by řekl na svou obranu? Že se polepší? Že to s ním už nemá cenu? Že za nic nemůže?
Já vím, stromy neumí mluvit, ale právě tím na nás to podobenství dobře sedí. My přece také často mlčíme, když se na nás něco provalí. Jak malé děti, které provinile koukají a nevědí, co by řekli. A ono je někdy lepší mlčet jako ten strom. Kolikrát člověk nemá, co by řekl. Nemá se čím hájit. Udělal chybu, dělá ji stále znovu a nemá smysl to vysvětlovat ani něčím omlouvat.
Naštěstí za nás v takové chvíli mluví někdo jiný. Ježíš Kristus. Když člověk stojí před Bohem, nemá na svou obhajobu, co říci. Ale je tu Ježíš, který se za nás přimlouvá a který si s námi chce dát práci, která může mnohému připadat marná. Někteří z nás to možná vzdali a smířili se se svým hříchem. Ale Ježíš ne! Buď mu za to chvála a dík. Právě proto máme postní období, abychom Ježíšovu práci a blahodárný vliv na svůj život pocítili, dali se jím ovlivnit, uvěřili jeho lásce a využili její síly a energie ke změně života.
Pro naše podobenství je důležité, že nemá konec. Nedozvíme se, co řekl majitel vinice na zahradníkův návrh. Dal se přesvědčit? Dal neplodnému stromu jednoroční lhůtu? A jestliže mu ji dal, začal strom po roční péči a hnojení nést ovoce, nebo to všechno byla jen marná ztráta času. Vyplatila se čtyřnásobná velkorysost nebo to byl jen zbytečné trápení, které nemělo smysl?
Otevřený konec znamená, že příběh našeho života je stále otevřený, nerozhodnutý a naléhavý. Je to každý z nás, kdo bude psát svůj vlastní závěr tohoto příběhu. Už dopředu však víme, že hospodář přistoupil na návrh svého zahradníka a dává i nám další šanci. Ta lhůta milosti právě běží. Můžeme za ní považovat právě začínající postní období. Ježíšova cesta na kříž, jeho dobrovolná oběť, jeho láska k nám – to všechno je ona zvýšená péče, která je nám věnována, abychom se mohli zbavit všeho zbytečného a škodlivého, abychom mohli nést ovoce lásky, naděje a víry, kterou jsme zalévání. Postní období je čas, kdy si smíme s novým úžasem uvědomit, jako mnoho nám bylo odpuštěno a jak je nesamozřejmé, že před sebou máme další příležitost ke změně. Je to podobné, jako když před Ježíše stála žena přistižená při nevěře a místo, aby jí Ježíš odsoudil, řekl: Jdi a nehřeš více. Možná se nám všechno hned nepodaří, ale zkusme se zatím napravit alespoň v jedné věci.

Pane, děkujeme ti, že ses nás nevzdal a odpouštíš nám stále znovu. Dej, abychom se o tvou lásku a pomoc opřeli, až to zase začneme vzdávat a ustupovat svému sobectví. Pomoz nám žít k Boží slávě a nést ovoce tvé lásky. Amen

Jiří Gruber