Kázání

Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: “Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví … Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Ex 20,2 a 4

Milí bratři a milé sestry!

Jde-li o tak závažný dokument biblické víry jako desatero, zdálo by se, že znění i význam jednotlivých přikázání bude ve všech tradicích stejný. Ale není tomu tak. Podle evangelíků zní druhé přikázání: „Neučiníš sobě rytiny“ ( kralický překlad), kdežto podle římských katolíků a pravoslavných: „Nevezmeš Boží jméno nadarmo“. Jak je to možné? Copak se dá jedno z přikázání vynechat? Jistě že ne, ale celek deseti přikázání je možné různě rozdělit. V hebrejštině totiž žádné číslovky v textu nejsou a tak je podle římské i východní tradice slovo o obrazech a rytinách rozvinutím a výkladem přikázání prvého, zatímco podle naší reformované tradice je zákaz dělání obrazů samostatným přikázáním. Zdaleka tu však nejde jen o rozdílné počítání. Jde-li v těchto verších pouze o výkladem prvního přikázání, pak se týká zákaz zobrazování především pohanských božstev a nebrání úctě k Bohu prostřednictvím soch a obrazů. Tak tomu rozumí například 7. nikajský koncil z roku 787, který po velkých bojích oficiálně dovolil uctívání obrazů, Matky Boží, andělů a všech svatých. Za hlavním argument pro užívání obrazů se považuje Boží vtělení. Ježíš Kristus sám je Boží obraz. A proto může být malován a ctěn. Rozlišuje se však mezi zbožnou úctou, která je Bohu prokazována prostřednictvím obrazů a klaněním, které patří výlučně Bohu. Teologicky je to však na hraně a pro reformované církve nepřijatelné.

Je-li totiž slovo o rytinách samostatným přikázáním, pak vztahuje zákaz zobrazování v prvé řadě na Hospodina samotného. Podle reformačního pojetí tu jde o další zvláštnost a jedinečnost biblické víry. Bůh nejen že je jeden jediný, ale je také nezobrazitelný. Nedá se plně vystihnout žádnými pojmy, obrazy a symboly. Bůh Izraele a Ježíše Krista je tak jedinečný a originální, že na světě není nic, co by se mu podobalo, co by ho charakterizovalo a s čím by byl svázán.

V bibli jsou dva příběhy, které naznačují, co to znamená porušit druhé přikázání. První je o zlatém teleti pod horou Sinaj, druhý je o zřízení chrámů v Betel a Dan za krále Jeroboáma. Jde v nich v podstatě o totéž a protože ten druhý je méně známý, budeme se dnes věnovat jemu. Když se Šalomounovo království dělilo na severní a jižní, došlo – jak už to při dělení bývá – k jisté disproporci. Severní království bylo větší, bohatší a úrodnější. Hospodářsky bylo jednoznačně v lepší startovní pozici než davidovské knížectví na jihu. Jen jedna věc mu scházela – Hospodinův chrám. Ten byl v Jeruzalémě a všichni Izraelci ze severu by museli chodit na svátky obětovat do judského chrámu. To se severoizraelskému králi nelíbilo a rozhodl se proto postavit dva nové chrámy na svém vlastním území. V zásadě to nemuselo být nic špatného. V té době bylo ještě běžné, že se Hospodinu obětovalo na mnoha místech v zemi a jeruzalémský chrám neměl výsadní postavení. V Jeruzalémě však byla schrána smlouvy, tedy jakýsi Boží trůn a místo, kam se upínala víra Izraele s nadějí, že právě zde je Bůh přítomen uprostřed svého lidu.

Král Jeroboám však potřeboval vybudovat konkurenci a poskytnout svému lidu náhradu ze ztracený Jeruzalém. Proto zřídil na dvou starých posvátných místech v Betel a v Dan nové oltáře a Boží přítomnost podtrhl velkou sochou býka. Když bylo vše hotovo, pozval svůj lid a dal slavnostně vyhlásit: „Hleď Izraeli, tito býci, které máš v Betel a Dan, to jsou bohové, kteří tě vyvedli z Egypta. Zde máš před sebou Hospodina, aby ses k němu mohl modlit, vzývat jej a chválit, za vše co ti dává.“ Před těmito sochami býků pak po staletí probíhala bohoslužba severního Izraele. Izraelci samozřejmě nebyli tak naivní, aby si mysleli: Tento býk je náš Bůh Hospodin. Ale když se na tu sochu dávali, říkali sami sobě a svým dětem: „Vidíte, jak je náš Bůh Hospodin silný a nepřemožitelný! Když Hospodin vyrazí do boje, nic ho nezastaví, stejně jako býka. A tak jako všechna telátka v našich stádech pochází z jednoho plemeníka, pochází od tohoto Boha všechno, co máme a čím žijeme. Všechno, co Bohu obětujeme, je ve skutečnosti jeho. On nás chrání a vede jak býk, který si hlídá své stádo.“

To přece není až tak naivní. My přece také věříme, že před Hospodinem nic neobstojí a že od něj pochází všechno, co máme. A přece to není náš býk! Býk totiž nikomu neodpouští. Býka, který se rozhněvá, nic nezastaví. Dovedete si však někdo představit laskavého býka? Býka, který nás lituje a má s námi nekonečnou trpělivost? Bůh jako býk se hodí jako vůdce armády, ale kdo se pak slituje nad našimi vdovami a sirotky. Každá naše představa boha – jakkoli je třeba v jednom ohledu svůdná a imponující, vždycky kulhá a zkresluje.

Bůh jako slunce, které svítí na všechny lidi, ano – ale copak Bůh večer jako slunce zapadá? Bůh jako matka příroda, která dává všemu život, ano – ale copak Bůh jako příroda dává silnějším přednost před slabými? Bůh jako hvězda, které každému ukazuje cestu, ano – ale copak je Bůh jako hvězda, jejíž poloha se dá dopředu vypočítat. To bychom pak ve svém životě nemohli nic změnit a bylo bychom otroky svého osudu. Bůh jako vichřice, blesk či vítr, který vane kam chce – ano, ale copak Bůh udeří bez rozmyslu a varování? Je snad Bůh náhoda, které jsme vydáni na milost a nemilost? Bůh je absolutní krása a dokonalost – v jistém smyslu ano, ale co je krásného a dokonalého na ukřižovaném a zbitém Ježíši z Nazareta ?

Jinými slovy, každá naše představa Boha – jakkoli ušlechtilá nebo teologicky sofistikovaná – je vždycky vedle. Každá naše představa může totiž postihnout pouze malou část Boží moci, dobroty a svatosti. Současně nás však svádí k něčemu, co je skutečnému a živému Bohu cizí. I takové pojmy jako všemohoucnost, spravedlnost, prozřetelnost, sláva, vševědoucnost, láska, milost, krása, dokonalost a kolik jich naše řeč o Bohu užívá, to všechno jsou jen kulhající přirovnání, které nikdy nevystihují skutečnou Boží přítomnost a jedinečnost.

Smyslem druhého přikázání – řečeno dnešními slovy- je zhruba toto: Pána Boha si nikdy nesmíme předem zaškatulkovat a zúžit do svých představ a konstrukcí. Je to podobné, jako když si některý učitel předem otypuje žáky a podle toho je pak hodnotí. U takového kantora se pak ani nemá smysl učit, protože už máte známku předem napsanou. Je to však stejné, jako když někteří lidé už dopředu věcí, jaký má Pán Bůh být a jak jim má pomoci.

Je až nepochopitelné, jak mnoho křesťanů je přesvědčeno, že už dopředu vědí, co si Pán Bůh myslí a přeje. Vědí to ještě dávno předtím, než k nim Pán Bůh promluví. Copak i my nemáme v bibli svá oblíbená místa a ostatní jednoduše nečteme. Copak se nám nestává, že z kázání a liturgie slyšíme jen to, co s čím souhlasíme a co podporuje nás názor a ostatní nás nezajímá. A když se modlíme, soustředíme se často pouze na to, po čem toužíme, ale málo se ptáme na to, co od nás očekává Bůh.

Někdo ovšem řekne: A co je na tom tak hrozného? Stejně nevíme, jak Bůh vypadá, tak si ho přece musíme nějak představit, i když je to zkreslené. To se máme modlit do prázdna? Před holou stěnou? Proč si máme zakázat každý obrázek, každé podobenství, každou pomůcku, která nám ve víře pomáhá? Vždyť jsme jenom lidé a potřebujeme mít něco názorného a srozumitelného. Jako mohu říkat Bohu Ty, když mám před sebou veliké nic. Ale Bůh přece neříká, já jsem nic. Bůh pouze říká: „ Jsem jiný, než všechno, co znáš. Do žádné hotové škatulky, kterou máš, se nevejdu. Ať už se ke mně budeš modlit jako k silnému býku nebo všeobjímající lásce, ať o mě budeš mluvit jako o všemohoucí síle nebo odpouštějícím stařečkovi – může se ti to sice líbit, může ti to vyhovovat, ale už se nebudeš modlit ke mně, ale pouze k své vlastní představě a tvá víra dřív nebo později skončí na úbytě!“

A právě o to jde ve druhém přikázání. Abychom svou víru v živého a jednajícího Boha neztratili a neocitli se v koncích! Mohli bychom to přirovnat k lásce, při níž jsou milující muž a žena dlouho odloučeni a pouze si píší dopisy. Když se pak setkají, bývají leckdy otřeseni, neboť se ukáže, že ten druhý je hodně jiný, než si ho vysnili ve svém srdci.. Ale na druhé straně je ten člověk skutečný a živý. A co je pak lepší? Naše představa, byť sebekrásnější – nebo konkrétní člověk, který nás chce mít rád, ale jinak než jsme předpokládali.

Mnoho lidí si například představuje, že Bůh, o kterém se říká, že je láska, jim musí vždycky pomoci. Pak se stane, že někdo v rodině někdo onemocní nebo zemře a jejich modlitby zůstanou nevyslyšeny. Jejich víra se zhroutí, protože si řeknou: „Žádný Bůh neexistuje, protože nám nepomohl.“ Ale ve skutečnosti neexistuje pouze jejich představa dobráckého Boha. Je dobře, že na to přišli. Ale budu mít ještě odvahu hledat skutečného živého Boha, který nás miluje jinak a jiným způsobem, než čekáme?

Nedivme se, že nám Pán Bůh v druhém přikázání říká: „Nesmíš hledat boha, který ti vyhovuje. Nesmíš si mne představovat po svém.“ To není nějaký Boží kapric. On tím přece chrání naši víru a naději. On nás tak brání před hořkým zklamáním a rozčarováním. Když se člověk modlí ke své vlastní představě boha, může mu být sice fajn, ale modlí se do prázdna. Se skutečným Bohem se však míjí a co hůř – jeho modlitby zůstávají nevyslyšeny. Kdo vnutí dětem svou představu boha jako přísného a trestajícího hlídače, nemůže se divit, že jeho děti víru odmítnou. Kdo hlásá svou vlastní představu boha, může sice mluvit a psát velice krásně a zajímavě, ale žádné ovoce to nepřinese. Všechno přitom může bezchybně fungovat. Církev dál staví kostely a zakládá sbory, lidé se do církve chodí sdružovat, usmívat, přátelit. Předvádí tu své úspěchy, kravaty a klobouky, ale slovo Bůh může být skutečnosti jen prázdná slupka, do které si každý promítá své vlastní naděje a očekávání. Ale skutečný živý Bůh nám může být na hony vzdálený. Bojím se, že se to už mnohokrát stalo a stále děje. Je to stále pokušení a riziko, o kterém musíme vědět a o němž nesmíme mlčet.

Ale Pán Bůh nás nechce ztratit. Nikdy se nestane lacinou záštitou úspěšných, ani mrtvou ideou konzervativců ani filosofickým pojmem věčných diskutérů. Chce tu být s námi a pro nás. Ale jak si ho tedy máme představit? Jak mu můžeme říkat Ty, když je tak jiný než všechno kolem nás. Naštěstí je to velmi jednoduché. Boha si máme a smíme představit jako Ježíše Krista. Žádný jiný obraz, pojem či představa není pro věčného Boha tak výstižná a přesná, jako když máme před sebou život Ježíše z Nazareta. Jeho ubohé narození, jeho nenápadné dospívání, jeho laskavé jednání s obyčejnými lidmi, jeho únavu i zklamaní nad lidskou hloupostí, jeho pomoc nemocným a hříšným, jeho ochotu vyslyšet prosby nešťastných a bezmocných, jeho přísnost ke zbožným a přemoudřelým, jeho lhostejnost k mocným a důležitým, jeho pokoru a tichost, když na sebe vzal kříž i jeho úzkost, když zůstal na kříži sám a opuštěný. Ale i jeho vzkříšení, které navždy změnilo poměr sil na této zemi. To je Bůh, v kterého věříme. Takový byl, je a bude na věky věků.

Když se náš život utváří jinak, než jsme si mysleli, neznamená to, že nás Bůh opustil nebo že není. Znamená to však, že je třeba osvědčit více trpělivosti, odvahy a naděje, než jsme si mysleli. Věřit Bohu znamená mimo jiné dát mu plnou svobodu. Nespoutávat ho svými požadavky, svým očekáváním a svými podmínkami. Věřit Bohu znamená přijmout ho takového jaký je a nevymýšlet si jiného.

Jiří Gruber, 5..2006 Brno