Kázání

Spravedlivý je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas a jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří. Se svévolníky je tomu jinak: jsou jak plevy hnané větrem. Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých. Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby. Žalm 1, 3 – 6

Milí bratři a milé sestry!

Rád bych dnes pokračoval ve výkladu 1. žalmu.Zamyslíme se nad obrazem plodného stromu, k němuž je přirovnán člověk, který žije podle Božích rad a chce být spravedlivý. Čteme tu o něm, že vydává ovoce své v pravý čas. To znamená, že dobré věci mají podobně jako ovoce svůj čas sklizně. Není to tak, že spravedliví musí být dobří tak říkajíc na počkání a jejich jednání a slova přináší užitek okamžitě a na zavolání. Dobré věci podobně jako jablka a hrušky zrají. Nejdřív nejsou ani vidět. Na začátku potřebují zasadit, potom potřebují sluníčko, vláhu, péči a čas a teprve potom vyzrají a zesládnou. Dobrý čin – to bývá většinou běh na dlouhou trať. Tak jako nerodí jahody v lednu a jablka se nesklízí v dubnu, nejdou ani dobré věci uspěchat. Chci-li někomu pomoci, musím na něj být třeba z počátku přísný a důsledný. Chci-li, aby se někdo vzpamatoval, musím ho někdy nechat, aby si natloukl hubu. Křesťanská láska se nešije horkou jehlou. Není to úsměv a odpuštění za každou cenu. Není to snaha být dobrý, abych si mohl připsat puntík v nebi. Nejsou to krásná slova, která nic neznamenají. Je to dlouhodobá práce a úsilí, která přináší plody někdy až po mnoha letech. Naše modlitby, naše láska, naše rozhodování, naše plány a cíle mají být založeny na trpělivosti a vytrvalosti. Někteří lidé vydávají za sladké plody pouhé listí, ale nám se vyplatí čekat a doufat. Když se člověk dá vézt Bohem, pak ví, že se dobrý výsledek určitě dostaví, i když to trvá dlouho.

Jako z pohádky ovšem vypadá, když čteme, že spravedlivému nikdy neuvadá listí. Ve skutečnosti každé listí jednou zvadne. A přece žalmista věděl, že strom může být stále zelený. To proto, že mu listy stále dorůstají a tak se nepozorovaně vyměňují. Myslím, že to tak bývá i s věřícím člověkem. Myslet si, že vystačíme s několika zelenými listy po celý život, by bylo naivní. Aby mohl člověk zůstat věrný, odvážný a cílevědomý po celý život, musí mu listy stále podrůstat. Nestačí se jednou dobře rozhodnout a pak už se jen vézt. Nestačí bližnímu jednou pomoci a pak se tím celý život ohánět. Boží člověk proto na sobě celý život pracuje a stále obnovuje svůj vztah k Bohu. Kdo se však spoléhá na to, že už všechno ví a zná, ten s podzimem života shodí listy a nic mu nezůstane. Víra má hodně společného s pamětí. Čím jsme starší a unavenější, tím víc nám víra vynechává. Ledaže si ji každé ráno a večer i každou neděli cvičíme a udržujeme v chodu.

Vrcholem prvního žalmu však není jen vyzdvižení života spravedlivých – ale aby byl kontrast co největší – také odsouzení života bezbožníků. Čteme, že spravedliví budou stále rodit ovoce, kdežto svévolníci skončí jako plevy hnané větrem. Na první pohled to vypadá, že vše je rozhodnuto a uzavřeno. Někteří z nás jsou spravedliví a budou se mít vždycky dobře, kdežto druzí jsou bezbožní a špatně to s nimi dopadne. Jedni se budou stále zelenat a plodit ovoce, kdežto druzí skončí na smetišti. Jsou vlastně zbyteční, tak jako plevy při mlácení obilí. Protože jsou lehké, odnese je vítr, kdežto těžší zrno nikam neodletí a zůstane na mlatě.

Ale to bychom si to příliš zjednodušili. Být spravedlivý nebo být svévolník, to není lidská vlastnost nebo povahový rys. Jsou to slova, která zaznívala v biblických dobách u soudu. Spravedlivý byl ten, kdo byl u soudcem osvobozen, kdežto za svévolníka byl prohlášen ten, kdo byl shledán vinným – např. z krádeže, ublížení nebo ze lži.

Jestliže žalmista mluví o dvou cestách, o dvou životních směrech, pak to znamená, že nebeský soudce své konečné slovo ještě nevyřkl. Všechno je ještě otevřené. Náš život a budoucnost jsou stále ve hře. Nikde není řečeno, že právě my budeme ti spravedliví, ale nikde také není stanoveno, že právě my budeme odsouzeni a prohlášeni za svévolníky. Když je v bibli nad někým vynesen Boží soud, nikdy to nebývá definitivní. Vždycky jde především varování a výzvu, aby se lidé změnili a vydali jinou cestou. Stačí si vzpomenout na Ninivské, kterým bylo dokonce již oznámeno přesné datum zkázy, ale úmyslně v tak dostatečném předstihu, aby se ještě mohli napravit. A oni se napravili a Bůh měl – na rozdíl od proroka Jonáše – obrovskou radost. Z města svévolníků se za pár dnů stalo město kajícníků.

Podobně to Pán Bůh dělá s námi. Jestliže se v bibli – ať ve Sterém nebo Novém zákoně – mluví o soudu, zavržení, zkáze, pekle, o kácení neplodných stromů, plevách hnaných větrem, skřípění zubů, druhé smrti a já nevím o jakých hrůzách ještě – neznamená to, že k tomu nakonec skutečně dojde! V bibli je přece jasně napsáno: Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni. Pán Bůh nechce odsoudit a ztratit nikoho z nás. Pro každého je připraveno místo v nebi – podobně jako když se chystá svatební hostina a každý má u svého místa cedulku se jménem. Všichni jsme byli pozváni. Pro každého z nás je v nebi navařeno a napečeno. S každým z nás se počítá. To jediné, co nám hrozí, je, že dáme přednost něčemu jinému a lákavějšímu. Ale to už je naše rozhodnutí a naše volba. S Božím strany jsme všichni byli vyvoleni ke spáse. Pouze ten, kdo pozvání k životu s Bohem odmítne, ten se o ně připraví.

A aby se to nestalo, případně aby takových lidí bylo co nejméně, líčí nám bible rozdíl mezi životem spravedlivého a odsouzeného tak barvitě. Ukazuje rozdíl mezi životem, který přináší požehnání a mezi životem, který vede do zkázy. A je na nás, kterou cestu si vybereme.

Ale ještě jedna věc je tu zamyšlení. Hříšný člověk je v bibli často přirovnán k něčemu, co je zbytečné. K plevám, neplodnému stromu, plevelu, děravé nádobě. V životě tomu tak skutečně bývá. Všechno cenné se musí dobývat, hledat, vybírat. Ze všeho je mnoho odpadu. K tomu, aby se na poli urodilo pár pytlů obilí, musí tam současně vyrůst i mnoho balíků slámy a plev. K tomu, abyste ze země dostali pár gramů zlata, musí se překopat tuny hlušiny. K tomu, abyste vypálili pár litrů dobré slivovice, musíte dát do bečky nejmíň metrák švestkového mače. Ale je tomu tak i s člověkem? Znamená to, že ze sta bude zachráněn třeba jen jeden? Jsou životy devadesáti devíti opravdu zbytečné a marné? Pán Ježíš řekl: „Široká je cesta, která vede do zahynutí a mnozí po ní kráčí.“ To skutečně tolik lidí žije zbytečně a nemají větši cenu než plevy na poli?

Aby to pro nás nebylo tak kruté, vyložili jsme si to po svém. Představujeme si, že tím polem, tou sklizní je náš život. V našem životě je jistě mnoho plev, slámy a hlušiny. Z našich činů a slov bude třeba mnoho zbytečného a marného vyhodit do kontejneru. Ale jistě se tam najde také něco dobrého! Pár zrníček lásky. Několik statečných činů a slov. Každý z nás přece kromě mnoha zbytečností udělal snad také něco dobrého a ušlechtilého. A Pán Bůh si to jistě vybere a zachová. Nic dobrého přece nepřijde nazmar.

Ale já jsme nikde v bibli nečetl, že by šlo člověka takhle rozložit na prvočinitele. Nikde jsem se tu nesetkal s tím, že by si nás Pán Bůh pomlel na kaši a z té si pak vybíral ta dobrá zrníčka. Jistěže člověk dělá věci dobré i zlé, ale Pána Boha zajímá člověk celý a ne jen jeho část.

Tak si to představovali v Řecku. Usoudili, že člověk má tělo a duši. Tělo je hříšné, hloupé a ubohé. Musí pořád jíst. Má mnoho žádosti. Neumí s ovládat a proto nakonec shnije v hrobě a zajde. Není třeba se jím zabývat. Ale naše duše, té se to netýká. Ta je věčná a dobrá. Ta zůstane a půjde do nebe.

Ale v Izraeli něco podobného nikoho ani nenapadlo. V bibli je člověk nedělitelný. Náš život je celek, který nejde rozkouskovat a separovat v něm dobré od zlého. Buď se celý člověk ubírá cestou svévolníků a směřuje ke své záhubě a nebo se celý člověk ubírá cestou spravedlivých a směřuje ke štěstí a radosti.

Ale co tedy s tou hlušinou a plevami v našem životě? Jak se zbavit všeho toho sobectví, hněvu, závisti, pýchy, která námi zmítá a ubírá nám sil k dobrému. Podle bible je jen jedna možnost, jak neskončit na smetišti. Vydat se na cestu k Bohu i se svým hříchem. Nechlubit se svými zásluhami ani neomlouvat vlastní hřích. Ale tak jak jsme, se vším co k nám patří, se svým „tělem i duší“, se postavit pod Boží soud, nechat se odsoudit a být prohlášen za svévolníka. Nikdo z nás se před Bohem neobhájí. Nikdo z nás svými dobrými skutky nevyváží své dluhy a hříchy. Teprve až budeme právoplatně odsouzeni, může se stát ten zázrak, který ani básník nevypoví. Dostaneme milost.

Pouze tento omilostněný člověk může jít cestou spravedlivých. Jeho motivací už není, aby se před Bohem obhájil. Jedinou jeho motivací je vděčnost. Pán Bůh si nebude z našeho života nic vybírat. Člověk se nedá dělit na dobré a zlé. Člověk je buď celý dobrý nebo celý zlý. Jinými slovy: Buď jsem celý pyšný a nebo celý vděčný.

Pane Ježíši Kriste, ty jsi mne přijal celého. S všemi mými omyly a chybami. Ty mně nesoudíš a neodmítáš, ačkoli bych si to zasloužil. Říkáš mi: Jdi a nehřeš více. Říkáš mi: Neboj se, toliko věř. A já odpovídám: Pane, já ti věřím,ale pomoz mi, když víru ztrácím. Amen.

JG, Brno 14.9.2003