Kázání

Lukáš 10,38-42

Vynořuje se tu letitý rozpor, který časem narostl do nesmiřitelného dualismu: sedět nebo kmitat, činit nebo meditovat, angažovat se nebo se modlit.Ve společnosti sekularisované pak lze ten protiklad vyjádřit jako slušně žít a neškodit proti chodit do kostela. Obvyklé resumé zní: křesťan je ten, kdo žije počestně.Křesťansky se žije dodržováním desatera, té druhé desky.

Křesťanství, to jsou v podstatě činy pro svět a pro druhé. Takhle to nevidí jen tzv. svět dnes – odkojený akcí, činem.I církev sama sebe tak velice často vidí a presentuje. V akční době akční církev – dnes je všechno akční, akce se žádá, akce se nosí. Filmy jsou akční nebo alespoň obsahují akční scény, jinak by se na ně nikdo nedíval., internetové stránky sboru masí být akční,dokonce i ceny jsou akční. Jedině akcí se lze zviditelnit, upozornit na sebe – reklamy blikají, z klipů přecházejí oči, všechno se hýbe. Akce lidi osloví, přitáhne. Akce je to pravé.

Lukáš svým vyprávěním tuhle představu narušuje a říká: důležitá je právě ta nepraktičnost. Marie činí něco, co k ničemu upotřebitelnému nevede. A to je to, oč jde, říká Lukáš – být naslouchajícím protějškem Slova a ne paničkou, která pouze kmitá a snáší kde co. Jméno Marta mimochodem znamená v aramejštině Paní a Marta tomu jménu dělá čest – je paní domu, přijímá hosta a šuká po kuchyni. Ona přijala Ježíše, otevřela mu svůj dům a pozvala ho. O něco dříve Ježíše nepřijali v kananejské vesnici. Marta mu otevírá. Kde by byla Marie, kdyby nebylo aktivní a všímavé Marty? Jenže, na druhé straně Marta představuje člověka, který vede a prosazuje svou a nesnaží se ani pochopit smysl Návštěvy. Marie sedí u nohou Ježíšových jako naslouchající dychtivý učedník, jako posluchač vysílání Svobodné Evropy, který se večer za totality tiskl k rádiu. Takové to je, když člověk konečně pozná Mistra.

Marta si pochopitelně stěžuje: ať mi pomůže! A Ježíš Marii brání, brání ji před útoky zevnitř, brání Marii v nás před námi, aktivními, málo od Boha čekajícími Marta. Marie v nás má dostat prostor. Ježíš brání Marii v církvi před církví, jež zapomíná na duši a na touhu,když se soustřeďuje na to, co je praktické, když samu sebe vyřizuje prostíracími rituály. Marta je přičinlivá, neposedná – možná se v skrytu suše děsí své prázdnoty, kdyby v klidu usedla. Kdyby to najednou nebyla ona,kdo je v jejím životě aktivní, ale nějaká jiná moc. Nemá ráda mlčení a otazníky nad svou aktivitou,nad svou existencí. Nechce přijít o roli dobré hostitelky. Jenže, přichází-li na návštěvu Pán, role se mění. On přichází jako Hostitel. Ne aby mu lidé sloužili, ale aby sloužil. Církev,která se sním nechce minout a chce činit, co od ní její Pán očekává, nebude v prvé řadě plánovat, organizovat, zakládat, počítat,leštit, pucovat. V prvé řadě musí sedět a soustředit se na Slovo, nechat se provětrat Duchem, který smete všechno vratké a okázalé. Církev, která se nechce minout se svým Pánem, člověk, který se nechce minout s Kristem,když přichází, se musí stále ptát: Jdu tam, kde mě chceš mít? Co je teď to nejpřednější? A naslouchat.

Není to tak, že by Ježíš chválil pasivitu a odsuzoval čin. Jen jednoho je třeba. Co to je? V případě Samaritána, o němž vypráví Lukáš před naším oddílem, tím jediným, co bylo třeba, bylo pomoci tomu přepadanému.Kněz a levita si mysleli, že je přednější kostel a kvapili tam. Ale v tu chvíli byla jejich cesta na bohoslužby hříchem. Sešli z cesty milosrdenství a soucitu.A v druhém případě je to Marta, kdo projevuje aktivitu v nevhodný čas a na nevhodném místě. I ona volila. Vždycky jde o volbu, nikoli o danost. Pán nepřichází proto, aby byl zdvořile uctěn a počastován kávou ve vzácném šálku po babičce. Jeho navštívení není radno prošvihnout. Marta běhá, uklízí a připravuje svačinu. Až se jí někdo zeptá, o čem mluvil u vás doma Mistr, řekne – jak to má vědět, neměla jsem čas ho poslouchat jako “někdo”, musela jsem ho přece uctít a tak jsem kmitala… Cože, Marto, ty vůbec nevíš, tys neposlouchala? Je to možné? V tu chvíli jde u Marie všechna slušnost vůči hostu stranou , zapomene i na povinnost pomoci sestře. Solidarita s ní by nezachránila nic.

Marta si Ježíšovi stěžuje. Jsou to stesky člověka, osamělého ve své nekonečné práci: nikdo mi nepomůže, jsem na to sám… Otázka ale je: není to proto, že bys měl být jinde, člověče?

Marie naslouchá. Má možnost slyšet Slovo a využívá toho. To je v té chvíli to jedině potřebné. To ale neznamená, že vše ostatní je na nic. Vše ostatní se děje v síle tohoto naslouchání a z důvěry k tomuto Slovu. Moderní člověk to těžko chápe. Proto často vyostřujeme naslouchání a konání do protikladů Často slýcháme od matrikových evangelíků: já do kostela nemusím. Já to nepotřebuje. Já místo toho pracuju. To je moje bohoslužba. Víra se zcvrkla ve víru ve vlastní aktivitu, kterou se proti Kristu obrním. Není potom na místě opět přesunout důraz na tu nepraktičnost, na pozorné naslouchání, na rozvažování Slova?

Není pochyb o tom, že to Marta myslí dobře, je pohostinná, nesobecká, obětavá. A přece nevolila v danou chvíli to “optimální”. Je totiž plná výčitek a sebelítosti. Její dobré skutky jsou proto jako kameny, které má dobře spočítané a zavěšené na hrdle. Takové ovšem tíží. Nezapomíná na ně a jsou příčinou jejich výčitek i moralizující tyranie vůči druhým. Pane, tebe vůbec nezajímá, že m+ má sestra nechala sloužit samotnou, nezáleží ti na tom,že se dřu? Řekni jí přece, ať mi pomůže! Pán jí odpověděl:Marto,Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba… To dvojí oslovení Marty může být povzdechem či sarkastickou replikou na Martino “Pane”: Paní, Paní, staráš se, rozptyluješ se…

Ten příběh není jen o ženách. Názorně a s jistou dávkou zjednodušení ukazuje lásku k Bohu. Lásku,která je ve své podstatě jen jedna. je jen jedna. Je jen jeden jediný pramen a zdroj lásky, jen jeden směr a jeden cíl. Je jako řeka, která nás unáší. Když plujeme po řece, můžeme se kochat pohledem na ty, kdo stojí na břehu. Můžeme se taky radovat z řeky samotné. Můžeme si všímat i toho, kdo to pluje vedle nás a s námi. Tak je to s láskou k Bohu, který je tou řekou a člověkem, se kterým nás spojuje tatáž řeka. A je na nás, abychom poznali, kdy se máme radovat z řeky, pozorovat její proud a okolí a kdy si máme všímat tonoucích či těch, kdo mají potíže s kormidlováním. Nelze řící, že bychom stáli před jednoznačnou volbou buď a nebo – buď si všímat jenom řeky nebo jenom trosečníků v řece.

Sestry a bratři, církev si ode dávna vyhradila pět neděl před velikonocemi jako zvláštní období přípravy. A dozajista tím neměla namysli přípravy na příchod jara, velký úklid s mytím oken a všeho, což podle reklamy zaručuje bezpečný domov. Příprava ne velikonoce to není velký úklid, jak to namnoze vypadá dnes. Období před velikonocemi má pravda sloužit k tomu, abychom si udělali pořádek – v sobě, ne jako Marta. Nejde o to, pucovat okna, ale zrýt duši. Pustit si Slovo k tělu či k srdci, otevřít se tomu Slovu,které se nevrací prázdné, bez rozptylování mu naslouchat a ponechat prostor pro jeho aktivitu.

Komenský ve svém spisku Unum necessarium -Jedno potřebné – praví, že je potřeba usednout u nohou Kristových a odlišit jedno potřebné od matoucího množství zbytečných zájmů a věcí. A děkuje Bohu, že ho pro celý život učinil mužem touhy. Neboť touhy jest potřebí – touhy po setkání s Pánem, touhy po jeho Slovu, po jeho cestě – Pak poznám, co je právě nyní to jedno potřebné.

Kéž nás v letošním postním období provází ona touha, soustředěnost, vnitřní tichost a ochota naslouchat -abychom dokázalo rozpoznat co kdy je potřebné, pro nás, pro náš růst vevíře i pro svědectví těm, mezi nimiž žijeme.
Olga Tydlitátová