Kázání

 Tu řekly pošetilé rozumným: `Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!´ Ale rozumné odpověděly: `Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám.

Matouš 25:1-10

Milé sestry a milí bratři !

Je známou skutečností, že v době války dochází k vědeckému a technickému pokroku. Díky válce máme penicilín, radar a jadernou reakci. Díky studené válce kosmonautiku. Když jde národu o všechno, na ničem nešetří. Nejlepší lidé a mozky přemýšlí, jak vyzrát na protivníka. A po válce sklízíme plody vítězů i poražených.

Nemusí to však být jen válka. Někdy stačí dát velký cíl. Člověk na Měsíci. Díky tomu máme suché zipy a GPS. Jinými slovy – většina vynálezů a nových technologii vznikla ve chvíli, kdy bylo nutné mobilizovat všechny síly: duchovní i materiální.

Podobnou akceleraci v životě náboženském působí očekávání blízkého příchodu konce světa. Ježíšova první slova zněla: Čiňte poklání, protože se přiblížilo království Boží. A lidé opravdu uvěřili, že čas se krátí. Osvobodili se od majetku a dělili se s potřebnými. Apoštol Pavel radil mladým lidem, aby se už neženili a nevdávali. První křesťané očekávali konec světa každým dnem. A i když se v tomto bodě zmýlili, vznikla církev jako nové společenství, které zrušilo všechny rozdíly sociální, národní i náboženské.

I později docházelo k oživení křesťanské víry a života velmi často právě ve chvílích, kdy byli lidé přesvědčeni, že konec všeho je za dveřmi. Když se blížil rok 1000, celá křesťanská Evropa očekávala nástup Kristovy tisícileté říše. A právě z konce desátého století se nám zachovaly jedny z nejkrásnějších a taky nejdražších uměleckých skvostů románského umění. Lidé se připravovali na příchod Kristův a neváhaly tomu mnohé obětovat. Další vlnu vypjatého očekávání Kristova druhého příchodu zaznamenáme v 15. století v Čechách. Postupující korupce v církvi, dva a dokonce tři papežové, to vše napovídalo, že se blíží příchod Antikristův a husitské hnutí se rodilo v očekávání blízkého konce. Díky tomu se však církve očistila od nánosů moci a majetku a byla provedena první reformace.

A dělo se tak i později. Mnohé černošské spirituály se zrodily na velkých táborových shromážděních Ameriky 19. století, jejichž hlavní myšlenkou bylo očekávání Ježíšova příchodu a konce vší lidské nespravedlnosti. Z podobných myšlenek adventu se zrodilo i pozdější letniční a charismatické hnutí.

Má to logiku. Tak jako ve válce lidé vrhnou všechny síly na vítězství, při očekávání konce světa se dokážou duchovně vyburcovat, osvobodit od pout majetku, moci a pohodlí a jsou ochotni dát celý svůj život do služeb přicházejícího království.

Jenže to království stále nepřichází. Proto se každé apokalyptické hnutí nakonec přetaví do nějaké trvalé a přijatelné podoby. Fanatici odpadnou a rozumní vystřízliví. Ale svět a církve už nikdy není jako dřív. První křesťané se sice Ježíšova příchodu nedočkali, ale během krátké doby jejich víra změnila celý svět. Husité Antikrista z Čech nevyhnali, ale naučili svět myslet nezávisle na autoritách. Spirituály o brzkém příchodu Spasitele se sice nenaplnili, ale povzbudili mnoho lidí včetně nás ke svobodě.

Myšlenka na Kristův druhý příchod je tedy pro život církve a naší civilizace důležitá, i když Kristus stále ještě nepřišel. Je to víra, která je zdravá a potřebná, protože zneklidňuje a varuje všechny, kteří si chtějí Ježíšovo evangelium tak říkajíc ochočit a udělat z něho pouhou ideologii, která slouží pouze jejich moci, vládě a sebespokojenosti.

Není však dobré, když se církev pohybuje takříkajíc od zdi ke zdi. Jedno období Krista nečeká vůbec a zařídí se na tomto světě, jako tu měla být navždy a jindy se naopak upne pouze na konec všeho a rezignuje na jakoukoli nápravu světa a sociální spravedlnost. Proto církev zařadila očekávání druhého příchodu Kristova do církevního roku. Ať chceme nebo nechceme, koncem podzimu přijde advent a my musíme – ať se nám to zrovna hodí nebo nehodí – kázat a přemýšlet o tom, že Kristus znovu přijde a zda jsme na to připraveni nebo naopak nepřipraveni.

K tomu nám výborně poslouží dnešní podobenství. Vypraví o družičkách, které si ženich objednal na svou svatbu. Tenkrát se svatby nekonaly v kostele ani na úřadě, ale v rodině. Ženich po předchozích námluvách přišel se svými rodiči do domu nevěsty. Tam se dohodla a sepsala manželská smlouva, která se týkala zejména majetku. Pak mu vydaly nevěstu a ženich si ji v průvodu odvedl domů, kde začalo svatební veselí. A protože je v těch krajích přes den velké horko, odehrává se většina společenských událostí večer a v noci. Bylo zvykem, že když ženich odešel do domu nevěsty, družičky ho čekaly před domem, aby mu posvítily na slavnostní cestu domů. Je to jako když si dnes objednáte na svatbu cimbálovou muziku, catering, cukroví nebo harmonikáře. Očekáváte, že je to profik a ne nějaký trouba, který si zapomene harmoniku, nedoveze polévku, porouchá se mu auto nebo spálí dorty v troubě. Při svatbě musí všechno klapat. Je to výjimečná a jedinečná událost, na které nešetříme, ale také chceme a očekáváme, že každý splní svůj úkol.

A tak se deset družiček vypravilo k domu ženicha. Všechny si vzaly olejové lampy, všechny vyšly včas, všechny byly pěkně oblečené, všechny se těšily, že doprovodí ženicha do jeho domu a za odměnu budou pohoštěny u svatebního stolu. Všechny si také po jisté době zdřímly, protože tentokrát ženich dlouho nepřicházel. Budoucí tchán mu zřejmě nechtěl dát svou dceru jen tak lacino a ženichovi nezbývalo než trpělivě vyjednávat a smlouvat.

Když si ženich s otcem plácli, bylo už po půlnoci. Konečně mohl průvod vyrazit. Rychle poslali služebnou, aby se družičky připravily. Všem mezitím lampy téměř dohořely a dlouhé knoty zbytečně čadily. Bylo třeba je zkrátit a dolít oleje. A tu nastal problém. Polovina družiček si nevzala náhradní olej, protože nepočítala, že ženich se v domě nevěsty tak dlouho zdrží. Co teď? Když někomu chybí na výletě svačina, hodné děti se s ním rozdělí. Když někomu na dálnici dojde benzin, slušný řidič zastaví a doveze nás k nejbližší pumpě. Když spustí liják a někdo nemá deštník, vezmeme ho pod svůj.

Když si družička zapomene olej do lampičky, čekali bychom, že požádá svou bližní a ta se s ní rozdělí. Ale pět rozumných děvčat z našeho příběhu se zachovalo překvapivě sobecky. Řekli těm pošetilým: Běžte si honem olej někam koupit. Kdybychom se s vámi rozdělili, brzy by došel nám i vám a ženich by musel jít potmě.

Jak to, že některé družičky olej měly a druhé neměly. Ty pošetilé předpokládaly, že ženich přijde brzy a nalily si olej pouze do lampiček. Počítali s tím, že to musí stačit. Možná chodily na svatby svítit častěji a měli zkušenost, že jim to dosud vždycky vyšlo. Ty rozumné se však připravily na možné komplikace. Předem počítali s tím, že ženich se může zdržet a proto si pro všechny případy vzaly zásobní lahvičku. A ta se jim teď náramně hodila. Dělit se však nemohly. Měly oleje tak akorát na cestu do ženichova domu.

Všimněte si, že v tomto příběhu prohráli ti, kteří počítali s brzkým Kristovým příchodem. Byli pozváni, vzali si lampy, šli přivítat ženicha a počítalo se s nimi u svatebního stolu. Zato oni nepočítali s tím, že se Kristus opozdí a přijde později.

Toto podobenství je svědectvím o tom, že v první generaci křesťanů bylo mnoho pošetilých družiček. Zbavili se majetku, všechno rozdali, přestali pracovat, přestali se starat o rodiny a čekali už jen Boží království. Ježíš však brzdil toto nedočkavé očekávání konce světa. Slíbil nám, že znovu přijde. Ale současně naznačil, že to může trvat dlouho a všichni u toho postupně zaspíme. Usnout není chyba, usnout je lidské. Chyba je, když si někdo vezme svítilnu a nemá do ní náhradní baterky.

Normální je rozdělit se. Ale jsou věci a hodnoty, o které se nemůžeme dělit, i kdybychom sebevíc chtěli. Jak chcete dát někomu zdraví, když ho celý život zanedbával. Jak může někdo mluvit cizí řečí, když se jí nikdy neučil. Jak se bude modlit ten, kdo celý život věřil jen sám sobě.

Jsou chvíle, kdy je pozdě bycha honit. Kdo se nevěnoval svým dětem, nedožene to v jejich dospívání. Kdo se nevěnoval manželce, nenahradí jí to v soudní síni. Kdo nepečoval o své zdraví, nenapraví to v nemocnici. Komu na lidech nikdy nezáleželo, bude ve stáří sám. Kdo včas nepřezul letní gumy na zimní, nevymění je na dálnici ve vánici.

Jsou věci a hodnoty, které si musí každý zajistit a obstarat sám. A předem. Jsou činy, v nichž nás nikdo nezastoupí, povinnosti, z nichž se nevymluvíme a příležitosti, které se nikdy neopakují.

Naše podobenství končí špatně. Pět pošetilých družiček, které na poslední chvíli odběhly do obchodu pro olej, přichází k zavřeným dveřím a ženich je odmítne se slovy: Vás neznám. Zdá se to být tvrdé a nespravedlivé. Vždyť zdržení nezavinily družičky, ale ženich, kterému trvalo, než i plácl s tchánem. Kdyby družičkám dopředu řekl, dobře se nachystejte, možná přijdu až po půlnoci, bylo by to něco jiného. Všechny by věděly, na čem jsou a mohly by se připravit. Ale takto to byl na družičky tak trochu podraz.

Ale ty družičky jsou díky Bohu jen literární oběť. Celé to podobenství si Pán Ježíš vymyslel právě proto, aby žádná družička k zavřeným dveřím nepřišla. Ty družičky jsme totiž my a Ježíš je ženich, který nás pozval na svatbu. Podobenství nám slouží jako včasné varování, abychom počítali s tím, že náš Pán může přijít mnohem později, než čekáme a dobře se na to připravili. Na rozdíl od těch pošetilých víme, nač si máme dát pozor.

Ti, kteří vsadí vše na jednu kartu a uvěří v Kristův blízký příchod, na to většinou doplatí. Jejich víra se brzy vyčerpá. Kdo chce vidět rychlé výsledky, masivní zázraky, krásnou církev, bude brzy zklamán. Jeho víra postupně ochabne a stane se z ní pouhá tradice, zvyk a ideologie. Co jiného byla víra v komunismus, než touha mít království Boží tady a teď. I to největší nadšení a zápal se však vyčerpá, když není včas a dostatečně uspokojeno.

Ježíšovy učedníci vědí, že se musí připravit na dlouhé čekání a proto si sebou berou zásoby oleje. Ten olej není nějaká konkrétní věc, ale právě to, oč se nejde dělit a později to dohnat. Trpělivá a dlouhodobá práce. Víra, která postupně mění svět. Láska, která odpouští a dává novou šanci. Radost, která potěší zoufalého. Naděje, která se nevzdá, i když prohrává. Zasazený strom, zorané pole, opravený kostel, pokřtěné dítě, odvážná investice, občanská angažovanost, práce ve staršovstvu, opravený dům, sepsaná závěť, uklizený stůl. Člověk smířený s tím, že může zítra zemřít, a přitom má plány do sta let. Jak mi kdysi pravila jedna starší sestra po mém složitém výkladu tohoto podobenství: Víra, láska naděje – to je dosti oleje.

Pane, děkujeme ti za to, že jsi nám řekl, že na tebe budeme čekat dlouho. Děkujeme Ti, že víme, jak se na tvůj příchod připravit. Děkujeme ti, že víme, co je důležité udělat už dnes a neodkládat. Dej nám moudrost i prozíravost, abychom jednou nepřišli k zavřeným dveřím. Amen

 

Vstup: Mk 13, 24-26 + 32-37 Čtení Mt 7,21-27 Písně 272, 259, 270, 360 Poslání:Zj 19,6

Brno, 30.11.2014 JG