Kázání

Držme se neotřesitelné naděje,kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný.Žd 10,23

Pane doktore, jakou mám naději na uzdravení? Jakou naději na úspěch má ten plán? Mají naši hokejisté naději na medaili?

Naděje – velmi důležité slovo, velmi důležitá věc pro život. Naděje má positivní obsah.

Naději spojujeme s úspěchem, zdravím, životem.

Naděje, o níž apoštol mluví, je založena na velikém paradoxu Ježíšova života. To, že skutečný smysl roste ze samých nezdarů a ztroskotání, neviditelně a neuchopitelně, je nejlépe vidět na životě samého Ježíše. Je to život člověka, jehož všechno úsilí končí nezdarem, kterému se nedaří shromáždit Jeruzalém a který nakonec umírá na kříži, opuštěn lidmi i Bohem. Také ti nejbližší, hrstka těch, kdo do něho vkládali své naděje, jsou přesvědčeni, že je se vším konec. A právě v té chvíli přijde vzkříšení.Ne ovšem dřív. Proto je kříž, nástroj a znak utrpení a smrti pro křesťany znamením naděje. Ne různých nadějí, ale té jedné poslední naděje.

Tato naděje je založená na velikonočním vyznání, na zkušenostech učedníků, že Ježíšův příběh přece jen nekončil na golgotském kříži, že Golgota není posledním slovem. Tato naděje je založená na vyznání, že se onen třetí den stal novým , s ničím nesrovnatelným začátkem. Příběh ztroskotání a neúspěchu se stal základem nehasnoucí naděje, té jediné poslední naděje, na níž můžeme zavěsit svůj život

Právě tento Ježíšův příběh se učedníkům stal klíčem k porozumění vlastnímu životu.A nejen to: vzkříšení vyvolává řetězovou reakci naděje i v dějinách celého lidstva.

Sestry a bratři, pohled kolem vskutku mnoho optimismu nebudí. Už dva tisíce let zní světem poselství o lásce a pokoji a celé dva tisíce let tento svět ovládá strach, násilí, války, smrt. Tak jak to vlastně je?

Kdysi mi při jedné konferenci vyprávěl jeden starší francouzský farář, jak prožíval dobu, když se spojenci vylodili v Normandii.Od té chvíle bylo zřejmé, že nepřítel prohrál,ale přece jen postup spojenců byl pomalý.Na té cestě se mohlo stát ještě mnoho tragického.Myslím, že trochu podobný tomu je obraz, který nám předkládá naše víra.Slyšeli jsme, že Kristus už vybojoval ten rozhodný zápas, rozhodná bitva už proběhla, ale ještě slyšíme všude kolem hluk té pokračující dlouhodobé války dobra se zlem.Jenom očima víry vidíme, že ten „okamžik Kristus“ byl oním rozhodujícím obratem, kdy zlo bylo zasaženo do srdce.

Neboť žijeme a zmíráme pořád stejně. Pořád jsme koneční a hříšní lidé. Ale – matematicky řečeno- před závorkou našeho života je vytknuto ono znamení kříže a vzkříšení. Pokud si dobře pamatujete na matematiku ze základní školy, pak víte, že znaménku vytknuté před závorku všechno v závorce mění. Ano, náš život začíná narozením a končí smrtí, je ohraničený a jeho hranice nepodléhají naší vůli a volbě. Ono velikonoční znamení vymaňuje náš život ze slepé osudovosti náhodných událostí a nezbytných procesů a otevírá nám oči i srdce pro nekonečné obzory naděje.

A jak se to týká mne osobně? V co mohu doufat j á ? Vždyť se jedná o m n o u budoucnost,o m o j i smrt a o m é zmrtvýchvstání. I když jsou apoštolova slova psána v množném čísle, je naděje věcí navýsost osobní stejně jako navýsost osobní je život, s nímž je naděje spojena. Naděje, o níž mluví apoštol, není ale prostě jen m o u privátní věcí. Jde o dění, o vztah mezi mnou a Bohem, stejně tak není vzkříšení pouze privátní záležitostí Boží, ale právě věcí Boží se mnou.Bůh mi jde vstříc, Bohu na mně záleží i v hodině mé smrti. Já jdu Bohu vstříc, spoléhám na něj právě i v hodině své smrti.To je obsahem mé naděje, to že Bůh a člověk patří díky nezrušené a nezrušitelné smlouvě k sobě. Hospodin svou smlouvu nevypověděl a nevypoví. Na rozdíl ode mne, na rozdíl od nás zůstává věrný. Na tom je postavena naše naděje.

Můj život se nerozplyne v nicotě, nýbrž bude zahrnut do nekonečného moře boží lásky, pojat do smlouvy, kterou Hospodin se svým lidem uzavřel. Osobní rozhovor mezi mnou a |Bohem, osobní rozhovor mezi Bohem a mnou, nezmlkne ani za hranicí smrti. Znáte ono Hamletovo slovo: Konec je mlčení. Věřím, že koncem je naše Ano vůči Bohu a především Boží Ano k nám, jako naplnění, završení našeho lidského osudu.

V co mohu doufat – co je obsahem mé naděje? Tato otázka je velmi důležitá, leč velikonoční naději nelze zredukovat pouze na mou osobní naději, protože vzkříšení se bezprostředně týká všech. Otázka společné naděje lidstva a budoucnosti světa patří k horizontu velikonoční naděje..Vedle osobní roviny má velikonoční naděje i rovinu řekněme sociální. Nelze je od sebe oddělit. Apoštol Pavel třeba mluví o své vlastní naději velmi osobně. Z ní žije jeho víra I láska. Ve své slavné kapitole o vzkříšení v 1Kor 15 mluví také o jejím neuchopitelném horizontu. Zabývá se nejen svým vlastním příběhem, nýbrž i příběhem všech dětí božích ba i nadějí všeho stvoření.

Stejnou naději vyjadřuje i janovské vidění nového nebe a nové země. Na konci celého božího příběhu s lidmi se zjeví všechno nové – stvoření i město. A to právě má zcela praktické etické a společenské důsledky. |Nelze mít naději věčnosti beze snahy všemi silami uprostraňovat životu zde na zemi. Nelze doufat v přemožení vlastní smrt aniž bychom všemi prostředky proti smrti a zmaru bojovali – na poli medicínském ale i ovšem i sociálním. Kdo má naději plynoucí z velikonočního jitra, ten se nesmíří s vládou smrti.

Vzkříšení je boží alternativou vůči všem zničujícím tendencím v lidském světě. Kdo tuto naději sdílí, nemůže před těmito tendencemi zavírat oči, natož se na nich podílet. Naopak, kdo věří v dobrou boží budoucnost, ten bude usilovat v udržení života ve všech oblastech a vztazích. Začít musíme jako vždy u sebe – vždyť často žijem zcela bezmyšlenkovitě tak, že svým stylem života sami sobě škodíme. A pak ve vztazích k druhým lidem a samozřejmě i ke všem tvorům, s nimiž tuto planetu sdílíme.

Držet se neotřesitelné naděje znamená:Uprostřed noci hledět vstříc světlu Božího rána, onomu světlu, které nezhasne. Mnohá jitra našeho života zhasla dříve než začala. V osobním životě třeba kvůli nemoci, různým tragediím, vinou zklamání či zrady. Ve společenském životě vinou selhání i nejlíp myšlených projektů, triumfem nespravedlnosti. Ale to Boží ráno zůstane, nikdo – ani smrt – ho nemůže zhasnout Vítězství noci a zmaru nebude definitivní.

Olga Tydlitátová