Kázání

“Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Jan 14,6

Milí přátelé, bratři a sestry, když slyšíme – v Janově evangeliu poměrně časté Ježíšovo: „Já jsem …“ uvědomíme si, že právě těmito slovy se kdysi představil Bůh Mojžíšovi, když k němu promluvil z hořícího keře. Jinak řečeno, slovy: „Já jsem“ k nám Ježíšovými ústy mluví Bůh sám. Dává se nám poznat a nabízí nám svou pomoc – podobně jako kdysi Izraeli.
Přitom právě ona klíčová věta z Exodu: „Jsem, který jsem“, působí na první poslech jako do sebe uzavřená. Vypadá to, že Bůh je tu sám pro sebe a člověka k ničemu nepotřebuje. Kdyby se někdo z nás představil slovy: „Jsem, který jsem“, znamenalo by to: „Všichni mi můžete vlézt na záda. Nikoho z vás nepotřebuji. Stačím si sám a ostatní lidé jsou mi cizí a lhostejní.“
Možná jsou takoví lidé, ale Hospodin takový určitě není. Právě naopak. Vždyť Mojžíš vzápětí slyší: „Slyšel jsme nářek svého lidu. Není mi jedno, v jakých podmínkách žije a chci mu pomoci. Běž za faraónem a mým jménem mu řekni: Propusť můj lid!“
Je to do očí bijící kontrast. Hospodin je Bůh, který byl, je a bude nezávisle na člověku a světu. Ničím nám není zavázán. A přece se o člověka zajímá a záleží mu na našem životě. V Exodu pak vidíme, jak se Bůh angažuje pro člověka. „Jsem, který jsem“ se ujímá těch nejubožejších a vyvádí je z otroctví. A právě tehdy se začalo říkat Božímu jednání a pomoci cesta. Byla to cesta z ponížení a poroby do země zaslíbené. Bůh ji svému lidu razil doslova jako ledoborec. Hospodinova cesta šla mořem i pouští. Lidé se na ní učili spoléhat na Boží pomoc a věrnost. Byla to cesta, která měla jasný cíl a směr a Izrael k tomuto cíli po překonání mnoha překážek skutečně dospěl. Vešel do země zaslíbené a usadil se tam.
Byla to cesta z otroctví ke svobodě. Ze tmy do světla. Z trápení a úzkosti do radosti a pokoje. Z bezvýchodnosti do naděje. Ze smrti do života. Důležité však je, že to byla od začátku až do konce Boží cesta. Hospodin byl jejím iniciátorem, tvůrcem a garantem. Počátkem i cílem. Ti lidé ¨v Egyptě to přece dávno vzdali a nic už před sebou neviděli. Pouze naříkali a odevzdaně dřeli na faraóna – a teprve Bůh vnesl do jejich života světlo. Izraelci se té naději a změně bránili. Když na ně farao udeřil, raději Mojžíše odmítli a vyhnali. A přece to Hospodin nevzdal a dál je vedl jako malé děti, ano kolikrát je i sám přenesl přes všechny skály a propasti, až je dovedl, kam slíbil.
Taková je Boží cesta i dnes. Je to šance, o níž se nám nesnilo. Nabídka, o které jsme nevěděli. Dar, který jsme si nezasloužili. Pomoc, která od základu změní náš život. Bůh, o kterém svědčí bible, k nám přichází vždycky s něčím novým. Není to tak, že si člověk zvolí nějaký cíl a pak prosí boha, aby mu k němu pomohl. Tudy cesta křesťanské víry nevede. Cesta víry začíná, když si uvědomíme, co jsme dosud neviděli a nač jsme nemysleli. Bůh není síla, kterou člověk zapřáhne do svého vozu, aby získal, po čem touží. Bůh je síla, která nám sama udává směr a cíl a otevírá nám nové možnosti. Člověk se pak touto Boží cestou buď vydá nebo se té příležitosti vzdá. Tak jako Abraham, který žádné stěhování neplánoval a přece se na nečekané Boží pozvání vydal na cestu, která změnila celý jeho život. Cesta víry není náš nápad, naše přání, naše záliba – ale příležitost, před kterou jsme byli postaveni. Pomoc, v jakou jsme nedoufali. Nabídka, kterou by byl hřích odmítnout.
Když Izrael došel do země zaslíbené, mohlo se zdát, že jeho cesta skončila a cíl je dosažen. Ale Boží cesta pokračovala dál, jen dostala jinou podobu. Slovo cesta se stalo synonymem pro způsob každodenního života. Ukázalo se, že nejen v Egyptě, ale i v zemi zaslíbené se člověk může svým životem Pánu Bohu vzdalovat nebo přibližovat.
Boží cesta dostala podobu života, který je spravedlivý, ohleduplný a poctivý. A tak jako na poušti ukazoval Bůh lidu cestu sloupem ohnivým a oblakovým, nyní ji ukazoval svým slovem, svými řády a zákony. I nyní měla ta cesta jasný a zřetelný cíl. Důstojný, pokojný a požehnaný život. Spokojené manželství, poslušné a věrné děti, radost z práce, mír a dobré vztahy s druhými lidmi. Ale především to, co bychom mohli nazvat – trvalé společenství s Bohem. Starozákonní člověk příliš nepřemýšlel o tom, co bude po smrti. Považoval za úžasný a nezasloužený dar tento pozemský život a většinou si ani netroufal uvažovat dál. Právě uprostřed tohoto života prožíval Boží blízkost, Boží přízeň, odpuštění a pomoc. A právě to, že smí jít Boží cestou, že zná cestu spravedlivých a může po ní kráčet, mu bylo největší odměnou, radostí a cílem jeho snažení. To platí dodnes. Křesťané nedodržují Boží přikázání, aby si splnili jakési „bobříky zbožnosti“. Žít podle Božích slov pro nás není žádná oběť ani odříkání. To, co po nás Bůh žádá přináší užitek a prospěch především nám samotným. Jít Boží cestou je to nejlepší, co může člověk se svým životem udělat a přináší nám to bezprostřední radost a uspokojení. Bůh od nás nežádá nic, co by pro nás nebylo dobré.
To však neznamená, že nemohou přijít pochybnosti a strach. Už v bibli čteme tíživé otázky, jak to, že lidé spravedliví, kteří jdou cestou Boží, procházejí často trápením a neúspěchy. Proč se mnozí splnění svých nadějí nikdy nedožili? Trvá naše společenství s Bohem i po smrti? Může ho hříšný člověk dosáhnout? Co všechno pro to musí udělat? Je toho člověk vůbec schopen? Někteří byli přesvědčeni, že ano a byli pyšní, že to dokázali. Jiní – zvláště nemocní, chudí a zákona neznalí lidé – propadli beznaději. Někteří si Boží slovo šikovně přizpůsobili, aby k cíli a svému vítězství snadno došli, jiní naopak propadli apatii a smířili se tím, že k cíli nikdy nedojdou. Boží cesta tak ztratila jasný směr a cíl se ztrácel v nedohlednu. V těch časech však poslal Bůh na svět Ježíše, aby nám znovu jasně ukázal Boží cestu i její cíl.
Svým učedníkům Ježíš řekl: „Následuj mne“ a to znamenalo, dělej vše jako já. Staň se mým žákem. Ježíšova cesta však byla odlišná než cesta, kterou tehdy ukazovali zákonicí a farizeové. Boží zákon pod nánosem prachu a bahna díky Ježíšovi znovu ožíval ve své ryzí podobě. I docela obyčejní lidé opět začínali Bohu a jeho cestě rozumět. Bůh už pro ně nebyl přísný soudce, ale laskavý a dobrý otec. Ale pořád to byla cesta jejíž konec se ztrácel v nejistotě. Copak někdo z nás dokáže být tak dobrý a laskavý jako Ježíš? Pak se stalo něco, čemu učednicí nerozuměli a kam za Ježíšem jít nedovedli. Ježíš byl před jejich zraky zatčen, odsouzen a ukřižován a třetího dne vzkříšen. Znamená to, že učedníci jej mají následovat i v tomto? Nechat se pro svou spásu ukřižovat a umřít? Je cestou k Bohu mučednictví, oběť a smrt?
Nikoli a právě proto říká Ježíš v Janově evangeliu: „Já jsem ta cesta. Já sám jsem ta cesta. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.“ To znamená, že Ježíš nám záchranu a společenství s Bohem otevřel a připravil svou obětí. Člověk nemůže pro svou záchranu a budoucnost udělat nic víc, než jeho pomoc přijmout. Vejít dveřmi, které se náhle a nečekaně otevřeli. Uvěřit, že jsme byli zachráněni a vysvobozeni. V tom je křesťanství nové, jedinečné a odlišné od všech ostatních náboženství. Ježíš nám cestu k Bohu nejen ukázal a otevřel, on sám se tou cestou stal. Je to podobné, jako kdyby si nás Ježíš naložil na záda a donesl v náručí až k Božímu trůnu. Je to podobné, jako kdyby nás našel špinavé a zablácené, umyl nás od hlavy až k patě a pak nám nabídl své vlastní šaty. Jinými slovy: Ježíš za nás udělal to nejdůležitější a nejtěžší, čeho jsme sami nebyli schopni. Za svou záchranu vděčíme jemu. On prolomil mříž, která nás držela v zajetí hříchu a smrti a vyvedl nás na svobodu.
Ale co tedy zůstalo na nás, když všechno podstatné učinil Kristus? Není to demoralizující – kázat o tom, že vše je již hotovo a zařízeno? Budou se lidé ještě o něco snažit, když jim bylo všechno darováno? Je hezké, že jsme byli přes nejtěžší úsek cesty přeneseni, ale máme vůbec ještě kam jít? Nebo už budeme jen tak postávat, provolávat Ježíšovi slávu a čekat, až si nás vezme do nebe?
Té Boží cesty, po které máme jít, je před námi ještě pořádný kus a nejedny boty při tom ještě prošoupeme. Ale to rozhodující je, že už jsme díky Ježíši Kristu vešli. Kdo věří Ježíši Kristu, má plné společenství s Bohem už dnes. Už nemusí nic splnit, nikam dojít, nikam vyskočit. Už se nemusí o nic bát a strachovat. Cíl byl – díky Ježíši Kristu – dosažen
Mít plné společenství s Bohem, být očištěn od všeho hříchu, však neznamená zastavit se, klesnout na pohovku a oddat se snění. Právě naopak. Boží cesta pokračuje a vede dál. Člověk, který ví, že jeho problémy byly v Kristu vyřešeny, je svobodný, aby se mohl věnovat svým bližním. Už není svírán tisícerými povinnostmi. Už nemusí mít strach, zda splní normu a zavděčí se Bohu a lidem. Může chodit po světě svobodně a s radostí. Všechno, co dělá, smí dělat s vděčnosti. To je ta nová a živá cesta, na kterou nás zve Ježíš a apoštolé. To je ta nejvzácnější cesta, kterou má na mysli Pavel, když zpívá o lásce, která nikomu nepřeje nic špatného a všeho se dovede vzdát. Boží cesta pokračuje, i když cíle bylo dosaženo. Křesťan už se nemusí za ničím štvát a přece jde dál. To, nač jsme si chtěli celý život šetřit a vydělávat, nám bylo darováno. Ale i když máme vše, co potřebujeme – přece pracujeme dál.
Teprve teď se totiž ukáže, co jsme vlastně zač. Teprve, když člověk všechno má, odhalí se jeho charakter a osobnost. Teprve, když člověk nemusí, odhalí se, zač ve skutečnosti stojí.
Stává se, že lidé, kterým bylo všechno odpuštěno, sami odpustit nedovedou. Stává se, že lidé, kteří všechno dostali, se nedovedou rozdělit. Stává se, že lidé, kteří dostali svobodu, ji nepřejí druhým. A tak se snadno pozná, kdo Boží pomoc v Ježíši Kristu skutečně přijal a kdo o tom jenom mluví. Kdo jen chytračí a kdo si dal skutečně Kristem posloužit.
Zda jdeme Boží cestou se nejlépe pozná podle toho, s jakou radostí pomáháme a odpouštíme druhým. Naše víra v Ježíše Krista se projeví v tom, zda to děláme víc z lásky než z povinnosti. Radosti a lásce se totiž nedá naučit. Ta je nám darována. A právě podle míry radosti a lásky sami poznáme poznáme, zda jsme se dali obdarovat. Jestli je pro nás Ježíše pouze nedostižný vzor nebo cesta sama. Zda jsme se přes nejtěžší úsek cesty dali přenést nebo se o to pořád ještě pokoušíme sami.
Pro křesťana platí: čím se nám zdá být Boží cesta namáhavější a cíl vzdálenější, tím častěji si musíme připomínat, co pro nás Kristus učinil a vybojoval a s důvěrou se na něj spolehnout. Jedině tak poznáme, jak pravdivé je jeho slovo: „Mé jho netlačí a netíží. Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a namáháte se a já vám odpočinutí dám.“

Brno, 3.10.2004, Jiří Gruber