Kázání

Milí bratři a milé sestry!

V dnešním příběhu máme před sebou docela jiný obraz Ježíše, než jsme zvyklí. Není to Ježíš, který uzdravuje, sytí hladové a zachraňuje tonoucí. Není to Ježíš, který se objímá s malými dětmi a dotýká malomocných. Dnes máme před sebou Ježíše, který je rozhněvaný a chová – se nebojme se to říci – agresivně. Víme, že dovedl říci svým protivníkům. “Běda!”, ale ještě nikdy se nestalo, že by někomu ublížil a použil proti někomu své moci. Ale zde na jeho slovo usychá strom a lidé, kteří se přišli do chrámu modlit, jsou jeho chováním zděšeni a pohoršeni. Je před velikonocemi, ale my Ježíše nepoznáváme. Kam se ztratila výzva k milování nepřátel? Kde se skrývá jeho nastavená tvář?

Ale buďme spravedliví. Ani v tomto příběhu Ježíš nikomu neublížil. Jeho jednání provokuje, ale nikdo neutrpí škodu. Odsouzen není člověk ale planě rostoucí strom. A prodavači ovcí a holubů po počátečním zděšení své stánky jistě zase znovu postavili a prodávali své zboží vesele dál.

Byl to jen jakýsi chvilkový výlev Ježíšova hněvu a zklamání? Episoda, kterou je lepší vynechat, aby náš obraz laskavého a milujícího Ježíše nebyl ničím narušen? Příběh o očištění chrámu však zaznamenávají všichni evangelisté. Jde tedy o něco vážnějšího a základnějšího, než se na první pohled zdá.

Co vlastně Ježíšovi v chrámu vadilo? Dnešní čtenář si patrně představí stánky trhovců, jaké bývají vidět kolem kostelů například při poutích. Ani nám nedělá zrovna dobře, když nám o vánocích prodávají kolem kostela vánoční stromky a kapry. Dovedeme si představit, že jeruzalémský chrám, kam putovali o svátcích tisíce poutníků z celého světa, byl skvělou obchodní příležitostí. Bylo zde možné prodat všechno možné a cizinci jistě uvítali možnost směnit si zde své peníze. Když člověk nic nepotřebuje, jsou mu všechny ty stánky protivné. Ale když něco shání, je docela rád, když si může nakoupit na jednom místě a porovnat ceny.

V jeruzalémském chrámu se však neprodávalo hospodářské nářadí, ani zelenina nebo levný textil. Nebyli tu ani směnárníci, kteří by každý den vyvěšovali kursy světových měn. V jeruzalémském chrámu se prodávala výhradně obětní zvířata. Zde si koupila Maria s Josefem pár holoubat, když přišli poděkovat za narození svého syna. Zde si učedníci koupili velikonočního beránka, kterého pak jedli s Ježíšem při poslední večeři před jeho zatčením. Zde si chudá vdova vyměnila svůj poslední peníz, aby ho mohla hodit do chrámové pokladnice. To, co se dělo v chrámovém nádvoří a co Ježíše tak pohoršilo, nebyl žádný jarmark, ale čistě náboženská a duchovní záležitost! Copak mohli poutníci ze vzdálených zemí vozit obětní zvířata s sebou a celou cestu je krmit? Brali si však s sebou peníze, za které si odborně prohlédnuté zvíře v chrámu koupili a obětovali. Také chrámová směnárna sloužila cti a chvále Boží. Na všech tehdy používaných mincích byl totiž obraz nějakého božstva nebo panovníka. V každodenní praxi je židé museli používat, ale když chtěli složit dar v chrámu, považovali by za hřích a urážku Boží odevzdat Hospodinu peníz s obrazem císaře, který se prohlašoval za boha. Proto si své peníze nejprve vyměnili za zvláštní mince s obrazem jeruzalémského chrámu, které se nikde jinde nepoužívali a těmi zaplatili svůj dar lásky a vděčnosti.

V chrámovém nádvoří se tedy nedělo nic nedůstojného. O cenách beránků a holoubat se možná chvíli smlouvalo, ale to už patří v Orientě k běžnému společenskému rituálu, který nikoho nepohoršoval. Kdybychom dnes chtěli „chrámové kupčení“ k něčemu přirovnat, odpovídal by tomu prodej biblí, zpěvníků a náboženské literatury v předsálí našich kostelů. A vlastně i každá nedělní sbírka nebo vybírání darů na Jeronymovu jednotu při vycházení. Ale na tom přece není nic špatného? Nebo snad ano? Proč Ježíšovy tak tuze vadilo, když si lidé v chrámu koupili obětní ovečku a nebo tu odevzdávali peníze na stavbu chrámu nebo na chudé. Důvod Ježíšova rozhořčení musel být v něčem jiném. Abychom ho pochopili, nesmíme mít stále před očima jen převrácené stoly holubářů a směnárníků, ale především to, co přitom Ježíš říká a učí: „Což není psáno, můj dům bude nazván domem modlitby pro všechny národy? Ale vy jste z něj učinili doupě lupičů!“

Celý dnešní příběh se totiž neodehrál v chrámu samotném ale v jeho nádvoří. Na místě, kam ještě mohl vstoupit každý, ať byl žid nebo pohan. Do vlastního chrámového prostoru směli vstoupit už jen židé. Za branou, kterou směli projít pouze synové a dcery Izraele, následovalo nejprve nádvoří žen, pak nádvoří mužů, za ním nádvoří kněží, kde stál oltář a nakonec vlastní chrám, kam vcházeli pouze vylosovaní příslušníci kněžských rodů a svatyně svatých kam vcházel jednou do roka velekněz.

Ježíš tedy neztropil pozdviženi u oltáře, ale ve vstupním nádvoří, které žádný Izraelec za vlastní chrám nepovažoval. Jenže právě toto nádvoří, kam ještě mohl každý, mělo sloužit pohanům, aby se tu mohli modlit, naslouchat zpěvu žalmů a alespoň zdálky se účastnit bohoslužeb a toužit po setkání s jediným a živým Bohem. Takových lidí však bývalo stejně jako dnes velmi málo. Většinou žádní. Obrovská prostora nádvoří zůstávala nevyužitá a proto se zde usadili prodavači obětních zvířat. Vždyť to byl chrám, který měl sloužit především vyvolenému národu. Bylo to jediné místo na světě, který si jejich Bůh zvolil k přebývání. Směrem k tomuto místu se každý den modlili, i když byli třeba tisíce kilometrů daleko. Tady neměli nevěřící co pohledávat. Byl to jejich chrám a jejich Bůh.

Ale právě tato uzavřenost a pýcha se stala důvodem Ježíšova rozhořčení. Je to hněv nad Izraelem, který se uzavřel sám do sebe. Je to hněv nad církví, která myslí jen sama na sebe. Je to hněv nad člověkem, který o své víře mlčí a má ji pouze za svou soukromou věc. Proto můžeme dál prodávat v kostele dobré knížky a sbírat tu dary na Jeronymovu jednotu. Klidně můžeme svůj kostel dál pronajímat ke konání různých koncertů. To, co Ježíšovi vadí, je něco jiného. Naše uzavřenost. Naše povýšenost. Náš nezájem o lidi, kteří by mohli přijít. Naše lhostejnost k těm, kteří možná hledají, ale nevědí kde a jak začít. Dnes by Ježíš asi nepřevracel naše stolky s časopisy, košíky se sbírkou a snad by netrhal ani plakáty z našich nástěnek. Dovedu si však představit, že by uprostřed našich vznešených modliteb, duchaplných kázání a těžkopádných písní vstal a nahlas vykřikl: „Jak tomu má obyčejný člověk rozumět? Proč nemluvíte o tom, čím lidé skutečně žijí? Proč jste sebou nevzali své přátele a spolužáky? Proč s nimi o tom, co zde slyšíte a zač se modlíte, častěji nemluvíte. Proč věříte jen kvůli sobě? Kde jsou ti, kteří uvěřili skrze vás ?!“

Připadá nám to nespravedlivé. Vždyť ti lidé stejně nemají zájem. Jsme rádi, že jsme si víru sami udrželi a odolali všem pokušením a nástrahám. Stále v sobě nosíme dědictví minulého režimu, který nás naučil považovat víru za soukromou věc a církev za instituci k uspokojování vlastních náboženských potřeb. Ne že bychom se za víru styděli, ale kdo z nás umí a chce s lidmi o víře mluvit? Jak bychom odpověděli na ty spousty otázek, kterými sami nerozumíme. Ale kdo z nás se to chce naučit a něco pro to dělá? Když přijde někdo cizí, když mezi nás někdo zabloudí z ulice, necháme ho většinou odejít. Když se nás někdo na něco zeptá, naše odpověď bývá často vyhýbavá. Jakoby naše víra patřila jen nám. Ale co když jsme tak jako Izrael byli vyvoleni a směli uvěřit právě proto, aby skrze nás mohli uvěřit druzí. Nejsme nakonec lékaři, kteří léčí jen sami sebe?!

Ani naše kostely nepatří nám ale celému městu. Na všem, co tu děláme, má být vidět, že tu s lidmi, kteří přijdou, počítáme. Že je rádi uvidíme. Že se na ně těšíme. Že jsme na ně připraveni, tak jako pro ně měli mít v Jeruzalémě připraveno celé nádvoří.

Jenže oni nepřicházejí, namítneme. Ale co když je problém také v nás. Koho z Izraelců by tenkrát napadlo, jak mnoho pohanů za pár let vstoupí do církve a začne vyznávat víru v jediného Boha. A přece se to stalo. Jenže ne v Jeruzalémě, ale tam, kde lidé přestali být na svou víru pyšní.

Ježíš nám říká: „Mějte víru v Boha!“ Pokud nebudete věřit Božím zaslíbením, nikdy se jich nedožijete. Že by do našich sborů mohli přicházet noví lidé nám před dvaceti lety připadalo stejně nepředstavitelné jako vidět horu, která se sama vrhne do moře.

A přece se již mnohé z toho, co jsme si nedovedli představit, stalo. Žijeme ve svobodné zemi. Církev není ve své službě ničím omezená. První z těch, kteří Pána Boha neznali, se k němu již radostně hlásí. Nikdo z nás se nemusí bát ke své víře přiznat. A budou se dít ještě větší věci! Ale jen tehdy, když jim budeme věřit, když se za ně budeme modlit a společně pro ně pracovat. Jinak se staneme brzdou Božího díla. Každý z nás by proto měl být připraven na to, že se ho chytne deset nevěřících lidí a budou z něj doslova ždímat, čemu věří. Tehdy se ukáže, zda jsme tento čas nepromarnili. Máme pro tyto lidi připravená nádvoří, kam je přivedeme? Máme pro ně připravené možnosti k setkávání ? Máme pro ně knížky? Máme pro ně čas a otevřená srdce?

Když šel Ježíš do Jeruzaléma, rostl u cesty fíkovník, který neměl žádné ovoce. A to už je co říct! Fíkovník má vždycky alespoň zbytky loňské úrody nebo zárodky příští. Ale na tomto stromu bylo jen listí. Když druhého dne uschl, stal se výmluvným obrazem Izraele, který nenese žádné ovoce, ale má cíl jen sám v sobě. Kolem našeho kostela nedávno vykácely staré a nemocné platany, aby tu mohly vysadit nové. Člověku je těch starých stromů líto. Ale co když je to obraz a varování pro náš sbor, který by také potřeboval znovu vysadit a obnovit svou víru. Jeruzalémský chrám byl nazván doupětem lupičů. Ale ne proto, že by tam šidili na váze nebo měli příliš vysokou marži. Oni si ten chrám a tím i Pána Boha přivlastnili. Jejich víra nenesla žádné ovoce. Sloužila pouze jim samotným. Taková církev usychá a umírá, dokud ji Pán Bůh někde jinde znovu nevysadí. Amen.

Pane Ježíši Kriste! Ty nás dovedeš varovat a napomenout. Chceš nám připomenout ty, na které už nemyslíme. Prosíme, ukaž nám, co máme dělat, aby náš kostel byl otevřený a přitažlivý pro všechny, kteří tě hledají. Prosíme, abychom nikdy nepřestali věřit, že tito lidé přijdou. Amen.

Jiří Gruber, Brno, Květná neděle 16.4.2000