Lk 4,21
Milí bratři a milé sestry.
V Americe prý začínají kázání vtipem. Tak to dnes výjimečně zkusím také. Jde chlap po ulici a zdálky spatří krásnou ženu. Rychle se narovná, nasadí přívětivý výraz a v duchu si říká: Snad si mě všimne a nechá se někam pozvat. Ale vzápětí mu sklapne. Zblízka totiž zjistí, že je to jeho vlastní manželka…
Pro nás však ten příběh nekončí. Má totiž dvojí možné pokračování. Ten muž buď zplihne a začne se se svou ženou jako vždy o něco hádat – nebo se zarazí a řekne si: Panečku, té to sluší a pozve ji někam do kavárny.
Jinými slovy: Když muž spatří krásnu ženu a posléze zjistí, že je to jeho vlastní manželka, může to být pro něj zklamání. Tento omyl však může být i důvodem nového zamilování a obdivu, který už málem ztratil.
Podobné zklamání prožili v Nazaretě. Přišel tam nový kazatel a mluvil velice krásně. Přečetl jim oddíl z Izaiáše proroka, který všichni znali a milovali. Byla v něm shrnuta všechna naděje Božího lidu. Jednou přijde svoboda a vysvobození. Skončí utrpení a nespravedlnost. Povídej nám o tom kazateli a my budeme snít spolu s Tebou.
Ježíš nejprve zopakoval, co všechno tato doba přinese. Posluchači mu s nadšením naslouchali a přitakali. Moc krásně to ten pan farář říká a jak se přitom usmívá… Ale pak řekl kazatel větu, která všem vyrazila dech: To, o čem tu prorok mluví, už se stalo!
Lidé nechápali, jak to může myslet vážně. Vždyť pořád vládnou Římané, Jan Křtitel je ve vězení a chudí mají sotva co jíst. Jak může někoho napadnout, že už nastalo Boží království. Ale pak jim to došlo. On si myslí, že když uzdravil pár nemocných, stal se z něj rovnou Mesiáš. Není to blázen?! Vždyť si ho pamatujeme, jak tu lítal po vsi jako malý kluk. Jeho bratři a sestry žijí mezi námi a zrovna on nám bude říkat, že s ním přichází Boží království. Taková drzost! To je jako byste hladovému řekli, že je přejedený. Na smrt nemocnému, že je zdravý jak řípa.. Vězněnému, že se má jak král. O takových věcech se přece nežertuje!
Jak mu zpočátku fandili a byli hrdí, když slyšeli, že se o něm všude mluví, nastalo okamžité vystřízlivění. Vždyť to je tesařův syn a dělá si z nás blázny. A už ho hnali!
Jak bychom se asi zachovali na jejich místě? Na to není jednoduchá odpověď. Jen si vzpomeňte, kolik lidí je dnes po 15 letech svobody a demokracie nespokojených a naštvaných. Mnozí říkají, kdybych věděl, co všechno to přinese, nikdy bych klíči nezvonil. Nejhorší totiž bývá zklamaná naděje. Něco si vysníte, ale nakonec je všechno jinak. Podobně jsou mnozí zklamaní ze svého manželství, ze svých dětí, z církve ale ovšem i ze svého vlastního života.
Pán Ježíš se v Nazaretu dotkl citlivé struny. Všichni tehdy netrpělivě čekali příchod Božího království. S Božím zásahem spojovali všechny své naděje a sny. A pak přijde taková s prominutím nula a má tu opovážlivost říci, že to všechno už se splnilo. Vždyť ještě vůbec nic nedokázal. Nikdo ho nezná. Nic nezměnil. Pár uzdravených přece nic neznamená.
Budeme-li poctiví, musíme přiznat, že i my někdy uvažujeme podobně. Pán Ježíš v nás vzbudil veliké naděje. Ale když jsme v něho uvěřili, nic zásadního a převratného se upřímně řečeno nestalo. Naše problémy se většinou nevyřešily. Svět kolem nás se nezměnil. Nemocní dál umírají, chudí dál hladoví, mocní pořád kradou.
Ale co když to jen zbytečně vzdáváme a Ježíš přece jen něco změnil. Vypráví se přece, že ti, kteří mu tenkrát uvěřili, prožili skutečné osvobození, uzdravení a odpuštění hříchů. Jejich sny se staly skutečností. A ti, co mu nevěřili, neprožili už tenkrát vůbec nic. Právě proto, že mu Nazaretští nevěřili, nestal se tam žádný mocný čin ani zázrak.
Možná je problém v tom, že oni i my ty změny čekáme nejprve zvnějšku. Ježíš však říká, že změnit se musíme také my sami. Jeho první slova přece byla: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Boží. Pokání přitom není pouhý náboženský úkon a rituál, ale skutečná změna. Nový pohled na život. Jinými sovy, k tomu, abychom Boží království spatřili, musíme se změnit i my sami. Jinak se ho nikdy nedočkáme.
Dnešní evangelium říká: všechno, co nám Bůh slíbil, se již splnilo a uskutečnilo v Ježíši Kristu. To je ovšem slovo do pranice stejně jako tenkrát v Nazaretě. Kdybychom se to nestyděli říci nahlas, museli bychom namítnout. To přece nemůže být myšleno vážně! Kolem nás je přece tolik trápení a nespravedlnosti. Vždyť lidé dál trpí a umírají a svět Boha odmítá. Naše modlitby zůstávají nevyslyšené.
A přece se něco děje. Tam, kde lidé věří, že v Ježíši Kristu s námi jedná Bůh, tam se už dnes dějí veliké změny. Boží království nepřišlo a nepřijde, tak jako přichází změna počasí. Království Boží však bylo zaseto! Není sice ještě čas sklizně, ale všude kolem už se něco zelená a kvete.
Pro toho, kdo uvěřil, že Bůh s námi jedná v Kristu, se Boží království stává reálnou silou a skutečností. Víra v Ježíše Krista totiž dává člověku viditelnou a hmatatelnou radost, odvahu, sílu. Každý z nás se o tom může přesvědčit. Evangelium o Boží lásce je svou povahou duchovní a neviditelné. Ale změny, které ve světě působí, jsou vidět a slyšet velmi dobře.
Uvedu několik příkladů: Když apoštol kázal otrokům a oni uvěřili, že Kristus zemřel za jejich hříchy a vykoupil je pro život věčný, stali se z nich svobodní lidé. Přitom dál sloužili svým pánům, ale začali se jinak chovat a myslet. Ale když otroka jen tak pustíte na svobodu, bude ještě dlouho potom myslet a jednat jako otrok. Stačí si vzpomenout, jak Havel po listopadu propustil většinou vězňů. Do půl roku bylo mnoho v nich zpátky v kriminále, protože neuměli žít jako svobodní a zodpovědní lidé.
Když nemocný nebo postižený člověk uvěří, že ho Ježíš Kristus miluje stejně jako všechny ty úspěšné a zdravé kolem, stane se z něj duševně zdravý člověk. Je pak schopen daleko lépe snášet svou nemoc a čelit jí s klidem a statečností. Když ale nemocného jenom uzdravíte, nebude si sám se sebou vědět rady a často si život sám zkazí.
Když chudý a zklamaný člověk uvěří, že pro Ježíše Krista je jedinečný a na svém místě nenahraditelný, dá mu to sílu a odvahu, aby přes všechna omezení, něco krásného vytvořil a dokázal. Když mu dáte jenom peníze, rychle je utratí a bude dál nešťastný.
Příchod Ježíše Krista je obrovská změna, která však nebývá na první pohled vidět. Mnozí si proto myslí, že to, co kážeme, jsou jen líbivé řeči. Přitom je to síla, která dnes a denně působí divy. Vždyť radost, kterou lidem víra přináší, je zcela reálná, viditelná a srozumitelná. Naděje, kterou v nás probouzí Boží slovo, je hnací silou, která dodnes mění tento svět. Kde bychom dnes byli, kdyby lidé nevěřili, že Bůh chce, aby svět byl spravedlivý, laskavý? Kdosi napsal: Církev nabízí lidem sílu, odvahu a štěstí. Lidé přichází a ptají se: A kde tu radost a štěstí máte? Kde si je můžeme vzít? A církev odpovídá: My vám nemůžeme dát nic hotového. Nabízíme však semínka a z nich vám ta radost a štěstí vyrostou.
Je ovšem poctivé přiznat, že mnohé z toho, v co doufáme, se ještě nestalo. Ale od těch dob, co přišel Kristus, je svět v pohybu. Tenkrát jako dnes je proto důvod k radosti a oslavě. Ježíšovo kázání nebyl žádný podvod, jak si mysleli nazaretští. Nebyla to žádná fáma ani bublina, která splaskla. Byla to pravda, která navždy změnila tento svět. Proto máme i dnes pádný důvod k tomu, abychom se začali radovat.
To co nám však hrozí, je pokušení, které bych nazval slovy: co je doma, to se nepočítá. Ježíš to tenkrát řekl podobně: Doma není žádný prorokem. Jinak řečeno: právě my v církvi jsme v nebezpečí, že si na všechno to úžasné a jedinečné, co Kristus přináší, jednoduše zvykneme. Ztratí to pro nás přitažlivost a cenu. Je to stará známá zkušenost. To, co dobře znám, od toho už nic nečekám. Tak jako mnozí z nás už nic nečekají od svých partnerů, dětí, rodičů, farářů či politiků, nečekáme už nic ani od víry v Krista. Copak jsme to už všechno stokrát neslyšeli a nevyzkoušeli? Copak to všechno neznáme dávno nazpaměť? Ať se káže, co se káže, voda teče pořád z kopce.
Slavit advent znamená znovu objevit takové úžasné věci jako je třeba modlitba nebo studium Písma.. Nefalšovanou radost z toho, že jsme byli pokřtěni a že nám bylo odpuštěno. To, co dnes všichni potřebujeme slyšet je evangelium tak, jako bychom ho slyšeli poprvé a žasnout nad ním jako malé děti.
Křesťané se někdy podobají lidem, kteří shánějí a zkouší kde co a zatím mají doma poklad, na který se jim práší. Je proto třeba otevřít studnu, kterou máme v baráku už léta a napít se z její vody. Jinak budeme pořád hledat, mít žízeň a nedojdeme klidu.
Brno, 5.12.2004, Jiří Gruber