Čekání na Hospodina

Poutní píseň.
Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine,
Panovníku, vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby.
Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku?
Ale u tebe je odpuštění;
tak vzbuzuješ bázeň.
Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo.
Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro, když drží stráž k jitru.
Čekej, Izraeli, na Hospodina!
U Hospodina je milosrdenství,
hojné je u něho vykoupení,
on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí
Žalm 130, ekumenický překlad

Píseň stupňů.
Z hlubokosti volám k tobě, Hospodine.
Pane, vyslyš hlas můj, nakloň uší svých k hlasu pokorných proseb mých.
Budeš-li nepravosti šetřiti,
Hospodine Pane, kdo ostojí?
Ale u tebe jest odpuštění,
tak aby uctivost k tobě zachována byla.
Očekávám na Hospodina, očekává duše má, a ještě očekává na slovo jeho.
Duše má čeká Pána, víc než ponocní svitání, kteříž ponocují až do jitra.
Očekávejž, Izraeli, na Hospodina;
nebo u Hospodina jest milosrdenství,
a hojné u něho vykoupení.
Onť zajisté vykoupí Izraele ze všech nepravostí jeho.
Žalm 130, kralický překlad

Milí bratři milé sestry!
Stotřicátý žalm je známý a často užívaný biblický text. Přebásnil ho Luther i Jan Blahoslav. Patří mezi kající žalmy, užívá se v pohřební liturgii a katoličtí kněží se ho modlí, když se připravují k bohoslužbě. Některé synagogy mají dokonce sníženou podlahu, aby mohl být beze zbytku naplněn začátek tohoto žalmu: Z hlubokosti volám k Tobě.
O jakou hlubinu se však jedná? O takovou, v níž se člověk cítí ztracen, opuštěn, zapomenut a ponížen. Na hlubině je nejhorší, že nemá dno, od kterého bychom se mohli odrazit. Hlubina – to je bahno, do něhož člověk zapadá stále níž. Čím víc sebou zmítá, tím hlouběji klesá. Hlubina znamená pomalý ale nezadržitelný pád, při němž se není kde zachytit. Do hlubin nás může strhnout nemoc, úmrtí blízkého člověka, nesoulad v manželství, falešní přátelé, osobní zklamání, dnes už i podnikatelský neúspěch a samozřejmě vlastní chyby a selhání, jejichž důsledky na nás postupně dolehnou. Hlubina je situace, která v dané chvíli nemá řešení. Hlubina znamená zoufalství, bezradnost, strach a většinou i rezignaci. Hlubina je to, co neumíme zvládnout. Všechno, co nám přeroste přes hlavu. Hlubina je propast. Tunel bez konce.
Ale z každé hlubiny se dá volat k Hospodinu. I kdyby byla úzkost a samota, sebevětší, nic na světě nemůže umlčet naši modlitbu. Neexistuje situace, v které by nás Bůh neslyšel. Není takového selhání a ostudy, aby se člověk nemohl uchýlit k Bohu a prosit jej o pomoc. Modlitba je ta tenká nit, která nás udrží při životě. Důvěra v Boha dává člověku naději i tam, kde žádná viditelná naděje není.
Panovníku, vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby. Každý z nás dokáže vydržet daleko víc bolesti a ponížení, než si umí představit, ale potřebuje k tomu někoho, s kým by mohl mluvit a své trápení s ním sdílet. Dnes nám naši samotu pomáhá přemoci třeba mobilní telefon. Jak mnoho znamená krátká SMS zpráva a povzbuzení od rodiny a přátel, když jsme v nemocnici, daleko na cestách nebo před těžkou zkouškou. Na modlitbu sice tak bezprostřední odpověď neobdržíme, ale už to, že nás Bůh slyší a rozumí našim úzkostem je veliká a cenná pomoc. Nejhorší by bylo, kdyby o našem trápení nikdo nevěděl. Modlitba však znamená, že naše trápení není zbytečné ani zapomenuté. Je uloženo v Božím srdci a paměti. Kdo se modlí, nikdy a nikde není sám.
Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? To znamená, že smíme volat k Bohu, i když jsme zatíženi hříchem a své trápení jsme si sami zavinili. Je snadné volat k Bohu, když se dostane do průšvihu, za který nemůžeme. Modlitba se pak stává de facto stížností. Ptáme se Boha: Proč se propadám do hlubiny právě já, který jsem nic zlého neprovedl? Proč musím trpět, když za nic nemohu? Když se člověk cítí nevinný, jako by měl v rukou argument, že by mu Pán Bůh – je-li spravedlivý – měl pomoci.
Ale žalmista iluzi vlastní spravedlnosti nepodléhá. Je mu jasné, že většinu svých trápení si nějakým způsobem zavinil sám. Modlí se, ačkoli ví, že na Boží pomoc nemá nárok. Nepřichází s výčitkami. Prosí o milost. A tak to má být. Člověk totiž snadno upadá do dvou extrémů. Buď se s Bohem hádá a cítí se nespravedlivě pokořen, nebo si naopak všechno vyčítá a propadá se do své bezradnosti ještě víc. Ani jedno ani druhé však nikam nevede.
Náš žalmista ví jednu důležitou věc. Bůh není zajatcem své vlastní spravedlnosti. Bůh není soudce, kterému nezbývá nic jiného než trestat. U Boha je odpuštění. Bůh ruší všechny příčiny a následky tím, že z člověka snímá jeho břímě, maže jeho dluhy. Nepřipomíná si naše chyby a tahá za nás kaštany z ohně.

Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň. Ano, je to odpuštění, kterým v nás Hospodin vzbuzuje bázeň, víru a autoritu, nebo jak říkají kraličtí uctivost. Řeklo by se, že bázeň a respekt bude mít pouze ten, před nímž se všichni třesou, kdo je přísný, nesmlouvavý, důsledný a spravedlivý. Má-li být na světě pořádek, musí fungovat policie a soudy, lidé musí platit daně a nade všemi musí bdít silná ruka zákona. Kde je měkkost, slabost, neustálé výjimky, začnou si lidé dělat co chtějí a ničeho si neváží. Není Boží odpuštění příliš laciné? Nesvádí nás Boží milost k tomu, že klidně dál hřešíme, protože víme, že nám to nakonec bude odpuštěno. Cynicky řečeno: Zbývá Pánu Bohu nějaká jiná možnost, než nám odpustit? Jinak by přece nebe zůstalo prázdné. Copak se mezi námi najde někdo spravedlivý? Všichni jsme zabořeni v nějakém bahně. Někteří si to pouze nechtějí přiznat.

Ano, je to veliké pokušení. Nechat si Bohem odpustit a pak klidně hřešit dál. Ale právě na tom, co s námi udělá Boží odpuštění, se pozná, co jsme zač. Když člověk selže, protože ignoruje trest a následky, které mu hrozí, je to projev jeho pýchy a hlouposti. Většina z těch, kteří se dopouštějí zlého, si říká: Já to nějak zvládnu. Já to ustojím. Já si to vyřeším. A pak jsou v tom až po uši. V tom jsme si my lidé podobní jako vejce vejci. Všechna varování jsou marná. My do toho jablka ze stromu poznání dobrého a zlého kousnout prostě musíme. A pak jsme nazí a bezmocní, jako když se na nás valí povodeň. Z hlubokosti volám k tobě, Hospodine, vyslyš můj hlas.
Ale když se ta povodeň zastaví, a my se znovu se postavíme na nohy, poznáme, že nám bylo odpuštěno. Konečně se můžeme svobodně nadechnout a znovu začít. A právě tehdy přichází nejdůležitější chvíle našeho života. Zastaví Boží dobrota a milost naši pýchu? Získá si Bůh naši úctu a respekt tím, že nás zbavil důsledků našich vin. Naše víra a oddanost Bohu neznamená, že nikdy nic zlého neprovedeme. Svůj zápas s hříchem a pokušením jsme všichni prohráli. Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí. Mnohokrát jsme pokazili život sobě i svým bližním. Síla naši víry a hloubka vztahu k Bohu se ukáže ve chvíli, kdy prožijeme Boží odpuštění. Vyburcuje nás Boží velkorysost a věrnost ke změně života?
Bratři a sestry, je-li na světě síla, která nás může zadržet před hříchem, pak to není strach z trestu, ale vděčnost za to, že jsme byli vytaženi z bláta a špíny. Ne proto, že se Boha bojíme, ale proto, že pro nás tak mnoho dobrého učinil, snažíme se žít k jeho slávě. Je to stále nový zápas a boj, ale stojí za to. Boží odpuštění a pochopení pro lidskou slabost, je něco tak úžasného, že stojí za to si ho stále připomínat. A jestli někoho nepřesvědčí Boží dobrota a shovívavost, na co ještě čeká?

Žalmista pokračuje slovy, kterými nás asi moc nepotěší. Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo. Podstatou víry a naděje v Boha je čekání a trpělivost. Přitom právě čekání je ta nejprotivnější věc na světě. Když je nějaký problém, všichni chceme něco udělat, změnit, zařídit či podniknout. Nečinnost nebo dokonce nemožnost zasáhnout nás doslova ničí. Ale málo platné, jestliže chceme poznat Boží moc ve svém životě, musíme k tomu dát Pánu Bohu příležitost.
Je to podobné, jako když se s někým potkáme. Dokud mluvíme my, nemůžeme slyšet, co nám chce druhý říci. Chceme-li se něco dozvědět, musíme zmlknout. Podobné je to s Boží pomocí. Chceme-li poznat, jak Pán Bůh jedná v našem životě, musíme občas zastavit své horečné aktivity a všimnout si, že není všechno jen naše zásluha. Mnoho dobrých věcí se přece děje nezávisle na nás. To nemá být výzva k pasivitě ani lenosti. Když Pán Bůh jedná a pomáhá, velmi často vyžaduje naši součinnost a odvahu, ale bez čekání a trpělivosti to také nejde. Jsou věci, které nemůžeme zařídit. Můžeme je pouze vyhlížet a když přijdou, poděkovat. Patří k nim láska, uznání, odpuštění, přátelství, důvěra, pochopení a víra. A právě tyto věci jsou v životě nejdůležitější.

Žalmista má ve svém čekání oporu a tou je Boží slovo. Slib, kterým nás Bůh ujišťuje, že nás slyší a pomůže. V Izraeli zaznělo takové slovo při chrámové bohoslužbě jako osobní požehnání, které si člověk odnášel domů a z kterého pak žil třeba celé měsíc a léta. Nám se stal tímto žehnajícím Boží slovem Ježíš Kristus. Chceme-li nahlédnout do své budoucnosti, nemusíme chodit za žádnými proroky a senzibily. Stejně by nám nic moudrého neřekli. Božím slovem, kterého se držíme je pro nás Ježíš Kristus. V něm Bůh řekl jasné a nezrušitelné Ano ke každému lidskému životu. V něm nám Bůh zaručil odpuštění hříchů a život věčný. Kdykoli máme pocit, že Bůh mlčí a na naše modlitby neodpovídá, držme se evangelia Ježíše Krista, které je jasné a srozumitelné každému člověku. Všechno, co Bůh učinil v Ježíši Kristu je trvalý Boží závazek, který platí na věky věků. Nad každým z nás bylo vysloven Boží ANO při křtu. Je to slovo, které nikdo nezvrátí a které zůstává navěky.

Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro, když drží stráž k jitru. Čekání bývá dlouhé a nejtěžší bývají právě poslední chvíle. Žalmista možná v mládí sloužil na vojně jako strážný a dobře si pamatoval, jak nekonečné jsou hodiny, kdy už se začíná blížit ráno a slunce ne a ne vyjít. Na posledních chvílích bývá nejhorší to, že většinou nevíme, že jsou poslední. Mnozí si ještě vzpomínáte, jak beznadějná byla poslední normalizační léta. Všude už se cosi dělo a u nás nic. Kdybychom v roce 1986 věděli, že za tři roky bude po všem, to by se nám krásně a v klidu čekalo. Ale většina z nás žila v domnění, že tady ti soudruzi budou navěky věků. Proto se nám všechno zdálo být tak protivné, demoralizující a bezvýchodné.
Dnes má každý z nás hodinky, ale tehdy strážní, když se začalo rozednívat, nevěděli, zda jsou teprve čtyři nebo už odbyla šestá. Jde-li o čas Boží pomoci, nemáme hodinky, které by nám ukázali její blízkost ani dnes. Nezbývá nám než čekat a věřit. A přitom věrně konat svou práci. Čekej, Izraeli, na Hospodina! U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení, on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí.

Informace o sboru

Kontaktní informace

Kázání