Kázání

David vstal ze země, umyl se, pomazal se, převlékl si oděv, vešel do Hospodinova domu a klaněl se. Pak vstoupil do svého domu a požádal, aby mu předložili chléb, a jedl. Jeho služebníci mu pravili: “Jak můžeš takto jednat? Dokud dítě bylo naživu, postil ses a plakal. Jakmile dítě zemřelo, vstaneš a jíš chléb.” Odvětil: “Dokud dítě ještě žilo, postil jsem se a plakal, neboť jsem si říkal: Kdoví, zda se Hospodin nade mnou neslituje a zda dítě nezůstane naživu. Teď zemřelo. Proč bych se měl postit? Což je mohu ještě přivést zpět? Já půjdu k němu, ale ono se ke mně nevrátí.” Pak David potěšil svou ženu Bat-šebu, vešel k ní a spal s ní. I porodila syna a on mu dal jméno Šalomoun. Toho si Hospodin zamiloval

Milí bratři a milé sestry !
Najít v dnešním příběhu slova povzbuzení a naděje nebude snadné. Přesto se o to pokusíme. Nejprve si stručně připomeňme, co se stalo. David svedl svému důstojníkovi ženu a pak ho nechal zabit ve zbytečné bitvě. A aby si někdo nemyslel, že králům je dovoleno, co by neprošlo obyčejným smrtelníkům, čteme v bibli jasné slovo: V Hospodinových očích bylo zlé, co David spáchal. Následuje přísný soud a trest. Kdo by také litoval cizoložníka a vraha? Ať pozná, jaké to je, když někdo ztratí milovaného člověka. Ať na vlastní kůži prožije ponížení, kterého se sám dopustil.
Ale pozor, abychom nesoudili příliš snadno a rychle. Raději se podívejme, co v takové chvíli dělá Bůh. Posílá svého proroka, aby krále zachránil. Hospodin nechce, aby David celý život nesl následky svého selhání. Izaiův syn je pro něho pořad ten statečný mládenec, který v mnoha případech osvědčil odvahu a věrnost. Nyní udělal chybu, kterou si nechce přiznat. Pán Bůh ho však nezatratí a pomůže mu znovu začít.
Všimněte si, jakou si Pán Bůh v dnešním příběhu dává s hříšníkem práci. Místo aby Davida natvrdo potrestal a skoncoval s ním, pomáhá mu, aby si uvědomil svou vinu a dává mu příležitost k nápravě. Jak jinak si vysvětlit Nátanovu pastorační návštěvu? Ta přece vůbec nebyla nutná. David mohl být rovnou a bez bližšího vysvětlování potrestán a bylo by jasné, že boží mlýny melou sice pomalu, ale spolehlivě.
Bůh však nemá zájem hříšníka zničit, ale změnit. Nepřestává nás milovat, i když jsme ho zklamali. Dovede s námi citlivě promluvit a dává nám novou šanci.
Cesta k novému začátku začíná přiznáním vlastních chyb. Jenže právě to bývá ze všeho nejtěžší. Zatím David pouze zahlazuje vlastní stopy a vůbec si neuvědomuje, komu všemu ublížil a jak zhoubný dopad to bude mít v jeho rodině. Proto přichází prorok Nátan, aby ho zastavil. Pomáhá Davidovi nahlédnout situaci z jiného úhlu. Až dosud David řešil pouze svůj vlastní problém a činil tak na úkor svého bližního. A právě to se Pánu Bohu nelíbí.
I my často řešíme své problémy tak, aby účty platili druzí. Díváme se na svět jen z hlediska svých osobních zájmů. Ale žádný člověk není tak bezvýznamný, abych ho mohl jen tak překročit a ignorovat a v tomto případě dokonce zlikvidovat.
Aby si David uvědomil, co hrozného provedl, přichází Nátan s vymyšlenou historkou o chudákovi, kterého boháč připraví o jeho jedinou milovanou ovečku. Z pohledu boháčova šlo o rychlé zajištění hostiny. Zařízněte první ovci, kterou uvidíte. Ale pro chudáka byla ta ovečka jako člen rodiny. Co se jednomu zdá být bezvýznamné, pro druhého může být drahé a vzácné. Nad čím jeden mávne rukou, pro druhého může být smyslem života.
David jako nejvyšší soudce se v předložené kause velmi rychle zorientuje a odsoudí boháče k smrti. Všimněte si: Když máme rozsoudit spory cizích lidí, býváme překvapivě spravedliví a důslední. Ale jak jde o naše vlastní chyby, býváme slepí a zatvrzelí. Teprve když Nátan bez obalu řekne: „Tys jsi ten muž!“, pohne se v Davidovi svědomí správným směrem. Konečně si uvědomí hrůznost svého činu a spatří sebe sama jako násilníka a sobce. Byl to stejně zásadní obrat, jako když Koperník, řekl, že se Slunce neotáčí kolem Země, ale Země kolem Slunce.
Nejlepší a možná i jediný způsob, jak začít řešit své osobní problémy, je podívat se na sebe očima druhých. Každý z nás by se měl stát na chvíli svým vlastním bližním a uvědomit si, co zlého a nepříjemného mu dělá. Kdyby se tak muži někdy dokázali podívat sami na sebe očima svých žen a ženy se spatřily očima svých mužů. Kolik manželství by se mohlo změnit k nepoznání. Nebo kdyby si rodiče dokázali vzpomenout na doby svého dospívání a puberty, mnohem lépe by pak rozuměli svým vlastním dětem. A kdyby si děti představily, kolik starostí táta s mámou mají a jak velkou za ně nesou odpovědnost, byly by určitě mnohem rozumnější. A co kdyby si lékař na chvíli představil, že je pacient a nikdo na něj nemá čas. Učitelé by měli občas zasednout do lavic, napsat si úlohy a sami sebe pak vyzkoušet. A kdo má pod sebou podřízené, měl by si občas poslechnout, jak tónem s nimi mluví a vylévá si na nich zlost.
Všude kam se podíváme bylo by dnes potřeba Nátanů a jejich moudře vybraných historek. A ovšem i těch adresných větiček: Ty jsi ten muž. Ty jsi ta žena. Podobné příběhy přitom kolují kolem nás. Mnoho jich najdeme v bibli, jiné jsou ve světové literatuře, divadlech, filmech, písních a věřme že i v některých kázáních. Mnoha způsoby nám tak Pán Bůh pomáhá spatřit své životy očima těch, kterým ubližujeme, které přezíráme a nechápeme.
I když se David v Nátanově příběhu sám nepoznal, jasně označil viníka a Nátan ho pak do příběhu pouze dosadí. A David to uzná a tiše řekne: Máš pravdu! A to je hodno respektu a uznání. Který člověk tak rychle uzná svoji chybu? Kdo z nás se spravedlivě rozčílí a pak připustí, že se sám provinil stejně jako ten, na koho právě ukázal prstem. Važme si všech rodičů, učitelů, lékařů, farářů, novinářů i politiků, kteří to dokážou. Upřímně řečeno, moc jsem jich v životě nepotkal a sám to také sotva dovedu.
Nyní však přichází kacířská otázka. Má nějaký smysl, když se přiznáme? Pomůže to někomu? Vždyť dnešní příběh ukazuje, že když uznám chybu, stejně za ni budu platit a ještě si na mně všichni ukážou prstem. Není lepší mlčet a dělat dál jakoby nic? Na tom, co se stalo, stejně už nikdo nic nezmění.
Nátan sice Davidovi zvěstuje odpuštění, ale současně ho informuje o trestu, který přijde: „Ve tvé vlastní rodině se stanou podobné věcí, jakých ses sám dopustil. Ponížení, které jsi připravil Uriášovi, ti připraví tvůj vlastní syn, až bude spát s tvými ženami.! Jestliže je Boží trest takto neodvratný, má nějaké pokání vůbec smysl? K čemu je nám Boží odpuštění, když každý z nás musí vypít svůj vlastní pohár hořkosti až do dna?
Když přemýšlíme a mluvíme o Božím soudu a trestu, musíme být vždycky opatrní. Když Bible píše, že Hospodin způsobil, aby proti Davidovi povstalo zlo z jeho vlastního domu, vyjadřuje tím pouze tolik, že v tomto světě funguje zákon příčiny a následku a Hospodinem je jeho garantem. Boží spravedlnost není msta ani nějaký speciální trest – ale logický důsledek toho, čeho jsme se dopustili.
Všichni to známe z vlastních životů. Naše zlé činy nezůstávají bez odezvy. Zlé věci nejsou zlé jen proto, že se nelíbí Pánu Bohu, ale proto, že nám přinášejí zlé následky. David dá svým jednáním svým synům špatný příklad a proto se nemůže divit, když se v touze po moci dopustí podobného činu, jakého se on dopustil vůči Uriášovi.
Boží odpuštění neznamená, že naše zlé činy budou zapomenuty a my z nich vyvázneme bez bolesti. Boží odpuštění nám však pomáhá, abychom se pod tíhou svých vin a jejich následků nezhroutily. Pokání nám usnadňuje přijmout důsledky našich selhání s pokorou a tichým souhlasem. A to není málo. Naše hříchy nás vždycky jednou doženou. Ale kdo pozná, že ho Pán Bůh ani v hříchu neopouští, dá mu to sílu, aby svá trápení unesl a nezahořkl.
Ale to pořád ještě není všechno. Když člověk trpí za své vlastní chyby, je schopen si to srovnat v hlavě. Ale nejhorší je, když vidíme, jak za naše chyby trpí někdo jiný a nevinný. Davidovi umírá dítě. Nic horšího se mu nemohlo stát. Jak hrozná musela být jeho bezmoc. V duchu slyším Davida, jak říká: „Pane Bože, raději ať umřu já sám, ale to ubohé dítě nech žít. To já jsem svedl cizí ženu a zabil jejího muže. Mé dítě přece za nic nemůže. Proč se musím dívat, jak umírá?“
Je nespravedlivé, když děti trpí za hříchy svých rodičů. Ale tak to na světě chodí. Za naše chyby trpí jiní. A právě to je na hříchu ze všeho nejhorší. Člověk se dokáže smířit s tím, že musí za své viny sám pykat. Ale proč druzí?
Jakkoli se nám to jeví být nespravedlivé, je to něco zcela reálného a neoddiskutovatelného. Když se rodiče hádají a rozvádějí, trpí tím jejich děti. Když muž pije, odnáší to celá rodina. Když někdo myslí pouze na svou kariéru a nechá rodiče na stáří samotné, ztrpčí jim neprávem závěr života.
Nikdo z nás nemůže hrdě říci: „Co jsem si nadrobil, to si také sám sním.“ Každý z nás svým životem zasahuje do života druhých lidí. Nikdo nežije ve vzduchoprázdnu. Naše životy jsou propletené a na sobě závislé. Právě proto, je třeba si dávat takový pozor. Nikdo z nás není vesmír sám pro sebe. Všechno co děláme a říkáme, má nějaký dopad na životy našich blízkých. Když uděláme chybu nebo nějakou hloupost, bolí to nejméně deset dalších lidí.
Místo Davida umírá jeho sotva narozené dítě. Pro nešťastného otce to zůstane mementem do konce života. Od této chvíle už nikdy nebude žít jen sám za sebe, ale i za své předčasně zemřelé dítě. Ponese v sobě jeho zmařený život a nenaplněný odkaz. Nic jiného člověka nezmění a nevychová jako poznání, že jeho život byl vykoupen životem někoho druhého.
To, co se zde stalo Davidovi, platí však ve stejné míře i o nás. V podobném smyslu, jako zde umírá za Davida jeho dítě, umírá za nás na kříži Ježíš Kristus. Je nespravedlivé, když nevinný umírá za cizí hříchy. Jestli nás však může něco vzpamatovat a napravit, pak je to právě okamžik, kdy si uvědomíme, že naše vina byla vykoupena Kristovou krví. Nic jiného nás v dnešním světě nepoznamená víc než poznání, že tak jako on zemřel místo nás, tak tu nyní my žijeme místo něho.
Přesto je závěr příběhu nečekaný. David vstane a ukončí pokání ve chvíli, kdy se dozví, že dítě zemřelo. Jeho služebníci jsou šokováni. Před pohřbem se přece nejí! Pro Davida je však úmrtí dítěte znamením, že celá věc skončila. Místo, aby do nekonečna plakal a truchlil, usedne ke stolu, nají se a znovu začne žít.
A to je ta nejlepší zpráv dnešního příběhu. Ke svým chybám se nemáme stále vracet a do nekonečna se jimi trápit. Bůh chce abychom žili i po spáchaném hříchu a znovu se mohli radovat, milovat, smát a objímat. Hřích je zlý, ale Boží láska je větší a silnější. Hřích nás nesmí srazit na kolena a když se tak stane, Bůh nás znovu pozdvihne.

Pane děkujeme Ti, že nás i v našich selháních neopouštíš a dáváš nám poznat novou radost ze života. Prosíme, abychom nikdy nezapomněli, co všechno pro nás činíš, z čeho jsi nás zachránil a vysvobodil.

Jiří Gruber