Kázání

 

Čisté a nečisté, pravdivé a falešné.

Mt 15,1-21

Milí bratři a milé sestry!

Matoušovo evangelium nám přináší rozhovor, jehož téma vzrušovalo většinou tehdejších židů a křesťanů. Nám ovšem připadá tato tématika vzdálená. I když si myjeme ruce před jídlem, nemáme s tím spojený žádný náboženský význam. Pod slovem tradice si mnozí představí lidový folklor a zvyky, které se snaží uchovávat pro budoucnost. Mnoho lidí chápe jako tradici i křesťanství a kdyby se církev úcty k tradici vzdala, ztratila by mnoho svých příznivců.

V době vzniku evangelií byl spor o rituální čistotu pokrmů a závaznost tradice tak závažný a vypjatý, že šlo o jedno z centrálních témat, které se tehdy v rámci židovství a křesťanství řešilo. V judaismu byly v zásadě dva směry: Saduceové, kteří chtěli jít s dobou, dodržovali pouze Desatero a všechny ostatní předpisy považovali za nadbytečné. Jejích cíl byl jasný: co nejvíce se přiblížit modernímu světu, jak jej představoval tehdejší helenismus. Proti nim stáli farizeové, jejichž cíl byl přesně opačný. Uchovat si svou odlišnost za každou cenu. Proto kromě samotného Desatera zachovávali ještě celou řadu každodenních pravidel, která člověku na každém kroku připomínala, že není součástí většinové společnosti a musí si chránit svou odlišnost a identitu.

Farizeové tvrdili, že kromě přikázání, která najdeme v Bibli, existuje ještě řada dalších nepsaných pravidel, které je třeba dodržovat, aby se člověk líbil Bohu. I my přece máme zažité představy, jak se má chovat slušný člověk a křesťan. Nepsaná pravidla jsou dobrá věc, protože člověk nemusí o všem přemýšlet a řešit každou maličkost. Chová se podle určitých vzorců, která mu vytvoří každodenní řád.

V podobném smyslu velká část židů dodržovala starodávný zvyk a umývala si ruce, když přišla domů ze školy, z úřadu, nákupního střediska nebo  procházky. Nešlo o bacily, ale symboliku, která jim připomínala, že nikdy nesmí být jako svět kolem nich. Nikdy s ním nesmí splynout. Vždycky se musí od toho, co ve světě viděli a slyšeli, umýt a vrátit se do vlastního světa, kde se takové věci nedělají.

I my se o něco podobného s větším či menším úspěchem snažíme. V práci nás něco naštve, zklame, rozčilí- a když přijdeme domů, zápasíme s tím, abychom si nevylévali zlost a zklamání na těch, kteří s tím nemají nic společného. I nám by někdy pomohlo, kdybychom se po návratu domů nejprve vysprchovali, pověsili všechny své starosti v předsíni na věšák a dokázali být doma v takové pohodě, jako býváme o víkendu.

Když se lidé přestěhují do ciziny, všude, kam přijdou, musí mluvit cizím jazykem. Ve škole, v práci, na úřadech. Ale doma spolu mluví dál česky. A vyžadují to i od dětí, které se jim v cizině narodí. Podobně na tom byli tehdy židé: Jejích země jim už dávno nepatřila. Nastěhovalo se mezi ně mnoho cizinců, kteří jim v jejich domovině zaváděli jiný způsob života. Jestliže chtěli zůstat věrni svému poslání, nezbývalo jim než postavit mezi sebe a svět pevnou hradbu každodenních zvyků, které jim připomínaly, kdo jsou a co do nich Bůh očekává.

Mnoho křesťanů se podobně snaží připomenout si svou víru třeba krátkou modlitbou před jídlem, biblickým veršem, který mají zarámovaný na stěně, křížkem či kalíškem, který nosí na krku. Člověk potřebuje nějaké vnější symboly a pomůcky, které mu připomenou, ke komu se hlásí a kam patří.

Jenže Ježíšovi učedníci jakoby na to nedbali. Chovali se jako lhostejní a světští židé, kterým je jedno, zda jejich národ přežije nebo se za pár desetiletí rozplyne v moři antického světa. Tehdejší římská říše a její kultura byla něco jako dnešní Evropská unie. Všechno se převádělo na nejmenší společný jmenovatel. Došlo už to tak daleko, že se dnes vedou v Britanii vášnivé spory, jestli je nebo není křesťanskou zemí a zda to smí její vláda oficiálně deklarovat.

Otázka po mytí a nemytí rukou nebyla směšná ani zbytečná. Na čí straně stojí Ježíš? Přidá se k těm, kteří zredukovali víru na soukromou záležitost, o které se na veřejnosti nemluví, nebo je víra něco, co z nás má vyzařovat každým slovem i coulem a promítnout se do celého způsobu života.

Ježíš na danou otázku přímo neodpověděl, ale položil protiotázku, z které je možné jeho postoj odečíst. Tento nepřímý způsob Ježíšových odpovědí, má svůj dobrý důvod. Ježíš chtěl, aby se každý rozhodl sám. Nepřekládá nám hotové učení. Chce, aby lidé mohli správné řešení sami objevit a ztotožnit se s ním. Proto tak rád vyprávěl podobenství, z nichž si každý musí udělat závěr sám. Ježíšova slova nejsou příkazem, ale důvodem k zamyšlení a přehodnocení názorů Takové má být i kázání. Nesmí říci všechno, nesmí být kategorické a autoritativní, ale přimět člověka, aby sám domyslel, co to pro něho znamená.

Ježíš neřekl, že zvyk umývat si ruce před jídlem je hloupost nebo přežitek. Ukázal však, jak tato nepsaná pravidla odvádí pozornost od věcí podstatných. Mnohá vypadají zbožně a bohulibě a přitom obrací Desatero v pravý opak.

K nepsané tradici kromě omývání rukou opatřil i zvyk, který lidem umožňoval chránit majetek proti zlodějům. Člověk mohl část svého majetku odkázat Pánu Bohu. Takový majetek sice už nemohl nikdo zdědit, ale majitel ho mohl používat až do smrti. Byla to nejlepší ochrana proti exekutorům. Na vše se nalepila cedulka: Toto patří Hospodinu.

Korbánem se mohlo stát pole, dům, koňský potah, vzácná tkanina nebo stádo ovcí. Po smrti majitele byl majetek prodán a výnos byl odveden do chrámu. Zdánlivě bohulibá tradice však umožňovala, aby dospělé děti nemusely rodičům nevyplácet důchod. Metoda korbánu byla tichá a zdánlivě neprostřelná důchodová reforma, která rušila tehdejší průběžný systém, kdy děti živí své rodiče. Korbán umožňoval přejít na systém vlastního spoření – s tím, že jednu generaci necháme o hladu.

Byla to zajisté nehoráznost, přestože byla přikryta zbožným činem. Bylo to jako kdyby nějaká celebrita dala miliony na charitu, ale neměla čas navštívit vlastních rodičů. Nebo když někdo pomocí právních kliček odkloní část peníz, ačkoli morálně na ně má právo někdo jiný. Ale co umožňuje zákon, nemusí se líbit Bohu.

Na tomto ožehavém, ale srozumitelném příkladu Ježíš vyjádřil svůj postoj k tradici a lidským zákonům. Jestliže je možné, aby s pomocí zákona bylo možné ožebračit vlastní rodiče nebo bývalou manželku, pak je takový zákon špatný. Křesťan se na něj nemůže odvolávat. Musí se řídit svým svědomím a příkladem Ježíše Krista.

Tazatele, kteří za ním přišly až z Jeruzaléma, nazval Ježíš pokrytci. To slovo tehdy označovalo herce, který si nasadil masku, která měla otvor na ústa, jimž pak mluvil jako by byl někdo jiný. Židé ovšem, do divadla zásadně nechodili. Byla to pro ně jedna z pohanských neřestí, kterou odmítali. O to víc se jich dotklo, když je Ježíš nazval herci. Bylo to jako, když dnes o někom napíšete, že se dopustil podvodu, korupce, nebo že je lhář a simulant.

To divadélko podle Ježíše spočívá v tom, když lidé bazírují na věcech, které jsou podružné, ale uniká jim podstata. Mají vzornou docházku, ale ničemu nerozumí. Mají doma čistě uklizeno, ale tichou domácnost. Chodí každou neděli do kostela, ale v práci kradou. Před jízdou autem se pomodlí, ale pak předjíždí na plné čáre.

Pozoruhodný je však Ježíšův nadhled nad celou věcí. Místo další peprné odpovědi, připomíná vlastní podobenství. Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna. Tento svět je pole, kde vedle sebe roste pšenice i koukol. Nemá smysl se je snažit oddělit už nyní. Kdybyste odsoudili každou tradici, zničili byste i mnoho dobrého. Časem se to ukáže. Když slepý vede slepého, oba upadnou od jámy. Nechte to růst vedle sebe. Ale naučte se přemýšlet, která tradice je dobrá a kterou je třeba opustit a odmítnout.

Tím nám to ovšem Ježíš neusnadnil. Pro nás by bylo nejjednodušší dodržovat soubor pevných pravidel a nepřemýšlet u toho. Náboženská víra se nejlépe drží tam, kde se lidem stala zvykem, přešla do kultury a každodenního způsobu života, splynula s národním cítěním a lidovým folklorem. Jenže právě tam se nejspíš stane, že člověk začne Božím jménem obhajovat vlastní hřích!

Tak se stalo, že církev bez rozpaků odsuzovala a někteří křesťané dosud odsuzují a pohrdají židy, černochy, sebevrahy, svobodnými matkami, nemanželskými dětmi, homosexuály, rozvedenými, aniž by přitom přemýšlela, jak složité a různorodé mohou být důvody, které k těmto situacím vedou. Byla to často pouze nenávist davu a většinové mínění, co jsme vydávali za Boží zákon. Bylo to často povrchní a nepřesné čtení Bible, které jsme vydávali za věčnou pravdu. Lidé si rádi hledají v Písmu, co se jim líbí a s čím předem souhlasí, ale nechtějí slyšet a přemýšlet o tom, co jim to narušuje. Raději máme tradici ověřenou minulostí, než živé slovo Boží, pod kterým se bortí naše zvyky a předsudky. Pán Ježíš však od každého křesťana žádá, aby se nejprve třikrát zamyslel, připomněl si všechno Boží milosrdenství, kterého se mu dostalo, a teprve potom se rozhodl a udělal, co vidí, jako správné.

Vzhledem k dnešní památce Mistra Jana Husa nelze nezmínit, že právě takový postoj vedl reformátory. Měli odvahu zpochybnit zažitá pravidla a to, co si církev postupně zavedla jako zažitou praxi. Proti tomu postavili původní slovo evangelia a spatřili zjevný rozpor. Proto odmítání odpustků, autority papeže, touha po vysluhování kalicha a církev prostá majetku a moci. I dnes jde o to, abychom dovedli svou církev a svůj život stále znovu reformovat, aby co nejlépe odpovídal evangeliu Ježíše Krista.

Tak jako dnes řešíme, zda smí naše církev přijmout od státu peníze za majetek, který ji nepatřil, přeli se tehdy, co smí věřící člověk jíst a co nikoli. Ještě apoštol Pavel tomu musel věnovat nejeden odstavec ve svých dopisech. Ježíš to však viděl se zdravým nadhledem. Co sníte, přijde do hnoje. O to se nestarejte. Ale to, co z vás vychází, tu zůstane na věky. Není třeba si hlídat, co máte na talíři, ale jak se chováte k lidem. A tím udeřil hřebíček na hlavičku.

To co nám věřícím okolní svět právem předhazuje jako největší hřích, je právě naše pokrytectví. Navenek huj, v srdci fuj. Všichni lidé jsou v jisté míře sobci a potvory, jenže my křesťané to umíme šikovně zamaskovat a děláme se lepší. Čím víc budeme kritizovat svět kolem nás, tím více nám bude unikat, jak zlí dovedeme být na své nejbližší. Pán Ježíš se nestyděl pojmenovat věci pravými jmény, ale dal nám čas na nápravu. Každé pokrytectví přinese své trpké plody, kdežto poctivé evangelium přináší radost a štěstí.

Pane Ježíši Kriste! Děkujeme za tvé slovo, které nás často vidí kriticky, ale pravdivě. Díky němu máme možnost na sobě pracovat a žít z Tvého milosrdenství, místo abychom byli sami na sebe pyšní a falešně spokojení.

 

Vstup: Dt 16,16-19 Čtení Mt 13,24-30 poslání Ř 14,12-23 Písně: 119,5-8 433 440 453

Brno JG 6.7.2014